Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Dva příběhy o synech, kteří odcházejí ze svého domu a zase se vrací. Který příběh je více ten náš? Který z nich žijeme nebo budeme žít? O čem je nebo bude? O prázdných rukách marnotratného syna? O nejistém a rozechvělém čekání na návrat svých dětí? O nepochopení těch, kteří zůstali, a přitom se jejich život překlopil do marnosti? O boji s druhými a Hospodinem o poznání, Boží blízkost, požehnání? O boji s druhými a Hospodinem a o najití pokory a usmíření s těmi svými? O laxním a duchovně chudém životě s požehnáním na dosah ruky? Nebo o tom, že to co Bůh s láskou dává, můžeme vzít?

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista
„Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje. Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije.“ (Ž 145,14-16)

Píseň 604 Buď sláva Bohu, chvála otci

Modlitba
Modlitba: Hospodine, svatý Bože a Pane náš, Tobě vděčíme za to, že tu jsme. Děkujeme Ti, že jsi nám dal život a postavil jsi nás do tohoto času a doprostřed Tvého stvoření. Tvému Synu Ježíši děkujeme za to, že potkáváme lásku uprostřed sobectví, pravdivost uprostřed lhostejnosti, naději uprostřed vypočítavosti.
O Tvého svatého Ducha prosíme, o Tvou moc, která přitesává naši neotesanost do podoby Tvého Syna. Dej nám srdce otevřená pro Tvoje Slovo, učiň nás vnímavé pro poselství dnešních bohoslužeb, dotvoř, co bude jen v náznaku a neobratnosti,
naplň svým životem, co bude jen výzvou a výhledem.
Smiluj se nad námi a buď nám přítomen. Amen.

Čtení: Lk 15,11-32 (čte David Unger)

