Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

...Podobenství dává odpověď: jestli doopravdy žiji nebo ne, se nepozná v kostele, ale až tehdy, když potkám člověka v nouzi. Až budu na své cestě míjet někoho ubitého - lupiči, ubitého lidskou nouzí, ubitého opuštěností, nepochopením a neláskou, ubitého drogami, svým postižením ba dokonce svými vlastními vinami. V onom setkání či minutí tkví odpověď na otázku po životě...

Alianční týden modliteb 2006

 „Život v milosrdenství“

Text: L 10,25-37

I.

Milí přátelé, asi mi dáte zapravdu, že to nejdůležitější, co každý z nás hledá, je život – život naplněný smysluplností, život, který se zakládá na něčem pevném, vychází z hloubky a má se podle čeho orientovat. Často se takové hledání života zaměňuje s tzv. užíváním si. Někdo říká, že život začíná, když je na dovolené, když pěstuje muziku, otevře knihu, či jen nějaké to smetanové pokušení a ve zbývajícím čase jen tak přežívá. Asi sami též víme, že užívat si jen života, to je jako když se mlsně ukrajuje z dortu zvaný život, až nakonec nic nezbude.
Dnešní svět nám dokonce umožňuje užívat si několik životů na jednou.Vedeme dvojí, trojí život – manažera, život svědomitého otce, život myslivce, život fotbalisty, život automobilového závodníka – i když jedeme jen pro mlíko a rohlíky. A když všechen nákup pak z auta vyložíme můžeme ještě prožívat život u obrazovky s Velkým bratrem či rovnou s partou VyVolených. S nabídkou dnešního světa ani nevíme co dřív prožívat, co dřív si užívat, a tak můžeme přežívat jen minimálně. Žijeme ale?
Člověk, který tuší, že za tím vším se skrývá jen všeobecná devalvace slova život a že život je vždy ještě něco víc, ten hledá dál. My jsme poznali Pána Boha – že život s ním, před jeho tváří je tím pravým životem, který má pevné základy, který se žije v každé minutě a vteřině. Ten život můžeme žít ať jsme kdekoliv. Jde o něco víc než jen o náš osobní dort – jde vlastně o celou hostinu, o slavnost. Pravý život to je hostina v nebeském království. Ten život se začíná přijetím pozvání, pokračuje naším směřováním a pozváním druhých. A konec? S naději smíme tušit.
Když se každou neděli scházíme k bohoslužbám, na mši či ke shromáždění, pak se odehrává oslava života, načerpání sil do života dalších dní a je nám vlastně líto těch, co v tu chvíli takříkajíc „zahnívají doma“. Díky Hospodinu, díky jeho Slovu, které tak mocně zažíváme, se nám dokonce vžilo označení pro ty, kteří Boha neznají – říká se jim „mrtvé duše“. Vše ostatní než život s Bohem je jen to ukrajování, přežívání a často ani to ne.
Rozpoznání, že žiji s Bohem a před Bohem, je však prozatím prvním krokem víry. Podobenství o milosrdném Samařanu s našimi představami jinak může poněkud zamávat. Zamíchá našimi kartami a rozdá je znova. 
Na začátku podobenství je otázka. Jeden zákoník chce Ježíše zkoušet, známe ten příběh jak své boty. Ale při tom rozhovoru Ježíše se zákoníkem vychází stále víc najevo, že nejde jen o zkoušku, ale že je svou otázkou osobně zaujat. Že ho to samotného pálí, když se ptá: co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě ….
Chtěl bych se v tuto chvíli zákoníků a farizeů trochu zastat. Jak znám bibli a její pozadí, pak ze všech ostatních náboženských skupin Izraele za Ježíšových dnů byli snad jediní, kteří to s vírou mysleli vážně, kteří nekolaborovali s Římany či rovnou s  pohanským světem. Byli to učinění písmáci, snažili se žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (většinou). Jejich zápal víry dokládá vlastně to, že se s Ježíšem tolikrát přou – o něco jim jde. A přesto, že každou minutu či vteřinu se snaží žít s Bohem a před jeho tváří, chodit v jeho přikázáních, přesto sami touží po životě. I ten domácí víry cítí nenaplněnost svého žití. I ten, který je zanořen do slova Božího má nejistotu, jestli on přijde na tu nebeskou hostinu. Dotyčný zákoník sice naoko Ježíše zkouší, ve skutečnosti ale promluví jeho podvědomá touha po naplnění.
Podobenství dává odpověď: jestli doopravdy žiji nebo ne, se nepozná v kostele, ale až tehdy, když potkám člověka v nouzi. Až budu na své cestě míjet někoho ubitého - lupiči, ubitého lidskou nouzí, ubitého opuštěností, nepochopením a neláskou, ubitého drogami, svým postižením ba dokonce svými vlastními vinami. V onom setkání či minutí tkví odpověď na otázku po životě.
A ne náhodou se v onom podobenství „O životě a mrtvých duších“ objevuje kněz a levita – ti domácí víry. Ti, kteří se spoléhají a žijí z Božího slova a jen pro něj. Ti příznačně toho ubitého míjejí – pokračují ve svém zbožném poklusu – oči upřené k nebi někam spěchají, možná do chrámu na bohoslužby, aby tam hledali život. Tak se stalo, že ten pravý život vlastně minuli.
Ten třetí – ten všemi pravověrnými pohrdaný Samařan, jej neminul, zastavil se, pohlédl zraněnému do tváře a v tu chvíli byl něčím jat, byl chycen a zatažen, náhle se odehrává příběh. Rozbíhá se dynamika něčeho, co by se při minutí vůbec neodehrálo, co by nespatřilo světlo světa. Samařan zastaví, sleze z osla, a bác ho! Už je polapen – polapen životem, už nemůže zpátky, už tu jede děj, veliký děj, děj lidské solidarity, děj Boží. Když tudy šli první dva – a míjeli – Bůh měl zakrytou tvář. Ze zbožného poklusu bylo jen samoúčelné pachtění, zbožná honička, pánbíčkářské kmitání. Taková bývají slova těch „mrtvých duší“ a žel někdy mají pravdu.
Když ale Samařan slézá z osla, celé nebe se rozjásá, z nebeské hostiny je slyšet hluboké vydechnutí a radostný přípitek. Boží tvář je odkrytá. Když Samařan hledí do očí zraněného, vidí Boží tvář – tam je Bůh, v něm je a do něho se skryl, a jak se tak Samařan dívá a shýbá, vtom ho to popadne, a už ho to zajme – je jat tou Boží silou, Hospodinem, jeho životem v milosrdenství a lásce.

