Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Slovo církev má v dnešním běžném slovníku negativní zabarvení. Očima dnešního člověka je církev něco pokryteckého, omezujícího až manipulujícího, úředního, formálního, zisku až moci chtivého, nakonec ale stejně bordelářského a neschopného...

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

„Ztišením se sluší tebe chválit, Bože, na Sijónu, plnit tobě sliby. Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu.“ ( Ž 65,1.5)

Píseň 65 Na Sijónu se čest ti dává

Modlitba: Hospodine, náš Pane, děkujeme ti za to, že jsi nás oslovil: svou laskavostí, otevřeností, svou trpělivostí a velkorysostí. Oslovuješ nás i svou upřímností, která nás čas od času zahanbí, vrátí nás z našich lidských výšin a vavřínů zpět na zem. Děkujeme, že nám zde na zemi ukazuješ cestu víry a že po ní jdeš s námi. Děkujeme ti, Pane, za společenství poutníků, za druhé lidi, kteří jdou spolu s námi, děkujeme ti za církev. Děkujeme ti za to, že svůj lid, svou církev podporuješ, že jsi´s ji zamiloval, i když ti tvoje často vystavuje nelichotivý účet. Svou slabostí, zbabělostí, zmateností a neochotou vzít vážně tvé Slovo. Děkujeme ti, že nás stále zveš ke svému dílu a že nás zveš k sobě, abychom mohli u tebe nabrat všechno to, čím jsi nás oslovil: lásku, otevřenost, upřímnost, trpělivost, velkorysost. Proto tě prosíme i dnes, otevři naše srdce a mysl k naslouchání tvého Slova. Abychom se podle něj mohli řídit, orientovat. Pane, prosíme, buď svým Duchem dnes s námi.

Čtení: Pís 8,6-7

Píseň 631 Nám pomoz, Pane, milý

Text: " Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. 'Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo'. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev." ( Ef 5,25-32)

Kázání

Slovo církev má v dnešním běžném slovníku negativní zabarvení. Očima dnešního člověka je církev něco pokryteckého, omezujícího až manipulujícího, úředního, formálního, zisku až moci chtivého, nakonec ale stejně bordelářského a neschopného... A vůbec církev je pro mnohé dnes něco, o co se nemá cenu zajímat, za co se nemá smysl postavit a už vůbec pro církev přinést nějakou oběť. Česká společnost není ateistická, jak čeští křesťané se zdviženým prstem často lacině říkají, aby sami sebe k něčemu vyhecovali. Naše společnost je jen necírkevní, ba někdy proticírkevní. O tom bylo napsáno mnoho, mnohými moudřejšími. Paradoxem je, že i mezi křesťany slovo církev není zrovna populární. Křesťané se mu vyhýbají a místo slovo církev trochu neodvážně používají výraz společenství a jiné opisy. Sami svůj slovník o slovo církev ochuzují. O co se tak připravují?

My, evangelíci, k tomu přidáváme často jeden povahový rys, že jsme zase takoví křesťanští „Švejkové“. Než abychom něco vzali vážně, raději voláme na Bělehrad, abychom se nějakého požadavku zbavili. Vše zpochybňujeme a nic moc nebereme vážně, krom práva na svou vnitřní svobodu a nemožnosti nám do našeho věření moc mluvit. Než abychom se něčeho chopili, koukáme kolem sebe, kdo se něčeho chopí dříve. Přitom světácky mávneme rukou, že co dělají jiní, nemusíme zrovna dělat my. My jsme evangelíci, potomci hrdinných praotců. Vzít na sebe církevní funkci a tu pak naplňovat svým časem, nasazením, obdarováními a tvořivostí, zajímat se o to, co se v církvi děje. Kde v žebříčku našich životních priorit stojí církev Kristova? Co jí chceme a jestli vůbec jí chceme něco nabídnout? Jak moc je pro nás cenná ve srovnání s rozličnými zájmovými, společenskými a rekreačními aktivitami?

My, evangelíci, také někdy říkáme, že sloužit Kristu se dá i bez církve. Mám nad takovým tvrzením hluboké rozpaky, už jen díky tomu, co slyšíme v epištole Efezkým: t ak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. Kde jinde než v církvi chceme ke službě Bohu nabrat sílu, inspiraci a odvahu? Vždyť jsme součástí jeho těla, zbytého, ukřižovaného, ale i zmrtvýchvstalého. Jsme součástí těla znovuzrozeného k naději a radostnému očekávání.

