Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Jednostranným výkladem apoštola Pavla jsme ze světa učinili pouhou kulisu pro osobní spásu člověka. Příroda, Boží stvoření, je jen pozadím dramatu přijetí Kristovy milosti a spásy. Navzdory tomu, že už staří reformátoři říkali, že máme v ruce dvojí učebnici poznání Hospodina: bibli a přírodu.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, Ať se moře s tím, co je v něm, rozburácí, svět i ti, kdo na něm sídlí, dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory vstříc Hospodinu, že přichází…“ (Ž 98,1.7-9a)

Píseň 98 Zpívejte Pánu nové písně

Modlitba: Hospodine, Bože náš, Tebe chválíme, děkujeme ti za krásu a rozmanitost přírody, za to, že jsi vdechl život člověku, prachu ze země, až se nám z toho tajemství tají dech. Děkujeme, že to co tvoříš nám dáváš darem k užívání a také správě. Vyznáváme, Pane, že spravovat přírodu a Zemi moc neumíme. A tak spoléháme na Tvé Slovo - na Tvé ujištění, že pro Tebe nejsme prach, odpad a zbytečnost, nýbrž že jsme lidé, Tvoje děti, se kterými rozmlouváš a které miluješ. Pane Ježíši Kriste, Tobě děkujeme, neboť Ty jsi ta cesta, pravda a život, který se před námi otevírá, abychom jej žili. Duchu svatý, Tebe prosíme, přijď a dej nám odvahu, víru i vytrvalost vydat se a setrvat na Kristově cestě. Amen.

Čtení: Mk 4,1-9

Píseň Svítá 134 Jsme světa občané hrdí

Text: „ Hospodin moudrostí založil zemi, nebesa upevnil rozumností, propastné tůně se jeho věděním rozpoltily a mraky vydaly krůpěje rosy. Můj synu, ať toto ti nesejde z očí. Zachovej si pohotovost a důvtip. To dá tvé duši život a milost tvému hrdlu. Tehdy půjdeš bezpečně svou cestou, tvá noha se neporaní. Ulehneš-li, nebudeš se strachovat, ulehneš a příjemný bude tvůj spánek. Neboj se náhlého strachu, až přijde spoušť na svévolníky. Hospodin bude po tvém boku, bude střežit před pastí tvou nohu.“ ( Př 3,19-26)

Kázání

Milí přátelé, tento týden jsme si na biblických hodinách společně povídali o tomto textu z knihy Přísloví. V něm jsme vyzýváni, aby nám nesešlo z očí (a tudíž z mysli), že Hospodin moudrostí založil zemi a nebesa upevnil rozumností, že Boží moudrost vtiskla tomuto světu dobrý řád. A k tomu jsme v sobotu přidali slavnost Dne Země, kterou už třetí rok slavíme tím, že s dětmi uklízíme přírodu od odpadků a pak ji společně v rámci soutěžení poznáváme. K letošní slavnosti, kterou jsme nazvali „Tajemství vody“, krásně souzní slova z Přísloví, že propastné tůně se jeho (Božím) věděním rozpoltily a mraky vydaly krůpěje vody.

Den Země není původně křesťanským svátkem  a jeho ustanovení se neopírá ani o Bibli či křesťanskou tradici (na druhou stranu vlastně všechny křesťanské svátky a jejich načasování nejsou původně křesťanské). Den Země byl v OSN prosazen ekology kritizující civilizaci, která naprosto šokujícím a nevratným způsobem likviduje přírodu. A v ní i sebe sama. Dlužno říci, že tato civilizace se v posledních desetiletích jako ze řetězu utrhla živé křesťanské víře a tak křesťané dnes mají mnohem menší možnost něco napravovat. Už v době kdy, bílý muž kolonizoval severní Ameriku, jeden severoamerický indiánský náčelník to charakterizoval slovy, že bílý muž si kálí do vlastního hnízda. Na počátku industriální doby, to poznal "nevzdělaný, necivilizovaný" člověk.

Židokřesťanské civilizaci sice vděčíme za to, že odbožštila přírodu, exaktním poznáním z ní strhla magický a pověrčivý závoj, který člověka děsil, strašil, manipuloval. Hvězdy na nebi nejsou bohové, ale obyčejné lampičky, říká biblická zpráva o stvoření světa. Vane v tomto učení čerstvý vánek svobody. Jenže nabídnutou svobodu židokřesťanský člověk následně nebiblicky uchopuje tak, že přírodu popisuje jako pouhý mechanismus, stroj, který má uspokojovat jen jeho potřeby. Ač na počátku Bůh řekl, aby ji obdělával a střežil, nikoliv vysával. Ať chtěně či nechtěně z vnímání přírody se vytratilo tajemství, pokora a respekt vůči její svébytnosti a hodnotě. Neztrácí se tím také pokora, respekt a určitá míra tajemství ve vztahu k Bohu Stvořiteli?

