Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Je škoda, že pod vlivem pozdějších událostí jsme nakloněni listopad 89 umenšovat, zatracovat. Většina lidí si dnes myslí, že není si co připomínat, slavit. "Co se zlepšilo?" Mnohým lidem sametová změna připadá nefunkční. Stejně tak ale mohl Pavel nefunkční vidět poselství Ježíšova prázdného hrobu. Je svědkem znovuzrození jednotlivců, ale v tehdejší společnosti se evangelium masově nerozšířilo.

 Milí přátelé, sestry a bratři, když jsme tento týden společně na biblické hodině četli v Knize přísloví úryvek nazývající se „Královská přísloví“, zračil se na tváři některých z nás rozpačitý úsměv. Tento víkend měl být původně volební, jakkoliv jsme původně měli volit v červnu. Půjdeme volit tak, jak bylo plánováno původně. Pokud nás tedy mezi tím nezastihne ještě nějaký jiný termín, u kterého netušíme původ. Ale možná by se nakonec z termínu původního stal opět původní.

kázání sázavského faráře Petra Galluse v Horní Krupé a Havlíčkově Brodě 19.7.2009

Internetová síť, která lépe než jiná média nabízí odhalování soukromí, je dnes plná závažných výpovědí, jako: „jdu domů; dám si sprchu; závěrečná písemka, to nedám; prošvihl jsem dnešního Herkula Poirota.“ Je to novodobý způsob jak čelit osamocení, vyprázdněnosti? Je to způsob jak nahradit rozhovor s Bohem – jak nahradit modlitbu?

Myslíte, že kluci nemají brečet? Víte, je to opravdu k pláči, když z těch kluků, co jim zakazují brečet, vyrostou muži. Muž by se měl naučit brečet. Není to pro něj vůbec nic potupného, když pláče. V člověku se totiž nashromáždí veliký smutek. Někdy je nám něco hodně líto, jste nemocní, někdo nás opustí, něco nás zklame, nebo narazíme na něco, co svou silou nedokážeme změnit.

Jednostranným výkladem apoštola Pavla jsme ze světa učinili pouhou kulisu pro osobní spásu člověka. Příroda, Boží stvoření, je jen pozadím dramatu přijetí Kristovy milosti a spásy. Navzdory tomu, že už staří reformátoři říkali, že máme v ruce dvojí učebnici poznání Hospodina: bibli a přírodu.

Slabé ženy jdou k balvanu, slabí učedníci mají balvany přikované k noze, k mysli k srdci. Ženy a učedníci působí i poněkud bláznivě. Co s drahými mastmi, když máte hrob zavalený? Ledaže byste chtěly balzamovat svůj obličej proti vráskám. Balzámem zpomalit zánik a zapomnění, na chvíli podržet, co bylo a co není, mohly by si ženy přitom patlání na sebe zpívat.

Nikodém Ježíšův příběh v Janově evangeliu otevírá svými otázkami a hledáním, ale také jej uzavírá svou vyznavačskou odpovědí. Možná tohle byla ta pravá chvíle pro ony tajné učedníky. Když nechtěli, nemohli se k příběhu evangelia připojit za Ježíšova života, mohli se připojit po jeho smrti. I když, viděno očima lidskýma, se už nedalo nic dělat, když už bylo vše prohráno.

Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma je provokativní. Vyvolává velká očekávání široké veřejnosti. Že snad se konečně něco pohne, když přijíždí nový král; že nějaký „židovský Obama“ vyřeší všechny krize politické, ekonomické, navrátí věcem pořádek, vyžene římské okupanty a „vláda věcí tvých, se k tobě, lide, navrátí“.

 Kniha přísloví se totiž nám čtenářům otevírá s jasnou zprávou, že ne člověk moudrost, ale moudrost hledá naopak člověka. „ Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas, volá na nároží plném hluku, pronáší své výroky u vchodů do městských bran.“ Její hlas jakoby zněl na každém kroku. Moudrost hledá, volá, zastavuje, oslovuje. V každé situaci a chvíli.