Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Co v životě chcete? Čeho chcete dosáhnout?

Píseň: Chtěl bych být majákem (Svítá 83)

Jan 5,1-18

Jaké pocity má člověk, který 38 let leží? Jak se cítí? Zkuste napsat jeho příběh.

Ježíš pomohl královskému služebníkovi, uzdravil jeho syna. Teď je čas se zastavit a ztišit a vydat se do Jeruzaléma, blíží se největší židovské svátky. Tam u cesty je rybník, u něho sloupořadí, kde leží trosky lidské existence - nemocní, slepí, chromí, ochrnutí. Neleží tam jen tak náhodou, aby čekali, kdo jim hodí do klobouku nějakou almužnu. V rybníce byla voda zázračná, aspoň se to o ní říkalo, že čas od času anděl Páně sestoupí na zem do vody, kdo se tam první dostane, bude uzdraven. Zní to trochu tajemně, možná až nevěrohodně, trochu mi to připomíná tajemné poutní místo v Medžugorii, prý je tam taky zázračná moc. Nebyla jsem tam, nevím, asi to není v tuhle chvíli důležité.
U ovčí brány byl i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Třicet osm let nemoci - to je skoro celý život. Život bez naděje na uzdravení. Život v místě, kde se soutěží, kdo bude nejrychlejší (trochu absurdní až komická představa rychlostní soutěže u chromých mrzáků), kdo bude mít nejsilnější přátele a známé, kteří ho protlačí, kam bude potřebovat.
Nemocný, který tu leží, tak dlouho, dávno ztratil naději, že by v tomhle světě mohl uspět, nic neřeší, možná jen vnitřně zoufá, nadává na osud, nebo už jen apaticky žije ze dne na den s pocitem nespravedlnosti a ukřivděnosti.
A tu přichází Ježíš, který vidí až na dno jeho trápení. Vidí, jak dlouho a jak těžce je nemocen, a pak klade tu pobuřující a zdánlivě nesmyslnou otázku. „Chceš být zdráv?" Myslí to vážně? Kdo by nechtěl? Nabízí mi, že mě do té vody poponese? Nebo si ze mě dělá legraci? Anebo zpochybňuje
mou snahu dostat se do vody včas, dělá ze mě neschopného mrzáka, kterému bere poslední lidskou důstojnost?
Chceš být zdráv? Ježíšova otázka je nesmírně důležitá a podstatná. Jestlipak seš si, člověče, opravdu jist, že toužíš po změně? Bereš tu možnost zcela vážně? Vždyť by to přineslo vykolejení ze stereotypu, nejistotu, narušení zvyklostí. Už sis na svou situaci nějak zvykl, svým způsobem to bylo docela pohodlné, o moc se starat nemusíš, nějakou almužnu vždycky někdo hodí. Místo pod sluncem či sloupořadím jsi měl celkem jisté (to je trochu drsný černý humor, ale co, za život člověk
