Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista
„Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji. Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy!“ (Ž 24)

Píseň 24 Tvá Bože je všechna země (272 Jak vítati mám tebe)

Modlitba
Hospodine věčný a dobrý, milostivý Otče, chceme Ti děkovat za tento adventní čas, kdy Tě ve Tvém shromáždění můžeme opět vyhlížet a Tebe v něm oslavovat. Je to pro nás veliký dar, že k Tobě smíme přicházet a na Tvůj příchod čekat.
Ty jsi nás k sobě pozdvihl skrze Ježíše Krista a my prosíme, abys nás držel při sobě a vyváděl nás vždy znovu z našich omylů, z naší ztracenosti. Víme a cítíme, že v Tobě je smysl života. Bez Tebe tápeme, bez Tebe chodíme ve tmách a nakonec propadáme do beznaděje. Děkujeme Ti, za Alenu a Barboru, kterým jsi nezůstal skryt. Děkujeme, že jsi otevřel jejich srdce a přivedl jsi je až sem, kde dnes přijmou jedinečné znamení Tvé lásky.
Děkujeme a prosíme též za děti, které k Tobě přivádíme, abys požehnal jejich cestám a byl s nimi svou mocí, silou a láskou.
Děkujeme Ti za Tvé slovo, kterým nás nepřestáváš povzbuzovat i napomínat. Dej, aby Tvé Slovo mezi námi přebývalo a aby vykonalo na nás a ve světě to, k čemu je posíláš.
A prosíme tak i za všechny křesťany a za celou církev na zemi, dej jí ať lépe, upřímněji a mocněji Tebe chválí, Tebe hledá a Tvůj příchod vyhlíží. Ať rosteme v poznání Tebe. Prosíme buď s námi pro Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. Amen

Čtení: ( Ef 2,9-22) Mt 28,1-20

Hudba – Alena a Bára

Křest a požehnání
Milí přátelé, Barbora Bendová a Alena Jindrová se po delším čase hledání za zrání rozhodly svou víru v Hospodina vyznat, přiznat se k němu a k Ježíši Kristu. Požádaly o udělení křtu a zároveň se stát členy našeho sboru – o požehnání pro svou dceru Lucinku požádala Alena se svým mužem. Křest vnímáme nikoliv jako podmínku Boží lásky k člověku, ale jako viditelné znamení toho, že Bůh má v člověku zalíbení a přeje si žít s ním v úzkém a trvalém vztahu. Křest jako svátost je viditelným znamením neviditelné milosti, jak ji křesťané poznávají na příběhu Ježíše Krista. Křest je pro život víry důležitým, hlubokým a zároveň i radostným krokem. Neboť právě z takové události může člověk přijímat povzbuzení, posilu a oporu na své cestě. Součástí křtu je i požehnání, kterým předáváme slib Boží věrnosti a záštity.

1. Nejprve, prosím, aby předstoupila Bára a Alena:
Báro a Aleno, odpovězte nyní na tyto otázky: Věříte, že Kristus je Váš zachránce a vykupitel a že Vám odpouští všechny vaše viny a nabízí nový život ve víře, lásce a naději? Jestliže ano, odpovězte každá sama za sebe – Věřím.

Chcete být pokřtěny v naději, že Kristovo zmrtvýchvstání je pro každého člověka znamením Boží lásky a milosti? Jestliže ano, odpovězte každá sama za sebe: Chci.

Budete své rozhodnutí ke křtu brát zodpovědně ale i radostně, že patříte nejen sobě ale i Bohu, že budete zápasit o dobro v sobě i kolem sebe, aby se tak na zemi prosazovala moc lásky a milosti? Jestliže tomu tak je, odpovězte: Ano, s pomocí Boží.

Nyní se obracím na kmotry Báry – na Jakuba a … Ptám se vás, zda i Vy, přijímáte Boží přijetí ve křtu nabídnuté Báře, zda z toho chcete žít i vy a zda chcete být živými svědky o Boží lásce a Boží blízkosti?
Pokud tomu tak je, odpovězte: Ano.
Dále se vás ptám, zda chcete Báru přinášet před Boží tvář ve svých modlitbách, doprovázet ji na její cestě víry?   Je-li tomu tak, přiznejte se k tomu slovy: Ano, s pomocí Boží.

Nyní i my všichni, se rozpomeňme na svůj křest či konfirmaci, na své osobní vyznání víry a připojme se všichni těmito slovy -

Apoštolského vyznání:
Věřím v Boha Otce všemohoucího,
stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista,
Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Pontským Pilátem,
byl ukřižován, umřel a byl pohřben,
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil do nebe,
sedí na pravici Boha Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
svatých obcování,
hříchů odpuštění,
těla z mrtvých vzkříšení
a život věčný. Amen.

