Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Kdybych se mohl vrátit v čase, asi bych se vydal ne za Ježíšem, ale mnohem více bych chtěl jít za Pilátem. Co se mu honilo hlavou? Jak přemýšlel? Na základě čeho o Ježíšově údělu rozhodl? Bylo mu to opravdu jedno, byla jeho otázka po pravdě skutečně ironická, jak to vidí křesťanská tradice?

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám! Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc! (Ž 22,1n)

Píseň 42 Jako jelen mučen žízní

Modlitba
Pane, děkujeme ti za tento den, za den Velikého pátku, den kdy nás uvádíš do rozpaků. Kdy nám ukazuješ, čeho je člověk schopen. Kdy nám ukazuješ cestu až k hranici pochopitelného a myslitelného. Prosíme, ukazuj nám také, odkud z těchto hranic vede pěšinka víry, která se dovede na tebe spolehnout, která také dovede rozumět a nenechat se ovládat svými pocity.
Hospodine, tušíme, co nám ve víře v tebe nabízíš – silný, bohatý a plný život. Taková víra dokáže přenášet přes propasti nicoty i přes výšiny nepochopení a samoty. Víme, jak bychom sami potřebovali takovou víru, když každý den bojujeme ten svůj boj víry.
Bože, Otče Ježíše Krista, ty jsi naše pomoc a záchrana. I dnes tě chceme hledat, ptát se na tvou vůli, prosit o tvou vysvobozující přítomnost.

Pane, buď s námi. Amen.

