Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Dobře bývá muži, jenž se smiluje a půjčí a své věci spravuje dle práva: nezhroutí se nikdy, spravedlivý zůstane v paměti věčně.“ (Ž 112,5-6)

Píseň 375 Rozsvěť záři světla svého

Modlitba

Hospodine, náš Pane, děkujeme ti za den odpočinku, spočinutí, chvály a vděčnosti. Týden s tímto svátkem má svůj radostný začátek a pokojný konec. Nemusíme jít dál uvězněni v úzkosti ani ve zlobě či zklamání. Smíme se k tobě obracet, natahovat pro tvé slovo. Odpusť, Pane, když nemáme dost sil, odpusť naši zmatenost a nestálost. Není záměrná, snad si nedokážeme vždy uspořádat priority. Odpusť, v čem jsme slabí, co nám nejde. Snad z toho vede cesta tím, že si připomeneme, že jsi nás povolal, postavil jsi nás do své blízkosti, jsme tvoji milovaní. Děkujeme za tvé milosrdenství a prosíme, ať je také základním kamenem našeho života, pro nás i pro druhé lidi.

Čtení: Iz 35,1-8

Píseň Svítá 57 Vzácný hosti, přijď

Text: Mk 1,1-11

Kázání

S počátkem evangelia, dobré zprávy o vykoupení člověka se potkáváme na poušti. Na poušti neohroženě a plamenně káže Jan Křtitel. Zve k pokání, k lítosti nad lidským osudem, zve k opuštění starého, nešťastného, pokaženého.

Zdá se, že v biblických příbězích se vše důležité, formující počáteční začíná na poušti. Abraham poslechne hlas, který ho vede do zaslíbené země částečně pouští. Mojžíš vede abrahamův lid z egyptského otroctví do svobody  - opět pouští. Ten samý lid prochází pouští ze zajetí babylónského do svého domova. Poušť jako by očišťovala. Aby jí člověk prošel, musí vzít jen to nejpotřebnější. Na poušti, na pustině se člověk tváří tvář smrti může nad sebou a svým životem zamyslet, opustit a odložit starý život, dospět k pokání a obrácení. Na poušti člověk může zvolit novou cestu. Ať se v Izraeli obrátíte jakýmkoliv směrem, buď vidíte nekonečný horizont moře, nebo pustinu. Chceš-li do té země dojít, musíš jít pustinou.

Počátek evangelia, dobré zprávy o vykoupení a životu silnějším než smrt začíná na poušti. Evangelista Marek začátek Kristova evangelia začíná tam, kde se abrahamův lid, Izrael, vždy formoval či re-formoval.

Netkví v nějaké vnitřní, duševní pustině i počátky naší cesty víry? Není na počátku opravdového a rozhodného života víry a naděje také cesta pustinou, ve které je nějaká vnitřní vyprahlost? Cesta, kterou bychom si sami nevybrali a přeci jsme nakonec rádi, že jsme jí mohli projít? Zanechat staré a obrátit se k novému?

Na poušť se vracíme, když si chceme připomenout, že něco v životě očekáváme, že smíme v životě čekat víc, než co zakoušíme. Je to místo, zkoušky. Je to místo, kde se člověk potká sám se sebou, zjistí, kdo je zač. Poušť je místo, kde člověk může potkat Boha, protože vidí dál, než co může spatřit v krajině dostatku.

A já věřím tomu, že v tom pomyslném navracení se na poušť poznáváme, že nejdeme sami. V pustině jsi a vlastně nejsi sám. Tam se ozývá hlas, který člověk bezpečně zaznamená a naslouchá mu, protože na poušti ten hlas nepřehluší hlasy jiné (ani ďábel to v Ježíšově příběhu o pokušení nedokázal). To je hlas, který vede od starého k novému. Od marných snah  požehnanému cíli.

Jan křtí v Jordánu. Jako tehdy byli křtění ti z pohanů, kteří byli přijati mezi Izrael a zároveň očištěni od svých vin na znamení odpuštění, kterému předchází pokání. Janův křest je na znamení účasti Božího lidu jako pro židy tak pohany, kteří od nynějška už chtějí myslet a žít jinak. Ať jsi kdokoli - v řece, která dělí poušť od země zaslíbení, můžeš být očištěn od svých hříchů a povstat jako znovuzrozený

K Janu Křtiteli jako elijášovskému proroku oznamující nové věci přicházejí zástupy. Celé Judsko i Jeruzalém. Můžeme si klást otázku, jestli přicházeli skutečně všichni, i farizejové, zákoníci, představitelé chrámu.

