Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Přepsaná první část kroniky evangelického sboru v Horní Krupé, tak jak do ní zapisovali poznámky zde sloužící faráři.

Prehistorie – úvod ke vzniku evangelického sboru v Horní Krupé
Stavba kostela v Horní Krupé
Stavba školy v Horní Krupé
František Smetánka v Horní Krupé
Stavba fary v Horní Krupé
Rok 1873, další stavby a rozvoj sboru - varhany
Rok 1874 – odchod učitele, boj o zachování školy
Studna a bilancování
Vztahy mezi evangelíky a katolíky

Prehistorie – úvod ke vzniku evangelického sboru v Horní Krupé

Po úpadku církve křesťanské, a po odchylení se ji od čistého slova Božího, byl národ náš český první, v jehožto středu vzbudil Pán může, nelekající se nižádných šipů, ni mučení a hranic plamenných církve řimské. Byl to na prvním místě slovůtný a nehynoucí mistr Jan Hus, jenž pravdu učení Kristova potvrdil životem svým n hranici plamenné v městě Kostnici; a za nim mnozí jiní můžové, staravše se o obnovení církve učení pravého Ježíše Krista. – A stalo se, že bez malé vyjimky, veškeré obyvatelstvo země české hlásilo se k učení církve obnovené, evangelické. A po dvěstě roků svítil národ svým čistým evangeliem a svou vzdělanosti všechněm jiným národkům. On byl tou horou svatosti, ku kteréž pohlíželi všichni vůkolní národové; on byl tím světlem svítícím v temnosti a zaslepenosti řimské. Než však jináče byla vůle Páně.

Pán nebeský chtěl ten národ svůj zkoušeti, zda-liž věrný jemu zůstane. I dopustil vystoupiti tyranu Ferdinandu II. který vši moci usiloval s to, by evangelické učení na vždy potlačil a zničil. I podařilo se mu to katastrofou nešťastnou na Bílé Hoře, kde národ náš a zároveň s ním i učení evangelické padlo; a 150 roků jako utlumené, a jako navždy zničené se zdálo. Než však když přišla plnost času, vzbudil Pán duchovnímu Izraeli českému jeho Cyrusa (viz. Kýros, pozn red.) , jenž porobě jeho konec učinil jej opět na svobodu propustil. Byl to blahé a nehynoucí paměti císař Josef II jenž dne 13. řijna 1781 vydal svůj toleranční patent, na základě jeho opět evangelici chrámy a školy sobě stavěti a veřejně služby Boží vykonávati mohli. Písma se opět vracela z podzemních a podkrovních skrýši svých a z vyhnanství. Lid opět poznávaje se, shromažďoval se ve sbory a církve; stavěl chrámy ve všech končinách vlasti české, děkuje Bohu svému za tak veliké dobrodiní. A tudiž jako na všech stranách ve vlasti naši české ty suché kosti duchem Božím oživlé, počaly se pohybovati a shromažďovati ve sbory tak i na českomoravských hranicích nedaleko města Žďáru moravského pod vrchem „Pahüblem“ zvaném v obci Sázavě shromažďovali se věřící, aby sobě stánek Boží někde vystavěli, a duchovního pastýře přes 150 let postrádaného povolali. Poněvadž pak dle tolerančního patentu pouze tam církev se zřiditi a chrám B. vystavěn býti směl, kde se nejméně buď v mistě samém a neb ve vůkoli 100 rodin nacházelo, spojili se údové Sázavští na začátek s údámi Krucemburskými v jeden evangelický sbor obdrževše prvního duchovního správce Augsburského vyznání Jana Lahodne 29. května 1782. Poznavše brzo omyl svůj, že totiž Krucemburští přijali konfesi Augsburskou, odtrhli se od nich a k dosažení dostatečného počtu rodin, spojili se s údámi Horno-Krupskými, přijavše napotom vyznání helvétské, a založivše dne 15 ho července 1785 svůj chrám P.  ten samý dne 20 ho listopadu t. r. dohotovili, a za přítomnosti důstojného p. superintendenta Františka Kováče, tehdáž v Krouně bydlícího, jakož i desíti duchovních správců posvětiti dali. –

Údové pak, kteří největší horlivost a obětavost při stavění chrámu P. Sázavského na jeho dali, jsou jak v knize památní sboru Sázavského zaznamenáno nasledující: Jan Špinar, rychtář, Ondřej Špinar, František Špinar, Jan Pleva, Jan Stehno, Ignaz Jelinek, Antonin Jelinek mlynářové Přibyslavští. –

Vystavivše sobě údové církve Sázavské svůj chrám P. obdrželi svého prvního duchovniho dv. P. Jana Bodnara z Velími dne 27. března 1786. který dne 2 ho dubna 1786 první kázání slova Božího z textu 2. Korint. Kap. 4. v. 7. držel. Druhý duchovní správce církve Sázavské byl dv. P. Mikuláš Toronay z církve Prosečské, který dne 14 ho června 1787. do Sázavi se přestěhoval, a po 4 leta 3. měsice věrně úřad svůj konaje, dne 18 ho záři 1791 s církvi touto na základě textu k Filypenským k. 1. v 27. se rozloučil a do církve Velimské se odebral. Nyní nastalo pro církev Sázavskou smutná doba; doba to osířelosti a opuštěnosti; neboť církev chudá jsouc, nemohla potřebného zaopatření duchovnímu svému poskytnouti, a stala se od r. 1791-1824. filiálkou časem k Nov. Městu, časem však k Německému na Moravě přidělenou. Administratorové této filiálky byli jmenovitě: dv. P. Theofil Stetinius, Gedeon Šlechta, Josef Gerža, Gabriel Molnár, Aron Stetinius, a Matěj Hibl.-

Po uplynutí 33. roků v kterýchž církev Sázavská bez duchovního byvší snažila se opětně, an viděla kteraké obtíže i při té nejmenší duchovní potřebě každému jednotlivci zakusiti jest, duchovního povolati. I byl jest povolán dv. P. Aron Stetinius z církve Velko-Lhotecské na Moravě, který dvě leta v Sázavě pobyv napotom do Chvaletic se odebral. Povoláním tohoto duchovního stalo se teprv nynější církev Horno Krupská filiálkou k Sázavě; neboť dokud byla církev Sázavská sama filiálkou, posluhoval kázáním slova B. jakož i svátostmi údům Horno Krupským duchovní správce z Močovic. A i po vydání tolerančního patentu dle všeho zdání a poznámek nebylo žádného spojení ani posluhování údům Horno Krupským od duchovních Sázavských. Zdá se, že údové Sázavští na počátku jen pouze proto s Horno Krupskými se spojili, by církev v Sázavě založiti mohli. Po odchodu duchovního správce Arona Stetinusa do Chvaletic, nastoupil v Sázavě duchovní správu doposud ještě úřadující stařičký dv. p. Josef Esterák v r. 1827. převzav zároveň i vykonavání služeb B. a vysluhování svátosti ve filiálce H. Krupské, kamž dle obapolné umluvy každou šestou neděli dojížděje, po 43. ji věrně a za pramalou odměnu sloužil. –