Čtení: J 18,28-40

Píseň: Svítá 212 Nemůžete ani chvíli

Text: Jan 19,1-6

Kázání
Možná vás také někdy napadají myšlenky, jaké by to bylo, umět se alespoň jednou vrátit v čase zpět. Jen jedna cesta. Na chvíli se ocitnout někdy a někde v minulosti. Chtěl bych se potkat s Ježíšem? Být také reálně u toho? Být přímým svědkem ukřižování či vzkříšení? Naslouchat alespoň zdálky Ježíšovýmu učení? Mluvit přímo s ním?
Mám pocit, co se Ježíšova učení týče, že bych se nedozvěděl o mnoho víc, než zprostředkovávají evangelia. Stejně bych byl postaven před rozhodnutí, jestli Ježíšově zvěsti uvěřit. Takový výlet do minulosti, by mne stejně opět vrátil na křižovatku, k otázce, jestli se za Ježíšem vydat či nikoliv. Byl bych na tom úplně stejně jako dnes.
Kdybych se mohl vrátit v čase, asi bych se vydal ne za Ježíšem, ale mnohem více bych chtěl jít za Pilátem. Co se mu honilo hlavou? Jak přemýšlel? Na základě čeho o Ježíšově údělu rozhodl? Bylo mu to opravdu jedno, byla jeho otázka po pravdě skutečně ironická, jak to vidí křesťanská tradice? Pro evangelijní vyprávění je Pilát vedlejší, epizodní postavou. Stává se sekundantem příběhu, loutkou v rukou silnějších. Neshledává na Ježíši nic špatného, přesto ho vydá smrti. Chtěl by ho propustit, zahrnout jej do každoroční velikonoční amnestie, ale neudělá to přímo. Dá na vybranou lidem, kteří očividně chtějí Ježíšovu krev.
Pilát se snaží vystupovat nestranně, nezaujatě. Tuší, že této věci moc nerozumí. Nechápe, proč židé chtějí ukřižovat jako vzbouřence někoho, kdo neloupí, nevraždí a stejně tak nechápe, proč Ježíš se staví do role vzbouřence v očích židů, když jím vlastně ani není. Že se prohlašoval za Mesiáše? A nyní mu to ani nepotvrdí. Jak kněžím tak jemu jen opakuje „ty sám to říkáš“. Co je pravda a co ne?
Chtěl bych se potkat s Pilátem, vyslechnout si ho. Co cítil, jak přemýšlel. Zdá se mi, že Pilát v příběhu horlivosti víry na obou stranách, v příběhu zrady, zbabělosti i statečnosti je pouhým divákem. Zatímco my, věřící lidé, se potácíme někde mezi věrností Bohu a jeho opouštěním. Naše přítomnost je mezi těmi, kteří Ježíše následují až pod kříž i těmi, kteří z různých příčin utečou a zase se vrací. Pilát je tím, kdo představuje okolní svět. Svět, který do toho příběhu je nechtěně zatažen a jen potud v něm jedná, pokud se to týká jeho vlastního prospěchu. Pilát zastupuje svět, který Ježíše ani nebrání, ani jej neodsuzuje. Pilát zastupuje svět, kterému je to chvíli jedno, a přesto se ptá po pravdě.
O Pilátovi se psalo, že neprožil příliš šťastný život. Byl trochu smolař, neměl politický takt ani úřednický důraz. Pohoršoval židy, dopouštěl se na nich násilí snad jen proto, aby ukázal moc Římské říše, kterou v Judsku zastupoval. Jenže Řím chtěl mít v této provincii klid. A tak jej nedlouho po Ježíšově ukřižování odvolal. Pilát nebyl nikým, představuje dav bez tváře, názorů, dav, který nechce zaujmout jednoznačnou pozici a jen proplouvá životem.
Když byl Pilát z horké palestinské půdy převelen do Galie, spáchal tam sebevraždu. Jeho konec je docela příznačný. Zatímco Ježíšova dobrovolná a vědomá smrt představuje oběť pro druhé, pro jejich pokoj a spásu; Smrt, která však zcela vědomě otevírá cestu k naději a vzkříšení, Pilátovo nezúčastněné přežívání je ukončeno v bezvýchodnosti a beznaději. Oba dva odcházejí ze života vědomě, chtějí zemřít, oba dva zůstávají opuštěni, Ježíš na kříži, Pilát v Galii. Přesto Ježíšova cesta je zcela jiná než ta, kterou žil jeho soudce. Zatímco pro Ježíše je smrt sice reálná a bolestivá, má přesto jen dočasnou moc. Pro Piláta je smrt konečným „vysvobozením“ – dlužno říci, že z této perspektivy opravdu konečným.
Ježíšův život i smrt jsou výzvou pro toho, komu nejsou lhostejná vlastní selhání a chyby; jsou výzvou pro toho, kdo chce žít pro druhé a hledá oporu v tom, jak to žít, jak přitom umět nasadit i život svůj vlastní a nebát se marnosti. Život Pilátův je ale také výzvou. Proč tolik lidí zůstává nezúčastněnými diváky, proč do Ježíšova příběhu i do světa víry nejsou schopní vkročit a v něm zaujmout své místo?
