Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Kdo nechce pracovat ať nejí. Málo kdo ví, že tento citát, který jsem ještě v dětství vídával na různých červených hadrech psaný žlutým písmem, že je citátem z Bible. Paradoxně se stal argumentem „pracující třídy“ také vůči flanďákům a všem „černoprdelníkům“. Běžte pracovat do továrny, mezi dělníky, zněly rady církevních tajemníků.
„Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy. On je náš Bůh, my lid jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou.“ (Ž 95,1n)

Píseň 95 Nuž Pánu zvučně zpívejme

Modlitba
- jsme tu a přeci nám myšlenky ubíhají různým směrem
- přicházíme ti děkovat a přesto i vyznávat, kde jsme zůstali dlužní – pomoc, lásku, naslouchání
- věříme
- prosíme

Čtení Mt 20,1-16

Píseň Svítá 486 Mezizpěv

Text 2 Tes 3,6-16

Kázání
Kdo nechce pracovat ať nejí. Málo kdo ví, že tento citát, který jsem ještě v dětství vídával na různých červených hadrech psaný žlutým písmem, že je citátem z Bible. Paradoxně se stal argumentem „pracující třídy“ také vůči flanďákům a všem „černoprdelníkům“. Běžte pracovat do továrny, mezi dělníky, zněly rady církevních tajemníků. A je pravda, že někdy možná měli pravdu. Pro mnohé duchovní a faráře bývala duchovenská práce v každé době možností nenáročné existence, kdy na ně pracovali obyčejní lidé. Kdo nepracuje ať nejí. Výzva pro všechny.
A jak je to vlastně dnes? Když vidím lidi kolem sebe, uhoněné prací, kterou mají nejistou, nebo hnané úzkostí, jak uživí rodinu, splatí hypotéku, když o práci přijdou, říkám si, jestli by je taková výzva dovedla povzbudit. Ten text je totiž vybrán z epištoly, která se především snaží první křesťany povzbudit ve víře. Nevím, koho by tato slova mohla povzbudit. Ale tady je dobré zmínit, do jaké situace slovo z epištoly míří.
Výzva míří do doby, ve které lidé velmi silně očekávali konec pozemského času, očekávali druhý Kristův příchod, Boží soud, vítězství Hospodina, nad všemi jeho protihráči a protivníky. Mezi lidmi se ale v takových dobách docela paradoxně šíří atmosféra určité lhostejnosti, všeho nechat, přestat se snažit a nechat to všechno na Bohu. Jednoduše si sednout a čekat, až pozemský čas tak nějak dodriftuje do konce. Proto ta výzva, aby se křesťané vyhýbali zahálčivému životu, aby si neřekli, že Bůh to za člověka nějak dotáhne. K zahálce a opouštění aktivního života ale dovedli strhávat i ostatní křesťany a tím působili rozvrat společenství sboru.
Mimochodem, užití tohoto citátu komunisty vlastně poměrně odpovídá situaci, na kterou reaguje i křesťanská epištola. I komunisté si mysleli, že když přerozdělí majetek a když budou mít lidé práci a jídlo, uspokojí tu „materiální základnu“, že nastane ráj na zemi. Jenže když ani tentokrát nepřišel, bylo potřeba se stále hecovat do pokračujícího třídního boje.
Éra rudých mouder je snad už nenávratně pryč, éra nebeského království ještě žel nepřišla. Jak naložit s výzvou „Kdo nepracuje, ať nejí“ dnes?
Snažím se jít dál a přemýšlet, co všechno může být v pozadí lidské zahálčivosti. Za jakého duchovního prostředí vyrůstá. Jaké má skryté motivy. To před čím apoštolský text varuje je ve skutečnosti lhostejnost. Možná si vzpomenete na povzdech v jiném dopise a to právě z knihy apokalypsa, z Janova Zjevení, kde se říká, kéž bys byl horký nebo studený. Ale že jsi vlažný, nesnesu tě v ústech. Vlažnost jako lhostejnost. Vím o nějaké vážné skutečnosti, vím o cestě víry, vím o moci hříchu, ale i o moci lásky a naděje, ale nechává mne to vlažným. To je život, který roste z alibismu, že Pán Bůh za mne všechno vyřeší.