Píseň 694 V království Božím místa dost

Křest Zuzanky Ungerové

Píseň 681 Buď Bohu sláva

Text: Gen 32,23-33,4

Kázání
Milí přátelé, slyšeli jsme nyní ve dvojím čtení dva podobné příběhy, příběhy o odchodu, o hledání vlastní cesty dvou synů a také o jejich návratu. Příběhy vpravdě lidské, neboť jsou o každém z nás. V napětí těchto příběhů žijeme, nebo budeme žít. Odcházíme od svých nejbližších a opět se vracíme. Každý. A netýká se to jen nás, v těch dvou příbězích vystupují i rodiče a sourozenci, kteří jsou do těchto příběhů zatažení také.
A přesto jsou každý z těchto dvou příběhů jiný. U příběhu o marnotratném synovi, už od začátku tušíme, že syn, který odchází, vše promrhá a zůstane s prázdnýma rukama. Jak jinak, tento příběh přeci vypráví o tom, že každý, kdo se chce vzdálit otcovskému Božímu domu, dopadá vlastně podobně a chce-li zachovat svůj život a zachránit zbytky dobrých věcí ve svém životě, nezbude mu, než se vrátit.
Kde se v tomto příběhu odehrává zápas? Těžký boj o pravdu a lásku? Na straně marnotratného syna ve chvíli kdy je na cestě zpět. Mohu se stát, Otče, ještě tvým synem?; připravuje si syn otázku. Boj se odehrává na straně otce, nebeského Otce, který neřeší otázku, zda-li ho přijme zpět či nikoliv, ale jestli syn přijde, jestli se vrátí. Stojí u domu a netrpělivě vyhlíží siluetu svého syna. Uvidím ho někdy? Nebo jsem o něj přišel nadobro? A třetí boj, který se v tomto příběhu odehrává, je na straně staršího bratra. Vzorného, slušného, který poctivě plní všechny příkazy svého (nebeského) Otce a tak se v něm pochopitelně odehrává boj o to, jestli bratra přijmout či nikoliv. To co ho zaráží, je to, že jeho otec to neřeší. Otče, vždyť tolik toho promrhal a zkazil. Já jsem nikdy o nic nepožádal a teď tohle? Dát mu to nejlepší? Proč? Vždyť to není spravedlivé.
Přesto, i když od začátku tušíme, že mladší syn spadne do nějakých malérů, nemohu se zbavit dojmu, že většina z nás s ním budeme sympatizovat, fandit mu a držet palce. U staršího bratra budeme jen krčit rameny. Ano, sice nikdy nic nepokazil, ale zároveň také vlastně nic nepochopil. Nejde přeci o ztrátu majetku ale o návrat živého člověka. Nejde o lítost nad zmařeným podílem dědictví, ale o radost nad návratem spoludědice. Většina z nás asi sympatizuje s marnotratným synem proto, že se ve svých životech často vmanévrujeme do situace, kdy si musíme spoustu věcí vyžrat. U sympatií s Jákobem, dalším útěkářem, to asi nebude tak jednoznačné.
Podfoukne bráchu, podfoukne tátu a máma ho v tom podporuje. Ne všechny matky, které chtějí pro svého syna to nejlepší, jsou v Bibli vzorem. A než aby se Jákob střetl s podvedeným a rozzuřeným Ezauem, a pěkně si to vylízal, raději se zdekuje a uteče pryč k rodině své matky. A přesto, i když se nám Jákob ve svém počínání může jevit jakkoliv marnotratně, za jeho počínáním je přeci mnohem víc, než si marnotratně vyhodit z kopýtka.
Jákob bojuje o požehnání, o Boží blízkost. V životě mu skutečně o něco jde, na rozdíl od svého bratra Ezaua, který tak nějak automaticky žije, loví a vaří a přitom mu není zatěžko vyměnit prvorozenectví za misku s jídlem. Možná jsme blíže Ezauovi, protože kolikrát takto lehkovážně žijeme, v dostatku, s požehnáním, s blízkostí Boží, blízkostí Božího slova a moc to s námi nedělá a jsme pak schopní to vyměnit za nějakou dočasnou, ale rychlou náhražku. Možná i proto rozumíme rozzuřenému Ezauovi a říkáme si, že otec musí zjednat pořádek a spravedlnost, že to nemůže takto nechat, protože chybu může udělat každý. Jenže ono to už nelze vrátit. Jákob už jednou obdržel požehnání, je nositelem rodinné tradice a jejích hodnot.