přivykne lecčemu). Chceš změnu? Zahořklá ukřivděnost je také životní styl a ve svém důsledku to tak špatné není, máš jasný pohled na svět, nad ničím nemusíš moc přemýšlet, stačí trochu zanadávat na poměry a nespravedlnost světa, moc těch nahoře, chudobu nás obyčejných lidí a neustále se zvětšující státní dluh... Změna znamená další rozhodování, nové učení, nic nebude jisté ani tak snadné. Na druhou stranu se tu otvírá neskýtaný prostor nových možností. Vedle nejistoty z toho kouká minimálně zajímavé dobrodružství, které život nabízí. Chceš být zdráv? Chceš se vydat na cestu? Ta otázka míří dál, hluboko, až k podstatě věci. Dotýká se mě úplně cele, bytostně. Každý krok je nové rozhodování. Zase je tu další rozhodování, které, když se rozhodnu využít a žít, přinese rozhodování a křižovatek v životě ještě víc. Bude to na mně, jak se rozhodnu a zachovám. Jestli budu žít ve světě plném otázek, hledání, radostí i zklamání, ve zdraví i nemoci, po boku s člověkem, který není ideální, ale umí podpořit, povzbudit, s kterým se mnohdy pohádáme, ale umíme si odpustit či zda zvolím cestu virtuální reality, sedět u počítače, brouzdat na netu a žít sociální sítí virtuálních vztahů, kde vše je pohádkově ideální a kdo se zrovna nehodí, stačí jen kliknout a zařadit na seznam ignorovaných kontaktů, tvářit se jako aktivní hráč ve světě jménem facebook, být členem skupin První demonstrace na FB online, Škola a zima se můžou vzít za ruce a jít do *, Moje postel je pěkná svině..ráno mě nechce pustit do školy, Miluji ten pocit, když jsou všichni ve škole a já se flákám doma, Patřím k brunetám či blondýnám, které jsou zaručeně jedny jak ty druhé dle velké obličejové knihy nejlepší.
Každý krok je nové rozhodování, na čí stranu v životě se dát. Život to je vlastně stále hledání, co je jen klam a co vážně brát. Zas je tu chvíle, dobře ji znáš, kdy vůbec nevíš, co dělat máš. To je ta chvíle, co tě nutí, učinit zas další rozhodnutí. (Zpívá písničkář a farář J.Hurta).
Odpověď nemocného je tak trochu vyhýbavá a výmluvná, za těch 38 let patřičně ufňukaná. Nemám nikoho, kdo by pomohl a než se tam sám dostanu, jiný mě předběhne, takže je zbytečné takhle přemýšlet, jitřit již kolikráte pohřbenou naději. Žil jsem jak jsem žil a stejně tak i dožiju, co jsem si nadrobil, to si i vypiju.
Ježíš jakoby stesky ani neslyšel, na otázku jasnou odpověď neslyšel, tak se rozhovor mění v příkazy. „Vstaň, vezmi své lože a choď!" Rozhovor s Pánem Bohem nemusí být vždy srozumitelný. Přesto se tam odehrává něco silného, co proniká až do morku kostí. Vstaň, vyjdi, začni se rozhodovat. Někdy potřebuje naše přemýšlení utnout konkrétním povoláním a posláním, jak je to vysvobozující vědět, že když dokonce Bůh v Ježíši Kristu říká, vstaň a jdi, že můžeme vyjít. Vyjít na cestu plnou nových rozhodování, otázek s vědomím, že nejsme sami svoji, jak před časem připomněl ve svém programu Jura.