Stavba kostela v Horní Krupé

Na počátku dokud údové H. Krupští svého chrámu ještě neměli, odbývali se služby B. v domě Václava Blažka čís. 28 a v domě Josefa Štěrby čís. 48. obou v Horní Krupé. Pak ve Volešné u Matěje Blažka čís. 30. (35?) jakož i v mnoha jiných domech mnohdy za výtržnosti a posměchu obyvatelů katolických. Nahlednuvše údové H. Krupští, že nelze jim na další časy služby B. v jednotlivých domech obývati, an jak výše řečeno mnohdy od katolických nevzdělanců, mnohdy od žebráků a světem se potulujících zahálečů a lenochů výtržnost jim činěná; a i tehdejší vrchnosti a katolické duchovenstvo jaksi nelíbým okem na takové přivátní služby B. pohlíželo, usnesli se na tom, pracovati o povolení k vystavění svého chrámu P. –

Než však i zde potkala se jejich dobrá vůle, a jich zbožný  úmysl s odporem tehdejších vrchnosti nebo žádost jejich zadaná, putovala od Pilata ku Kaifašovi, od nižších úřadů k výšším, až po kolika letech konečně nevyřízená do rukou žádajících se dostala. Duchovní pak jeji maje té pravé evang. trpělivosti neustával opětně a opětně žádati a prositi, až konečně r. 1846. povolení k vystavění chrámu P. v H. Krupé dosaženo bylo. S velikou radosti chopili se vespolek v r. 1847 práce, položivše v jaře základní kámen ku chrámu svému, který během několika měsíců vystavěli, a dne 30. řijna t.r. za přítomnosti sedmi duchovních posvětiti dali. Rozpočet nákladu na chrám tento c. k. krajským inženýrem v Čáslavi p. Váchem dne 25 ho března 1846 vypracovaný obnášel 3136 zl. 5 kr. C. M. Celá pak stavba; poněvadž údové potažní a ruční práci jakož i kámen a jinou hmotu sami dali obnášela dle poznámky Josefa Blažka z Volešné 32. co tehdejšího pokladnika 1695 zl. 22.kr. Plán, jakož i celou stavbu provedl p. Prchal stavitel v Habru v c. k. okresním hejtmanství Čáslavském.

Chrám tento vystavěli vlastním nákladem údové filiálky H. Krupské beze vši pomoci a příspěvků cizých církví. Dílo to svědčí o horlivosti náboženské a bude mocným svědkem příštím pokolením, jak otcové jejich draze vážili sobě čistého učení církve evangelické. Jmena jejich ještě po staletích skvíte se budou v knize této pro upamatování na horlivost obětovnost a svornost jejich. Majíce takto stánek Boží ve středu svém, snažili se nyní zbožní ti údové, aby měli u prostřed sebe muže, jenž by každý den zasvěcený slovo Boží jim kázal svátosti jim posluhoval, umírajících slovem Páně potěšoval; v Pánu zemřelých k odpočinutí jich doprovázel; vůbec aby byl všudy a ve všem šafářem tajemství Božího a pastýřem stáda se všech stran velky obklopeného, by jej bránil a pásl na nivách zelených čistého slova Božího. –

A již hned v r. 1847 při posvěcování chrámu P. nabízel se toho času kandidát bohosloví a nynější farář v Borové dv. p. Jan Skalák, že co samostatnost církve pracovati bude a po dosažení ji ochotně misto duchovniho v ni příjme. Návrh tento mnohými údy podporován, z jiné strany však s poukázáním na budoucí časy odmitnut byl. –

Stavba školy v Horní Krupé

Teprve v r. 1862 uchopili se údové H. Krupští, an dv. p. administrator pro slabost těla služby Boží a jiné výkony církevní v pravý čas vykonávati nemohl, rázněji záležitosti dosažení samostatnosti, zaslavše žádost svou cestou důst. Seniorského úřadu Vys. C. k. vrchní církevní radě do Vidně, kteráž to žádost jakož i pozdější zamitnuto byla, až konečně výnosem téže c. k. vrchní církevní rady z dne 10 ho prosince 1867 čís. 1818. povolení ku zřízení samostatné církve v H. Krupé uděleno bylo. Po dosažení samostatnosti církve, pracovali ihned údové H. Krupští o zřízení vlastní své školy, dobře vědom, že pouze ve svém domě jest člověk pánem, a že kdo školu má, i budoucí pokolení má; zakoupivše k tomu cíli půl gruntu od Rosarie Blažkové v Horní Krupé čís. 39. za kupní cenu 4780 zl. r. č. kteroužto částku mezi sebe rozvrhne, až na nepatrné výminy ve třech lhutách byli zaplatili. Kup živnosti této prodávající Rosarii Blažkové uzavřelo presbyterstvo pozůstávající z nasledujících mužů: Josef Štěrba z H. Krupé čís. 48 kurátor, Josef Blažek z Dolní Krupé čís. 16. Václav Blažek z Radostna čís. 10. a Jan Blažek z Horní Krupé čís. 10. a Jan Blažek z Horní Krupé čís. 10 – Zároveň po zakoupení výše udané živnosti, zadaná byla žádost a povolení ku zřízení evangelické školy v Horní Krupé, kteréžto žádosti výnosem c.k. vrchní rady z dne 2 ho řijna 1868 čís. 1389. vyhověno bylo. A zároveň v tomtéž roce povoláním p. Josefa Kadlece, rodem ze Spilkova církve Německé na Moravě za učitele, vyučování dítek v evang. škole započalo. Podotknouti při tom dlužno, že jakmile katoličtí občané uslyševše, že evangelici si svou vlastní školu zříditi chtějí, s neobyčejnou u nich horlivosti, počali školy své opravovati, jen aby evangeliků dle stávajících tehdy zákonů školních k příspěvkům školním přitahnouti mohli. Byli to zejména katolici přiškolení ku škole Skuhrovské a D. Krupské. –

Rokem 1868. dosáhla mladistvá církev P. Horno Krupská částečně již toho, čeho si velmi přála, totiž vlastní školu a vyučování ditek svých v duchu evangelickém; a že si vyučování toho velmi vážila, dokazuje školní katalog ze něhož vysvítá, že první rok školní všechny děti ať rodičů zámožných neb chudých velmi pilně školu navštěvovali; což o příštích na to letech bohu žel nikterak říci nelze. –

První školní visitaci ve škole H. Krupské vykonal za přítomnosti dv. p. Josefa Esteráka faráře Dvakačovského, dále kand. Bohosloví Františka Smetánky, Důstojný pan Jíři Čížek senior obvodu Chrudimského dne 17 ho června 1869. –

