Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Tím, že smrt člověk postupně zcela vytěsnil z horizontu svého života, už si s ní neví rady. Má z ní panickou hrůzu. Často to žel poznávám ve chvílích, kdy se s pozůstalými připravuji na smuteční rozloučení. Záměrně se jich ptám, jestli u rozloučení budou i jejich děti nebo vnuci. Pozůstalí se často jakoby zhrozí, vždyť by je to zbytečně traumatizovalo, nechceme je vystavit zbytečnému trápení.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
„Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám jeho vzkříšením dal nově se narodit k živé naději.“ 1 Pt 1,3

Píseň 341 Veleben Bůh buď, jeho čin

Modlitba
Hospodine, svatý a věčný Bože, Stvořiteli a Uchovateli všeho živého, přicházíme k tobě s očekáváním. Hladovíme po dobrých zprávách. Avšak obroušeni četným zklamáním, ztrácíme otevřenost pro tvé zázraky. Zaměstnáni honbou za povrchní útěchou, pěstujeme si jen prázdné iluze a zaslepený rádoby optimismus. Nevidíme pravdu, naději a radost, které nám nabízíš ve svém Synu Ježíši Kristu. Hledajíce své potěšení a starajíce se o zachování svého života, míjíme se s životem, který před námi otvíráš ty – životem ve víře, v otevřenosti, v důvěře, životem darovaným, životem věčným.
Odpusť nám, Pane. Smiluj se nad námi, Kriste. Otevři naše oči a naše srdce, abychom přijali tvé dary, otevři naše ústa a naše ruce, abychom je sdíleli se vším stvořením, pomoz svým Duchem! Pane, přijď. Amen.