Nyní prosím poklekněte:
Báro, já tě křtím ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. – ať ti Hospodin žehná a chrání tě, ať ti dá trpělivost, dobré přátelé i sílu pro tvou službu druhým lidem.
Aleno, já tě křtím ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. – ať ti Hospodin žehná a chrání tě, ať ti dá odvahu činit dobré věci, sílu ke tvému mateřství a lehkost překonávat všechny překážky.
Lucie – ať ti Hospodin dává domov, bezpečí a radost z objevování jeho světa, života i tajemství.

Milá Báro a Aleno, křtem jste přijaty do Božího lidu, jehož malinká část vás zde nyní obklopuje, nyní jsme si před Bohem rovni jako bratr a sestra. Vy jste tu mezi námi doma, toto je vaše širší rodina. Kéž jsme si stále nablízku, kéž se smíme navzájem posilovat ve víře, být si navzájem oporou i inspirací k dobrému životu před Bohem.

Píseň 684 Učiň mne, Pane, nástrojem (Svítá 239 Připravujte cestu)

Text: 1 Kr 6

Kázání
Děti si v nedělce povídají nyní o králi Šalomounovi. Proto už vědí, že se vyznačoval především jednou vlastností. Jakou vlastně?
Vedle toho tento král Šalomoun splnil izraelskému lidu jeden velký sen… nepřenášet už stále někam truhlu smlouvy, ale postavit ji důstojné a trvalé místo – chrám.
Šalomoun neváhal a pustil se do díla. Vybral nejlepší stavitele, nejlepší materiál, spoustu zlata, drahého dřeva. Práce šla od ruky.
Když byla stavba ještě v plném proudu, promluvil Hospodin k Šalomounovi. Jako by ho chtěl trochu přibrzdit v tom budovatelském zápalu. Připomenout, o co skutečně jde: „Šalomoune, zastav se na chvíli! Buduješ mi příbytek, to je dobré. Budete sem za mnou přicházet. Ale nezapomeň, to samo nestačí. Chrám bude prázdný a vaše chození za mnou k ničemu, když se nebudete řídit mým Slovem, když nebudete naslouchat mým přikázáním, když podle nich nebudete žít. Ale když budete žít podle mých přikázání, budu bydlet mezi vámi a svůj lid, Izraele, neopustím. Budu s vámi, Šalomoune, když vy budete žít podle mého Slova.“
To je, myslím, docela důležité připomenutí. Lidé mají chrámy a kostely rádi z mnoha důvodů – jsou ušlechtilé, krásné, povznášejí ducha. Avšak pokud člověk nepřichází ve vděčnosti a pokoře, pokud nepřichází zpívat chvalozpěvy, prosit, promýšlet Boží slova a svůj život, pak jsou chrámy i se všemi těmi obřady a rituály trochu k ničemu.
Tahle Hospodinova slova se mi moc líbí, správně nastolují otázku, ani ne tak jestli do chrámu chodit, ale proč a co tam, co tam hledám já, koho chci poznat, komu poděkovat, koho prosit, kde hledat oporu, radost. Izrael vybudoval chrám ani ne tak proto, aby jim při bohoslužbě nepršelo na hlavu, ale proto, aby mohli důstojně uložit schránu úmluvy. Truhlu, ve které měli uložen Hospodinův zákon, v jehož středu je Desatero. Vědomí spravedlnosti i milosti mohli tak poměřovat právě skrze tyto desky zákona. Když se my každou neděli scházíme a otevíráme spolu bibli, nečiníme vlastně nic jiného. Poměřujeme sami sebe podle slov a příběhů, které nám byly dány a kterých si vážíme.
Izrael nakonec chrám po 7 letech dokončil – 7 je „nebeské číslo“ – číslo dokonalosti a plnosti.
Když byl chrám hotov, svolal král Šalomoun do Jeruzaléma všechny lidi z celé země. Byla to slavnostní chvíle, všichni se přišli radovat. A uprostřed slavnosti povstal sám král, roztáhl ruce dlaněmi k nebi a modlil se: „Vím, že Hospodina nemůžeme přimět, aby se zavřel do nějakého domu. Hospodinu ani celá země ani celá nebesa nestačí! Jakpak bychom si ho mohli přivlastnit a přinutit, aby byl s námi? A tak prosím. Prosím, Hospodine, shlédni milostivě na tento dům. Prosím, Hospodine, vyslýchej modlitby, které tady budou znít. Vyslýchej modlitby těch, kdo se proviní proti svému bližnímu, a odpouštěj hříchy těch, kdo tě budou prosit o milost! Odpouštěj Izraeli, když tě bude prosit o smilování! Pomoz napravit, co si sami pokazíme, smiluj se nad námi, když tě o to budeme prosit!“
