Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.“ (Ž 1,1n)

Píseň Svítá 45 Díky

Modlitba

Pane, tolik jsi nás obdaroval. I tato modlitba je tak krátká, že v ní nevyjádříme, ani zlomek vděčnosti, který bychom ti chtěli říci. Pane, v těchto dnech ti děkujeme za slunce, barvy, chutě, za ruku druhého, která nás drží. Děkujeme za dary z tvého stvoření. I nám jsi vdechnul život a s ním i poslání být tvým obrazem, podobenstvím. Víc asi nedokážeme a je pro nás osvobodivé, že víc po nás ani nechceš. Prosíme, Pane, odpusť naši občasnou paličatost, když si chceme žít bez ohledu na tebe. Odpusť naši krátkou paměť, kterou si vůči tvé dobrotě ordinujeme sami. Prosíme, dej i dnes zaznít svému slovu, osvobodivému, těšícímu, pokojnému. Abychom ustáli všechny své bouře a dovedli čelit různým vlnobitím. Neopouštěj dílo svých rukou.

Čtení: Jon 1,1-15

Píseň Svítá 148 Kdo na kolenou klečí

Text: Mk 4,35-41

Kázání

Vydat se na cestu lodí je vždy krok do neznáma. I pro dobré plavce i pro rybáře, jakými učedníci dříve byli. Na lodi se člověk vydává vyšším silám. I právníci a pojišťováci ví, že existuje „zásah vyšší moci“. A i když je loď velká a pevná, i když má dobrou posádku, žádné bouři nemůže zabránit.

Ten příběh o utištění bouře je podobenstvím o životě, o životě, o kterém mnohé víme. Patříme třeba ke zkušené posádce, máme dobré a pevné domovy a rodiny. Přesto nikdy nemůžeme žádné bouři života zabránit. Může přijít a zuřit i uprostřed pevného domova.

Učedníci vyráží se svým učitelem a mistrem do nejistoty, dávají se na cestu, kterou nemají ve svých rukou, možná ani Ježíš tak úplně ne. Co bude? Je otázka, nakolik vlastně plavbu životem můžeme sami ovlivnit. Plavba je nám určena, my se do ní rodíme. Snad jen trochu ovlivňujeme, s kým se nám dobře popluje, ale i takový výběr posádky je vlastně docela minimální, když uvážíme, že ty nejbližší si vlastně tolik nevybíráme. Myslím, že je to tak dobře.

Když Ježíš Izraelci řekne, že spolu vyrazí lodí do Gerasy, na druhou stranu galilejského jezera, je to cesta do neznáma dvojnásob. Nejdřív ta široká voda, v oblasti kde se rychle mění počasí, a pak Gerasa, město pohanů. Město neznámého, co vyvolává nejistotu, možná i strach, protože víra Izraele vždy byla, a i v římských dobách je, jako kapkou v moři pohanství. Už z dálky vyhlíží neznámé pohanské praktiky, kulty, klanění se lidem nebo polidštěným bohům namísto Hospodinu. Už z dálky na břehu větří stádo vepřů, na dva tisíce jich pak sečetli. Ježíš tam ale chce doplout s dobrou zprávou, se zvěstí o láskyplném a milosrdném Hospodinu, který nežádá oběti, snad jen otevřené a upřímné lidské srdce.

A tento pocit nejistoty také známe, v dnešním světě jsme jako Kristův lid, křesťané, menšinou, naše víra mnohdy ztrácí jasné kontury, vnitřně kormidlujeme tak, abychom obstáli jak v tomto světě, tak i z pohledu pravidel víry. Nejistotu mohou posilovat debaty o vlnách uprchlíků, kteří přichází s jinou vírou. Nejistotu může prohlubovat osamělost byť uprostřed množství virtuálních přátelství. Dnes je tak těžké naplánovat společně strávený čas. Nejsme mnohdy takovými cizinci ve vlastním domě? Plavba v nejistých vodách.

Učedníci na lodi se asi cítí zpočátku v bezpečí, mají přeci u sebe svého učitele, který umlčel zlé duchy a démony, uzdravil tolik nemocných, odpustil tolik vin, které postavily zchromlé na nohy. Neplují sami, více lodí se vydá na cestu vstříc moři pohanství.

To počasí, které se v tomto kraji tak rychle mění a vzdouvá tak vysoké vlny se náhle ukáže ve své parádě. Učedníci nejsou žádní nováčci a bažanti, houpavý život je jim jako pevná zem, ale i tohle je na ně moc. Plavba do nejistoty se náhle mění v panický strach. Hrozba se naplnila. Vlny se valí na loď, takže je už skoro celá plná vody. – Ježíš ale na zádi lodi na podušce spal.

Taky máte rádi klidné a vyrovnané lidi, jste rádi v jejich přítomnosti, uvolníte se, odpočinete si? Jenže spát v ohrožení života? Onen klid když se na vás valí příboje životních bouří, může také dost naštvat. Copak mu to může být jedno? Kdo to jen je, že je tak lhostejný vůči tomu, co se kolem nás děje?

