Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Stejně tak každý víme o věcech, které nám ubírají svobodu, kterou nám přeci Bůh v Ježíši Kristu dal. Cestu, jak jim čelit, jak s nimi pracovat, abychom jim v sobě nedali větší prostor, promýšlí apoštol ve svém listě do Galacie. Žijte z moci Božího Ducha. Žijte z té síly, kterou jste se rozhodli přijmout, na ní se orientujte, tu hledejte, z ní přijímejte.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali. Řekl jsem: "Hle, tady jsem, jsem tady" pronárodu, který nevzýval mé jméno. Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším. Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře," praví Hospodin.“ (Ž 65,1n)

Píseň 65 Na Sijónu se čest ti dává

Modlitba

 Hospodine, Pane náš, děkujeme ti za dnešní den, kdy můžeme spočinout ve svém všedním pobíhání. Přicházíme, abychom alespoň trochu obnovili něco z toho, co jsi do nás vložil – touhu po porozumění, vytváření dobrého prostředí k životu kolem nás, citlivost, dobré srdce. Přicházíme mnohdy rozkolísaní, unavení, netrpěliví, ukřivdění, nevyslyšení. Druzí to na nás cítí a nás to pak mrzí. A tak tě prosíme o posilu ke snaze činit dobré věci, navracej nám jistotu, že právě toto je cílem k naplnění života. Otevírej naše smysly, citlivost pro tvé slovo a vedení. Požehnej, prosíme, dnešním písním, modlitbám, zvěstování a naslouchání. Dej nám žít z tvého Ducha. Amen.

Čtení: Iz 49,8-15

Píseň Svítá286 Rok za rokem

Text: Gal 5,1-18

Kázání

Milí přátelé, jak často se člověku stává, že dělá věci, které vlastně ani dělat nechce? Zbytečně riskuje, podléhá žárlivosti, závisti či nestřídmosti. Nebo se nechá vydráždit. Druhému oplácí hněv nebo nezájem podle zákona oko za oko, zub za zub. Dobře víme, že se tak děje často podvědomě, nevědomě, často proti vlastní vůli. Je to silnější než já, řekne si. Jenže pak se dostavuje takový ten pocit špatného svědomí, prohry. Dá se dělat něco s tím, co je tzv. silnější než já a když dělám i to, co dělat nechci? Jistě ano, u některé se dají redukovat sebekontrolou, dodržováním jistýchdobrých návyků. Mohou však pouhé dílčí kroky člověku dlouhodoběji pomoci? Pomoci situaci měnit hlouběji?

Apoštol Pavel varuje před činy, které jsou taženy lidskou přirozeností. Varuje před nimi první generaci křesťanů především kvůli svobodě (parafráze): Vy jste přeci ke svobodě povoláni. I když je to těžší v tom, že si svou svobodu musíte ukočírovat, jste svobodnými Božími dětmi. Vy jste přeci svůj život svěřili v Pánu Ježíši Kristu Bohu, Vy přeci přijímáte sílu, posilu z Božího Ducha. Berte odtud posilu. Nechte na sobě působit Boží moc – moc lásky, odpuštění, trpělivosti, velkorysosti. Vstoupili jste přeci do silového pole Božího působení…

Jenže pak jsou činy tažené lidskou přirozeností, jakoby pudovostí, které jsou vyvolány někým jiným. Například agresivitou okolí. Je to dobře patrné u dětí. Ty, které jsou agresivní vůči menším a slabším, ty právě zakouší agresi od druhých. Vlastně jen předávají dál, co někdo jiný do nich zasel. Jednají podvědomě jakoby ze sebeobrany. Násilí zaseté do duše člověka, chce jít jakoby dál.

Jenže co když je takto postavená celá společnost, státní zřízení. Co když je na agresivitě postavené celé totalitní politické zřízení? Jak tomu čelit? Jak si i v této chvíli uchovat svobodu Božího dítěte? Jak se nezaplést do boje všeobecné netolerance, agresivitě, aby mne ten boj vnitřně nepokřivoval a já se stále více a více nezačal podobat svému protivníku?

V současné době si můžeme v naší Galerii stodola projít a pročíst výstavu, která podává svědectví o životě jedné z mnoha politicky vězněných žen komunistického režimu, Dagmar Šimkové. Díky Bohu za to, že o takových příbězích můžeme v dnešní době slyšet, můžeme o nich číst a přemýšlet. A myslím, že nám mohou být obrovskou inspirací i pro dnešní dobu, která sice nevykazuje známky totalitní agrese, ale přesto v lidech agresi mnohdy podněcuje a živí.

Dagmar Šimková byla neobyčejná dívka z dobře situované evangelické rodiny, krásná, bystrá, nadaná pohybově i hudebně. Krásně a ráda tančila, stepovala. Zároveň také nesouhlasila s režimem, který jí v jejích mladých letech zkřížil cestu. Začal ji omezovat, diktovat podmínky. Její mnozí vrstevníci byli touto ideologií zmanipulovaní. A tak se rozhodla nemlčet – nenechat si vzít svobodu, ve které vyrůstala a kterou tak ráda chtěla tvořivě a radostně naplňovat.

Ovšem režim v ní velmi rychle vytušil protivníka, kterého je třeba se co nejdříve zbavit, aby nemohl svou svobodomyslností nakazit jiné. V jejích 23 letech ji zavřeli do komunistických lágrů a pak ji pustili po 14 letech.

