Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Jurovo zamyšlení o blízkosti druhých lidí a Pána Boha.

Římanům
14, 1-10

Věty, které mě
v textu zaujaly.
„Bratra ve víře
slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho
názorech.“
„Nikdo z nás
nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá.“

„Žijeme-li, žijeme
Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu.“
„Ať žijeme, ať
umíráme, patříme Pánu.“
„Proč tedy, ty
slabý soudíš svého bratra? A ty silný, proč zlehčuješ svého
bratra?“
Zamyšlení
Na úvod bych chtěl
říci a zdůraznit, že téměř všechny osoby v následujícím
textu jsou smyšlené a jakákoliv podobnost popisovaných příběhů
a událostí se skutečností je čistě náhodná. :-)
Určitě znáte pocit,
kdy ráno nebo přes den zaslechnete nějakou melodii, která se Vám
vryje do paměti. Snad ani nezáleží, zda se Vám líbí či
nelíbí. Jednu z těchto dvou podmínek však musí jistě
splňovat, jinak by v korové oblasti koncového mozku Vaší
centrální nervové soustavy povětšinou nezanechala žádnou
paměťovou stopu. Mně se takováto věc s melodiemi stává
velmi často. A protože televizi tolik nesleduji, jsem ušetřen
některých „vydařených“ zvukových kulis reklamních spotů a
ranní cestu tramvají si opravdu užívám. Kromě melodií, a
třebas i nesmyslů, moji mysl často zaměstnávají citáty lidí,
s kterými se každý den setkávám. A aby toho nebylo málo,
občas si někde něco přečtu a mám vystaráno.

Jednou jsem při
brouzdání na internetu zavítal na webové stránky našeho sboru a
po chvíli jsem si všiml článku s názvem „Potěmkine,
nejsi sám svůj.“ Nadpis natolik zaujal, že jsem se odhodlal ke
čtení. Nadávka „Ty obílená stěno!“ hned v úvodu mě
velice nadchla, ale jen do té doby, než jsem se dočetl, že se na
mě docela dobře hodí... Napadlo mě, že by se mohla klidně stát
titulkem zmiňovaného článku. David ve svém kázání mluvil,
mimo jiné, o Boží blízkosti člověku ve všech životních
situacích-radostech i těžkostech. O té samé blízkosti se,
myslím, píše i v našem úryvku.

V mně však
„Nejsi sám svůj“ i úryvek z Bible vyvolaly ještě pocit
jiné blízkosti, o které se v kázání mluvilo jen okrajově.
Téměř hned se mi totiž vybavil citát anglického básníka a
anglikánského kněze Johna Donneho, který Ernest Hemingway použil
jako motto svého románu. Tento citát si pamatuji ještě z doby,
kdy jsem studoval na střední škole. Obě blízkosti mají hodně
společného. V lecčems se prolínají a podle mého názoru je
lze někdy i zaměnit. První druhou
(přesně v tomto pořadí) determinuje a posiluje. Jsou jako
spojené nádoby, jedna bez druhé a druhá bez první by byly
nenaplněny... Mám na mysli blízkost člověka člověku.
Lidem je v životě
zajištěna blízkost jiného člověka a tato blízkost by měla být
vždy doprovázena (lidskou) osobní odpovědností. O odpovědnosti
jsem psal už jednou na vodě. (Člověk není osamocená loď, vždy
vedle ní plavou další do stejného cíle a není důležité,
která tam bude dřív. Nejde o závod, jde spíše o to, jak se
k sobě lodě chovají, zda si netropí naschvály a zda se
podporují ve své plavbě bez zbytečného odsuzování a
posuzování. O posuzování a odsuzování druhých už mluvila
nedávno na mládeži Verča.) Pro cizince se asi vyjadřuji poněkud
nesrozumitelně, ale myslím, že křesťané mi rozumějí. To je
snad i ten hlavní důvod, proč čas od času docházím na mládež.
Z mládeže vyzařuje jistá blízkost, kterou doposud jinde
nenacházím...