František Smetánka v Horní Krupé

Druhou pak školní visitaci vykonal Důstojný pan Justus E. Szalatnay, senior obvodu Čáslavského dne 29. května 1872. Majíc takto církve svou vlastní školu a učitele, postrádala ještě duchovního správce. Obrátila se tudiž se žádosti na vysoce Důstojného p. Jana Veselého superintendenta v Klášteře, by ji nějakého kand. Bohosloví odeslal. Poněvadž téhož času žádného kandidata bohosloví nebylo, odeslala církev deputaci do Nového Města na Moravu k dvoj. P. Josefu Kaldovi, tehdáž vikáři v Novém Městě, zda-liž by on místo duchovního správce v Horní Krupé přijmout nechtěl. Tentýž nabídnutí jejích odmítnul, maje lepšího a výhodnějšího mista v N. Městě. I stalo se téhož roku 1868. v měsíci říjnu že František Smetánka, t. č. právě kandidát bohosloví meškaje na prázdninách u rodičů svých ve Vorli v církvi Dvakačovské, pozván jsa dvojict. P. farářem Josefem Esterákem v Dvakačovicích, aby s nim navštívil otce jeho dv. p. Josefa Esteráka faráře Sázavského a administrátora Horno-Krupského, kteréžto pozvání přijav, do Sázavi se odebral. Bylo to dne 2. řijna 1868. Přijev do Sázavi, vybidnut byl výše udaný kandidát dv. p. administrátorem, by s ním filiálku Horno Krupskou navštívil a za něho služby Boží vykonal, což po delším rozmlouvání, a částečně i nucení se stalo. Dne 4 ho řijna 1868 vykonal výše udaný kandidát kázání slova B. v chrámu P. H. Krupském na základě slov. Evang. Luk. kap. 15. v. 1-7. –

Po ukončených službách B. shromáždili se mnozí údové v příbytku Josefa Štěrby tehdy kurátora v Horní Krupé čís. 48, tážíce se zda-liž by onen kandidát místo toho nepřijal. Načež obdrževše odpověď, že pro tento čas to možné není, an zákonité bohoslovecké zkoušky složené neměl, a pak ty slasti a radosti evang. duchovního správce v maličké a veskrz katolicky obklopené církvi, hned poživati nechtěl. Odkázav je na příští rok, odebrav se ku dalšímu vzdělání a k poznání evangelického života do Berlina. Roku 1869. navrátiv se z Berlina, složil bohoslovecké zkoušky, a byv dne 6 ho června jednohlasně za duchovního správce v Horní Krupé zvolen, místo to přijal. –

Prvním tedy duchovním správcem, jak z výše udaných dat vysvítá, stal se František Smetánka, rodem z Vorle číš. 42. okresního hejtmanství Chrudimského, církve Dvakačovské. Studia svá konal v Chrudími, v Těšině ve vévodství Slezském, v Prešpursku a Kéžmarku království uherském; bohosloví pak a phylosofické přednášky na vysokých školách v Vídni a v Berlině. Na opětnou žádost církve odebral se tento nově zvolený duchovní správce s pomoci P. na vykázanou jemu vinici do Horní Krupé dne 30. září 1869. –

Ubytovav se, jelikož farní dům ještě vystavěn nebyl, v najatém příbytku od Jana Blažka čís. 17. přebýval tam jeden rok dva měsíce a 6. dní. Ordinace a inštallace nově zvoleného duchovního vykonaná byla dne 13. března 1870 za přítomnosti Vys. důstojného pana Jana Veselého superintendenta; dv. p. Čenka Šimka faráře v Opatově; a dv. p. Richarda Nováka vikáře v Velími; p. c. k. okresního hejtmana Sagalsera z Něm. Brodu, Jana Smetánky a Anny jeho manželky co rodičů instalovaného, jakož i mnoho lidstva evangelického i katolického, vzdor velmi nepříznivému sněživému počasy. Slíb za církev skládal v ruce Vysoce Důstojného superintendenta Josef Štěrba z Horní Krupé čís. 48. kurátora.-

Stavba fary v Horní Krupé

Mezi tím časem konali se připravy ku vystavění  nové fary na pozemku čí s. 39. pro školu zakoupeném. I položenť jest byl základní kámen ku farní této budově dne 20. června 1870 za přítomnosti mistního duchovního správce; dále pak pa. kand. Bohosloví Viléma Nováka ze Horních Dubenek, mistního p. učitele Josefa Kadlece, stavitelského mistra Jana Šťastného z Leškovic, jenž stavení nástin, jakož i stavbu byl provedl; církevního kurátora Jana Blažka z Horní Krupé čís. 10. a církevního pokladnika Josefa Calty z Horní Krupé čís. 4. jakož i jiných údů církve. –

Během několika měsíců byla stavba tak dalece provedená, že na počátku listopadu t. r. doufali údové svého duchovního do nového příbytku přestěhovati; neže však v noci z dne 26. na 27. řijna 1870. strašná vichřice povstavší, část střechy farní od západní strany i se štítem strhla, strop v předním pokoji prorazila, a tak příbytek již skoro připravený zpustošila. V totéž noci stržená byla střecha na kostele od jiho- západní strany. Nastala nová práce, nová starost, a  nové výlohy. Než však i zde nenastoupila málomyslnost; nýbrž s horlivosti všecko opět během měsíce listopadu do pořádku uvedeno bylo. Tak že dne 6. prosince 1870. duchovní správce do nové fary přestěhovati se mohl. –

V r. 1871. bylo hospodářské stavení vystavěno, jakož i na hoře ve farním příbytku dva pokoje dostavěny. V roce pak 1872. a sice v měsíci dubnu byla farní zahrádka na uvozich a neužitečných roklích založená, plotem ze dřevěných hoblovaných a na zeleno firnisem natřených lati ohražená. Koly kamenné, přivežené byli ku záhradce z památného hradu Lipnice. Na veškerou tuto stavbu farní dali údové církve P. Horno – Krupské veškeré dříví, kámen, písek, dovoz a mnohou ruční práci zdarma, kterážto práce na začátku stavby fary s ochotou konána, v pozdějším pak čase od některých vlažnějších údů, jako robota považována byla. –

Mimo toho pak složili v r. 1871 a 1872. dvojí salár na umoření stavebního farního dluhu. Ostatní pak vylohy stavební zůstala církve prozatím dlužna, v tom úmyslu, že dluh tento během času s Pomoci P. a pomoci tu i cizozemských dobrodinců zaplatí. –

Presbyterstvo za jehož úřadování veškeré farní stavby se převedly, pozůstávalo z následujících mužů: Jan Blažek z Horní Krupé čís. 10. kurátor. Josef Calta z Horní Krupé čís. 4. pokladník, Josef Blažek z Dolní Krupé č. 16. presbyter Matěj Blažek z Volešné čís. 1. Jan Musil z Volešné čís. 23. Josef Blažek z Radostna čís. 10. Jan Blažek z Horní Krupé čís. 27. na jejížto místo při nové volbě dne 23. února 1873. konané, zvolen byl Jan Doležal z Volešné čís. 40.

