Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Babičko, vyprávěj mi zase nějakej příběh o našem národě a Pánu Bohu, líbí se mi ty příběhy. Dobře, a o čem chceš vyprávět dneska? No, už je to dlouho, cos mi vyprávěla ten krásnej příběh, jak byl velkej hlad, a všichni umřeli. A jak se zachránila jen ta stařenka a ta cizí princezna. Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

„Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.“ (Ž 107, 1.9)

Píseň 107 Slavte vždy Hospodina 1-4

Modlitba: Pane Bože, děkujeme, že jsi stvořil svět, na kterém žijeme, děkujeme, že jsi stvořil vzduch, který dýcháme. Dal jsi i slunce, aby nám bylo teplo, dal jsi měsíc, abychom mohli sledovat jeho krásu. Dal jsi nám i přátele, kteří nás mají rádi, kteří nám pomáhají a podepírají, když nám není dobře. A děkujeme, že jsi dal nám lidem přítele největšího – Ježíše Krista. Díky němu máme vždycky u sebe porozumění, lásku a naději. Pane, prosíme, otevři nám dnes naše srdce, abychom poznali hloubku pravého přátelství. Dej nám poznat, komu můžeme být nablízku. Amen.

Čtení Rt 1,1-11. 13b-18

Píseň Svítá 153 Kdybych znal množství jazyků

Text Rt 1, 16-18

Kázání: Davide, pojď domů, už je večer. Jo, babi, hned, už jdu. Jen zavřu ovce do ohrady. Davide, ty sis zase hrál s tím svým prakem viď? Náhodou, je to skvělá věc, včera si na mě dovoloval jeden pelištejskej kluk z nížiny, když starší bráchové byli pryč. Tak jsem před ním utekl a pak ho trefil kamenem do zadku. Ten pelášil. No, hlavně žes ho netrefil do hlavy. Pojď už domů, umyj se a jdi na kutě… Babičko, vyprávěj mi zase nějakej příběh o našem národě a Pánu Bohu, líbí se mi ty příběhy. Dobře, a o čem chceš vyprávět dneska? No, už je to dlouho, cos mi vyprávěla ten krásnej příběh, jak byl velkej hlad, a všichni umřeli. A jak se zachránila jen ta stařenka a ta cizí princezna. To nebyla princezna, ale úplně obyčejná dívka. Pojď ke mně, ty kluku. To bylo tak, kdysi dávno v našem městě Betlémě nastal velký hlad. A tak se jeden muž jménem Elímelek se svou ženou Noemi vydali do cizí země, aby se tam měli líp. A oni šli k Pelištejcům? Brr, tam bych nestrčil ani nos. Myslí si, že když mají železné meče, že si můžou dovolovat, náfuky. Ne, Davide, Elímelek a Noemi se svými syny šli na moabská pole. To je ta země za Solným mořem? Ano ta. A prababičko, proč šli tam, tak daleko? To už by se tady pro ně nenašlo nic k jídlu? Vždyť naše město se jmenuje Dům chleba? Tady se vždycky něco najde. Znám tu každý kámen. Kde jsou studánky, kde je ovoce, bylinky. To nevím, proč tam šli. Hospodin na naši zemi dopouštěl hlad vždy tehdy, když jsme dělali něco špatně a zapomínali jsme na něj. Možná, že měli zůstat a ptát se, co dělat lépe, připomínat si smlouvu s ním. A ne jít pryč. Ale aspoň vidíš, že když se člověk chce Pánu Bohu vzdálit a poradit si bez ohledu na něj, že si vlastně nepomůže a přidělá si víc starostí. Tak zanedlouho Elímelek umřel. Noemi měla dva syny, Machlóna a Kiljóna. Ti se oženili s moabkami, s Orpou a Rút. Jé babi, vždyť ta se jmenuje stejně jako ty. No vidiš, to jsou mi náhody. Jenže po čase zemřel i Machlón a Kiljón. No to se, babi, ani nedivim, když se jeden jmenoval Nemocný a druhý Pohasínající. To jsou teda jména. Ty rodiče museli bejt padlý na hlavu. Ještě, že se jmenuju normálně. No vidiš, Davide, miláčku jeden. Babi a Moabci jsou zlí? Jeden kněz z města jednou říkal, že Moábec nesmí do našeho shromáždění. No, víš, kdysi dávno, když ještě naši předkové putovali dlouho pouští, tak Moábci se k nim nezachovali vůbec hezky. A navíc jim chtěli ublížit. Pamatuješ na Bileáma a oslici? Není to o tom, jak tehdy chtěl ten Bileám proklít náš lid a oslice mu na cestě bránila? Jak potom na něj promluvila? Proč mě biješ? Ten musel asi zírat. To si pamatuju. Od tý doby mě často napadá, co by asi zvířata říkala, kdyby mohla mluvit. Asi by o nás, lidech, neříkali