Větší zásluhu na tom možná máme my, protestanté, kteří jsme sice odstranili ze svého života víry svěcené kočičky, léčivé mariánské studánky, ale na druhou stranu jsme jednostranným výkladem apoštola Pavla ze světa učinili pouhou kulisu pro osobní spásu člověka - pro naši spásu. Příroda, Boží stvoření, je jen pozadím dramatu přijetí Kristovy milosti a spásy. Navzdory tomu, že už staří reformátoři říkali, že máme v ruce dvojí učebnici poznání Hospodina: bibli a přírodu, jakkoliv ta první je klíčem k porozumění druhé. Sice křesťanství, ani v té kalvinisticko-kapitalistické podobě nikde nevybízí k ničení přírody, přesto z lidského života a z osobního zápasu víry se stalo cosi sebestředného, egoistického, zaměřeného jenom na osobní prospěch obráceného. Jakoby celá země a nebeské kúry tu byly od toho, aby jásaly nad obrácením jednoho člověka, který volá: „já věřím, já jsem našel, já budu spasen, já, já, já.“

Takový člověk sice mohl přijmout do svého srdce Krista, ale třeba neudělá krok pěšky, všude jezdí autem, živí se hamburgery, trpí nadváhou a bolí ho záda. Pro své zdraví má na zahradě bazén, který napouští pitnou vodou, a když do ní nacpe kupy chemie, párkrát za rok do ní vleze. Na zahradě si pěstuje a zavlažuje nízce střižený anglický trávník bez pampelišek a bodláků, čemuž biologové říkají travní poušť. Pečlivě upravované květinové záhony ba celé stráně obsypává mulčovací kůrou, aby z ní udělal „přírodní beton“. Až si člověk klade otázku, jestli se andělé na nebeských kůrech vlastně ještě radují a jásají nad jedním hříšníkem, který činí pokání, když zároveň přírodu proměňuje do neživoucí hmoty a na jeho způsob života platí životem lidé na druhé straně zeměkoule? Ti se třeba z jistoty osobní spásy těšit nemohou, protože „nepřijali Krista do svého srdce“ jako tento člověk.

Kdo jsou „ti druzí“, kteří zůstanou v naprosté anonymitě, ani ne na zadních stránkách novin? Třeba obyvatelé tichomořských ostrovů, jejichž domovské ostrovy zaplavují moře, i děti které ve třetím světě pro tohoto člověka vyrábějí levné spotřební výrobky. Lidé, kteří umírají na běžné průjmové nemoci kvůli nedostatku pitné vody (nejčastější příčina smrti na zemi) nejspíš ani neví, že na jiné straně světa se lidé v pitné vodě koupou, myjí si jí auto a zavlažují travní pouště. Slovo znovuzrození má v této souvislosti v sobě cosi hořkého, protože „nový život“ může být příčinou zhoršení kvality až ztráty života někoho jiného.

Je pravdou, že biblické svědectví je příběhem ba dramatem lidské spásy, odpuštění a přijetí u Hospodina. Vzájemný vztah Boha a člověka je tím nejdůležitějším vztahem v příběhu celého stvoření. Tento příběh se ale nutně týká i přírody, protože lidský hřích má dopad na celé Boží stvoření (a návrat člověka k Bohu by měl být stejně tak znát na jeho ohleduplném a pokorném chování). V budoucnosti budeme stále více a více postaveni před fakt, že všechny životní vztahy mají širší souvislosti a že život ve víře – ve vtahu k Bohu má úzkou souvislost i k přírodě, k dílu Božích rukou.

Poměřovat svůj život také skrze chování k Božímu stvoření nám křesťanům (dle mého blahodárně) trochu pootáčí perspektivu. Přijetí záchrany a spásy skrze Ježíše Krista není již oním dějem na prvních stránkách s palcovými titulky, ale je tak nějak v pozadí (ač neumenšen) šetrného a skromného života. Obrácení se může stát jeho příčinou, ba může být i jeho podmínkou. Křesťansky žitá ekologie vnímá úzkou souvislost mezi životem víry a praktickým životem, který nemyslí jen na své pohodlí, blaho a spásu. Nakonec to slovo ekologie je od řeckého slova oikos, což znamená dům, domácnost. Všichni žijeme v jedné světové domácnosti. To věděli indiáni, ač k tomu řečtinu nepotřebovali znát.

K tomuto vnímání má velmi blízko biblická mudroslovná tradice, která je původcem knihy Přísloví, ale také zprávy o stvoření světa z knihy Genesis. Zpráva o stvoření, ani báseň o Boží moudrosti nejsou učebnicemi přírodovědy (my také víme, že rosa nepadá z nebe, ale kondenzuje), jsou poezií, navíc bohoslužebnou, každý den je oslavou Božího díla, zakončenou slovy: „i  viděl Bůh, že je to dobré“ .

"Můj synu, ať ti nesejde z očí, že Hospodin moudrostí založil zemi, nebesa upevnil rozumností a propastné tůně se jeho věděním rozpoltily", vyučuje otec svého syna, a tak mu předává ty nejpodstatnější věci pro život. Boží moudrost není mocná pouze v našem životě a mezilidských vztazích, je mocí, která už kdysi tvořila svět a zůstává v něm. Je mocí, která tvoří věci krásné, dobré a radostné. Je nám nabízena jako nejlepší cesta životem, ale byla a tvořila tu už před námi.