Žít a milovat znamená neminout, ale zastavit se, vstoupit, sklonit se a rozehrát tu partii, ve které je skryta netušená síla, která tě popadne za srdce, která tě sejme, a budeš jat milosrdenstvím. Sehni se a láska ti nasadí chvat, kterému se říká život a ze kterého se nevymaníš.Od té chvíle se to s tebou veze, nekontrolovaně, Samařan jede tam, kam vůbec nechtěl, jede do hospody, které by se byl sám vyhnul.

Život v milosrdenství znamená otevřenost, ale také vstup do nezajištěnosti, může to znamenat rozličná úskalí. Samařan si nemůže být jist, jestli to není bouda – nějaká lupičská léčka, ani neví, jestli ten napadený jen dostal co proto. Rozhodující je, že Samařan touží po životě. V tom tkví dobrodružství života víry, kterému Kristus svým životem vtisknul nesmazatelnou pečeť.

Milí přátelé, dnes jsme tu kvůli modlitbám – modlitbám za druhé, za ty, kteří někde v tuto chvíli leží a nemají sílu pokračovat dál. Kéž Bůh života doprovází naši pomoc tohoto večera.

Společné modlitby

Píseň

II.

Milí přátelé, Samařan neminul, protože měl otevřené srdce, neobrnil se proti intervenci lásky. Milovat v tomto podání znamená protrhnout anonymitu, mít osobní účast, namočit se do něčeho, strkat do něčeho nos, hasit co tě nepálí.
Ježíš přitom tuto vlastnost shledává v člověku, jehož víra byla herezí. Samařané se oddělili od pravověrného jihu, pustili k vodě Jeruzalém, jeho chrám, truhlu úmluvy, poutní svátky – vlastně polovinu Božího zákona. Ti jednoduše vybočili, ujeli. V modlitbách se přestali obracet k Jeruzalému, přijali do své víry mnoho pohanských prvků a praktik. Uctívali i jiné bohy. Ba co víc o kapitolu před tímto podobenstvím Samařané odmítli Ježíše ubytovat. Odmítli Mesiáše, Spasitele světa. Být Samařan znamenalo být ponořen do balastu polopohanství, být v opovržení, být na okraji společnosti, být odmítnut, nenáviděn a vyděděn. V Janově evangeliu, když se Ježíš baví se Samařankou – i učedníci se diví, co se s tou ženskou vůbec baví.
Zkouším si nyní vybavit ty, kteří jsou takto dnes vnímaní, kdo žijí v polopohanském balastu, až po uši ponořeni v herezi, ti odmítaní, ti na okraji společnosti. Mohou to být ti, co si pálí vonné tyčinky a melou něco o převtělování duší a karmě, kteří vztyčují keltské menhiry? Jsou to Jehovisti, technaři, Židé, Romové, ti z vily VyVolených? Jsem to já nebo vy? Na tom asi nesejde. Rozhodující je ta otevřenost, připustit si, že Pán Bůh přichází do mého života různými cestami – i tam kde bych to vůbec nečekal. Možná v tom měl Samařan tu výhodu, že totiž ve své víře zůstal otevřený, na rozdíl od kněze a levijce, kteří to měli již nalajnované a věděli, kde Boha hledat. Zůstat ve své víře otevření, je podmínkou být otevření Bohu, jeho Duchu, který si vane kudy chce a patrně odkud chce.
Myslím, že tento průvan Božího Ducha tuší i zákoník, který se rozhodl Ježíše zkoušet. Proto se ptá: Kdo je můj bližní? Na to je mu vyprávěno dnešní podobenství. Podobenství, které převrací otázku. Místo kdo je můj bližní , se říká komu já mohu být bližním ?

