Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Eliščino zamyšlení na verš z dopisu Římanům 9,16

Řím.9.16 nezáleží tedy na tom,kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.

83 Chtěl bych být majákem

Co je snadné, co je těžké?

Na první první pohled snadná otázka, na druhý už tolik ne. Každý z nás už si někdy řekl: Dokázal jsem to, zdálo se to tak nezdolatelný a nakonec to pro mě byl celkem lehkej úkol. Člověk pro to musí projevit snahu a úsilí a taky to nevzdávat, ani když se to zdá beznadějný. Už od mala znám ten pěknej pocit, když se mi povede něco, co pro mě předtím bývalo jen snem…prvně zavázaný tkaničky, první nespálená bábovka, první nastartování taťkova auta,…a vím, spíš teda doufám, že tyto fajn zážitky budou pokračovat…Důležité je na tom očekávání nejistota, jestli to vyjde a hlavně naděje, která nesmí chybět nikdy..naděje je pro nás vždycky záchrannou rukou, která se sice může zlomit, ale pravděpodobnější je, že zůstane celá. Pro mě otázka co je těžké? Neznamená udělat školu, ale přinutit se učit, není pro mě těžké napsat program, ale najít tu správnou myšlenku, k penězům se dá taky přijít lehce, jen musíš přijít na to jak! A právě to JAK je zásadní v našich životech!Co třeba, napsala jsem knížku pár nápadů od jiných autorů, vzniklo z toho moje dílo..mám z toho radost?Nevim..ani ne. A nebo..Napsala jsem knížku,můžeš si v ní přečíst celý můj život, mám z ní radost. A nebo..Už tejden mám parádní lamborghini, ukradla jsem ho na jednom parkovišti. Mám z něj radost? Joo, ale asi mi sklapne, až mě budou shánět poldové..Mám novou škodu 125, je trochu rezavá, ale zaplatila jsem si jí sama…mám z ní radost, uskutečnil se mi sen. Tak si vždycky uvědom, jestli nebude lepší na tom svým snu trochu zapracovat…..

Je snadné nebo těžké být dobrým? Víme zhruba jak by to mělo vypadat, a často se i snažíme…jenže když jsme tak slabí, jsme prostě pořád jen lidi. A právě tehdy se můžeme nechat vést Boží cestou, nemusíme, můžeme..Klidně to můžem zkusit zvládnout i sami, ale stejně to bude jako snaha horolezce vydrápat se na strmou skálu bez lana! Nikdo nás k Bohu nemůže donutit-On sám čeká, jestli si necháme pomoct-nikoho nikam netlačí. A pak když se vydáme tou nenápadnou úzkou stezkou zarostlou trávou, možná zažijeme pěkný pocit, že je ta stezka ta pravá a zahlédneme mezi stromy před sebou malé světýlko. Někdy se stane, že najednou zabloudíme..dostanem se na cestu sice pohodlně širokou, ale plnou bláta a jak si tak bezstarostně jdem, začínáme se bořit hloub a hloub. Snad není na konci bažina s bludičkami. Pak nezbývá, než volat o pomoc..a na koho se v té chvíli můžeme obrátit?Druhý lidi, maj svých problémů dost, sami si klopýtají po svých cestách a tak nezbývá, než zavolat na pomoc ještě silněji a tam…čeká na nás naše jediná záchrana. Pán Bůh, který pro nás obětoval to nejdražší. A tak s jeho pomocí se vracíme na tu cestičku úzkou, ale takovou milou..všechno je najednou jasnější, kolem nás jsou blízcí lidé, vysoké stromy, čisté potůčky, ptáci zpívaj a tak vůbec…Nezáleží na národnosti, příslušnosti k církvi, na dosaženém vzdělání, na politickém názoru..to důležité je VÍRA, NADĚJE a LÁSKA. A to, že na konci cesty se všichni sejdem před Boží tváří. Tam je ten maják…

Obdivuju lidi, kteří v těžkých dobách nepřestali dělat dobré a statečné věci i za dob krutých. V poslední době, mě oslovili, nějaké filmy a knížky z doby druhé světové války a nedovedu si představit, že bych takhle mohla obstát, třeba Nicholas Winton, když zachránil plno židovských dětí, když ostatním to bylo jedno nebo se neodvážili. A tak na závěr zazpíváme písničku, kterou napsal Dietrich Bonhoefer, německý teolog, etik, filosof a bojovník proti nacismu. Napsal ji, než byl popraven na zvláštní Hitlerův rozkaz v koncentračním táboře o Velikonocích 9.4. 1945.

Moc předivná 186