Podpory a dary církvi udělené

Dokud byla církev sborem filiálním neobdržela téměř žádných a neb pramalých přispěvků od dobročinných ústavů tzn. i cizozemských a sice proto; poněvadž církev nežádala a vlastně ani nevěděla, kam by se o pomoc obratiti měla. Teprv po obdržení samostatnosti zadávali se žádosti na vše strany; i obdržela církev od r. 1869-1872 následující příspěvky:

1. Od Důstojného a v celém světě téměř známého dobrodince, faráře Legranda v Basileji ve Švýcařích 200 franců, čili - - - - 90 zl.
2. Od Důst. ref. faráře Dra Kohlbrügge v Elberfeldu v Nizozemsku - - 50 zl.
3. Ze státních paušalii - - 734 zl.
4. Od rozličných Gustav Adolfských spolků - - 272 zl,
5. Od v P. zemřelého Josefa Špinara chalupnika z Pochvald čís. 7. co základ ku zřízení církevního fondu - - 40 zl.
6. Od v Pánu zesnulého Josefa Blažka, z Volešné čís. 32. k témuž účelu - - 30 zl
7. Od nebožtika Václava Štěpána ze Kerstýn čís. k témuž účelu - - 10 z.

Úhrnem 1226 zl.

 

Mimo těchto peněžitých podpor obdržela církev ještě následující věci:

1. Od nebožtika Josefa Blažka a jeho doposud na živě jsoucí manželky Anny z Volešné čís. 32. hnědou soukennou přikrývku na stůl P. objednanou ve Berlině.
2. Od konfirmované mládeže v r. 1870 velkou bibli na stůl P.
3. Od paní (?) z Berlina dvě přikrývky, jednu na kazatelnu, a jednu na Kalích P.-
4. Od konfirmované mládeže v r. 1870 červeno – bílý prápor s kalichem.
5. Od Gustav – Adolfského paninského spolku v Berlíně stříbrný kalich s patenou v ceně 70 zl.

Pán budiž hojným odplatitelem jejích a požehnaná budiž památka jejích mezi námi. –

 

Mimo sbírek rozličným církvím a ustavům, byly vykonany dvě hlavní sbírky ve prospěch paramentu církevních. První sbírka byla určena na Kalích P. a vynesla 68 zl, 40 kr. Druhá sbírka vykonána mezi mládeži na přikrývku na Kalích P. vynesla 22. zl. – Poněvadž tyto věci církev co dary lásky obdržela byli peníze na jiné potřeby církevní obráceny. –

Veškery náklad na stavbu fary, hospodářské stavení, zahrádka atd. obnášel do konce r. 1872. – 3113 zl. a 16 kr. Náklad tento na veškeré stavby nesli a dle procent na přímé daně rozvhnuté zaplatili následující údové:

Číslo domuKřestní a rodné jmeno údaMisto přebýváníPoznamenání

1.	Jan Musil	Horní Krupá
2.	František Beran	"
4.	Josef Calta	"
5.	Jan Blažek	"	misto od katolika přikoupené
10.	Jan Blažek	"
53.	Matěj Calta	"
12.	Josef Štěpán	"
18.	Václav Blažek	"
21.	Josef Štěpán	"
24.	Václav Blažek	Horní Krupá	misto odprodané katolikovi. zaplatil pouze na zakoupení školy.-
27.	Jan Blažek	"
28.	Václav Blažek	"
29.	Jan Štěrba	"
48.	Josef Štěrba	"
50.	Martin Štěpán	"
56.	Vojtěch Jindra	"
17.	Jan Blažek	"	misto od katolika přikoupene
60.	Josef Blažek	"	misto od katolika přikoupene
1.	Josef Navrátil	Pochvald
8.	Jan Štěpán	"
3.	Jan Kudla	"
7.	Josef Navrátil	"
10.	Josef Štěpán	"
2.	Václav Blažek	Lyssá
5.	Tomáš Beran	"
6.	Marie Rosická	"
8.	Václav Blažek	"
6.	Matěj Štěpán	Kerstýn
4.	Jan Blažek	Dolní Krupá
16.	Josef Blažek	"
17.	Tomáš Zmrhal	Dolní Krupá
26.	František Kaplan	"
36.	Štěpán Doležal	"	misto odprodane katolikovi
87.	Vojtěch Štěpán	"
4.	Matěj Blažek	Chrast	misto odprodane katolikovi, odstěhoval
1.	Matěj Blažek	Volešná	se později s celou rodinou do Ameriky
3.	Jan Blažek	"
15.	Josef Doležal	"
23.	Jan Musil	"
26.	Josef Štěpán	"
30.	Matěj Blažek	"
32.	Václav Blažek	"
33.	Josef Ferbl	"
36.	Václav Blažek	"
40.	Jan Doležal	"
53.	Matěj Blažek	"
57.
62.	Matěj Blažek	"
48.	Josef Ferbl	"
10.	Josef Blažek	Radostin
18.	Václav Blažek	"
	František Klepetko	Bělá
22.	Jan Blažek	Čachotin
23.	Jan Štěpán	"
24.	Matěj Blažek	"
	František Filipy	Leškovice	Tito dva poslední doposud na stavbu fary nezaplatili,
	Václav Straka	Okrouhličtí Dvořáci	jsou však c.k. polit. úřady ku placeni odsouzeni.-

Dne 3.ho listopadu 1872 slavila církev 25ti letou památku vystavění a posvěcení chrámu P. Děkujíc ze všeho Bohu, což koliv ji dobrého byl učinil.

Rok 1873, další stavby a rozvoj sboru - varhany

 Na počátku roku 1873 nebyla práce církve dokončená; nybrž očekávali údů jeji mnohé opět starosti a namáhání. Byla to na prvním mistě škola, která ač jsouc pro počet dítek ji navštěvujících dosti prostornná a dost dobře zařízená, musela žákovna jeji na rozkaz c.k. okresní školní rady Něm. Brodské prodloužená, a okna zvětšená býti; aby prý dle výroků tétož c.k. okresní školní rady ditky na zdraví netrpěli. – Ejhle! jaká starost o ditky evangelické! – Církev jsouc sice sklíčená se všech stran, a majíc hojnost stavebních dluhů ku placení, musela chtěla li školu svou co evangelickou udržeti rozkazem c.k. okresní školní rady se podrobiti. Opravila školu svou v měsíci říjnu 1873 nákladem kolem 400 zl. r.č.-

Mimo školu volal i hřbítov o upravení své a kameny valící se ze věkemsešlé zdi hřbítovní pod nohy vůkol jdoucích, volali mocně zvedete nás, a ohradte domov v Pánu  odpočívajících miláčků vaších. I usnesli se údové církve na tom, že novou zeď vůkol hřbítova vystaví a ten samý; poněvadž na starém hřbítově již mista nebylo, rozšíří. Počali i hned kámen voziti a stavěti. Bylať pak v r. 1873 celá zeď hřbitovní vystavená, očekávajíc pouze přikrývku na ním kamenika p. Václava Pelikána ve Žďírci objednaná. Mimo hřbítovní zeď byl i farní dvůr v tomtéž roce slušnou zdi ohražen. Na farním dvoře bylo vysazeno 12 stromů, které přinesli Jan Musil čís. 23 a Matěj Blažek čís. 1. presbyteři oba z Volešné.