Zpráva o tom, že jistý ekonom zpronevěřil v ústředí naší církve velkou finanční částku, některé z nás velmi zaskočila, ba ohromila. Viděl jsem ve vašich tvářích zděšení. Viděl jsem na tváři mnohých i úšklebky. Myslím, že cena za tuto zkušenost je vysoká. Chtěl bych (a je nás mezi evangelíky takových víc), aby ta cena nebyla marná. Selhání kolem tohoto pracovníka je selháním předně konkrétních jednotlivců. Jenže tito jednotlivci žijí v prostředí, jaké utváříme my všichni. Každý z nás, jeden jak druhý tvoříme cosi, co můžeme nazvat česká evangelická kultura, nepsaná pravidla chování, podprahové vnímání a jednání. K těm přispívá každý z nás svým dílem. Otázka závazků a volného času je jen otázka priorit, nic víc, nic méně. Spoluodpovědnost neseme svým způsobem všichni.

Na ono výběrové řízení, které nevědomky nakonec vybralo chronického podvodníka, se nepřihlásil z naší církve nikdo. Do finále postoupili jen ti, kteří neměli standardní finanční požadavky vzhledem k nabízenému postavení – požadavky, jaké máme my sami, když hledáme zaměstnání. Proč chtít po neevangelících nižší mzdu za práci pro naší církev, když ji nechceme přijmout my sami? Vyšší (tedy standardní) plat církev zaplatit nemohla, protože na to nemá. Protože jsme na to zatím víc nedali. Nikdo z nás.

Vždy je dobré začít u sebe. Vzpomínám s vděčností na sestru Chválovou, která celý život s humorem jí vlastní vzpomínala, jak při její konfirmaci kázal jakýsi mladý vikář. Skrze slovo proroka Agea (1,4) si mladý vikář dovolil poukázat na to, že evangelíci v Brodě si bydlí v dobře postavených domech, zatímco sbor nemá ani vlastní modlitebnu. Tento vikář, se prý už nikdy víc v Brodě neukázal. Myslím, že to slovo sestru Chválovou od své konfirmace provázelo celoživotně. Dovedla být kritická vůči své církvi, i vůči svému sboru. Dlouho byla presbyterkou, dokud mohla sloužila při bohoslužbách. Svému sboru zanechala v dědictví nemalý finanční obnos. Až tedy bude Boží lid  procházet své kuchyně, obývací pokoje, dětské pokoje, nechť si v mysli vzpomene na kuchyně, společenské prostory a dětské vybavení rodiny širší – i svého sboru. Až bude Boží lid vegetovat u moře, či lyžovat na alpských ledovcích, kéž je to každému přáno a doporučováno, nechť ale také vzpomene na to, jak vnášet odpočinek, načerpání, radost a smích do rodiny širší – i svého sboru.

Církev je velmi vzácný, ba drahocenný poklad. Neměli bychom slovem církev spíše šetřit jako šafránem a dávat si pozor v jaké souvislosti o ní mluvíme? Pisatel epištoly Efezkým totiž nachází ve vztahu církve a Ježíše Krista příměr ke vztahu ženicha a nevěsty. Krásný, tajemný ba intimní vztah, který je lepší více žít, než o něm mluvit (tím myslím jak manželství tak členství v církvi). Možná bychom to nečekali, že se Kristus zamiloval do církve, možná o trochu míň bychom čekali, že se zamiloval do té české evangelické. A už vůbec bychom nečekali, že Kristus se pro církev obětoval, aby ji posvětil k dobrému životu.

Kristova životní priorita byla zřejmá. Člověk jako jednotlivec i jako společenství, které uvěřilo Hospodinovým zaslíbením a společně se vydalo za nimi. Jeho prioritou je Boží lid, který přijal pozvánku k věčné radosti a slávě a pro tuto radost a slávu žije. Kristovo tělo je součástí církve, čteme v prvokřesťanském učení. Je to veliké a krásné tajemství.

Platí i dnes, že bez církve bychom se o Kristu nedověděli, bez církve, bychom do víry nevyrostli. Bez církve bychom nemohli celý život postupně růst v poznání Boha. Bez církve, bez organizovaného společenství křesťanů, se jen těžko dá věřit. Církev je Kristovým partnerem, někdy možná svéhlavým, hubatým a leckdy nevěrným. Kristovým partnerem ale zůstává, i když selhává. Oni dva tu totiž mají za úkol zvěstovat Boží lásku, to že Bůh člověka nadevše miluje, přeje mu jen dobré a k dobrému jej vede. A to dobro mu připravil i po smrti. Kristus to zvěstoval na svém životě a oběti skrze evangelium. Církev toto evangelium dostala do vínku jako dědictví, které má zvěstovat, rozšiřovat, o které má pečovat.

