Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista
„Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země! Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ (Ž 126,4-5)

Píseň 126 Pán obrátil běh příběhů

Modlitba
Hospodine, náš Pane, děkujeme ti za dobu, ve které žijeme. Děkujeme ti za svobodu, ve které především my sami naplňujeme svá přání a touhy. Ty dáváš svým lidem důvěru a očekáváš, že ji nezklamou, avšak často docházíme k poznání, že tu svobodu často naplňujeme opravdu sami, bez tebe, tvé přítomnosti, tvého slova a pomoci. A tak o svou svobodu pak horko těžko bojujeme, ztrácíme ji… Navracej ji… obracej naše běhy příběhů…

Čtení: Mt 9,1-8

Píseň 667 Vítězi k poctě zpívejme

Text: Ž 126

Kázání
Milí přátelé, bývá zvykem na konci roku zpívat písně. Dnes je poslední neděle církevního roku, příští neděli o první adventní začneme rok nový. Dnes je tedy takový křesťanský silvestr. Čas v duchovním životě pro ohlížení se zpět, bilancování, ale také nové očekávání a vyhlížení do budoucnosti.
Slyšeli jsme slova z Žalmu 126, písně, přesněji řečeno poutní písně, kterou zpíval Izrael při každoroční pouti do Jeruzaléma. Děkovali, oslavovali Hospodina za všechno dobro, co od něj přijali. Především vzpomínali na osvobození z egyptského otroctví. Na exodus, vyjití z otročiny do svobody. Pravda svobody poněkud nejisté, ale o to více závislé a budované na víře v Hospodina.
Také smíme s vděčností vzpomínat. Také nám tehdy bylo jako ve snu. A že se tomu zpočátku dalo jen těžko uvěřit. Zbavili jsme se rudých faraónů, jejichž válečné vozy skončily ve šrotu. Rozestoupili se vody skepse a letargie a lidé vstoupili do ulic, na náměstí a... vstoupili jsme do svobody. Pravda svobody poněkud nejisté… ale o to více závislé a budované na víře v Hospodina? To prosím není oznamovací věta, ale otázka. Na čem budujeme a zakládáme svou svobodu? V čem má základ? Má vůbec nějaký?
Izraeli to bylo dáno pochopit názorně. Docela rychle poznal, že tančit kolem zlatého telete, zlatého mamonu moc nikam nevede. To se točíte v kruhu (dnes by se řeklo nabídky a poptávky). Stavět svou pouť ve svobodě na skepsi, jestli v té otročině nebylo přeci jen lépe, také není cesta kupředu. Stavět své putování na zpochybňování Mojžíše, jednoduše na zpochybňování daných autorit, už nikam nevede vůbec. Svoboda člověka musí mít pevný základ, jinak se z ní stává volnost, která ubližuje sobě i všem kolem a obloukem se vrací opět do nějaké otročiny. Pro uchování svobody jsou důležité dobré vztahy, pevné vazby. Nejen mezi lidmi, ale především k tomu, který je původcem a garantem té svobody. Pro zachování svobody je nutná pevná vazba k Hospodinu. Pro nic většího Izrael pouští tolik let neputoval.
A tak se Izrael těch 40 let učil spoléhat na Boží pravidla, na jeho ukazatele i na jeho tichou, ba někdy mlžnou přítomnost. Po ty roky se učil poznávat, že ta pravidla jsou někdy zvláštní, často těžko pochopitelná, ale že se opravdu osvědčují jako něco osvědčeného, pevného, vlastně nepostradatelného. Desatero bylo a je jen výsekem těch Božích slov. Jsme na cestě, učíme se, ohmatáváme Boží slovo, promýšlíme jeho vůli, učíme se ji přijímat, učíme se ji žít. Putujeme, rosteme, poznáváme.
Když Izrael každoročně putoval do Jeruzaléma, zpíval tuto píseň a také hned tu další, Žalm 127 – Nestaví-li dům Hospodin… a dál si ta slova umíte dosadit sami.
A přesto ta pouť do Jeruzaléma i ta naše současná není žádný trudnomyslný podnik. Pronárody si šuškají: „Hospodin s nimi učinil veliké věci.“ Skutečně obrátil běh příběhů. Vstoupil do času, který se měří hodinkami. I pronárody dnes o nás mohou říkat, že „Hospodin s nimi učinil veliké věci“ – pronárody v Číně, na Kubě, v Bělorusku, Severní Koreji apod. Ale i pronárody, které ví, jak chutná žít v naprosté anarchii – třeba v Somálsku.
Ale co je zajímavé, v té písni se zpívá, že si ty veliké věci nejdříve jakoby všimnuli pronárody a až pak teprve Izrael.