Při všech těchto stavbách církevních nebylo však také zapomenuto na zbudování stroje hudebního, jenž by zbožné hlasy zpívajících k nebesům doprovázel, totiž na varhany. Podnět ku zřízení varhan dal p. učitel Josef Kadlec, jenž sám nejprve přislíbil, že pak-li varhany zbudované budou, on sám na ně příspěvek 50 zl. složí. Poněvadž pak dle známé obětavosti církve souditi se dalo, že by záměr tento provésti se mohl, oznámil mistní duchovní, že i on, pak-li byl církev do opravy varhany zříditi chtěla, nejméně 50 zl. buď od tu – neb cizozemských přátel zaopatří. A hle, slib jeho nebyl marný. A slova Páně řkoucí: Tlučte a budeť vám otevřeno, proste a bude vám dáno, pravém slova smyslu se vyplnila; neboť již dne 26. ledna 1873 mohl církvi sobě svěřený s radosti zvěstovati, že zahraniční přátele evangeličtí ku zřízení varhan církvi Páně v H. Krupé 200 zl. věnují. Majíc církev takový radostný a dobrý počátek k nastávajícímu dílu svému usneslo se by dobrovolná sbírka na varhany provedená byla. Sbírku tento provedl chodě od domu k domu p. učitel Josef Kadlec. Sebráno bylo v celku 232 zl 60 Kr. na kterou sumu následující údové s vedle naznačenými částkami ochotně přispěli, a sice:

Číslo domuKřestní a rodné jmeno dárceMisto přebýváníobnos zl. kr.Poznamenání.

1.	Jan Musil	Horní Krupá
2.	František Beran	"	5 -
4.	Josef Calta	"	10 -
53.	Matěj Calta	"	10 -
5.	Josef Beran	"	/ -
10.	Jan Blažek	"	10 -
12.	Josef Štěpán	"	4 -
12.	Anna Štěpánova	"	1 -	vdova
18.	Václav Blažek	"	3 -
21.	Josef Štěpán	"	2 -
24.	Václav Blažek	"	- 60
27.	Jan Blažek	"	10 -
28.	Václav Blažek	"	9 -
29.	Jan Štěrba	"	5 -
48.	Josef Štěrba	"	5 -
50.	Martin Štěpán	"	2 -
56.	Vojtěch Jindra	"	/ -
17.	Jan Blažek	"	5 -
1.	Josef Navrátil	Pochvald	2 -
3.	Jan Kudla	"	2 -
7.	Josef Navrátil	"	1 -
8.	Jan Štěpán	"	2 -
10.	Josef Štěpán	"	1 -
2.	Václav Blažek	Lyssá	3 50
5.	Tomáš Beran	"	4 -
6.	Marie Rosická	"		vdova
8.	Václav Blažek	"	2 -
6.	Matěj Štěpán	Kerstýn
4.	Jan Blažek	D. Krupá	5 -
16.	Josef Blažek	"	10 -
17.	Tomáš Zmrhal	"
26.	František Kaplan	"
87.	Vojtěch Štěpán	"	1 -
4.	Matěj Blažek	Chrast	3 -	jest nyní v Americe
1.	Matěj Blažek	Volešná	10 -
3.	Jan Blažek	"		dle doznání jeho dal 10 zl. p. učiteli Jos. Kadlecovi
15.	Josef Doležal	"
23.	Jan Musil	"	5 -
26.	Josef Štěpán	"	7 -
30.	Matěj Blažek	"	10 -
32.	Václav Blažek	"	10 -
33.	Josef Ferbl	"	5 -
36.	Václav Blažek	"	5 -
40.	Jan Doležal	"	6 -
53.	Matěj Blažek	"	4 -
62.	Matěj Blažek	"	5 -
10.	Josef Blažek	Radostin	8 -
18.	Václav Blažek	"	5 -
22.	Jan Blažek	Čachotin	8 -
23.	Jan Štěpán	"	4 -
24.	Matěj Blažek	"	3 -
44.	František Klepetko	Bělá	5 -
	J. Volf	Chotěboř	- 50
32.	Anna Blažková	Volešná	1 -	vdova
26.	Marie Štěpánová	"	1 -	vdova
	Matěj Čech	"	2 -
3.	Josef Pavlík	Knik	3 -
4.	Marie Caltová	Horní Krupá	2 -	nyní provdaná Blažková v H. Krupé čís. 28
	Josef Vilím	Víska	3 -	přifařen k církvi Hradištské

Z výsledku sebraných peněz bylo již lze souditi, že přiměřené varhany pro malý kostel zařiditi možno. Povolán byl varhanář p. Jan Mácal z Chrudimi, který za umluvenou cenu 647 zl. varhany osmi rejstřikové do konce r. 1873. a neb počátkem r. 1874 zhotoviti a postaviti se zavázal. –

Běžícím rokem timto zařízená byla chrámovou sbírkou a některými darovanými knižkami, školní knihovna jenž čitá 59. knižek rozličného obsahu. Mimo toho zakoupené metrické váhy a míry pro školu.

I na ochotných dárcích nechybělo církvi v tomto roce neboť obdržela církev následující dary:

1. Ze státního paušalu - - - 80 zl.
2. Od P. zesnulé Barbory Doležalové z Volešné čís. 40 ku církevnímu fondu - - 40 zl.
3. Od manželů Václava a Marie Blažkových z H. Krupé čís. 28 ještě na živě jsoucích k témuž účeli - - 25. zl.

Pán budiž hojným odplatitelem jejich v nebesích; a požehnaná budiž památka jejich mezi námi, i mezi potomky našimi jež v knize této jmena jejich čisti budou. –

 

Rok 1874 – odchod učitele, boj o zachování školy

V novoroční den rozjímali jsme o slovích v Zjevení sv. Jana Kap. V v. 2.: Kdo jest hoden otevřiti tu knihu a zrušiti pečeti jeji? I nemohl z nás žádný otevřiti te knihy, ani pohleděti do ní. Byliť jsme smutní nemohouce zvěděti napřed co nás v životě vůbec v církevním pak zvláště běžícím rokem potká, a co nám zakusiti bude nutno. (Smutek náš nebyl planý) ani lichý; nebo po nemohém přemítání v té tajemné knize nalezli jsme co nás překvapilo a zarmoutilo. Nebo již dne 25 ho ledna podal pan učitel Josef Kadlec písemní výpověď presbyterstvu, a vůbec celé církvi, že školu v H. Krupé opustí, a výnosnější misto učitelské při ref. církvi ve Velké Lhotě na Moravě přijme.