Nový zákon má pro církev řecké slovo ekklésia. Staří helénističtí židé žijící v egyptské Alexandrii tímto slovem už překládali ve Starém zákoně slovo shromáždění Izraele před Hospodinem. Někdy se tímto slovem označuje Izrael putující pouští (Sk 7,38). Církev není v prvé řadě úřad, nějaké formální struktury, ale shromáždění, obec věřících. Církev jsme já i ty uprostřed s Kristem. A i ten úřad a struktury vždy slouží tomu, kdo toto společenství přesahuje, Hospodinu. Z Ježíšova života i z života starého Izraele víme, že hlavním motivem vztahu Pána Boha a církve je láska. Církev na Boží lásce stojí. Vše co v církvi, ve sboru, ve shromáždění žijeme, je odrazem Boží lásky. Křest, VP, bohoslužby, biblické, mládež, vše vyrůstá z toho, že si nás Pán Bůh zamiloval. A my do tohoto prostoru vstupujeme s vděčností a ochotou této zprávě o Božím milování sloužíme. Církvi nabízíme po Kristu i svůj čas a prostor a o ten prostor pečujeme.

Mnozí v naší církvi mají za to, že problém zpronevěřených peněz je problém bezpečnostních opatření a standardních postupů, jaké se neuplatnily při výběrovém řízení. Chtěl jsem poukázat na to, že tato kauza může mít mnohem hlubší a závažnější kořeny. Kladu si otázku, jestli tato kauza netkví více v duchovním životě nás všech. Jestli nevypovídá více o prostoru, ve kterém přijímáme Kristovu lásku a do kterého svou lásku k Ježíši Kristu přinášíme. Tato nešťastná událost je více než dobrou výzvou, abychom s tím každý u sebe něco dělali.

Jako evangelický křesťan jsem upřímně vděčný za to, že jsem součástí velké církve Kristovy, jejíž pevné hranice zná jen Kristus, hlava církve, jen on sám. Jsem vděčný za to, že církev v evangelické tradici má demokratickou strukturu, ve které má převážit většina řídící se Božím slovem. Jsem vděčný, že církev podle evangelické tradice není předmětem úcty a nepřebírá na sebe autoritu Boží a Krista. Můžeme si o své církvi povídat naprosto omylné vtipy. Evangelická církev je kritizovatelná ve svých rozhodnutích a v otázkách víry, podobně jako byl kritizovaný a kritizovatelný Izrael Ježíšem samým a před ním mnohými proroky. Jsem vděčný za reformační zásadu „semper reformanda“ -církev se má stále reformovat – tedy nemá mít neměnnou podobu. Má se stále znovu formovat, přetvořovat podle ducha evangelia. Jsem vděčný, že evangelická církev nemá snahu se zbavovat těch, kteří někdy v životě selhali, ke stolu Páně zve každého křesťana a neptá se, kdo je hoden. Hoden není nikdo z nás, ale každý, kdo vyznává, odpouští a činí pokání, je zván. Jsem vděčný, že evangelická církev se spolu s chybujícími  a hledajícími snaží hledat nápravu a navrácení se k životu ve víře a z víry.

Rád bych ale, aby evangelická církev byla také společenstvím, které si Kristovy bezvýhradné lásky váží a aby to bylo pro společenství církve dobrým závazkem. Aby evangelíci žili pro evangelium – evangeliem poměřovali svůj život, na evangeliu jako na pevném základě stavěli a aby pro něj byli ochotní nasadit sebe sama. Odevzdat svůj život Bohu skrze společenství sboru. V Bibli, v epištole Efezkým, čteme, že Bůh už tento krok učinil a svou církev si zamiloval. Nejsme povinni milovat církev, ale Krista uprostřed ní. Nesloužíme církvi, ale Kristu skrze církev. On naprosto jasně vyhlásil svou životní prioritu: bude milovat ty, kteří jej hledají, kteří jej potřebují, kteří se o něj opírají, bez něj nemohou učinit nic. Nemají a nechtějí jít jinam, než k němu, ke svému zachránci a spasiteli. Rád bych, abychom ve svém životě dovedli vše vsadit na jednu šanci, abychom vše vsadili na jednu kartu, na Ježíše Krista, tak jako to učinil v Ježíši Kristu před námi sám Bůh.

Sám za sebe chci říci, že jsem nic lepšího nepoznal, než tajemnou, hlubokou a věrnou Boží lásku ve společenství církve. Ta naše evangelická je té velké Kristovy církve nedílnou součástí, je v ní kus té velké lásky a každý je zván, aby s Boží láskou spojil svůj život. V církvi. To je prostor kam jsme voláni, protože je to prostor pro setkání především s nečekanou a nevyčerpatelnou Boží láskou.

Píseň 604 Buď sláva, Bohu, chvála Otci

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Prosíme tě vyslyš nás, když k tobě ještě takto voláme: Otče náš...

Píseň 406 Chval Pána svého písní

Poslání: " Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil 'vnitřní člověk' a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen." ( Ef 3,14-21)

Požehnání

Pokoj převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Jděte v pokoji. Amen.

Píseň 192 Dobře staví, kdo zná a ví