Docela si uvědomuji, jak je těžké žít ve vděčnosti, dennodenně si ji uvědomovat a z ní žít. Bývá to tak, že především lidé kolem mne vidí, že vlastně Hospodin činí veliké věci. Možná jen stačí se kolem sebe více dívat, více naslouchat druhým, popřát sluchu jejich názoru, jejich vidění věcí. I se mnou, s Vámi, i s každým z nás Hospodin činí velké věci, jen si toho všimnout. Nežít jen od úkolu k úkolu, ani nežít jen v křeči, co jsem ještě neučinil. Hospodin činí i beze mne, můj život není jen v mé ruce. Dejme v sobě více prostoru pro Boží působení? /Máme dát v sobě více prostoru pro Boží působení?/Často není třeba. Bůh působí i bez toho. Avšak je jistě nutné si toho všimnout a pochopit, k čemu je ta změna, k jakému poslání směřuje. Těžko věřit, že by to bylo jen tak.
Izrael stoupal k Jeruzalému, zpíval, připomínal si Boží divy s celým lidem i s každým člověkem. A přesto to připomínání vede k prosbě – Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země?
Potoky na jihu země? Na jihu Izraele? Jak tak koukám na mapu Izraele sebe víc, na jihu země vidím jen Negevskou poušť. Potoky jsou tam jen občas, nárazově při prudkých deštích. Že bychom se cítili jako vyschlé řeky? Vymletá řečiště, která čekají na naplnění blahodárnými dešti? Něčím, co padá z nebe? Vlastně ano, je to tak. To, že někdo žije v radosti a ve štěstí, si většinou neuvědomuje právě ten, který to tak má. Naopak lidé, kteří často rádi mluví o tom, jak žijí v radosti a štěstí, mají často vyhaslé oči a mluví o tom spíše proto, že si to vlastně přejí.
Ale to, že si někdo může připadat jako vyschlá řeka v poušti, to mu nikdo nemusí zpravidla říkat, to pozná každý sám. I cesta ve svobodě má své slzy, zklamání a bolesti. Víme o nich, to nám pronárody nemusí napovídat.
A tak přichází prosba – Hospodine, změň náš úděl. Objev se, vynoř se, zakroč, dotkni se, pohni s tím. Darované osvobození není konečnou změnou v životě. Je možná první, ale cesta svobody je hlubší, směřuje k lidskému srdci. Je třeba vždy dalšího a hlubšího vysvobozování, než toho zbavování vnějších totalit. Život jako na poušti. Život s vyschlým srdcem. To je život bez životních sil, život spalující zloba, netrpělivost, žárlivost, krušná samota. Hlubší vysvobozování od toho, co nás trápí, s čím bojujeme zejména ve chvíli, když jsme svobodní, kdy máme prostor uvědomovat si sebe, svá omezení, své viny.
To je ale přesně cesta svobody, na kterou nás Bůh prvotním osvobozením staví. Že tu nevládnou komunisté? To je jen začátek, to vůbec není cíl a smysl našeho života a existence této společnosti. Uchovávání jen vnější svobody, to je žalostně málo a vpravdě nepochopení toho, proč jsme tu svobodu vlastně obdrželi. Jde o svobodu našeho srdce, spoutaného pochybnostmi, smutkem, samotou, spoutaného špatným svědomím.
Pane, prosíme, proměňuj náš úděl, vstupuj do toho, s čím zápasíme, vstupuj do boje o zachování a rozvinutí svobody – od závislostí, rozvinutí svobody v partnerství, manželství, svobody ke službě pro tvé království.
A jako odpověď na závěr zazní zaslíbení – ti kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem kdo nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy. To zaslíbení říká, že právě onen boj má smysl, neboť každý opravdový zápas přináší slzy bolesti, ale také štěstí a radosti. A tak Vám všem do nového roku, který má duchovní rytmus, přeji odhodlání a sílu. Především však to, aby Hospodin opět, tak jak to dělává, obrátil běh příběhů. Aby ten běh jeho příběhů byl ve znamení jeho svobody, lásky a milosti.

Píseň 541 Jak dobré je žít, Pane, z tvého slova

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň 678 Jeden Pán, jedna víra

Poslání
„Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v láce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! (Gal 5,13-14)

Požehnání

Píseň 550 Až potud nám pomáhal Hospodin z milosti