Nebo taky obraz druhý, zcela jistě možný. 38 let nemoci to je dlouhá doba, skoro celý život. Za tu dobu si srovnáte v hlavě spoustu věcí, máte čas přemýšlet o sobě, o Bohu, o druhých, přemýšlet o životě o jeho smyslu a naději (i v utrpení, které dennodenně žijete). Zkoušeli jste možná spoustu věcí, ale zjistili jste, že život zatrpklý a ukřivděný vypadá zpočátku vcelku slibně, druzí vás politují, jací jste chudáci, ale za čas se to oposlouchá, stanete se mrzoutem, kterému se radši každý vyhne. Nezprotivíte se jen druhým, ale hlavně sami sobě. Copak je tohle život? Či spíš živoření, přežívání. Přeci o Vás nemusí platit. Kdo zemře, než zemře, nezemře, až zemře. To by vás mohli pochovat zaživa, vyšlo by to nastejno, jestli ne o něco líp. Na druhou stranu, jak říkával Werich: „Když člověk jednou je, tak má koukat, aby byl a když kouká, aby byl a je, tak má bejt to, co je a nemá bejt to co není, jak tomu v mnoha případech je. A to je celý." A tak si tam u rybníka leží a přemýšlí, když se podívá zpátky na svoje ležení u ovčí brány, tak si uvědomuje, že zas tak špatně mu není, i když jsou chvíle, kdy to stojí opravdu za starou bačkoru, to když nějak ztrácí sílu a naději, se vším, ve všem a v sobě se plácá, ale z těchto vnitřních zápasů, kdy si člověk myslí, že je na pokraji sil, že už to dlouho nevydrží ani vydržet nemůže, rozkvete nečekaně něco nového a krásného, jako když vykvete růže z trní, najednou má člověk větší nadhled nad sebou i nad světem, jeho život aspoň ten uvnitř je mnohem bohatší. Pak je i rád za tu vnitřní cestu pouští a samoty, protože to krásné, co z toho vyrůstá, člověka naplňuje a posouvá dál.
Ví, že nemusí být pořád v euforii a tvářit se, že je všechno v pohodě. Nemusí mít neustále úsměv na tváři. Nemusí vždycky všechno ustát, všechno překonat s nadhledem. Nemusí být ani pořád zdravý. Nemusí být pořád ten silný, nemusí všechno urvat silou, pílí, horlivostí, prací dlouho do noci. Protože na tom všem život nezáleží. To všechno je příjemné a cítíme se dobře, když zvládáme, když obstojíme a ustojíme leccos, co nám život přinese. Jenomže to není trvale udržitelné. Nikdo z nás to nezvládá pořád a na 1000%. Chromý to zná na vlastní kůži. A navíc: to všechno - FB image, hrdost, zdraví, práce - to nejsou ty nejvyšší hodnoty. To není to nejdůležitější, co nás v životě nese.
Nejdůležitější je to, že nejsme sami svoji, že nejsme vrženi sami na sebe, že nejsme sami. A právě proto je na místě v určitých situacích přestat horlit a snažit se a pozvednout oči vzhůru. Ne je obracet v sloup, jak se nám to často stává. Ale pozvednout oči k nebi.
Ochrnutý ví, že může oči pozvednout vzhůru k nebi, k Bohu, či na dno své duše. Tuší, že si nemusí za každou cenu poradit sám, ale smí pohlédnout k Bohu. On je ten silný. A on je jeho, i tam u rybníka, když leží a víc nemůže. Bůh dává sílu, on dává odvahu, on dává naději. Ochrnutý ví, že kdyby se už nikdy nezvedl, i kdyby mu došly síly a odvaha, ani tehdy se nemusí nutit ke kdoví jakým výkonům. Může zůstat klidně ležet. Může zůstat ležet s vědomím: jsem Kristův, jsem Boží. Mám svého věrného Spasitele. Dopadne to dobře.
Najednou přichází Ježíš se svojí otázkou, chceš být zdráv?" Tolik lidí se už ptalo, někteří soucitně, někteří uštěpačně či provokativně. Možná by ani nechopil moje přemýšlení o zdraví, že si tak skoro připadám, až na ty nohy, které neslouží jako jiným, ale hlava je zdravá, tam to mám srovnáno, jsem smířen se svým životem, moje hodnoty jsou vyšší než jen zdraví těla. Mám naději, zažívám lásku, blízkost Boží. Proto odpoví tak nějak, aby kolemjdoucího poutníka uspokojil. Nemám nikoho, kdo by mě tam odnesl.
Ježíš vidí, až na dno jeho duše, tuší, že o vyrovnanost, s kterou odpovídá, musí hodně zápasit, že toho v životě prošel hodně, ačkoliv mu nohy neslouží. A tak říká: „Vstaň, vezmi své lože a choď!" Amen

Píseň: Přítel (Svítá 162)

Modlitba: Pane Bože, jsou různé způsoby žití, vyzkoušeli jsme sami na sobě mnohé. Chceme žít opravdově, s nadějí, že při nás stojíš, že nám dáváš odvahu a sílu. Mnohdy, Pane, spíš jen živoříme a na Tebe, na druhé i sebe zapomínáme, pak zjišťujeme, že jsme celí zpatlaní vinami selháními. Děkujeme, že od nás neodvracíš svou tvář, ale že zůstáváš věrný. Děkujeme, že od Tebe dostáváme sílu, o kterou Tě prosíme, až nám řekneš zase vstaň a choď. Amen.

Píseň: Nejsi sám svůj (Svítá 157)