A tak Samařan míří se svým milosrdenstvím k hostinci. Je patrné, jak on pomůže, zaplatí rekonvalescenci zbitému, ale pak si jde vlastní cestou. Pokračuje dál, možná za dalšími obchody.

Umět pomoci a jít dál. Možná až se ten okradený probudí, bude chtít vědět, kdo mu pomohl. Pokud bude hostinský profesionál, neřekne ani slovo. A možná v tom tkví život v milosrdenství – umět pomoci anonymně, aniž bych sklidil uznání, přijal vděčnost a vyrovnání. Trochu mi to připomíná zvyk severoamerických indiánů, kteří dávají dárky tak, aby je ten obdarovaný našel, ale aby nevěděl, od koho to je. Tak se do člověka vlévá vděčnost ne ke konkrétnímu člověku, ne konkrétnímu dárci, ale k tomu, který stojí v pozadí a všechno zapříčinil – který dárci otevřel srdce. Umět pomoci, aniž by ten druhý poznal kdo jsem, kam patřím a v co věřím. Být takovým skrytým záškodníkem lásky, tajným agentem milosrdenství.
A přitom ten Samařan se o něj staral chvíli. V podstatě ubitého svěřil profesionálovi. Ten člověk se nestal záchranářem profesionálem a k tomu, abychom byli bližními, snad není třeba, abychom, byli na plný úvazek matkou Terezou či Albertem Schweitzerem. Samaritán svěřil zraněného do péče hostinského, řekneme ředitele sociálně rehabilitačního zařízení, svěřil to instituci, profesionálům, lidem, kteří jsou na to zařízeni, dovedou pomoci kvalifikovaněji než on. Samaritán, jak ho Ježíš líčí, byl nejen soucitný, ale z celého jeho jednání dýchá klid a rozvaha. Ten člověk ví, co dělá, ví dokonce, že být bližním prokazovat milosrdenství, lze i penězi, účelně vynaloženými.  Zachází s nimi opatrně, nedá tomu ústavu všechno, ale dal by zase, kdyby bylo třeba. Samaritán, byl člověk pokladem moudrosti obdařený.
Soucit a moudrost musí jít ruku v ruce, mají-li naše hnutí srdce vyústit v prokázané, prokazatelné milosrdenství, v účinnou lásku k bližnímu. Soucit je nám dán do naší lidské výbavy snad už od Stvořitele, ale moudrost, to je něco, co nemáme, co hledáme, co pracně a za cenu omylů objevujeme. Moudrost nám poradí, jak investovat svůj soucit v době, kdy zmrzačené, terorizované, zoufalé lidi nepotkáváme na svých cestách, ale doma v pokoji či v kuchyni, tam, kde máme televizor. Hledíme v přímém přenosu, jak upadají lidé mezi lotry, jak jsou mordování a jenom hledíme, nic s tím dělat přímo nemůžeme, snad tu obrazovku vypnout. Máme ji vypínat,  anebo je správné nechat se tím prosáknout, vychutnat si tu naši lidskou bezmoc, a každé takové bezmocné zírání proměnit v tichou přímluvnou modlitbu za ně?

To jen Boží srdce obsáhne všechnu bolest světa, všechny upadlé mezi lotry na všech cestách i necestách planety země. Peníze i modlitba – obojí je nástroj, u kterého záleží jak a k čemu je využit. Pomoci může každý. Jak, jestli přímo nebo přes instituci, dobrým slovem, osobní péčí nebo penězi, a kolika penězi a přes koho, to nevíme dopředu, to nám napoví moudrost. Prosme Pána, aby byl naším učitelem, vyvolával nás, uděloval nám lekce, míchal našimi kartami a rozdával je znova a dal nám nacházet nebeskou moudrost. Amen.

Společné modlitby

Píseň