Záležitost tato, poněvadž presbyterstvo dle církevního zřízení nejprve o učitele postarati se má, a tato s žádném učiteli nevědělo, oznámená byla Důstojnému seniorskému úřadu. Avšak ani tento ba ani Vys. Důstojná superintendenci pro ten čas o žádném učiteli nevěděla. – Na to přišel den 26.ho unora, v kterém se p. učitel odstěhoval. Škola byla prázdná, a učitel žádný. Katoličtí občané radosti plesali, že škola z mozolů evangeliků, a za mnohé tisíce zařízená školou obecnou, v skutku ale katolickou se stane. Ba i sám katolický kaplan v D. Krupé p. Josef Bříza, při cvíčení náboženském v postní čas na Kerstýně odbývaném, s jakousi radosti se vyjadřil, že škola evangelická v Horní Krupé, školou katolickou se stane. Když pak jest bída největší, bývá pomoc nejbližší! – Uděvše se takto ze všech stran nepřáteli obklopenými, viděv jmenovitě mistní duchovní nebezpečí, které škole hrozí, nabydl se že pokud slabé síly jeho stačí, a pokud mu to zastávati bude možno ditky školní vyučovati bude, a tak ohroženou školu církvi zachovati chce.

Katolici a sními téhož náhledu jsoucí c.k. okresní školní rada, domnívajíce se, že to vůbec nemožno, by duchovní při vši své práci denně šest hodin pravidelně vyučovati mohl, odeslali hned za tepla dne 4ho března jakého si Václava Zachariáše, řemesla svého obůvníka a t. č. inšpektora obecné školy v Doní Krupé do školy Horno Krupuské, by se přesvědčil, zda-liž a jak se vyučuje, a v pádu, že by se nevyučovalo, by oznámení c.k. okresní školní radě učinil by tatáž bezpochybí školu zavřela. Ale však jaké bylo jeho překvapení, když vstoupě do žákovny, spatřil školu četně dětmi navštivenou a co učitele duchovního správce. Vzpamatovav se, vytáhl z kapsy dekret presentoval se co dohlížitel pro školu obecnou v Dolní Krupé. A jaké bylo překvapení školních ditek, které znavše jej vžily pouze pod jmenem „švec malířů“ najednou viděli v něm inšpektora, který přišel by se přesvědčiv, jak se dětí učí a jak mistní duchovní vyučuje. A jaké konečně bylo překvapení duchovního, jenž téměř půl věku svého ztraviv ve študiích, pojednou viděl před sebou muž prostého, muž jednoduchého, jenž vyučování a methodu jeho chtěl posuzovati, což se ani okresní inšpektor vzdělaný katolický kněz jsa učiniti se neodvážil, ač po zákonu, měl k tomu práva. I tu maně muselo mu napadnouti napomenutí ohoho starověkého řezbáře, jehož vystavenou sochu na odiv jistý švec ve všech jeji částech posuzovati chtěl, řka mu: „Sutor ne supra crepidam“ tj. ševče drž se kopyta svého! Pro uvarování výtržnosti mezi dětmi ponechal mu mistní duchovní domnělé jeho právo, tak že p. inšpektor vyslechnuv vyučování, pochvalil některé žáky, jakož i obrazy k názornému vyučování, odebral se s velikým vítězstvím za dalším svým povoláním. Takovou to urážku nemohla si církev, tím méně pak jeji duchovní nechat líbit; a protož i hned zadal mistní duchovní jmenem presbyterstva rekurs k c.k. okresní školní radě, proti takovému nezakonitému navštěvování školy evange. dohlížitelem školy obecné. A však c.k. okresní školní rada, jak se vůbec předzvidati dalo, zamitla rekurs presbyterstva, odvolávajíc se při tom na zákon z dne 24. února 1873, § 19. dle kterého prý mnistní školní radě přisluší dohled míti ku škole v celé obci školní a k vykonávání dohledu toho, povolán že jest mistní školní dozorce. S takovým to výkladem školního zákona nemohlo se presbyterstvo uspokojiti, ani tak lehce svaté právo školy své zadati, a protož odvolalo se i z rozhodnuti tohoto k Velsl. c.k. zemské školní radě, která v sezení svém dne 26. května 1874 odbývaném, rozhodnutí c.k. školní rady N. Brodské zrušivší naznati ráčila, že škola evang. v H. Krupé není podřízena pod činnost mistní školní rady, a tutiž že nepodlehá dohledu obecního inšpektora. A škola byla tudiž od dohledu mistního pro školu obecnou jmenovaného inspektora osvobozená, a podřízená dohledu faráře a presbyterstva, kam také dle církevního zřízení z r. 1866. patří.

Po takto dokonaném boji s mistní jakož i částečně s c.k. okresní radou školní, a vydobyteém vítězství na obou, starala se církev s nějakého učitele, uveřejnic konkurs na obsazení mista toho, v časopise „Hlasy ze Siona.“ I přihlásil se v měsíci květnu František Balcar prozatimní učitel v Krouně, jenž nahodou maje tu čest při svěcení varhan na ty samé hráti, libů se zalíbil, a na to dne 21. června jednohlasně za učitele zvolen byl. Volební listiny, jakož i hlasovací listky odeslali se k dalšímu úředním jednání, an tu k potvrzení jeho se očekávalo, a on do Krupé na nové své misto odstěhovati se měl z nenadání a ku pohoršení celé církve odepsal, že misto učitelské v Horní Krupé nastoupiti nemůže, jelikož ráději v Krouně zůstati chce. N ato zvolen byl dne 4ho řijna na návrh mistního  duchovního správce p. Josef Kozák rodem ze Řeztok církve Dvakačovské, c.k. okresného hejtmanství Chrudimského za učitele, jenž dne 24. řijna do Krupé se přistěhovav dne 26.ho řijna 1874 vyučovati počal.

