Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Byl to trochu jako letitý pozdrav, který se kdesi zatoulal a nyní po mnoha letech přišel do poštovní schránky. Rád prolézám antikvariáty. V jednom z nich v jedné krabici jsem našel sešit velikosti A4 namnožený cyklostylem. Na něm obrázek kalicha s otevřenou biblí. To obvykle zpozorním.

U něj biblický verš z Matouše 26,28, Titovi 2,14 a nadpisem „Co je církev?“. Dnes docela odvážné téma. Slovo církev v dnešním českém prostředí zní totiž podezřele. Někdy si za to církve mohou sami, ale to je zase jiné téma. V sešitě jsou zaznamenané čtyři přednášky ze setkání presbyterů staršovstev evangelických sborů na dané téma v říjnu a listopadu roku 1949 (!). Jednu přednášku pronesl Ing. Karel Polívka a jeho příspěvek se jmenuje „Co mi církev dává a co by měla dát“.

Pan Polívka byl po nějaký čas předsedou naší kazatelské stanice v Havlíčkově Brodě. Někteří pamětníci z našeho sboru na něj vzpomínají jako na srdečného, pokorného a pracovitého člověka, víry tiché, neokázalé a přitom hluboké. Jeho přednáška je vlastně osobním vyznáním. O to cennějším, že jej nepsal teolog, farář, ale docela běžný člověk, který do své smrti žil v úzkém kontaktu s ostatními v našem sboru. Uvedené datum setkání mi rozbušilo srdce při vědomí, co se vše od té doby událo, a jaká ze zpětného pohledu prorocká slova tam zazněla. Těžká padesátá léta, optimistická šedesátá, mrazivá a depresívní sedmdesátá, šedivá osmdesátá… a polistopadová doba se svými zmatky, nadějemi i zklamáními. Pan Polívka na velmi krátkém prostoru souhrnně vyjádřil, jaké poznání a hodnoty v církvi našel a přijal, nebo lépe řečeno, které hodnoty mu církev vtiskla. Opakovaně zmiňuje potřebu nadhledu na lidský život, potřebu celistvosti života, citlivosti člověka k člověku a poznání Božích zákonů. Něco z toho by člověk dnes řekl asi jinými slovy, i když ta stará čeština je milá a uctivá, ale asi by se pokoušel vyjádřit vlastně to samé poznání. Nebo ne?

(příspěvek pana faráře Širůčka, který tehdy velmi zdařile působil v našem sboru, přepíši zase jindy).

Čtyři přednášky přednesené na schůzi staršovstvech seniorátu poličského, konané dne 31. 10. 1949 v Poličce a dne 1. 11. 1949 v Havlíčkově Brodě.

 Prof. E. Vencovský z Poličky a Ing. K. Polívka z Havlíčkova Brodu: Co mi církev dává a co by měla dát.

ThB J. Širůček, farář v H. Krupé a ThB J. Zlatohlávek, farář v Hlinsku: Co je církev

Ing. Karel Polívka

Milé sestry a bratři, byl na mne vložen úkol, abych jako jeden z Vás odpověděl na otázku: Co mi dává dnešní církev a co by mně měla dát?

Je to pro mne, sestry a bratři, úkol velmi těžký, neboť si uvědomuji vážnost otázky a přistupuji k jejímu zodpovědění s pokornou odpovědností. Uvědomuji si při tom, že budu muset slovem vyjadřovat to, co ve svém srdci věřím a slovem dosvědčovat to, o čem jsem ve své duši přesvědčen. Nevím, sestry a bratři, zda budu s to tento úkol splnit a prosím Vás proto o laskavou shovívavost.

Budu se věnovat nejprve prvé části otázky, to jest: Co mi dnešní církev dává?

Mám za to, že bude nejvhodnější, když si spolu s Vámi vzpomenu, co nám církev do života dala, a potom teprve připojíme, co bychom od ni dnes ještě navíc žádali. – Pohlédneme-li, sestry a bratři, zpět na svůj život a přemýšlíme-li o tom, odkud a kde jsme získávali svoje životní směrnice a zásady, svá osobní přesvědčení, svůj názor mravní, svoji víru v život věčný a jistotu spasení, vědomí své hříšnosti a jejích následků, jistotu odpuštění, víru v živého Boha a Jeho nekonečnou lásku k nám hříšným lidem, přesvědčení o tom, že my lidé si před Pánem Bohem jsme rovni, že jsme navzájem bratřími a sestrami a ostatní další a další poznání – přesvědčíme se zcela bezpečně, že to byla naše církev, zvěstující nám Pána Boha srze Jeho Syna, našeho Spasitele a Pána – Ježíše Krista.

