Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma je provokativní. Vyvolává velká očekávání široké veřejnosti. Že snad se konečně něco pohne, když přijíždí nový král; že nějaký „židovský Obama“ vyřeší všechny krize politické, ekonomické, navrátí věcem pořádek, vyžene římské okupanty a „vláda věcí tvých, se k tobě, lide, navrátí“.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

„Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ (Zach 9,9)

Píseň Svítá 74 Hosana

Modlitba: Hospodine, Bože náš, přijď tvé království! Ukaž se nám jako Král, Bože - jako ten, kdo má moc; ukaž se nám jako ten, o koho se můžeme opřít, na koho můžeme spolehnout! Hospodine, přijď tvé království! Ať rozhoduje tvá vůle a ne naše, ať přijmeme tvá pravidla a sloužíme tvému dílu! Hospodine, přijď tvé království! Ať doufáme či si zoufáme, ať se bojíme nebo k němu upínáme svoje naděje – jak se tobě líbí, tvé království přijď mezi nás, ať roste naše poznání v něj! O to tě prosíme, když se ptáme po tvé síle, Duchu svatém, který nás tobě přibližuje a otevírá nám oči i srdce, abychom poznali tvá tajemství. Amen.

Čtení: Přísloví 4,1-9

Píseň 273 Zvedněte brány, svrchků svých

Text: „ Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: "Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a u ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: 'Pán je potřebuje.' A ten člověk je hned pošle." To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: 'Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.' Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekával ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: "Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!" Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: "Kdo to je?" Zástupy odpovídaly: "To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji." ( Mt 21,1-11)

Kázání

Hosanna, Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech. To je píseň Květné neděle, milí přátelé, a také ji dnes zpívají křesťané ve všech světadílech, podobně jako my. A někteří přitom konají průvody, drží v ruce palmové listy, nebo alespoň to, co už po zimě roste a je živé – třeba kočičky. Příroda se barví do zelena, letos tomuto svátku tak nějak vychází vstříc. Ježíš je král, Syn Davidův, vjel na oslátku do Jeruzaléma. Všichni ho nadšeně vítají.

Jen mě při tom jásání a zpívání chval na Květnou neděli bývá trochu zvláštně. Kdo jásá a vítá krále? Lid, který bude o několik dnů později volat: ukřižuj, ukřižuj! Komu jsou jako králi pokládány na cestu palmové větve a pláště, komu je provoláváno Hosanna, Synu Davidovu? Tomu, kdo bude o pár dnů později krutě mučen a ukřižován a na svém kříži bude mít přibitou cedulku Ježíš Nazaretský, král Židů. Příběh o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma je mi příběhem o neporozumění a hořkém zklamání – na obou stranách. Ježíš není ten král, jakého oni chtěli vítat a vítali. Lid nebyl tím lidem, který by oslavoval blízké vykoupení z moci vin a hříchu.

Příběh o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma je mi příběhem, který znám dobře já sám a známe jej všichni. Příběhem o tom, jak do víry v Pána Boha a Ježíše Krista (podobně jako jásající lidé) vkládáme očekávání, přání a touhy, které se neplní, zůstávají bez odezvy a nakonec bývá vše jinak. Trpké poznání jako ocet na žíznivých rtech. Dobře známe přikázání o tom, že si nemáme Pána Boha ničím zobrazovat, nemáme si ho ničím uzavřít do obrazů, představ a svých plánů. Jenomže jde to vůbec se toho vystříhat? Jak jinak se učit spoléhat na Boží milosrdenství bez představy o ní? Proste a bude Vám dáno. A tak prosíme, a často jen čekáme, a když se dočkáme, je to třeba úplně jinak. Nečekáme to, i když víme, že Bůh neplní všechna naše přání, ale všechny své sliby.

Příběh o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma je mi také příběhem o tom, jak se člověk velmi snadno nechá něčím ztrhnout, ovlivnit, zmanipulovat. Koho že to vítají? Nového krále? Jak se jmenuje? Ježíš? Musím ho přivítat také. Hosanna, Synu Davidovu! ... Koho, že to obvinili, koho že to bičují? Buřiče, samozvaného Mesiáše? Ježíše? Je třeba ho odstranit: Ukřižuj, ukřižuj, Piláte, toho rouhače!