Aniž bych ten příběh vyprávěl celý, přišel jsem rychle na klíč, jak jej smíme dnes číst a vnímat. „Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.“

Na agresi, člověk zpravidla, aniž by to chtěl, totiž „tažen přirozeností“, odpovídá opět agresí. Komunistický kriminál byl vybudován k tomu, aby člověka zlomil právě tím, že ho lapí do koloběhu agresivity. Mnohé politicky odsouzené ženy (a ty nepolitické se k nim mnohdy přidaly) však na tento tlak odpověděly naopak citlivostí a něhou. Vzájemnou pozorností, galantností, chováním podle Guta-Jarkovského. Svět hloupých a tupých „bachařů“ neměl být i jejich svět, oni se do něj nenechaly vtáhnout. Žily vnitřně život svůj tak, jak by ho možná žily, kdyby byly „venku“. Pomáhaly si, byly k sobě citlivé, dělaly si přednášky (neboť mezi nimi byly i vysokoškolské profesorky) a některé si z nich pořizovaly tajně poznámky na ulitý papír schovanou tužkou ve spodním prádle.

Mnohé z nich, a Šimková patřila k nim, byly duchovně formovány a svůj duchovní svět si podržely. Jako bych v tom slyšel ozvěnu ze slov apoštola Pavla, která ukazují cestu, jak si ten, který přijme dílo osvobození z milosti Ježíše Krista do svého života, může svou vnitřní svobodu uchovat. Pro takový život je podstatné právě to, že člověk ve své svobodě smí žít pro budoucnost, která mu ani s výhledem ke smrti tu svobodu nevezme – očekávání a naděje v Boží království. Nakonec právě tento nadhled dává člověku hledět k budoucnosti s nadějí, která pak ve chvílích krize, různých tlaků a napětí dává schopnost neustoupit z lidskosti, pro kterou a ze které žije.

Myslím, že tento a jim podobné příběhy máme číst zejména dnes v dobách tzv. svobodných. Dnešní doba totiž na lidskou duši přináší jiné tlaky, jinou agresi, mnohdy takovou, která chce člověka opět polapit do „svého“ systému a my horko těžko hledáme nástroje jak mu čelit. Často mu podléháme, aniž bychom si to přáli. Každý o těch svých víme dobře. Proto jen dva příklady.

Například nelze přehlédnout, jak ve starosti o své živobytí (byť neseno péčí o děti a rodinu) se šíří všeobecná nevšímavost, jestli má pracovní činnost (pozice v zaměstnání, firma apod.) nepřekračuje etické mantinely – bez ohledu na druhé se drát dopředu, podtrhnout někoho v podnikání, práci, odstraňovat své „konkurenty“ z cesty. Pravdivost není prioritou a zaměstnavatel ji žádá jen ve vztahu k němu samému (a pak se diví, že to nefunguje). A my se můžeme omlouvat tím, že to musím dělat také, abych „přežil“. Není to spíše cesta k sebezničení? A musíme si klást otázku – bude ten můj život skutečně kvalitnější, radostnější a naplněnější, když se do tohoto „systému“ také zapojím? Jenomže jak si uchovat to „své“, aby se ze mne nestalo pouhé jedno „kolečko“ v soukolí bezskrupulózní honbě za hmotným zajištěním? Mít méně neznamená mít více? Má být naplněnost života posuzována skrze kvantitu?

A ten druhý s předchozím související: všichni musíme cítit všudypřítomné tlaky vedoucí k tomu, aby se z člověka stal spokojený konzument, který se neptá, odkud se vzalo to, co nakupuje a konzumuje. Tento „systém“ ale z lidí produkuje, a to už od dětí, věčně nespokojené a neukojitelné konzumenty, kteří chtějí víc a víc s očekáváním, že s vlastnictvím dalších a dalších věcí (a třeba i zážitků) budu mít kvalitnější život.

Za časů apoštola Pavla byla nestřídmost mezi křesťany chápána jako přečin vůči Duchu Božímu, kdy člověk místo aby svou duši naplňoval radostí z Božího odpuštění a pokoje hledá náhradní cesty, které v posledu vedou k otupění, tzv. „tučnosti srdce“. V dnešní době však nestřídmost musíme vnímat i v souvislostech s přírodou, Božím stvořením, do kterého byl člověk postaven, aby jej moudře spravoval.

Jen to jen náznak různých tlaků, kterým jsme dnes a denně vystavováni. Každý o těch svých jistě ví dobře a zná všechno to, co dělá, aniž by to chtěl. Stejně tak každý víme o věcech, které nám ubírají svobodu, kterou nám přeci Bůh v Ježíši Kristu dal. Cestu, jak jim čelit, jak s nimi pracovat, abychom jim v sobě nedali větší prostor, promýšlí apoštol ve svém listě do Galacie. Žijte z moci Božího Ducha. Žijte z té síly, kterou jste se rozhodli přijmout, na ní se orientujte, tu hledejte, z ní přijímejte. Žijte z jeho ovoce: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota a věrnost. Lidský život se přeci může stát chrámem lidského Ducha, místem, kde Boží síla přebývá. To je pozvání k životu naplněného sice také obavami, starostmi a úzkostmi, které mají však svůj omezený prostor, ve kterém může působit svobodná tvořivost z Božího Ducha v časech tvrdé vnější nesvobody i v časech hrozící ještě záludnější nesvobody vnitřní.

Nechť je tedy Duch Kristův s námi! Ať je nám zdrojem moudrosti, radosti, veselí a naděje! Ať je tím, kdo nás posiluje, „zlidšťuje“, obrušuje hrany, dává citlivost a touhu po Boží budoucnosti, se kterou se, díky Kristu Ježíši, nemůžeme minout. Amen.

Píseň 157 Samému Bohu sláva čest

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň Svítá 124 Novej den

Poslání

„Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Gal 6,7n)

Požehnání

Píseň 163 Hospodin sám národů Bůh