Přesvědčíme se dále, že to byla naše církev, která nás první učila v našem životě lásce člověka k člověku, o vzájemné úctě mezi lidmi, o Zákonu Božím nad světem i nad námi lidmi, o tom, že vše kolem nás, co nám slouží k životu a ku prospěchu, jest Božím dílem pro nás hříšné lidi.

Abych všechno to, co jsem nyní řekl, důkladněji rozvedl a Vás o tom přesvědčil, chci se o to pokusit dvojím způsobem: jednak poukazem na náš vlastní, zejména školní vývoj, za druhé poučením z naší historie.

Všimněme si tedy bodu prvého. – Jestliže se nyní po odstupu let podíváme na obsah naší školní výchovy, pak myslím, sestry a bratři, že to bylo jedině náboženství, kde jsme naslouchali učení o lásce člověka k člověku, o úctě ke svému bližnímu – o vzájemné pomoci jednoho druhému, tedy o životě, který odpovídá svým obsahem a náplní Desateru Božích přikázání. Vzpomeňme si, že v hodinách náboženství, při výkladech o životě a působení Pána Ježíše Krista, jsme se seznámili s tím, že nepřišel na tento svět, aby panoval a celý svět Jemu sloužil, ale že On byl služebníkem pro nás hříšné lidi a Svůj život pro naše vykoupení obětoval. – A to jsou, sestry a bratři, pro výbojné a nebojácné mládí věci základní důležitosti. Při tom jsme si uvědomovali, že i my, jsme-li Kristovi, musíme být služebníky a nikoli nepoddajnými a namyšlenými pány. –

V ostatních předmětech, kterým jsme se učili, ať to byla matematika, přírodopis, zeměpis a jiné, jsme se neseznamovali s tak vzácnými životními pravidly a s tak dokonalými životními vzory, jako tomu bylo v náboženství. Ba naopak, rozsáhlejší a rozsáhlejší poznávání zákonů přírodních v nás vytvářelo přesvědčení, že člověk je pánem přírody a všeho tvorstva na zemi. Tedy ne služba a pokojná poslušnost – ale moc všeho tvorstva na zemi. A tak nastal v našich srdcích a v našich myslích zápas mezi vírou a vědou – mezi mocí a silou na straně jedné a láskou a pokornou službou na straně druhé. A hodnotíme-li dnes vliv a význam školních předmětů, snad mohu prohlásit, že mám dojem, že rozdíl mezi nimi byl asi tento: náboženství nás učilo o životě jako celku, o jeho náplni, o jeho mravních a duchovních základech, kdežto ostatní předměty nás seznamovaly s jednotlivými pomůckami života, nutnými zejména při výkonu našich povolání.

To je, sestry a bratři, moje osobní vyznání o tom, co mi církev dala během mé školní výchovy. Hodiny náboženství a účast na bohoslužbách burcovaly mé srdce, aby bylo pozorné a citlivé vůči ostatním lidem, uvědomovaly mne stále bezpečněji a bezpečněji, že jsem pouhým služebníkem svého Pána, na něhož jest v každé době jisté spolehnutí.

A nyní přistupuji k odůvodnění historickému. – Jestliže se v naší historii dovoláváme vlivu náboženského, vždycky jdeme do období Jednoty Bratrské. Nemohu tedy činiti ani já. Připojuji se k celé řadě jiných, když prohlašuji, že největšího rozkvětu a rozmachu náboženského, kulturního i hospodářského dosáhl náš národ v době plnosti života náboženského, tj. v době bratrské. Jinými slovy: když téměř celý národ znal Slovo Boží a byl Jeho vykladačem, žil také nejplněji následkem svého živého náboženství.

To znovu podtrhuji a myslím, že to je pro nás to nejcennější historické naučení. Opravdové a živé náboženství našich předků překonalo těžké doby vítězně a úspěšně a může nám být dobrým příkladem.

A nyní, když jsem se pokusil svými slovy říci, co mi dala naše církev – přistoupím k druhé části otázky, tj.: Co by nám měla dát? – Při přemýšlení, jak na tuto otázku přímo odpověděti, pociťuji mnoho nejistoty, a proto považuji i v tomto bodě za vhodné poukázat a porovnat náš život a z toho vyvodit odpověď.

Pozoruju-li dnešní náš život a přemýšlím-li o snahách a cestách k jeho zlepšení a zdokonalení, domnívám se, bratři a sestry, že se snažíme o zlepšení našeho života tím, že chceme, aby všecky poznatky naší vědy, výsledky vědeckých výzkumů a podobě, se staly majetkem širokých vrstev. Provádíme tzv. popularizování vědy a jejich poznatků ve všech oborech našeho denního života. Má se tím vyvolati nejširší účast lidí na všem, co náš život zdokonaluje, zlepšuje a vyrovnává.