Nebude vám dáno jiné znamení, než znamení Jonášovo, tak Ježíš někde komentuje své počínání. Je také trochu jako prorok Jonáš. Jen Ježíš tu svou plavbu nepojímá jako únik před tím, aby oznámil pohanům, že Bůh je milosrdný a odpouštějící. Jonáš vyplul do Taršíše na konec světa jen proto, aby se vyhnul svému poslání. A možná také, aby se pohanští a krutí asyřané nevyhnuli Božímu trestu za své činy, protože když tam nepřijde on, pak nebudou činit pokání a neobrátí se. Když pak nastane bouře – na opravdovém moři – Jonáš také spí. Jenže ten jeho spánek je skutečnou lhostejností a až při ohrožení života všech si uvědomí, že i život pohana má svou cenu a že i nevěřící je stále Božím dítětem. Nechá se hodit do vody, aby pohanské námořníky ochránil. Vždyť Bůh nebouří kvůli nim, ale kvůli němu.

Ježíš také na podušce spí. Je to ale spánek jiný. Ježíš je unavený, vyčerpaný právě tím, jak bojuje se zlem a bude to ještě stát hodně potu a krve. Cíl jeho cesty je jasný. Každý člověk má slyšet o Otcově láskyplné náruči, každý má slyšet, že cesta Božího dítěte je pro každého, i pro ty, kteří žijí v Gerase a nemusí to být zrovna teď kraj světa. Ježíšův spánek je plný pokoje a důvěry, že cesta je správná a žádná bouře to nemůže změnit, i kdyby loď ztroskotala. Tak i směr naší plavby, smíme věřit, je správný, cesta Kristovské víry je dobrá a požehnaná, sice ani ona se žádné bouři nevyhne a také nevíme, jak sami skončíme, jestli se to s námi někdy nepřevrhne. Ale směr je správný, tím jsem si jist.

Jenže učedníci jsou celí vystrašení, plni výčitek vůči tomu, kdo je na tuhle cestu vzal. Je ti jedno, že zahyneme? - -

A jak Ježíš předtím utišil v nemocném zlého ducha, tak stejně tak utiší bouři. Ona doslova zmlkne. Ta bouře života, to dokáže pěkně mluvit i proti nám, co proti nám žaluje,  když jsou to vlastní činy, náhle umlkne. Zmlkni, utiš se. I ustal vítr a bylo veliké ticho. Ten pokoj, který Ježíš před chvílí zažíval v bouři na podušce, když spal, ten pokoj se stal skutečností všude kolem. Ježíš, i když tvrdě zápasí se zlem, otroctvím a pověrčivostí, i když je sám tolikrát unaven, že odchází na pustá místa, přesto žije v míru a pokoji.

I kdyby bouři neutišil a ona bouřila dále, představuji si, jak v nich samotných se rozhostí pokoj a klid. Ježíšův způsob života, jeho život z Boží lásky a pro ni zahání strach.

Říkali jsme si, a dobře víme, že strach se rodí z nejistoty. Když je bouře zažehnána, když je přemožena důvěrou, tak si uvědomíme, že bez té počáteční nejistoty by nebyl zápas, ale nebylo by ani vítězství. Důvěra stejně jako strach, rostou z úplně stejné nejistoty. Teprve na hraně, teprve ve chvíli, kdy víme, že to nemáme ve svých rukou, můžeme poznat osvobodivou sílu důvěry.

Dnes společně slavíme neděli Díkčinění. Ty dary, které dnes s sebou přinášíme zhmotněné, i ty, které nosíme v sobě, dostáváme a rostou na pozadí různých bouří. Ty se nám nevyhýbají. Avšak přinášíme je s vděčností, s pokorou, která vede k bázni, k úctě a respektu k Pánu Bohu, který obdarovává. Vděčnost i pokoru pak můžeme zakoušet při společném stolu, při Večeři, která je nám svatá. I když se bouře budou valit až do konce časů, nepřestaneme ji slavit. Nejen proto, že nám to náš mistr a učitel nařídil, ale především pro ten pokoj a mír, který z toho slavení smíme přijmout.

Píseň 200 V tvé síle, Pane Bože, můj

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Dal jsi nám mnoho, myslíme na ty, kteří mají málo: málo radosti, byť jsou obklopeni tolika věcmi, prosíme za ty, kteří mají málo blízkosti druhých, ač jsou jimi obklopeni, prosíme za ty, kteří mají málo důvodů pro co žít, i když jsou zdraví a plní sil, prosíme za ty, kteří mají málo času, i když s ním tolik plýtvají, prosíme za ty, kteří mají málo uspokojení, i když nežijí snad pro nic jiného, aby našli své štěstí, prosíme za ty, kteří mají málo sebejistoty, ač před druhými se tváří pevně a rozhodně.

A prosíme buď nadále i s těmi, kteří se radují z každého dne, i když mají bolesti, posiluj ty, kteří ve vděčnosti vzpomínají na vše, i když leží na nemocniční posteli či kolečkovém křesle, ochraňuj ty, kteří neváhají nasadit svůj život za druhé, přestože tak moc znají jeho cenu, buď s těmi, kteří se dělí s druhými, i když sami mají málo, dávej pokoj těm, kteří rozdávají radost a smích i když tolikrát se jim slzy objevují v očích.

A vyslyš všechny naše hlasité i tiché přímluvy, když k tobě takto voláme:…

Poslání

Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.“ (1 Pe 1,5)

Požehnání

Píseň 510 Ó Pane můj, pokoj ať tvůj