Čtení: J 20,1-9

Píseň 665 Už svitlo jitro nedělní

Text: Kol 2,12-14

Kázání
Milí přátelé, ze slov, která jsme právě slyšeli, lze vytušit, jak hlubokou stopu znamenala Ježíšova smrt, pro ty, kteří těm událostem byli blízko. Svědectví života prvních křesťanů je základem svědectví raného křesťanství obecně. Jaká je jeho výchozí pozice? Prožitek vlastního strachu a selhání tváří tvář krutému mučení a ještě krutější smrti. Téměř nikdo z těch, kteří Ježíše následovali, u kříže nebyl. Kříž se stal děsivým symbolem. Ukřižování bylo samo o sobě natolik kruté, že křesťané symbol kříže začnou používat dokonce až o několik set let poté. Do té doby první křesťané používají symbol ryby, hroznového vína, kalichu a chleba, beránka, ale kříž je pro ně několik set let traumatizujícím symbolem.
Slova apoštola Pavla nebo některého z jeho žáků několik desítek let po Ježíšově ukřižování nesou zřetelné dozvuky takové hrůzy. Výrazy jako „při křtu být pohřben spolu s Kristem, být mrtvý ve svých vinách, dlužní úpis přibitý na kříži.“ V těch obratech ale není už ani tak hrůza ani strach z Ježovy smrti, v tuto chvíli je to snaha porozumět důsledkům Ježíšova ukřižování. Smrt pro ně není už tím děsivým, čemu by se chtěli vyhnout, ale smrt v Ježíšově případě ukazuje někam dál.
Smrt ve světle velikonočního příběhu nepředstavuje (jen) lidské možnosti, smrt představuje životní nutnost. Nutnost každého života. Podobně jako je nutností lidského života, že člověk dělá chyby, kterých lituje, dopouští se vin, které často sám nesmaže. S vnitřní naléhavostí se opět vrací. Už jen to, že člověk mluví a dýchá, pohybuje se, žije, přináší selhání. Co s nimi dál? Utéci před nimi? Tvářit se, že nejsou (nebo jsou to ve skutečnosti problémy těch druhých?)
Je zajímavé, že autor toho zamyšlení o kříži, autor slov o novém životě v Kristu, se několikrát vrací k varování, aby se lidé nenechali svést nějakými líbivými řečmi. Varuje před prázdným a klamným filosofováním, před životem založeným na vesmírných bájích. Varuje právě před tím, aby se člověk při svých otázkách po hledání pravdy a tajemství života nechtěl vyhnout tísnivým pocitům viny, bolesti a smrti.
Řekl bych, že tato výzva je pro dnešní dobu nanejvýš naléhavá. Jak moc nebo málo vyjadřujeme omluvu za své chyby a selhání? Jak moc nebo málo dovedeme být nablízku bolesti druhých, nést ji spolu s nimi? Strach ze smrti je obecnou lidskou konstantou. Tím, že ji postupně zcela vytěsnil z horizontu svého života, už si s ní neví rady. Má z ní panickou hrůzu. Často to žel poznávám ve chvílích, kdy se s pozůstalými připravuji na smuteční rozloučení. Záměrně se jich ptám, jestli u rozloučení budou i jejich děti nebo vnuci. Pozůstalí se často jakoby zhrozí, vždyť by je to zbytečně traumatizovalo, nechceme je vystavit zbytečnému trápení. Vždyť měly dědečka rády.
A nechcete je vzít na pohřeb právě proto, že jej měly rády? Říkám jim. Vždyť se s ním mohou rozloučit, mohou poděkovat za jeho život a ve vděčnosti vzpomínat. Uzavřít něco, co spolu prožívali. Dotknout se smrti je pro každého člověka jen prospěšné. Vždyť najednou může sám o sobě uvažovat jinak, uvědomí si svou konečnost, ale také vzácnost života, který je škoda promrhat, uvědomí si hodnoty, pro které je dobré vlastně žít. Člověku dnes mnohem více chybí reálná životní měřítka, chybí mu reálné uvažování o svých představách o životě, čeho by chtěl dosáhnout, co zažít a získat. Vždyť bolest, nemoc a smrt ukazuje na to, že lidské možnosti jsou velmi limitované, omezené.
Mám pocit, že dnešní svět žije, jako by smrti nebylo. Obchází ji, vyhýbá se jí. A když na to dojde, jakoby se z toho vykroutí. Jako by nebylo té chvíle konečného bilancování. Jako by nebylo nějakých úvah nad tím, co je vlastně smyslem života, pro co má člověk žít a jestli může pro něco a kvůli něčemu věřit.
Docela rozumím obavě, aby se lidé nenechávali zlákat nějakými líbivými řečmi. Vždyť různé životní filosofie se snaží vzbudit v člověku pocit, že zlo vlastně neexistuje a že pocit vlastního selhání je potřeba nahradit nějakými pocity pozitivnějšími. Ale nalijme si čistého vína, nakonec i víra, náboženský život může být plný líbivosti, která se vyhýbá nepříjemným otázkám a tématům. Lidé se někdy dokážou vydat za různými ideály a vznešenými myšlenkami, ale nechtějí se vracet k vlastním bolestem, vlastním úzkostem či přímo selháním, před kterými unikají. A vlastně tím podvědomě kamuflují to, před čím utíkají.
Velikonoční události poukazují na skutečnost, že ty pravé a hluboké hodnoty rostou na základě boje s bolestí a úzkostmi, které si člověk přizná a přijímá je za své. Ježíšův kříž poukazuje na zákonitost, že pravdivost života začíná uvědomováním si svých vin a hledání odpuštění. Bez toho žije člověk jen v iluzích o druhých a sobě samém. Chce-li se člověk dobrat nějaké moudrosti, nesmí se vyhnout ani cestě smrti, utrpení, bolesti ...
Ježíšovi učedníci se popravdě řečeno cestě smrti vyhýbali až moc. Už za Ježíšova života jej od cesty utrpení odrazují. A ani v tu chvíli nevydrží být přítomni Ježíšovu mučení a smrti. Vlastně tím ilustrují lidskou slabost, která utíká před problémy. Utíkají ze strachu, že jejich představa o nebeském království, o Bohu by se jim mohl zhroutit. Ve skutečnosti se jim právě na útěku toto všechno hroutí. Následně sedí zavření v nějakém domě a nevědí, co sami se sebou. Ženy, které jsou přítomné ukřižování, které jsou přítomny smrti, se vydají k hrobu. Jsou bezradné v tom, že neví, kdo jim odvalí kámen, a přece ví, co dělat. Bezradnost utíkajících učedníků je obrazem dnešní doby. Lidé vlastně neví, co dělat a jak žít. A to, pro co žijí, často nemá reálná měřítka.
Bezradnost a vnitřní zmatenost, to je stav, ke kterému vede líbivost. Dobře vidíme, kam zákon líbivosti dovedl politické představitele této země. Domnívám se, že to není jejich hřích, oni jen kopírují postoje celé této společnosti. Oni nám svým chováním nastavují zrcadlo. A je docela dobře na nich vidět tu bezradnost, jakou prokazují při neustálých průzkumech veřejného mínění nebo volebních preferencí. Oni sami neví, co chtějí, krom toho, že žijí v silném pocitu, že chtějí mít moc a vládnout.
Nicméně existuje i bezradnost, která nevyplývá z útěku před nepříjemnými věcmi a otázkami. Existuje bezradnost, která vyplývá naopak z toho, že člověk nechce utéci, nechce se z nich (nepříjemných věcí, otázek) vyvléknout, ale jsou silnější. Mají v nějakou chvíli obrovskou moc natolik, že člověka ovládnou, paralyzují.
Prožitek vlastního selhání i prožitek bezradnosti. To vše se odehrává ve velikonočním dramatu. Každý rok do něj vstupujeme. V rámci společenství sboru i každý sám za sebe. Každý, kdo vstupuje do tohoto dramatu viny, bolesti a smrti může vidět dál, k prázdnému hrobu a naději. Když první křesťané vzpomínají na svá selhání i bezradnost, nemají ale před očima Ježíšovo utrpení a smrt. Mají před očima to, co se začne odehrávat poté, co objeví jeho hrob prázdný. A nejen to, když jej začnou potkávat na svých cestách – cestách bloudění i cestách úniku. Potkávají opět svého mistra, učitele, Ježíše a jsou to setkání zvláštní, tajemná, někdy skoro až nereálná.
To, co se jich dotýká, není už Kristova smrt, ale nový život v Kristu. Život, který člověk přijímá ze smrti. Velkým znamením takové proměny je křest. Člověk ve křtu umírá, umírají všechny jeho představy, možnosti, ale i viny a zase se znova rodí. Jeho nový život nestojí na něm, ale na základech Boží moci. Neboť jen Bůh má tu moc smazat to, před čím unikáme, má moc rozplést to, s čím si nevíme rady. A pro ty, kteří nemají naději a jsou na konci svých sil, Bůh provádí údolím stínů smrti a dává spatřit paprsky nové naděje a nového života.

Píseň 669 Přijď Spasiteli

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň 350 Přemohl Ježíše smrti noc

Poslání
„Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.“ (Kol 2,6-7)

Požehnání
Ať Boží láska spočine na tvém polštáři,
ať tě chrání a drží ve své dlani.
Tvé cesty ať tě vedou k Bohu
a dobré podnebí provází tvůj krok.
Ať je ti nablízku vždy pomoc přítele,
A i ty zůstaň se svým přítelem.
Ježíšem Kristem.

Píseň 660 Buď Bohu všechna chvála čest