Předpokládám dále, že až doposud se vždycky základní směrnice života projevily – ovšem zvláštním způsobem – i v našem náboženském životě i na životě církve. – Znovu poukazuji na naše historické zkušenosti – a je to po mém soudu výsledek vzájemného působení, výsledkem soužití, lépe řečeno vžití do sebe navzájem. Uvádím to jako důvod k přemýšlení, který nám při hledání nových cest a povinností vyvstane. Cítíme jistě všichni potřebu živé víry, živého náboženství a chceme – proto jsme se sešli – svou hřivnou přispět.

A nyní mi dovolte, prosím malé odbočení. – Přede dvěma roky jsem slyšel přednášku inženýra chemie, který studoval výrobu synthetického benzinu v USA. Vyprávěl tuto zajímavou poznámku:

Za pobytu ve Spojených státech prošel četnými rodinami a všímal si všeho, s čím se potkal. Hlavně si všímal vlivů, které působí a vytvářejí charakterové vlastnosti lidu. Přesvědčil se na mnoha případech, že spolutvůrcem charakterových hodnot občanů a tím i veřejného mínění – jsou místní duchovní. Jsou samozřejmou součástí jejich života a prožívají s lidmi vše, co život s sebou přináší. – Přišli s sebou s četnými kolonisatory a prožívali s nimi všecky těžkosti, které život s sebou přinášel. Posilovali své spoluobčany v dobách těžkých a radovali se s nimi v dobách dobrých. Je mezi nimi důvěrná spolupráce a místní duchovní zaujímá rozhodující místo v myšlení těchto občanů.

Bylo to, sestry a bratři, poprvé, kdy jsem slyšel z úst obyčejného občana, tedy nikoli duchovního – že náboženský život správně ovlivňuje lidské myšlení a že náboženství jest dobrou oporou v běžném životě. – Působilo to na mne velmi příjemně, překvapilo mne to a mám za to, že se na to dnes v našem shromáždění může poukázat.

Po tomto odbočení a všem, co jsem uvedl, se pokusím shrnout a formulovat odpověď na druhou část otázky, tj. co by nám dnes naše církev měla dát?

Pociťujeme všichni, že se nám něčeho nedostává a proto se také scházíme. Neklid a ruch dnešní doby jest výzvou nám, věřícím lidem, abychom hledali nové cesty, jak vrátit člověku do jeho srdce jistotu živého Boha a víru v Jeho pevné vedení. – Dívám-li se na život očima technika, vidím, že si lidé účelně rozdělili úkoly denního života, aby vše co běžný život potřebuje, mohlo být zvládnuto. I nám jde dnes jistě o to, snažit se to podstatné, co nám církev do života dávala, nejen udržet, ale rozšířit na všecky členy naší církve. Dle mého přesvědčení se živé náboženství jednotlivce, řádná náboženská výchova v rodinách, ve školách a ve společných shromážděních projevovala hlavně na charakterových hodnotách člověka, na jeho vztahu k ostatním lidem.

Věřím proto, že je povinností církev vychovávat a nadále pěstovat své příslušníky charakterově pevné, ve víře pevně zakotvené své členy, kteří v životě nezklamou a věci Boží na tomto světě svým životem nejvíce prospějí.

Věřím, že budeme-li se sdružovat na Písmě a s věřícím srdcem přemýšleti o všem, co život s sebou přináší, dosáhneme vzájemného poznání, důvěry a pochopení. Mám za to, že církev a život v ní je nejen průpravou, ale nutnou součástí všeho, co se děje ku prospěchu všech se snahou o zvýšení úrovně a prosazení spravedlivých požadavků, přičemž naše zásady lásky a bratrství nám budou vhodnou pomůckou.

Věřím, že jedině prohloubení církevního života prohloubíme dobrý poměr mezi lidmi, naučíme se být navzájem opravdu bratřími a sestrami a všichni vespolek služebníky našeho Pána, Ježíše Krista.

Již zájem o tyto věci jest dobrým znamením začátku a snahy a je svědectvím o tom, že jest naše víra doposud živá a chce nám být v našem životě nápomocná. – Není to a nebude cesta lehká a snadná, bude mít na sobě jistě mnoho a mnoho překážek. Ale věřím, že bude-li s naší strany prováděna s věřícím a pokorným srdcem, oddanou vírou v Ježíše Krista a Jeho vedení – nebude nakonec marná!

Bůh nám v této práci žehnej!