Zde nám Pán Bůh říká naprosto jasně, že to, oč od člověka čeká, je aktivní hledání, zápas, usilování o jeho blízkost a nezáleží mu mnoho na tom, kdo se narodil dříve a kdo později. Nezáleží ani na tom, jestli člověk nejdříve vše promrhá a pak se ve vnitřních bojích o přijetí vrací zpátky, nebo žije vzorně, poslušně plní úkoly a pak bojuje o přijetí marnivého bratra. U Boha neexistuje privilegované postavení, které se získává automaticky (ostatně, v tom se oba příběhy shodují naprosto jasně). Pánu Bohu jde o hledání, souboj, o dobrý boj víry. Ochotu riskovat, vůli něco opustit a vůli se zase vracet. To co se v těchto příbězích neosvědčuje, je právě ta odevzdaná nehybnost až nuda. Jákob jen v tom svém usilování musí pochopit, že Boží blízkost, jeho požehnání, nezíská úskočností, ale že požehnání získá opravdu tehdy, kdy bude bojovat s Bohem samotným, když se bude potýkat s ním. Jákobovi to došlo až mimo rodný dům. Bohu se postaví tváří tvář a zápasí s ním až do svítání. Zápas s Bohem ale také něco stojí, Jákob musí přijímat rány, má pochroumaný kyčelní kloub. S bolestí vítězí a místo Jákob-úskočný se jmenuje, Izrael-zápasí Bůh.
Až pak se Jákob s Ezauem setkají. Po dlouhých letech. Každý má rodinu, děti, majetek. Jákob překvapivě nepřichází jako žebrák. Možná bychom to v logice příběhu o marnotratném synovi čekali, že přijde otrhaný a pokorně bude prosit o odpuštění. Ne každý, kdo odchází z rodného domu, musí hořce litovat. Rozdíl mezi marnotratným synem a Jákobem je asi v tom, že tam kam odchází ten marnotratný, tam Bůh nejde, nebo nemůže. Člověk si skutečně může vybrat cestu bez Boha, kdy Bohu také nezbývá než netrpělivě a toužebně vyhlížet.
Jákob nepřichází s prázdnou, protože je s ním Bůh. Jákob o něj stál a tak byl s ním, když sloužil Lábanovi. Jen mu Bůh musel skrze Lábana ukázat, že dosahovat svých cílů se nedá úskočně. Lában byl vskutku vykutálený. Slíbí Jákobovi jeho lásku na první pohled, Ráchel, ale při svatbě mu podstrčí Leu. Ne že by to byla ošklivka, ale Jákob slouží pro svou lásku dalších 7 let.
Nakonec se vrací zpátky, zápasí s Bohem, a i když nad ním vítězí, před svým bratrem se sklání v pokoře. Sedmkrát se před ním v pokoře uklání. Ezau to také chytne za správný konec, protože nevede řeči o bratrovi podvraťákovi, ale oba stojí tváří tvář proti sobě a rozpláčou se. U staršího syna z Ježíšova příběhu žádné slzy nevidíme, a tak nás může napadnout otázka, kdo je vlastně tedy ten marnotratný?
Jákob přichází, není namyšlený machr, který už vše poznal, nad vším zvítězil a vše ví. Naopak pokorně nabízí bratrovi z majetku, který poctivě vydobyl a Bůh mu přitom žehnal. Ne každý, kdo se vrátí zpět domů, přichází s prázdnou, naopak může těm svým nabídnout, co ve světě vybojoval se slovy: přijmi z mého požehnání, neboť Bůh se nade mnou smiloval a mám dostatek. A ti druzí, kteří neodešli, smí s radostí přijímat. Vždyť bojuje-li někdo o požehnání, o Boží blízkost, nebojuje nikdy jen pro sebe, ale zároveň i pro druhé. Kdo požehnání přijímá, může se sám pro svou rodinu stát požehnáním.
Dva příběhy o synech, kteří odcházejí ze svého domu a zase se vrací. Který příběh je více ten náš? Který z nich žijeme nebo budeme žít? O čem je nebo bude? O prázdných rukách marnotratného syna? O nejistém a rozechvělém čekání na návrat svých dětí? O nepochopení těch, kteří zůstali, a přitom se jejich život překlopil do marnosti? O boji s druhými a Hospodinem o poznání, Boží blízkost, požehnání? O boji s druhými a Hospodinem a o najití pokory a usmíření s těmi svými? O laxním a duchovně chudém životě s požehnáním na dosah ruky? Nebo o tom, že to co Bůh s láskou dává, můžeme vzít?
Na každý pád oba příběhy mají dobré konce, synové se vrací, k Bohu, k Otci, k bratrovi, rodině. To co je v obou případech spojuje je tajuplná síla a moc, která v posledu přesahuje jejich porozumění a chápání. V jednom případě je to otcovská, bezvýhradně přijímající láska, v tom druhém usmíření, pokoj mezi bratry a požehnání pro toho, kdo o něj tolik usiloval. To hlavní zazní v závěru těch příběhů, nechť jsou to s Boží pomocí v našem hledání a usilování i závěry naše: „Vydejme se na cestu, půjdu s tebou; anebo Můj syn byl mrtev a nyní žije.“ Amen.

Píseň 636 Z tvé ruky pane můj

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Poslání
'Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena' a 'vykročte jistým krokem', aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo. Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost.“ (Žd 12,12)

Požehnání

Píseň 163 Hospodin sám národů Bůh