Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Nikodém Ježíšův příběh v Janově evangeliu otevírá svými otázkami a hledáním, ale také jej uzavírá svou vyznavačskou odpovědí. Možná tohle byla ta pravá chvíle pro ony tajné učedníky. Když nechtěli, nemohli se k příběhu evangelia připojit za Ježíšova života, mohli se připojit po jeho smrti. I když, viděno očima lidskýma, se už nedalo nic dělat, když už bylo vše prohráno.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána, Ježíše Krista.

„Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost! Proč by měly pronárody říkat: Kde je ten jejich Bůh? – Náš Bůh je přece na nebesích, koná všecko, co chce. . . . Izraeli, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem!” (Ž 115,1-3.9)

Píseň 308 Jezu Kriste, štědrý kněže (1. a pak liché sloky)

Modlitba: Hospodine, svatý a věčný Bože, před námi jsou svátky veliké noci. Noci, kdy se nám snad nejvíce přibližuješ, noci, kdy se smíme dotknout Tvého tajemství – vyznáváme, že toho nejsme hodni. Pane Ježíši Kriste, ukřižovaný mistře a učiteli, ty nám hříšníkům proti všemu očekávání, proti vší logice ukazuješ přívětivou Boží tvář. Vyznáváme svou slabost, že se z toho často nedovedeme radovat. Duchu svatý, Ty nás vedeš k víře nadějné a opravdové, víře čelící nepřízni osudu, víře stavící nás nalomené na nohy, víře hledící s láskou a zájmem na bližního. Vyznáváme svůj hřích, že z Tvé moci často nedovedeme čerpat a o Tvá zaslíbení se opřít, dokud nás Ty sám nepřemůžeš. Bože, děkujeme, že smíme přijímat Slovo o Tobě a jím se nechat inspirovat a oživovat. Požehnej našemu dnešnímu shromáždění i celému našemu žití. Amen.

Čtení: Jan 3,1-17

Píseň: 662 Do země se skrývá

Text: „ Potom požádal Piláta Josef z Arimatie - byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů - aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl sto liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko.“ ( J 19,38-42)

Kázání

Milí přátelé, Ježíšův pohřeb se odehrává v režii dvou mužů, řeklo by se tajných učedníků. Josef z Arimatie, člověk dobrý, spravedlivý, bohabojný, který očekával příchod nebeského království. Byl tajným učedníkem, protože se bál. Čeho? Pronásledování, ztráty postavení, ztráty úřadu? Byl to významný muž, člen židovské rady. Jeden z těch, kteří stáli Ježíšovi tváří tvář a buď jej obviňovali a posílali na kříž, nebo mlčeli i když nesouhlasili. Víme, že byl dobrý, spravedlivý, bohabojný a že měl strach. Zvláštní kombinace.

Měli bychom tendenci v tom vidět rozpor. Člověk s bázní před Bohem se přeci člověka nebojí. I Josef má strach, stejně jako učedníci, stejně jako Petr, na smrt vyděšená skála. Evangelium na Josefa z Arimatie poukáže a nehodnotí jej. Mít strach. To patří k člověku. A přece ani v tom strachu člověk nemusí rezignovat úplně. Může pro evangelium pracovat tiše, mlčky. Josef riskoval jinak. Tím, že oslovil Piláta, dal na najevo, že si Ježíše váží, že také patří k němu. Nevíte, jestli riskujete víc tím, že si hřejete ruce u ohně jako Petr, nebo požádáte o pochování ukřižovaného rouhače jako Josef. Zákon velel ukřižované nechat na pospas mrchožroutům. Josef z Arimatie tedy požádal o pohřeb.

Vlastně tím pro Ježíše vymohl částečnou amnestii, zadostiučinění. Není zneuctěn posmrtně. Možná i pro Piláta je to možnost jak prokázat, že žádnou vinu na něm neshledal, že to není rozvraceč římské říše a jejího pořádku. Josef tedy vychází z anonymity, z tajného vyznavače se stává vyznavač napůl veřejný.

Nikodéma známe možná lépe anebo ne? Co vlastně o něm víme? Je to člověk noci. Nyní večer přichází s vonnými mastmi, potřebami na balzamování. Před dávnem přišel k Ježíšovi také. V noci s otázkou, kým vlastně Ježíš je a jak se může znovuzrodit. Ježíš mu na to řekl mnoho věcí, i to, že Syn člověka musí být vyvýšen podobně jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti. Je tento druhý noční Nikodémův příchod vyznavačským činem, přijetím Krista jako Mesiáše?

Nikodém je člověk moudrý. Už předtím rozpoznal, podobně jako ostatní členové rady, že je Ježíš učitel, který přišel od Boha; přece nikdo nemůže činit taková znamení, jako činil on, není-li Bůh s ním; pravil tehdy v noci Ježíšovi. Nikodém je moudrý, protože jako jediný z židovské rady přišel osobně. Přesvědčit se. Vlastně nepřišel s otázkou, spíše s konstatováním. Víme co činíš, tušíme kdo jsi. Nikodémova moudrost tkví v otevřenosti a upřímnosti. Před takové učitele se snad jinak ani předstoupit nedá. Nikodém je moudrý člověk a přesto na Ježíšovu reakci, že kdo se nenarodí znovu nemůže spatřit království Boží, se zeptá, jak se může člověk narodit, když už je starý? Je to reakce zmatená, nebo spíše upřímná, plná hledání? Neboť moudrost je přímá, upřímná, praví kniha Přísloví.

