Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

...dar Božího dětství často přijímáme s podobnými rozpaky, tak jako občas přijímáme dary našich babiček. Když se z krásně zabaleného dárku vyklube třeba kulich nemoderních barev s obrovskou bambulí. Sluší se poděkovat, kolik práce za tou věcí je. Nosit se to ale pak stydíme. Raději bychom přece něco modernějšího. Kulich se moc nenosí. I Boží děti bývají ustrojeni vlastnostmi, které se moc nenosí a mohou působit nenormálně – trochu směšně...

„Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům… Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Ž 8,2n)

Modlitba:  Milý Pane Bože, přicházíme dnes s vděčností na rtech – je krásné být od druhých obdarován a navštíven. Není nic radostnějšího, než vědomí, že o mně, o mou pozornost a lásku někdo stojí. Trochu si ale klademe otázku nad trvanlivostí takového veselí. Kolikrát se již ve všedních dnech opakovalo vyprchání hřejivé atmosféry. A tak i v té záplavě dárkových papírů a obalů od kolekcí si zkoušíme představit, jak by asi vypadal život bez darů tvých, jaký by byl bez navštívení tvého? Třeba hojný, klidný, neproblematický, ale dříve nebo později prázdný a všední? Proto tě hledáme i dnes, Pane, toho nesamozřejmého původce darů a toho životního souputníka na všech našich cestách. Chceme lépe porozumět – jak to, že pokoj a radost přinášíš skrze ústy nemluvňat a kojenců. Co je to jen za sílu, která se skrývá v bezbranném dítěti? Pane, ty se v Ježíši Kristu dotýkáš země, přinášíš dar, navštěvuješ zemi a my žasneme – Immanuel, Bůh s námi. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi. Amen

Kázání na 1 J 3,1-2

Milí přátelé, jen se pořádně podívejte, jak veliká láska se nám dává. Jakoby apoštol dnes vítal těmito slovy právě nás. Dobrota a láska, kterou v těchto dnech druhým dáváme a od jiných zase přijímáme, nás přivádí k jejímu původci. Tušíme, že bez setkání s tím, ke kterému neviditelné nitky dobroty a lásky vedou, je to pěkné vánoční jen částečné a jen na chvíli. Že často zmizí před posledním kouskem cukroví a opadá dřív než stromeček. Kouzlo a tajemství Vánoc tkví právě v tom, že můžeme konečně odhlédnout od našich starostí a strastí i od pocitu vlastní nepostradatelnosti. Nasměrovat svou bytost k Bohu, který přeci stále má v nás zalíbení, který k nám přichází a pobývá s námi.

Přesto nás to každý rok znova a znova překvapí. Jak to že my, Bohem milovaní, jsme sami důkazem toho, že radovat se v hojnosti dá značnou námahu? Radovat se v hojnosti – ono v tom slovním spojení je vlastně cosi neřešitelného. A je to s podivem, vždyť právě obchodní řetězce a supermarkety nás již od konce léta na vánoční svátky připravují tak, abychom do začátku adventu měli vše pěkně nachystané, zabalené a upečené.

Asi nejvíce prožíváme shánění dárků. To je asi jedna z hlavních disciplín předvánočního klání, stojící v jedné řadě s výkonnostní turistikou, s bojem o přežití v extrémních podmínkách a občas i s řeckořímským zápasem. Díky tomu pak míváme čas od času takové zvláštní puzení, že do křesťanských Vánoc dárky, zvláště ty nákladné, nepatří.

Pravdou je, že tam skutečně nepatřily. Dárky původně dával Mikuláš zvaný svatý. Podle jedné tradice tento zvyk přeznačil až svérázný reformátor Martin Luther. Jednak prý prohlásil, že jeho dětem žádný chlap s biskupskou berlou a čepicí dárky nosit nebude. Zároveň u Lutherů přišli na to, co má člověk o Vánocích prožívat. Co my dospělí máme odezírat z dětských tváří. Co sami už moc nedovedeme a dá nám to pořádnou fušku. Prožívat skutečnou radost a nefalšovaný úžas.