Příroda je úžasný a přesto křehký a zranitelný organismus. A naše zásahy do ní jsou nemoudré, protože si ji zničíme, ba jdou proti tvořící moudrosti, jdou proti životu, který vychází z Božích rukou. My lidé, nejsme inženýři přírody, ale jen správci, šafáři, jak zní to hezké české slovo. Naše ruka tu není k zásahům do stvoření, nemá být tvořící, ale spravující, opatrující.

V souvislosti s tím, abychom si připomínali, že Hospodin stvořil krásný svět, abychom k tomuto dílu měli úctu a respekt se také mluví o mnohých zaslíbení. Takové připomínání dá tvé duši život, bezpečí na cestě, bezpečný spánek a ochrání před náhlým strachem. Vnímám to jako prorocké slovo, vždyť přesně tyto věci stále více postrádáme tváří tvář měnícímu se klimatu. Právě takové dary jsou ovocem cesty moudrosti, která má původ v Hospodinu. Dotýká se samého tajemství stvoření a vedle bezpečného života, spánku a ochrany před strachem dává člověku tolik potřebnou pokoru, bázeň a kázeň. Naše civilizace nepotřebuje nic jiného než se na tuto cestu vrátit, vrátit se ke kořenům a vrátit se tím i k zaslíbením, o která jsme se připravili. Dnes tyto hodnoty hledáme, hledá je například trochu jinou cestou koncept trvale udržitelného rozvoje.

V knize Přísloví se často zdůrazňuje, že usilování o moudrost je plné hledání, otázek, že je to dlouhá cesta, byť nás na ni staví Bůh. Myslím, že tohle zdůraznění je důležité i pro tzv. ekologicky šetrný způsob života. Není to záležitost náhlé a všeobecné změny. Žít ekologicky je vývoj, cesta (byť i se slepými uličkami), proces vyučování, poznání a zrání, i prostřednictvím rozhovoru se Stvořitelem. Chce to čas, podobně jako zrno, které padne do úrodné země. Dlouho se jakoby nic neděje, ale s trochou trpělivosti pak můžeme zpívat "namísto aby vše zheblo, vyroste ze země stéblo."

Cesta moudrosti je cestou, jak rozvíjet, naplňovat a postupně kultivovat ten krásný a úžasný dar, jakým je nabídnutá láska v životě Ježíše Krista. Přijetí téhle lásky je začátkem cesty, výchozím bodem a schopnost zrát do moudrosti je možnost, jak se na ní udržet. Cesta moudrosti nám dává poznat, že tato moudrost tvořila svět i že se "stala tělem a přebývala mezi námi".

Je dobře, že slavíme Den Země, pro křesťany den Božího stvoření, i když to není původně křesťanský svátek. Mohou se při něm spojit lidé všech světadílů, kterým jejich víra a způsob života dává schopnost překračovat stín vlastního sobectví, byť sebevíc zbožného. Ostatně proti zbožnému sobectví především bojoval Pán Ježíš s farizei, i když v jiné souvislosti. Ze všech vzájemných diskusí a potyček lze tušit, že sobectví a bohorovnost jsou věci, které Ježíše na lidech mrzely nejvíc. Je dobře, že Den Země slavíme každý rok ve velikonočním čase. Vždyť Boží spasení skrze oběť Ježe Krista je možností návratu k novému začátku, je možností získat alespoň kontakt s dávno ztraceným rájem, je neočekávanou nabídkou k plnému a odpovědnému životu. Kristovo zmrtvýchvstání je stejně tak příslibem a odkazem k novému nebi a nové zemi. A ač nemáme v ruce přesnou fotografii či satelitní snímky nového stvoření, máme obraz tušený, přinášený "z druhého břehu" mnoha lidmi, proroky, v učení Ježíšově.

Myslím, že odkaz a nasměrování k tomu novému je důležitý i pro všechny dobře míněné ekologické snahy, protože dává na ně tolik potřebný nahled, který je vzdálený každému fundamentalismu. Dává i naději, že ráj a harmonie není zcela v našich byť třeba v šetrných a ohleduplných rukou. Ráj a harmonii zde na zemi nenastolíme ani sociálním smírem, ani rasovou čistotou, ale nakonec ani "zeleným životem". Všechny tyto projekty totiž budou vždy ztroskotávat na té "člověčině", porušenosti hříchem, jak praví bible. Člověk nakonec vždy bude s prázdnými dlaněmi hledět k nebi. A i když nešťastný způsob života byť obráceného bude mít navrch, je tu s vírou ještě naděje, o kterou se mohou opřít všichni ti, kteří na jeho nemoudrý a hloupý život doplácí svým zdravím i životem. Naděje vzkříšení a nového stvoření pro toho, kdo na Hospodina neztratil všechny vazby, kdo neztratil alespoň jednu z učebnic poznání Hospodina.

Píseň 196 Co činí Bůh, vše dobré jest

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň Svítá 204 Vzpomínka na Káni Galilejskou