A nebo je Ježíšův vjezd do Jeruzaléma příběhem o tom, že Ježíš je Král, Syn Davidův, i tehdy, když se všichni od něj odvrátí a věrní utečou? Že Hospodin je schopen unést neúspěch, osamění a neporozumění? Vždyť Ježíš skutečně Králem králů je. Svědčí o tom zpráva o jeho vzkříšení. Jeho vláda je mocnější než smrt, která se nám obvykle jeví jako nejmocnější. Vždyť neúprosně platí pro všechny a jakoby měla poslední slovo.

Ježíš Kristus představuje Boží blízkost, naději věčného života, života nezmarněného smrtí (ale tomu učedníci a poutníci porozumí lépe až po Velikonocích, jak se dodává v Janově evangeliu). Tahle naděje přichází s Ježíšem do našeho světa. (Když Ježíš Pilátovi říká: "Mé království není z tohoto světa", odkazuje na jeho původ v Bohu, rozhodně však je to království vstupující doprostřed tohoto světa, království pro tento svět.)

Tedy platí, že ať vítáme, koho vítáme, nakonec vítáme krále, ač přesně nevíme, jak se svého kralování ujme a jaké bude jeho vládnutí? Snad nakonec je nejdůležitější vyjít ze svého soukromí a přivítat krále, byť jede na oslu a my ještě nevíme, co všechno nám to přinese. Takový krok k oslavě Krista – Krále je krokem na cestě víry, nezajištěné, plné chvění a tajemství, a přesto je to cesta, která vede ke správnému cíli. Nakonec vede také správně, když se ohlížíme zpět, bilancujeme a poznáváme, že to všechno mělo dobrý smysl.

Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma je provokativní. Vyvolává velká očekávání široké veřejnosti. Že snad se konečně něco pohne, když přijíždí nový král; že nějaký „židovský Obama“ vyřeší všechny krize politické, ekonomické, navrátí věcem pořádek, vyžene římské okupanty a „vláda věcí tvých, se k tobě, lide, navrátí“.

Přesto by bylo nefér, kdybychom vzedmuté očekávání, tu chvilkovou „ježíšománii“ dávali na zodpovědnost jemu samému. Ježíš do Jeruzaléma vjíždí na oslátku. Vjíždí na zvířeti, které je obecně obrazem totální neschopnosti. Neschopnosti zejména válčit. Takový oslovský válečný jezdec by se podobal spíše Sancho Panzovi než Richardu Lví srdce. (Osel je zvířetem představující také chudobu, tichost, nenásilí a město, kam tento neobvyklý jezdec vjíždí, je Jeruzalém, město pokoje.)

Kdyby oslavující dav byl pozorný, spíš by se musel smát. Co je to za podivnou, bláznivou jízdu? Král na oslu? Matoušovo evangelium jakoby tomu přidávalo, když uvádí, že Ježíš jel na oslici i na jejím oslátku. Nebo snad přesedal z jednoho zvířete na druhé? A domyšleno dál, nepředstavuje tato jízda naivitu, oslí představy o tom, jak se řeší mezinárodní konflikty, okupace cizí mocí? Odhodlaným a přesným užitím vojenské síly i za cenu oběti vlastních obyvatel? Pravda, někdy není zbytí a je třeba agresory umlčet nikoliv jízdou na oslech, ale na koních, dnes na stovkách a tisíci koních ukrytých pod opancéřovanou kapotou obrněnců. A přesto, jakkoliv platí taková zkušenost, nedá se říci,  že to, co vyřeší konflikty a problémy, jsou zbraně a politická síla.

Zbraně zamezí agresorům, diktátorům a dobyvatelům dobývat a ničit. Zbraněmi zlo jen načas odzbrojíte, zamezíte mu ničit, ale samé zlo nezbavíte podmanivé a ničící moci. Mezi znepřátelené státy, národy, lidi je potřeba pozvat nakonec stejně nějakou tu oslí jízdu: tichou, nenásilnou, vedoucí k odpuštění a usmíření. Češi a Němci mohli spolu v míru začít žít jedině tehdy, když přestali na sebe mířit hlavněmi, odložili zbraně a zamířili si to k sobě. Platí to i o Irech římskokatolických a protestantských a musí to platit i o Židech a Palestincích, potažmo zbytku islámského světa.