O Vánocích se máme stát dětmi, nechat se naplnit úžasem, bázní a radostí. Proto slyšme apoštolovu výzvu: „Pohleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi“. Dárky k Vánocům patří – ne díky nám, ale díky Bohu. Podívejte se, co jsme my všichni už dostali. Pohleďte, podívejte se, užasněte. Nemusíte se už tvářit dospělácky vážně a shovívavě – buďte na chvíli dětmi a zajásejte: vždyť smíme být dětmi, dětmi Otce nebeského. Hospodin si nás osvojil, přijal. Ne jako hodné, ale jako nehodné výrostky a uličníky. Adoptoval nás nehledě na původ našich ústavů a nazval nás dětmi Božími. To platí, to je skutečnost, která vydrží i přes to, že se mnohdy chceme vymknout jeho péči, či utíkáme z jeho domova.

Apoštol nepsal tento dopis jako vánoční kázání a ani urostlý reformátor s duší dítěte jej tak původně nečetl. My jej však smíme tak číst. „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval.“ Kam jinam máme pohledět, kde tu lásku jasněji uvidíme, než právě v betlémských jeslích? Tam to všechno začalo. Pohleďte na tu lásku: pro nás se Bůh stal jedním z nás. Pohleďte na betlémskou stáj, na slámu a plenky, na Marii, ale i na Herodovy vojáky, kteří již od začátku ohrožují život dítěte právě narozeného. Před týdnem o tom naše děti hrály působivou hru.

To je počátek, který již mnohé předznamenává. Tímto darem se chce říci, sledujte celou cestu toho dítěte, cestu synovské důvěry, odkázanosti i poslušnosti. Naslouchejte tomu co říká – jeho ústy budu budovat Boží království, které odolá vší pomíjivosti a zmaru. Nestačí zazpívat jen Ježíšku, panáčku a Betlém šoupnout zpátky do skříně. Je potřeba nechat to nežádané děcko vyrůst z plínek a sledovat jeho stopy. Nezapomeňte na tento dar, který více než mnohé jiné plně vystihuje jeho dárce.

Dar Božího dětství také vnímám jako výzvu. Hrajme si, buďme tvořiví a vynalézaví. Kolik netušených možností a spojení Boží přijetí nabízí, jak bohatý svět se nám tím otevírá. A přitom to není něco, co bychom si měli předtím zasloužit, dostat za dobré chování či vysvědčení. Nemusíme se o to strachovat. Už předem každý z nás byl do života obdarován v tom základním.

Jak to zní všechno nadějně a krásně, skoro se chce říci – vánočně, apoštol nezastírá druhou věc. Že pro ten dar, který jsme přijali, jsme světu cizí. Jako Boží děti můžeme být nepochopeni. Vybavuje se mi kniha Malý princ, ve kterém je obrázek hada, který spolknul slona. Had, který spolknul slona? Vždyť je to nesmysl, kroutí hlavou dospělí nad obrázkem – že to tak nevidíme? Vždyť je to přeci tak jasné, řeknou děti. Kolikrát jsou děti nechápány – s jiskrou v očích něco vypráví a druzí jen nevěřícně kroutí hlavou. Třeba ani rozumět nechtějí a raději se shovívavě usmějí. Na to nás apoštol předem upozorňuje. Evangelium je příběhem tohoto typu.

Proto dar Božího dětství často přijímáme s podobnými rozpaky, tak jako občas přijímáme dary našich babiček. Když se z krásně zabaleného dárku vyklube třeba kulich nemoderních barev s obrovskou bambulí. Sluší se poděkovat, kolik práce za tou věcí je. Nosit se to ale pak stydíme. Raději bychom přece něco modernějšího. Kulich se moc nenosí. I Boží děti bývají ustrojeni vlastnostmi, které se moc nenosí a mohou působit nenormálně – trochu směšně. Říkáme si, není to trochu dětinské, mít stále do široka otevřené oči, vnímat věci kolem sebe nesamozřejmě, podivovat se nad tajemstvím a s chutí objevovat nové věci? Takové jsou děti a těm, co takoví nejsou, se to jeví jako bláznovství.

Pro takové bláznovství nám otevírá oči zase jiný apoštol. Poukazuje na skutečnost, že celý příběh začínající v betlémské stáji - ten Boží dar člověku je bláznovstvím: „Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; Bůh vyvolil neurozené a opovržené v očích světa.“ Není třeba se proto bát neporozumění. Nakonec apoštol Jan říká, že „jsme dětmi Božími a přitom ještě nevyšlo najevo co budeme“ – ale až přijde konec a Bůh se zjeví, budeme mu podobni. Když budeme mít nasazeného kulicha Božího dětství, možná tehdy poznáme, že jsme podobni tomu, který třeba nosí „bambuli“ desetkrát větší…