Proč Pilát nevystoupí ze své role, do které ho vtlačili kněží a zákoníci? Proč nepřekročí svůj stín? Mohl by být studený či horký, mohl by se stát Ježíšovým stoupencem, byť tajným jako třeba Josef z Arimatie, mohl by být Ježíšovým odpůrcem, stejně jako farizeové či zákoníci, kteří byli vedení také hlubokou vírou ve svou náboženskou pravdu. Vždyť veliký stoupenec Ježíše, apoštol Pavel, byl původně farizej, pronásledoval křesťany, byl člověkem, který opravdu něčemu věřil, pro něco důležitého žil. I když pronásledoval křesťany, bránil víru, kterou tehdy považoval za správnou a pravdivou. Pilát zůstává vlažným, tak docela podivně hájí právo své neutrality. Hájí tím právo neutrálního, nezúčastněného světa.
Každý člověk, který pro něco hoří a pro něco žije, může se stát Božím spojencem a to dokonce ve chvíli, kdy se jeho vnitřní zaujetí staví proti Boží vůli (ap. Pavel). Pilát však nechtěl zaujmout ani jednu pozici. I hodně lidí dnes se zdráhá ještě něčemu věřit, ač vidí v obsahu víry mnoho pravdivého, krásného a nadějného. Nemohou, nemají sílu opustit roli nezaujatého diváka, neutrálního pozorovatele.
Je nějaká cesta jak oslovit Piláta a svět, který on svým přístupem představuje? Jak jej osobně pozvat do příběhu, který považujeme za natolik důležitý, že pro něj měníme své životy, pořadí hodnot a priorit?
Jedno z posledních zaznamenaných Ježíšových slov Pilátovi bylo: „Každý kdo je z pravdy, slyší můj hlas“. Každý kdo byl Boží pravdou osloven, koho se dotkla, kdo se tou pravdou obrodil, znovuzrodil, ten slyší, ten rozumí Ježíšovu příběhu. Pilát se nato ptá: Co je pravda? Ptá se logicky, ptá se po původu té pravdy, ze které pocházejí Ježíšovy následovníci. Ptá se a přeci nepoznává, že ta pravda je před ním. Pilát se ptá po pravdě, stojí před ní a přeci ji nepoznává. Pilát nevidí pravdu, nevidí v Ježíši Mesiáše, krále Bohem pomazaného, který jako pastýř vede jeho Hospodinův lid.
Možná měl svou představu o pravém králi. Možná žádnou představu neměl. Pilát představuje neutralitu, vlažnost, prázdnotu. Lhostejnost, prázdnotu, která zneklidňuje. Jak lze takovou prázdnotu překonat, jak k ní promluvit?
Den velkého pátku klade mnoho otázek, na které nejsou rychlé odpovědi. Velký pátek odpovědi možná ani nechce dávat. Jen klade otázky. Proč se to stalo? Muselo to být? A proč prožívám bolest také já?
Kdybych měl možnost vrátit se do těch míst a mluvit s Pilátem, vlastně ani nevím, jestli bych mu chtěl něco vysvětlovat. Chtěl bych mu porozumět, porozumět jeho příběhu stejně tak, jako porozumět příběhu dalších, kteří zaujímají jeho pozici. Co můžeme pro Piláta a „jeho lid“ učinit: naslouchat a možná jen pozvat k tomu, být svědkem Ježíšova kříže. Být svědkem bolestivé samoty a prázdnoty. Vidět Bohem opuštěného Krista, vidět bolestí rozechvělé tělo na kříži. Slyšet na vlastní uši Ježíšův výkřik: „Bože můj, proč jsi mne opustil!“
Stačí být svědkem, protože tyto události jsou zrcadlem lidského života. Velký pátek nic moc neobjasňuje, nevysvětluje, jen vypráví příběh, který každý známe. Protože je to příběh, jaký žijeme do jisté míry každý z nás. Velký pátek nastavuje zrcadlo. Bůh člověku natavuje zrcadlo. Někdy je těžké do něj pohlédnout. Vidět sebe sama skutečně a reálně, nejen tak, jak sám sebe chci vidět, ale tak jaký jsem. Není to právě tak, že jen ten, kdo hledí pravdě do tváře může vidět i dál naději?
Ten kdo se na cestu za Ježíšovým křížem vydá, kdo se stává svědkem těchto událostí, nemusí již odcházet jako nezaujatý divák, neutrální pozorovatel. Pozná, že víra není souborem optimistických iluzí, že je to cesta, na které jsme čas od času všichni vystaveni temnotě pochybností a poušti Božího mlčení. Život víry je vždy jeden konkrétní lidský příběh, na kterém je účasten Bůh svou přítomností.
Přijmout tuto skutečnost, přijmout ji jakou součást každého lidského života možná ukazuje cestu dál. Cesta vede dál mlčením Bílé soboty až k ránu, které konečně přineslo světlo, světlo, které ve tmách svítí a tmy ho nepohltily. Věřím, že toto světlo svítí pro každého člověka, i pro Piláta a „jeho lid“. Je možné, že Pilát nakonec to světlo uviděl, nebo ještě uvidí. Možná teprve potom jeho příběh bude plně vyjadřovat jeho jméno – Pilát – ze slova pilleus – odznak propuštěného otroka. Amen.

Píseň 324 Pane, Ty jsi hoden chvály

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň Svítá 144 Kde kdo to zná

Poslání
„Kristus zemřel za všechny proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.“ (2 K 5,15)

Požehnání
„Hospodin je králem navěky a navždy; neopustil nás, nezapomněl. Zjedná pro všechny právo a milosrdenství Proto se nebojte: Bůh je s vámi, abych vás zachoval. Jeho milosrdenství je věčné.“

Píseň 328 Tvoje jméno převyšuje