Přichází i Ježíš. Opouští starý Nazaret a Galileu a sestupuje k Jordánu. Opouští krajinu dětství a hledá nový počátek. I on stejně jako muži a ženy z Judeje a Jeruzaléma. Poslouchá Jana, zařadí se mezi ostatní do fronty. Připojuje se k těm, kteří potřebují od Boha odpuštění, novou šanci, naději. Ježíš se noří do vody, odkládá to staré, přijímá křest, vstává, vynoří se z vody jako by se znovu narodil. Roztrhnou se nebesa.

Podle proroka Izrajáše je to znamení, které říká, že Bůh není lidem vzdálen, Bůh je s lidmi. Z oblak sestoupí holubice. Ani římský orel, ani jestřáb. Ale holubice, která oznamuje v bibli usmíření a nový počátek.

Křest je znamením. Procházím a jdu dál, otevírám se tomu, k čemu mě volá Bůh lásky. Ježíš, člověk z masa a krve a přeci se ozve hlas – toto je můj milovaný syn. Vlastně zatím to neslyší ani Jan Křtitel, ani ostatní, kdo stojí kolem. Slyší to zatím sám Ježíš – Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.

Na začátku dnešního příběhu Marek napíše, že bude vyprávět příběh o Mesiáši, Synu Božím. V tehdejší době bylo božích synů celé zástupy. Na řeckém Olympu, v Římě, každý císař byl božím synem. Těch kříženců nebeských a pozemských bytostí, jedinců nadaných nadpřirozenými schopnostmi či ochranou z nebes byla celá řada. Ovšem tito božští synové byli nadřazení, protekční synáčci, kteří dřímali v rukou domnělou či skutečnou moc, moc kterou měli pro sebe a pro ni byli obětovány celá vojska a národy.

Boží hlas volá něco jiného. Ježíš je Božím synem tak, jak o tom již vyprávěli proroci Izraele. Bude tím, který zde na zemi zápasí v tomto světě o Hospodinovu věc. Bude ztělesňovat, o co Bohu jde.

Na počátku dnešního kázání nás vypravěč evangelia pomyslně posílá na poušť, na počátek víry, na počátek toho, kdy s v nás něco důležitého formuje či re-formuje, zakládá či znovu obnovuje. Věřím, že v takových chvílích můžeme zaslechnout, že právě my, každý z nás, jsme pro Hospodina cenní a vzácní. Jsme pro Hospodina milovaní. V tom dnešním vyprávění se otevřou nebesa. Z toho mračného, mlžného, kde člověk jen tuší, se zjeví Boží přítomnost. Většina lidí dnes věří, že něco je nad námi. Nějaký vyšší princip, řád či spravedlnost.

Tento vyšší princip má takovou všemohoucnost, že dokáže překlenout propast mezi jeho a naším světem. Tento vyšší princip překlene vzdálenost a hovoří nám srozumitelným jazykem, nabídne osobní vztah, osobní rozměr. Podle toho také smíme přemýšlet, orientovat se, žít. V Kristově jménu se nám toto nabízí a my smíme za tím jít. To je evangelium, dobrá zpráva.

Píseň 244 Ve jméno Krista doufáme

Ohlášky

Přímluvné modlitby – sešit

• před týdnem jsme se přimlouvali za ty, kteří tonou ve svých problémech a nejistotách a dnes na nás doléhá prostředí pouště, pustiny, kde není nic, nebo všechno se zdá být nicotné, marné, prázdné. kéž slyší tvůj hlas, naplň je radostí.

• prosíme, připomínej lidem důležité okamžiky života, ty dobré, formující, ty které vedou k tvořivému životu, k důvěře a naději.

• chybují a se svými špatnými rozhodnutími musí žít dlouho

• abychom druhé nesoudili, ale dokázali stisknout ruku, obejmout, snad právě to je ta správná cesta

• prosíme za rodiny těch, kteří pečují či pamatují na své nemocné a slabé, dávej jim dost sil a vědomí, že tak to má být.

Píseň Svítá 480 Vstup                                                 

Poslání

„Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ (Gal 3,27-29)

Požehnání

Píseň 582 Toužíme v lásce žíti stále