Byla to veliká a krásná slavnost, mohl bych teď zazvonit a říci, pohádky je konec. Je ale mnohem lepší v tom příběhu číst pozorně, protože během stavby chrámu Šalomoun ve svém stavitelství pokračoval i jinde – nechal si přitom postavit královský palác, nejen pro sebe, ale i pro svou ženu, dceru egyptského faraóna. Všechno bylo opět krásné a vznešené. Jenže stavba trvala třináct let. A my víme, že zejména pro Bibli je třináctka poněkud nešťastné číslo, které představuje snahu člověka se zveličit, povýšit jakoby svými silami překonat „dvanáctku“ číslo Bohem dané plnosti. Třináctka je číslovkou lidského velikášství a neposlušnosti vůči Hospodinu.
Velmi nenápadně zde pisatelé Bible vpašovali kritiku krále, která později vyústila v to, že Izrael od Hospodina odešel k Bohům jiným. Chrám a Jeruzalém pak zničili Babylóňané (k čemu chrám a město, když Boží lid nežije s Bohem). Chrám pak postavili znova a pak se objevuje další velký panovník Herodes Veliký, který ten druhý chrám neuvěřitelně rozšířil a zkrášlil tak, že se mu obdivovali i římští císaři.
A najednou se ve stínu toho ještě více zlatem zkrášleného chrámu objevila skupinka galilejských venkovanů ve společnosti s jedním potulným a chudým kazatelem z Nazareta. Venkované měli samozřejmě oči dokořán, něco tak krásného jsme, mamko, ještě neviděli, jenže do toho ten Nazaretský Ježíš, něco povídá, že nezůstane kámen na kameni a že nebe a země pominou, ale Boží slova neustanou. Místo krásného zlacení si ten Ježíš ještě všimne chudé vdovy, co dá peníze ze svého nedostatku a pak dlouho hovoří o naději. Naději, která se neupíná na chrám, ani žádný kostel, ale na samotného Hospodina. Být kmenovou součástí této naděje je skutečně to krásné a hluboké, co se žádným chrámům nevyrovná.
No, není divu, že galilejského poutníka kněží z toho chrámu pak nechali přibít na kříž, protože se prý hrozně rouhal. A dříve vykulené galilejské venkovany, co chodili s tím Ježíšem, pak honil jeden převelice zbožný muž jménem Pavel. Měl utkvělou představu, že nejlépe bude Bohu sloužit, když tyto kristovce, vlastně křesťany, sprovodí ze světa. Jenže pak se s ním stalo něco zvláštního a tento Pavel po mnoha letech napsal v jednom dopise docela podobně, co říkal Ježíš, že ten skutečný chrám není z kamene a zlata, ale je to společenství lidí, rodina, která patří Bohu, řídí se podle jeho slova. A že každý člověk je živým kamenem.
A živým kamenem se člověk stane tak, jak jsme to vlastně viděli dnes díky Aleně a Báře. Tím, že se k Bohu přizná ve křtu, když vyzná, že právě ten potulný galilejský poutník je pro jeho život nesmírně důležitý a že chce patřit do té pomyslné stavby, které se říká Boží lid.
My se k tomu můžeme připojit svou radostí, modlitbou a přáním, aby se vám v rámci toho pomyslného chrámu dobře žilo. Pro vzpomínku bych vám chtěl předat tyto dvě kostičky.
Ať jsou vám třeba i povzbuzením, protože cesta víry ke království, kterému říkáme nebeské, se někdy docela vleče a obzor se může zdát nekonečný. Přichází únava, skleslost, pochyby o smyslu cesty a otázky, na které člověk najde plnou odpověď až jednou.
Tak myslete na Kanaán, na zemi, kterou Bůh člověku slíbil a k tomu dal slib ne menší, že člověka na té cestě nikdy neopustí. O tom nevydal svědectví nikdo jiný, než právě ten galilejský poutník, kterého chtěli kněží z chrámu umlčet na dřevě. Jenže co se nestalo, jeho hrob našli prázdný, a tak jeho hlas zní dál i dnes a bude znít navěky.
…ke kostce – Hlošina úzkolistá – Česká oliva

Píseň 110 Myslete na Kanaán

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň (272 Jak vítati mám tebe)

Poslání
„Toto praví Panovník Hospodin: "Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat.“ (Ez 34:11 ) 

Požehnání
A pokoj Boží převyšující každé pomyšlení bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Jděte v pokoji.

Píseň 257 Zavítej k nám, stvořiteli