Nyní, po Ježíšově smrti Nikodém přichází znovu. Nic neříká. Jeho slova jsou činy. Přináší obrovské množství směsi myrhy a aloe. Sto liber je asi 33 kg. Vystrojí učiteli od Boha přepychový, knížecí pohřeb. Nebo snad pohřeb královský? Pohřeb krále nebeského království? S Josefem jej položí do nového hrobu, evangelium to patřičně zdůrazní: hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Je nový hrob obrazem nové země, jejíž je Ježíš králem? V tom činu oněch dvou vážených, vzdělaných a moudrých mužů vidíme úctu. Úctu, kterou nedovedli prokázat ani Ježíšovi učedníci.

Možná v tom činu můžeme odezírat i výčitky svědomí. Že oni dva jsou muži noci, utajení a strachu. Že nedovedli pozvednout svůj hlas na obranu svého učitele. Nebo snad už tušili, že se to musí stát, aby se naplnila slova Písma, stará vousatá proroctví a předpovědi, kterými žili lidé tehdejší doby?

Nikodém Ježíšův příběh v Janově evangeliu otevírá svými otázkami a hledáním, ale také jej uzavírá svou vyznavačskou odpovědí. Možná tohle byla ta pravá chvíle pro ony tajné učedníky. Když nechtěli, nemohli se k příběhu evangelia připojit za Ježíšova života, mohli se připojit po jeho smrti. I když, viděno očima lidskýma, se už nedalo nic dělat, když už bylo vše prohráno. Jejich pohřební píseň se zdála být labutí písní jednoho potulného mesiášského učitele a kazatele.

Čin těchto dvou mužů je možností i pro nás. Protože někdy máme dojem, že jsme pro dílo evangelia leccos prošvihli, zamotali, nebyli, kde jsme měli nebo byli špatně. Že jsme mlčeli, i když jsme měli mluvit, že jsme mluvili, když jsme měli mlčet. Takovou lítost zažíváme ve vztahu k druhým, k nejbližším, partnerům, dětem. V odpuštění, usmíření, v lepším vedení dětí – k životě ve víře. To jsou ty naše hroby, že jsme něco zazdili, pohřbili. Je to neodvratné.

A přesto i ve chvíli, kdy se zdá být vše ztraceno, pohřbeno, je tu stále možnost a prostor. Tu možnost tvoří Bůh, protože vidí dál, než jsme schopni dohlédnout. I to co prožíváme jako ztracené, může být pro Hospodina součástí příběhu spásy. Příběhu znovuzrození. Nikodém se k tomu příběhu připojuje. Bez pohřbu není vzkříšení, bez smrti není život. Nikodém to pochopil a my s ním, pokud umíme v Bibli číst mezi řádky. Farizej, učitel Izraele, je blízko Ježíšovu životu jako nikdo jiný. Už nepřemýšlí, jak on jako stařec by se vrátil do břicha své matky. Ukládá svého mistra do lůna skály, aby z něj mohl Ježíš vyjít.

Nikodémova útrata za vonné masti naznačuje, že jde opravdu o něco velkého a nebývalého. To co se neděje každý pátek, ale jen na pátek Velký. V množství a nákladnosti ale vnímám také úskalí. V čem? Právě v té přepychovosti, veleúctě. Tak jako se dá Ježíš položit do velkolepého hrobu a velkolepě nabalzamovat, může se Ježíš uzavřít do myšlenek, hlubokých teologických rozborů, ale i do velkolepých slov. Veleuctivé poklony a oslovení mohou vzkříšeného Ježíše opět vzdálit, někam na nebeské a vesmírné trůny, které s touto zemí a všedním životem nemají mnoho společného. Ježíš přišel mezi své, chtěl být blízko, chtěl být přítelem a také se jím stal. Jakoby nabízel tykání a člověk mu chtěl nadále vykat. Je v tom vyjádření úcty a přeci odstupu. Nepustit si někoho k tělu. Taková úcta může Ježíše odšoupnout někam daleko do mimoprostoru. A nebo zase zpět do hrobu, byť přepychového a veleváženého, do hrobky byť královské.

Pohřeb Ježíšův i všechny uctivé pohřby mají naštěstí pokračování. Pokračování třetího dne. Z hrobu ve skále, i z hrobu v naší duši, vzejde živý Pán. Vzkříšený, znovuzrozený. Ke smrti přidává nový začátek. A z tajných a ustrašených učedníků se stávají apoštolé, nositelé radostné zvěsti. Vyjdou z ústraní, do světa tam, kam prve vyšel jejich Pán. Náš Pán. Amen.

Píseň 367 Studně nepřevážená

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň 618 Modré nebe slunce zář

Poslání: „Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ (Gal 3,26)

Požehnání: „Hospodin je králem navěky a navždy; neopustil nás, nezapomněl. Zjedná pro všechny právo a milosrdenství Proto se nebojte: Bůh je s vámi, abych vás zachoval. Jeho milosrdenství je věčné.“

Píseň 328 Tvoje jméno převyšuje