nic pěknýho. Tak se snažím o naše stáda dobře starat a neopouštět je v nebezpečí. No vidíš a tak nějak podobně se zachovala ta moábka Rút, když jí zemřel její muž, Noeminin syn. Noemi zůstala úplně sama. Nic neměla. Zbyly jí jen dvě snachy. Noemi je chtěla poslat domů, aby se znova vdaly a měly rodiny a svoje děti. Orpa se nakonec nechala přesvědčit a vrátila se. Rút se ale vrátit nechtěla a chtěla zůstat s Noemi. Tehdy řekla: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt." Babi ty to říkáš úplně jako básničku. Co ti je? Ty máš slzy v očích? Ale to nic, dneska venku foukal suchý vítr, tak je mám nějak podrážděné. Babi a jak to bylo dál? Vrátila se domů anebo šla s Noemi zpátky k nám, do Betléma? Šla s ní do Betléma. Za čas se totiž říkalo, že hlad pominul a že se Hospodin obrátil ke svému lidu. No vidiš, měli zůstat doma. Babi, a ta Rut stejně musela být zvláštní. Jít do cízí země, neznat cizí řeč, být cizinkou, opustit svou a přijmout cizí víru. Proč? Kvůli přátelství, Davide. Jsou chvíle, kdy ti nezbude vůbec nic. Zůstaneš sám, všechno se proti tobě jakoby spikne. A třeba si to sám zaviníš. Ale pak je moc potřeba, aby tě někdo podržel, i kdyby to byl pro tebe cizí člověk, možná trochu nepřítel. Třeba právě tehdy se ukáže, že i když má Bohy, co mají jiná jména, že ho stejně vede Hospodin a vede ho k milosrdenství. No, a není to jenom tak, že je mnoho jmen a přitom jeden Bůh? To nevím, Davide, ale vím, že náš Hospodin je milosrdný a že s naším lidem uzavřel smlouvu, ve které nám slibuje věrnost. Možná ta Rút ho začala pomalu poznávat, možná ještě lépe než Noemi, která z toho všeho byla hodně smutná. Víš, co by mě, babi, zajímalo? Jak se asi tvářili naši, když se k nim Noemi s tou cizinkou Rút vracely. Tak to ti můžu říct docela přesně… No, teda, jak se to tak vypráví, že byli všichni překvapení. Noemi znali jako krásnou mladou ženu, která odcházela pryč se silným mladým mužem a dvěma zdravýma klukama. Najednou se vracela sama, zestárlá, slabá a vlastně i zahořklá. Dokonce řekla, aby jí odteď říkali všichni Mara, to je… já vím babi, hořká… nojo, Davide, ale také to může znamenat ta, která se odvrátila od Hospodina. Jo? Zahořknout, když se odvrátíš od Hospodina? To bych teda nechtěl, myslím, že i když člověk udělá chybu, tak by měl zase u Boha hledat, jak to spravit. A hlavně mu nic nevyčítat. To víš, Davide, takhle se to dobře řekne, ale co ty víš, co tě jednou v životě potká… Babi už spíš? No skoro usínám. Mě ti někdy připadá, že je Bůh hrozně daleko. Když se narodí jehně, nebo když zaženu divoký psy, tak si říkám, že je se mnou, říkám si, jak vznešené je jeho jméno po vší zemi. Pak jsou ale chvíle, kdy si říkám, že jsme na všechno stejně sami a že je všechno hrozně těžký. Já vím, že je Bůh neviditelný, ale stejně. Nejlepší je, o tom třeba zpívat, když se o tom špatně přemejšlí. Nechceš, babi, zazpívat jednu písničku? Teď už ne, třeba zítra, ty můj zlatovlásku… Babi? Copak? Tak mě tak napadá. A jak se jmenovala ta vzdálená sestřenice pradědečka Boaze? Sestřence pradědečka Boaze? Jmenovala se Noemi. Babi! Jéé, to snad… mě asi klepne… ještě, že se nemenuju Kiljón. Babi? Co zase? Jsem rád, že jsi Noemi neopustila. A řekneš mi zítra, jak si se seznámila s pradědečkem Boazem? Třeba, ale pod jednou podmínkou. Zítra schováš prak a teď mě necháš spát. Tak jo. Dobrou noc.

Píseň Svítá 487 Obětování

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň 192 Dobře staví, kdo zná a ví

Poslání „S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení.“ (Žd 13)

Požehnání Bůh dej, ať láska spočine na tvém polštáři, ať tě chrání a drží ve své dlani. Bůh dej, aby tě o chladném večeru zahřálo teplé slovo. A aby ti v temné noci zazářil měsíc v úplňku. Vítr ať posílí tvá záda. Bůh dej, abys domů kráčel vždy tou správnou cestou.

Píseň 253 Můj klenote ze všech nejkrásnější