Mezi tím časem co takto boje o samostatnost a udržení školy trvali, přistěhoval se ku konci měsíce dubna varhanář p. Jan Mácal z Chrudímě, by hotové již varhany v chrámu P. postavil, a ku provázení zpěvu naladil. I postavil varhany tyto, a práci svou dokončil dne 12ho května 1874.-

S radosti naslouchali jsme jednotlivým tonům, když je mistr jejich ku chvále Boží ladil, s radosti pohlíželi jsme dne 10ho května po ukončených službách Božích když již celý stroj dohotovený před námi stál, potřebuje pouze zevnějšího šatu, totiž obarvení; a však radost naše nebyla čistá a nezkalená; nebo při pohledu na krásný ten stroj hudební vždy nám tanulo na mysli, kdo jej bude prozatim živiti, kdo na něj bude hráti; a to tím více; poněvadž sjme všichni jako malé děti nemohli se dočekati, jak asi krásně zpěv náš s provázením varhan vyjímati se bude, jsouce od jakživa zvyklí zpívati pouze sami, jak nás otcové a matky naše naučili. –

Než i zde bylo pořekadlo znící: Když jest nouze největší, bývá pomoc nejblížší, pravdivé. Manželka duchovního správce, spatříc touhu lidu po slyšní varhan, požádala varhanáře by ji naznačil, kterak při hrání varhan pedal přibyrati se má, pokusivší se v nouzi té o to, že zpěv zprovázením varhan žviviti bude. K tomu cíli shromáždili jsme se v den vstoupení P. odpoledne v chrámu P. počali jsme se jednotlivé písně cvičiti, což se v katolický svátek Jana Nepomuckého opakovalo. V neděli pak dne 17ho května, jakožto neděli VI. po velikonoci konali jsme slavnost posvěcení varhan s přiměřenou modlitbou a krátkou řeči u stolu Páně; načež po výkonu posvěcujícím mistním duchovním předsevzatém zavzněli varhany s písní: „O přijdiž k nám Duchu svatý“. Na to bylo kázání na základně 1. Sam. kap. 7. verš 12. Eben ezer t.j. aže „potud pomahal nám Hospodin“ vykonané v němž poukázáno na to, kterak dobrotivý jest Hospodin, a jak velké jeho milosrdenství jest, jež nám nehodnému a malinkému sboru byl prokázal. Po kázání zpívali jsme hlasem veselý: „Chvaltež Boha našeho v jeho svatém trůnu“. Na konec pak služeb Božích „Král věčný nás požehnej“! Při posvěcování varhan hrál, an náhodou do Krupé byl přišel p. Frant. Balcar, učitel z Krouny. Pozdější pak neděle, dokud ji zdraví dovolovalo, hrála choť mistního duchovního správce. Zpívali jsme arcit jen asi třema nápěvy; poněvadž více jich nemajíce, jelikož dřívější napěvy na které jsme byli zvyklí, p. učitel Josef Kadlec sebou na Moravu vzav, církvi nic nezanechal. Písně jež jsme zpívali, opakovali se nám téměř přes neděli; ale zpívali jsme předce s radosti, vidouce, že opět o krok jsme se v církevním životě povznesli, doufajíc, že Bůh, jenž tak často nás z úzkosti vysvobodil, nás i nyní vysvobodí. Nebo kterak by nemělo býti pravdivé slovo jeho svaté: Vzivej mne v den v soužení, a já vytrhnu tě, a ty mne budeš slaviti. –

po zřízení i posvěcení varhan uchopila se církev se svěžejší sílou a chtui ku dokonání hřbitovní zdi, dajíc zhotoviti železná vrátka p. Janu Doležalovi mistru zámečnickému v Dolní Krupé, a urovnajíc nový hřbítov, učinic jej takto připravená, ku zařízení krásné a hroby v Pánu odpočivajicích okrášlující zahrady; kterou s pomoci Pána církvebudoucně zařiditi chce. I dokonán a posvěcen byl hřbítov tento dne 1ho listopadu 1874 se zpěvem a proslovem mistního duchovního u brány, jakož i krátkou řeči a posvěcující modlitbou uprostřed nového hřbitova. Mnohá slza zaskvěla se v očích naších, patříc na misto tiché bezpečnosti, která zvěstuje vůkol jdoucím pokoj Boží, a odpočinutí tiché po dokonané práci pozemské, všechněm, jenž ve Pánu žijí, v pánu také zemírají. A mnohé srdce opětovalo sobě a opětuje až po dnes první verš proslovu znící:

„Stáli jsme u brány, dítě, rodiče, kmet, zabrání v průběh stálý lidských let, a mnohý obraz před duši se třpitil, jak duha v rose na kvítí se svítil; však v směru krásném a v pestrém mihání myšlenka šedá vzniká: Stáli jsme u brány.“

Ano stáli jsme u brány již před tím dne 27.ho září, a sice u brány hrobové v Sázavě, skrze niž věkem sešlý stařičký náš duchovní správce dv. p. Josef Estrák vycházel z církve rytěřující, vcházeje do oné triumfující, nebeské. Tři leta nemohl z lůžka svého, s klíčen jsa veškerou slabosti těla i ducha; a k dovršení veškorého toho utrpení, upadl dne 18ho března v síni farní, vymknuv si obratle šíjové, tak že hlava jeho sklesla a více ji nepozvedl. Přes půl leta musel býti nošen a krmen. Stáli jsme za krásného počasy a velikého množství lidu u hrobu jeho, děkujíce mu v duchu za všecka přestálá utrpení, i práci na nás vykonanou. Pokoj budiž prachu jeho! a nehynoucí památka budiž mu mezi námi i mezi potomky našími zachována.-

Studna a bilancování

Majíc takto kostel, školu, faru, varhany a hřbítov v pořádku, postrádala církev jmenovitě pk ti, jenž co strážci nad stády jim svěřenými bdíti mají, ještě jedné a pro udržení tělesného zdraví velmi důležité věci, totiž studně. Po pět roků berouce vodu z mělké cisterny na zahradě školní jsoucí, a když ta vyschla a nebylo žádného deště, šli jako někdy prorok Eliáš ku potoku a z toho potoka pili, a když i potok vyschl, a nebylo ještě žádného deště, odkázal jich Hospodin jako někdy Eliáše řka: „Neboj se! Ale jdi do Sarepty Sidonské, aj přikázal jsem ženě vdově, aby tě živila. I obrátil se mistní duchovní do Sarepty, ne sice do té Sidonské, ale do Sarepty města Berlina ku paninskému dobročinnému spolku, prose ejj by pomohl zbudovati to, co velmi nutné, a k zachování zdraví tělesného nevyhnutelné jest. A hle ač i veliké síly jeho přesahující vydání maje na služby lásky; předce přislíbil spolek, že částkou peněžitou k účeli tomu přispěje, a budoucně také přispěti chce. Následkem této připovědi mohl již mistní duchovní navrh na zařízení studně učiniti. Vykopaná a vytarasená jest studně při farní budově Andresem, rodem z Přímoři, přebývajícím toho času v Čachotině. Pumpa pak postavená jest Josefem Nedělkou ze Kyjova dne 31. řijna 1874. –

Stavba hřbitovní zdi i se železnýma vrátkama stála 362 zl. 40 kr. Studeň i s pumpou stála: 96 zl. –

Vylíčiv takto hmotný stav církve, vylíčiv veškerou práci a stavby jeji vylíčiv i všechny boje o udržení se, jmenovitě pak o udržení školy své co školy evang. ref. vylíčiv konečně všechny jeji radostné i žalostné dni, nemohu opomenouti, duševní i mravní jeji stav timto zde naznačiti: Dokud nebylo učitele ani duchovního v Krupé, nebylo divu, že mládež a s ní dorůstající církev, nebyla v náboženství pocvíčena; a tudiž i mravně nemohla se vyšinouti na tu výši, kteréž ji bylo třeba. Rodičovská kázeň, byť i dosti dobře prováděná, nemůže míti a nemá nikdy toho výsledku, jako kázeň církve spojená s kázni rodičovskou. Na doklad toho stojiž zde z křestní matriky výtah o dětech nemanželských od r. 1868 – 1874, jichž matky v církvi přebývali, chrám P. navštěvovali, křesťanského cvičení se zúčastnili.