Tak přeci jen ta Ježíšova oslí jízda městem pokoje je pravdivým svědectvím, že takový král, takový Mesiáš je schopen naplnit očekávání, která v životě žijeme a prožíváme, která získáme či je od druhých přijmeme. Jen je naplňuje jinou, netradiční cestou a přitom věrně a pravdivě.

Ježíšův triumfální vjezd do Jeruzaléma může tedy být obrazem toho, jak ve víře nesplněná očekávání mohou přinést zklamání. Ježíšův vjezd do Jeruzaléma může být obrazem lidské stádovosti a manipulovatelnosti. Mnohem více ale nad tím stojí Boží moudrost. Ježíšův příběh i tato jedna epizoda potvrzuje, co je skutečně mocné, schopno léčit, napřimovat, dodávat oporu a posilu. Osličí jezdec tomuto světu a jeho mocným připomíná jeho meze, ale i naději, pokud ji vloží do něho jako Mesiáše, Krista, krále pokoje a knížete míru. Co se tomuto světu zdá pošetilé a hloupé je ve skutečnosti prodchnuté moudrostí.

Tuto zemi křižovali na různých válečných strojích různí králové, spravedliví i zlotřilí. Byli a jsou oslavovaní či zatracovaní. Ale jen jeden byl všemi přivítán a pak opuštěn, zrazen, odmítnut a ukřižován. A přesto jeho příběh je plný hlubokého poznání, že tento jeden zvítězil nad smrtí a nabízí život. Připojme se dnes do Ježíšova průvodu, k zástupu a volejme: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“

Píseň 353 Aj, Pán kraluje

Večeře Páně

Modlitba:

Ježíši Kriste, králi náš, děkujeme, že se smíme společně ztišit a přijmout pozvání ke tvému stolu, ke stolu setkání, radosti a naděje. Víme, že tvůj stůl je skromný – chléb a víno, a přesto věříme, že z něj dostáváme to hlavní: posilu, podporu, útěchu, rovnováhu a otevřený výhled do budoucna.

Pane přiznáváme, že tě často přijímáme, oslavujeme tě, nevšímáme si tebe samého, toho kdo jsi ty. Často ti podsouváme věci, se kterými nechceš ty nic mít do činění. A tak každý v sobě tiše vyznáváme svá pochybení a viny, které nás tíží… Pane smiluj se.

Kriste, jako tichý beránek jsi na sebe naložil naše viny, pro naši svobodu a radost a to chceme dát zase dál. Proto si nyní v tichosti chceme představit a zpřítomnit své dlužníky, své viníky a jim odpustit… Kriste smiluj se.

Věříme, že jsi tu pro všechny slabé, nedokonalé, sklíčené, malomyslné, že jsi tu s námi. Svou víru vkládáme do společné modlitby: Otče náš, který jsi v nebesích… Amen.

Přijměme pak slovo potěšení a milosti: Hospodin odpouští tobě všechny nepravosti, uzdravuje všechny nemoci tvé, vysvobozuje od zahynutí život tvůj. Amen.

Jako projev toho, že jsme odpustili a že věříme, že je nám odpuštěno, pozdravme se nyní navzájem pozdravením pokoje…

Ustanovení večeře: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, děkoval, lámal jej a řekl: "Vezměte a jezte, to je mé tělo, které se za vás láme. To čiňte na mou památku." Po večeři vzal kalich a řekl: "To je kalich nové smlouvy zpečetěné mou krví. To čiňte, kdykoli z něj budete pít, na mou památku."

Tak tedy pojďte všichni, zván je každý a vše je již připraveno…

Píseň 118

Propouštění:  On na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jeho rány vás uzdravily. Vždyť jste bloudili jako ovce, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší. (1 Pt 2,24)

Ohlášky

Děkovné a přímluvné modlitby - sešit

Píseň Svítá 239 Připravujte cestu

Poslání: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Mat 21,28-30)

Požehnání

Píseň 579 Ó Králi věků důstojný