Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Tím, že smrt člověk postupně zcela vytěsnil z horizontu svého života, už si s ní neví rady. Má z ní panickou hrůzu. Často to žel poznávám ve chvílích, kdy se s pozůstalými připravuji na smuteční rozloučení. Záměrně se jich ptám, jestli u rozloučení budou i jejich děti nebo vnuci. Pozůstalí se často jakoby zhrozí, vždyť by je to zbytečně traumatizovalo, nechceme je vystavit zbytečnému trápení.

Kdybych se mohl vrátit v čase, asi bych se vydal ne za Ježíšem, ale mnohem více bych chtěl jít za Pilátem. Co se mu honilo hlavou? Jak přemýšlel? Na základě čeho o Ježíšově údělu rozhodl? Bylo mu to opravdu jedno, byla jeho otázka po pravdě skutečně ironická, jak to vidí křesťanská tradice?

Mezilidské vztahy se častěji budují na základě možnosti vzájemné výměny, služeb, protislužeb, zajímavosti. Díky za to, že jsi a že jsi právě takový, jaký jsi, i s tím, jak mne dovedeš někdy trochu podráždit, naštvat. Modlím se za tebe, abys byl právě takový, jak jsi, jakého tě formuje Bůh.

Když si představíme sbor korintských křesťanů jako rodinu, pak z toho vyjde, že teta má potíže s alkoholem, strejc se ohlédne za každou sukní, babička zítra nepřejde na přechodu pro chodce, protože to má napsáno v horoskopu. Děda by chtěl při bohoslužbách pálit svíce a kadidlo. Bratr tak trochu špekulant tvrdí, že Ježíš nezemřel, ale jen upadl do kómatu a pak se probudil. Prastrýc hudrá, že jsme všichni hříšníci a dětem je to jedno, hledí jen, aby vypadly z domu.

Tak v nedávné době filmovou řečí vyprávěl o Ježíšově utrpení režisér Mel Gibson ve filmu Utrpení Krista. Krev tam teče proudem a Ježíšovo utrpení je tam líčeno tak brutálně právě proto, aby bylo ukázáno, že to bylo utrpení za celý svět. Žel mám pocit, že lidská představivost podpořená emocemi může někdy mást stejně jako tento způsob vyprávění pašijí.

Obřízka zanechává Ježíši jeho autonomii, nepolapitelnost, nespoutanost. Zůstává sám sebou, není a nemůže být vlastněn žádnou církví, žádnou teologií či doktrínou, žádným církevním právem, ani duchovní cestou. Jeho postava se nedá zaškatulkovat.

Milí přátelé, celý vánoční příběh, jak si jej každý rok společně připomínáme, je příznačný právě v tom, že v něm lidé zápasí se strachem. Pastýři mají strach z andělů, Herodes se bojí o svůj trůn, tři mudrci se na východ vrací obloukem kolem Heroda, protože mají strach pro změnu z něj, Josef chce původně Marii tiše opustit, protože má strach z toho, co řeknou lidé, když jako zasnoubená už čeká mimino. Strach je mnohdy motorem lidského života.

 Tehdy, když jsem sloužil s ostatními římskými vojáky v provincii Palestina, byl jsem velmi mladý. V těch dobách musel každý mladý muž jít sloužit do legií. Někdo měl štěstí. Sloužil třeba ve vnitrozemí naší římské říše. Jiní měli smůlu a sloužili na hranicích.

Když jsem byl ještě školního věku, tak jsem čas od času plánoval útěk z domova. Říkal jsem si, jak budou doma litovat, že na mě byli zlí, jak se o mě budou bát a hledat mě a až mne najdou, jak si mne budou předcházet a hýčkat. Také jste někdy přemýšleli, že utečete z domova?

Ježíšův příjezd do Jeruzaléma s naší dobou souzní především v očekávání. Lidé tehdy byli plni očekávání příchodu nového krále. Mluvilo se o tom jako o dané věci. Král přijde a vysvobodí národ z politické a náboženské nadvlády Říma. Kralovat bude opět jen Hospodinův král. A proto Ježíše tak nadšeně vítají. Provolávají mu čest a slávu. A přeci do toho slavení se ptají: „Kdo to je?“ Zajímavá situace. Vítáte nového krále, kladete před něj pláště a větve a zároveň se vás zmocňuje otázka. Kdo to jen je? Jaký je to král?