V r. 1868 bylo nem. děti	13
" 1869	18
" 1870	13
" 1871	15
" 1872	0
" 1873	0
" 1874	6

Z toho jest vidno, že církev v tomto ohledu krok k lepšímu učinila.-

Avšak i v jiném směru můžeme o radosti naznačiti pokrok mravní a účinek slova Božího ovoce své již přinášející; nebo od 1. ledna 1870 – 1874 nebyl nikdo z církve zdejší pro přestupek, přečin, neb zločin žalařovan. Každý v mezech zákona Božího i zákona štátu hleděl sobě chleb svůj vezdejší vydobývati, a spolubližním svým právo jejich jim ponechati. –

Ohledně pak navštěvování chrámu Páně a poživání svatosti večeře Páně budiž zde podotknuto, že od r. 1869 až doposud služby Boží bývají četně navštěvovány, účastenství při večeři Páně bývá značné až na tři údy církve, kteří se více dvou let chrámu Páně vzdalují večeře Páně v zdejším chrámu se nezúčastňují, a na rozvržené církevní dávky a práce se žehráním konají.-

Pomoci politických úřadu při vydobývání církevních dávek bylo doposud pouze při dvou údech církve použito, totiž při Václavu Strakovi rolniku ve Okrouhlických Dvořácích, a Františku Filipym rolniku v Leškovicích, kteři oba rekurujíce (?) až k Vys. c.k. ministerstvu kultu a vyučování, od téhož ku placení odsouzení byli, a také částečně již zaplatili. –

Uznalost církve k duchovnímu a učiteli jest doposud přiměřená; jelikož většina údů církve hledí těmto služebnikům církve za nynějších, pro ně zajistě bídných poměrů stav jejich jim polehčovati; umí aké práce jejích, kterou konají ku vzdělání a ku spasení duší jejích si vážiti, dobře vědouc, že pak-li by práci svou se stýskáním konali, nebylo by to církvi užitečné ani platné; ano i to dobře vědouc, že veliká odpovědnost spočívá na ledvách jejích před Bohem i před státem. –

Vztahy mezi evangelíky a  katolíky

Konečně nezbývá nic k podotknutí jiného, než naznačiti chování katoliků k evangelikům v církvi zdejší. Před přichodem duchovniho do Krupé, žili evangelici život vnitřní, život skrytý, vyhýbajíce se všude styku s katoliky, nemluvili téměř nikdy s ními o zaležitostech církevních. Dobře majíc v paměti, že církev katolická od jakživa neměla nic jiného pro evangeliky, než hranice, gilotiny a žaláře, a když již moc jeji byla zlomená, nemohouc více žalářovati, že aspoň spílala a nadávala evangelikům. A pak-li že evangelik nemohl se postaviti pevně na § zákona státního; nebylo jeho stěžování nic platné, ba nebyl ani mnohdy vyslyšen. V nejpříznivějším pádu se evangelikovi řeklo: že ti, jenž nadávají jsou sprostí lidé, z toho aby si evangelici nic nedělali, a bylo po narovnání. A kdo že mohl se z evangeliků církve zdejší postaviti na § zákona státního? Nikdo!-

Pravnika zde nebylo, a duchovního také ne! A pak-li se evangelik obrátil k advokátu, nepochodil valně; poněvadž advokati ve vůkolních městech jsouce veskrz katoliky, předně neměli mnoho chuti evangeliků v záležitostech církevního se ujimati; pak ale také mnohí práva církve naši neznali. Vždyť nynější duchovní sám byl jednou nucen žalovati jednoho advokáta pro zkracování právnomocnosti evang. duchovenstva, jenž odvážil se veřejně při soudu tvrditi, že křestní list od evang. faráře vystavený bez potvrzení katolického faráře není žádnou právní listinou. Z těchto příčin i málo kdo z katoliků o církvi evang. v H. Krupé věděl, jmenovitě ve vůkolních městech a vesnicích domnivali se katolici na evangelicích rohy viděti, bojíce se jich co zlých duchů. Jmenovitě pak když nynější duchovní do Krupé se přistěhoval, pokukovali jaksi z nejápna na něj, skrývajíce se za dvířka když z prvního bytu do kostela kráčíval. Než však během času přišli aspoň částečně k poznání, a již nyní vidí, že kde evangelium Kristovo v čistotě se káže, že i oni, byť jej i neposlouchali, mnohý užitek z něho beřou; neboť vidouce obcování a život evangelikův, jsou potom nucení nezůstávati pozadu; nybrž za pokrokem evangelikův pokračovati. Poznenáhla vymizel již téměř noční hluk v obci zdejší, jenž před přistěhováním se duchovního, letního času aže před 12tou hodinu v noci trvával; poznenáhla naučila se i mládež katolická dávati evangelikům, jmenovitě duchovním slušné pozdravení; poznenáhla vidí, že evangelický duchovní není uzavřen sám sobě, ani že nežije pouze pro sebe, nybrž že hledí pokrok i osvětu rozšiřovati, bez ohledu na vyznání. Proto můžeme i zde obrat a pokrok k lepšímu naznačiti.-

Veřejné urážky církvi evangelické vyjma dva pády, nestalo se od 1ho ledna 1870-1874 žádné. První urážka stala se při pohřbu Václava Blažka v Dolní Krupé dne 18. června 1870. Kde při pohřební řeči v domě zemřelého jistý mladík s pokrytou hlavou slovo Boží poslouchal; avšak na napomenutí duchovního, bez dalšího pohoršení se vzdálil. –

Druhá hrubá urážka stala se při pohřbu Anny Klepetkové v Bělé dne 19. unora 1874 kde jistý mravně skleslý a pití oddaný Václav Šrámek z Kojetina neslušným způsobem o obřadech církve evangelické se vyjadřil, začež c.k. krajským soudem na Horách Kutných k 14. dennímu, dvouma posty zostřenému vězení, jakož i k náhradě soudních útrat odsouzen byl.-

Dokončiv takto děje církve zdejší od počátku jejiho až do konce r. 1874 přeji sobě z plna srdce bych mohl i budoucně, dá-li Pán života zdraví a síly, radostné zprávy v knihu tuto psáti. Pán pak nebeský dej celé této církvi pomocí a síly, aby obcování jeji bylo bez úhony, aby nepřátele jeji vidouce slavné skutky jeji, následovali jich ku blahu časnému i věčnému. Amen.

Zde končí zápisky faráře Františka Smetánky a začínají se faráře Ladislava Šoltésze.