Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Tak v nedávné době filmovou řečí vyprávěl o Ježíšově utrpení režisér Mel Gibson ve filmu Utrpení Krista. Krev tam teče proudem a Ježíšovo utrpení je tam líčeno tak brutálně právě proto, aby bylo ukázáno, že to bylo utrpení za celý svět. Žel mám pocit, že lidská představivost podpořená emocemi může někdy mást stejně jako tento způsob vyprávění pašijí.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

"Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.“ (Ž 23,1.4)

Píseň 23 Hospodin ráčí sám pastýř můj býti

Modlitba: Hospodine, náš Pane, přicházíme opět za tebou, chválit tě, děkovat ti, naslouchat tvému slovu, přimlouvat se. Opět si přicházíme pro požehnání. Je náš způsob života tak nestálý, že musíme stále znova? Každou neděli a každý den? Nebo je to dáno podstavou lidského bytí, že jsme křehcí, nestálí a zranitelní? Pane, přicházíme za tebou i se svými otázkami, hledáním. Kde, Pane, jsi a kde je tvá sláva?… Děkujeme, že před tebou smíme tato slova vyslovit a nestydět se za ně. Vždyť co je náš lidský život, co je náš svět. Pane, přicházíme za tebou jako tvé děti. Přicházíme se s tebou sdílet s každou věcí, která se nám povedla. Přicházíme také jako tvé děti, které se ztrácejí ve světě a přemýšlí, jestli se mohou vrátit. Pane, děkujeme za tvou otevřenost a lásku. A prosíme tě o objetí, ujištění o tvé přítomnosti ve všem radostném i bolestném. Pane, prosíme, buď dnes s námi a dej nám i dnes zaslechnout tvé slovo moudrosti do našich nemoudrostí. Dej nám zaslechnout slovo naděje do naší beznaděje.

Čtení: Iz 42,1-10

Píseň 632 Neskládejte v mocných naději

Text: „ Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy. Chtěli bychom, bratří, abyste věděli o soužení, které nás potkalo v Asii. Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme; už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti - to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé. On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí, když i vy nám budete nápomocni svými modlitbami. A tak, když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat.“ ( 2 Kor 1,3-11)

Kázání

Milí přátelé, sestry a bratři, mluvit o utrpení bývá těžké. Je těžké mluvit o utrpení na Haiti nebo o utrpení rodiny, které zemřel chlapec pod lavinou. Je těžké mluvit o bolesti a trápení svém. Všechny takové hovory vyvolávají další otázky. Proč bolest přichází, odkud se bere, kde je příčina – v obětech, v jiných vinících, v Bohu? Protože se o utrpení těžko hovoří i věřícím lidem, domnívám se, že na otázky o utrpení nemáme nachystanou nějakou všeobecnou odpověď. Je to zkouška, trest, nebo jen důsledek našeho jednání? Samo Písmo vypráví příběhy různé s různým výkladem o původu a smyslu utrpení.

Proto možná překvapí samozřejmost Pavlových slov, když mluví o utrpení svém a druhých, kteří přijali Krista jako zachránce a spasitele. „ Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha.“ ; píše v druhé epištole Korintským. Křesťanská víra se rodí z utrpení, z utrpení Ježíše na kříži, z utrpení opuštěných učedníků a Marie, z utrpení mučedníka Štěpána, z utrpení pronásledovaných křesťanů – kristovců. Utrpení bylo v té době mezi křesťany všudypřítomné a to se Pavel nedožil těch nejhorších pronásledování. Umírá na počátku první těžké vlny pronásledování za císaře Nera.

Přesto asi bychom nedovedli s takovou samozřejmostí říci, že utrpení, která prožíváme, jsou utrpení Kristova. Dají se ta naše utrpení s Kristovým vůbec srovnávat? Nejsou ta naše trápení spíš odřenými koleny ve srovnání s utrpením Ježíšovým? Utrpením na kříži, utrpením za hříchy každého člověka? Když si uvědomím, že Ježíš trpěl právě za mne, právě za ty jednotlivé a konkrétní viny, je mi z toho úzko a mám k Ježíši velký respekt (zároveň smím mít naději, že tu tíži, která na mně ležela a někdy také dosedá, Pán Ježíš ze mne sejmul a daroval mi svobodu).

Přesto, když křesťanští teologové spatřili v Ježíšově utrpení a ukřižování zprávu, že Ježíš trpěl za lidský hřích, za hříchy tohoto světa a každého člověka, začal si člověk představovat nějaké obrovské utrpení, které by běžný člověk nikdy nebyl schopen zvládnout. Člověk si začal představovat, že kříž, který Ježíš nesl, byl obtěžkán ne balvany, ale skalami lidských vin a hříchů, že to nebylo možné ani unést.

Tak v nedávné době filmovou řečí vyprávěl o Ježíšově utrpení režisér Mel Gibson ve filmu Utrpení Krista. Krev tam teče proudem a Ježíšovo utrpení je tam líčeno tak brutálně právě proto, aby bylo ukázáno, že to bylo utrpení za celý svět. Žel mám pocit, že lidská představivost podpořená emocemi může někdy mást stejně jako tento způsob vyprávění pašijí. Takový pohled na Ježíšovo utrpení může paradoxně Boží blízkost, jak ji lidé v kříži poznávali, opět vzdálit do těžko pochopitelných souvislostí. Když jsem ten film kdysi viděl, příliš mi neseděl, nyní díky Bohu vím proč. Tak jak Ježíš přišel na svět (skrze obyčejnou stáj), tak z něj také odešel (skrze obyčejný kříž). Všechny pokusy o patetické líčení jeho utrpení z Nazaretského Ježíše činí mytickou, heroickou, "prométheovskou" bytost zanikající v nepřeberném množství pohanských nadlidských hrdinech.

Ježíšovo utrpení bylo jistě hluboké. Možná horší než bičování a přitlučení na kříž ale pro něj musel být fakt, že ho učedníci zapřeli, opustili a utekli (možná až na jednoho). Ježíš se cítil opuštěn i Hospodinem, svým nebeským Otcem, když volal „Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Na druhou stranu Ježíšův kříž byl stejně těžký jako ty ostatní – vždyť ho pomáhal nést sedlák Šimon z Kyrény, kříž obtěžkaný hříchy celého světa si jen těžko představovat. Známe příklad z dějin, jak skončilo povstání gladiátora Spartaka – 6600 ukřižovaných vzbouřenců lemujících dvousetkilometrovou silnici do Říma. Jsou známy případy, kdy ukřižovaní lidé umírali několik dní, zatímco Ježíš jen několik málo hodin. Ve srovnání s takovými případy ten Ježíšův kříž působí male, tak trochu provinčně. Podobně jako působí provinčně betlémská stáj, pastýři, ovce, celníci, hříšní, malomocní, nevěstky....

Ježíšův boj možná není ani tak zástupný boj za všechny hříšné. On ho nevybojovává proto, aby člověk už netrpěl, aby neprožíval důsledky vin a smrtelnosti. Vždyť člověk trpí stále. Stále musí bojovat s nejistotou, opuštěností a bolestí. Ježíšův boj a jeho utrpení je jeho vlastní boj o jeho umírání. Je to nakonec docela obyčejné lidské utrpení a docela běžné umírání na způsob odsouzených buřičů, vzbouřenců, pirátů.

To veliké a překvapivé není míra utrpení, které si lidé milně představují jako hektolitry krve. To veliké a překvapivé je, že v tom obyčejném lidském utrpení a smrti je přítomen sám Bůh. Hospodin, Bůh Izraele je přítomen, účastní se lidského utrpení – obyčejného, možná bychom mohli říci na tehdejší dobu poměrně všedního. V tom tkví zvláštnost a neobvyklost. Zástupná Ježíšova smrt je až prvokřesťanským domyšlením okolnosti, že na kříži v Ježíši Kristu trpěl sám Bůh a že to má důsledek i v bilancování lidské hříšnosti se spravedlností. Opuštěn sebou samým. Odcizen sebou samým jako ukázka toho, kde končí cesty lidské viny.

A možná proto, smí apoštol Pavel s takovou pohotovostí říci, že na nás v hojnosti přichází utrpení Kristova. Nejsou to nějaká nepředstavitelná břemena, která nesl za celý svět, ale běžné bolesti, tíseň, nemoci, opuštěnost, do kterých však vstoupil Bůh sám. Utrpení Kristova nejsou nějaká velká a nepřestavitelná utrpení, ale ta, která jsou naplněna Boží přítomností a proto i spolunesena Bohem. Utrpení Kristova jsou ta, na která člověk nezůstal sám, i když se to z jeho pohledu může tak jevit.

Protože v těchto utrpeních je přítomen Bůh sám, přichází skrze Krista v hojnosti i útěcha. A o to v epištole jde především - o útěchu. Bůh je v lidské bídě přítomen – to už jsme si mohli všimnout v Betlémské stáji. Bolest tu je přítomna, je součástí tohoto světa. V žádné bídě ani bolesti nezůstává člověk osamocený. Pavel dokonce naznačuje, že již v soužení jeho a jeho blízkých je povzbuzení pro korintské křesťany – vždyť neprožívají nic menšího a nic většího než obyčejné lidské soužení, kterým prošel Ježíš Kristus. A pokud on a jeho bratří došli útěchy, i to je povzbuzení pro Korintské, že jim bude také dána.

Je-li lidské utrpení utrpením Kristovým, tedy naplněným Boží přítomností, je naplněným i Boží útěchou. Je to útěcha postavená na základech ne-lidských, Božích, trvalých, hlubokých. Křesťanská víra se rodí z utrpení. Z utrpení Ježíše na kříži, z  utrpení opuštěných učedníků a Marie, z utrpení mučedníka Štěpána, z utrpení pronásledovaných křesťanů – kristovců. Je to utrpení Kristovo, ve kterých je pro některé zjeveno, pro některé ukryto poselství, že je v nich přítomen Bůh sám a prochází tak s člověkem každou bolest. „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.“ ; zpívali jsme v žalmu na začátku píseň, která Boží lid provází tři tisíce let a každá generace se k ní připojuje svými příběhy, svým vyprávěním.

Křesťanská víra je vírou dávající posilu, oporu a útěchu. Nebál bych se říci, že křesťanská víra je vírou útěchy. Kolikrát v dějinách Kristovu útěchu nalezli lidé vzdělaní, sečtělí, filosofové, učenci, kteří opustili právě všechnu moudrost a vzdělanost tohoto světa, aby se setkali s Kristem. Ve svém utrpení, pro svou útěchu. Byl to Kristus sám, kdo jim přinesl mír a pokoj. Kdo jim přinesl vhled, porozumění i nadhled pro jejich bolest a ukázal jim naději ve vzkříšení. A proto i naše víra musí hledat útěchu pro sebe a neméně pro druhé. Ptáme-li se po tom, co jako křesťané můžeme a máme dělat, co plyne ze samotné povahy křesťanského života, pak si myslím, že je to poskytování útěchy a opory. Takové počínání zrcadlí Boží jednání na kříži. Podávat živoucí důkaz, že spolunesení bolesti a utrpení rozumíme, že jsme ke spolunesení člověčí tíhy posláni.

Podobně o tom mluví i Pavlova slova z epištoly Korintským: „ On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí, když i vy nám budete nápomocni svými modlitbami. A tak, když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat.“ Můžeme jeden za druhého prosit, prosit o posilu a oporu pro jiné. Můžeme děkovat jeden za druhého, za poskytnutou oporu i za poskytnuté svědectví pro každého, kdo dával útěchu.  Bůh je skutečně tím, který posiluje, který napřimuje, který nedolomí nalomenou třtinu, proměňuje srdce kamenné a odpustí i zbloudilému synu. Amen

Píseň 635 Tvá, Pane, láska

Ohlášky

Přímluvné modlitby – sešit a modlitba Páně

Píseň 384 Pomoz mi můj Pane (kytara)

Poslání

„Ten, kdo nás spolu s vámi staví na pevný základ v Kristu a kdo si nás posvětil, je Bůh. On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil. Ne že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti“ (2 Kor 1,21-24)

Požehnání

Píseň 350 Přemohl Ježíš smrti moc