V křesťanské teologii se pro takovou situaci ustálil termín laciná milost. Ty, Pane, mi všechno odpustíš, já přijmu od tebe spasení a pak si mohu žít, jak se mi zlíbí. Však ono to stejně dobře dopadne, protože dobro nakonec stejně zvítězí a ty přeci miluješ každého hříšníka. Laciná milost je taková, která vede k pasivitě k duchovní zahálčivosti. Která odvádí od vnitřního zápasu o pravdu a lásku. Která zbavuje touhy po Bohu, která odvádí od hledání otcovské Boží náruče. Modlit se není potřeba, protože ty vše dokonale řídíš a jiní se modlí jistě lépe, ke čtení bible nejsem studovaný, tak ať ji za mne čte třeba chytřejší, nejlépe farář.
Laciná milost je každá taková, která vede k tomu, že ostatní za mne něco vyřeší. Že já se ztratím v davu mezi ostatními a přijetí u Boha a spásy mi nic nestojí. Je to laciné. Proto laciná milost.
Do jaké míry se dá takový postoj tolerovat? Na první pohled to přeci není nic závažného. Nekrade se, nezabíjí, nezávidí, neloupí. Asi překvapí striktnost, s jakou epištola říká, že takový člověk ať je nám cizincem, pokud se oddává zahálčivosti. Takový postoj totiž ničí mnohem více. Rozleptává lidskou duši, místo, které je stvořené, aby do něj Bůh vstupoval. Zahálčivost zahání touhu po živém Bohu, zháší plamen víry pro nositele takového postoje i pro každého, kdo se s takovým postojem setkává. Možná, že až nyní můžeme porozumět tomu, proč se epištola svými doporučeními snaží od takového způsobu myšlení distancovat.
Kdo nepracuje, ať nejí, kdo se o nic nesnaží, ať vyjde naprázdno a ty se takovým lidem vyhýbej, aby tě nenakazili. Neměl by se ale křesťan snažit o nápravu lhostejnosti, zahálky? Neměl by apoštol volat po odvážnějším postoji? Nasadit se pro bližního? Vyrvat ho z vlažnosti a poskytnout mu něco ze svého plamene víry? Možná apoštol sám realisticky ví o tom, jak je těžké, rozněcovat v někom plamen víry, kdo je lhostejný. Možná sám na sobě zakusil, jak se to dokáže obrátit proti němu. Ne ve chvílích duchovní rovnováhy a jistoty, ale právě ve chvíli vnitřní rozkolísanosti, tápání a nejistoty. Tomu postoji vnitřně rozumím právě proto, že mu musím sám čelit poměrně často. Aby mne to neztrhlo také. Kolikrát jsem to v různých obměnách zaslechl či odezíral od druhých – pane faráři, vy to moc prožíváte, my jsme přeci věřící... Dá se nad tím mávnout rukou. Jenže ve chvílích, kdy je člověk sám vnitřně nalomený a potřebuje povzbuzení, posilu a podporu naopak ho to více a více zevnitř nahlodává.
Když apoštol varuje před zahálčivostí, neříká tím, že Den Páně, konec světa je daleko. Neříká, že nepřijde. Neříká, že člověk by si musel spásu vydobývat sám, svými schopnostmi a svým úsilím. Apoštol bojuje o lid víry, aby byl místem, kde lidi spojuje touha po Bohu, touha po hledání, pokání i nalézání. Aby církev do konce všech časů byla místem, kde lidé evangelium žijí, uchopují, těší se z něj a radují. Vždyť evangelium není dáno člověku pro nějaké rozveselení či pobavení, ale pro naplnění veškerého lidského hledání a usilování.
Bůh přichází v Ježíši Kristu do světa, doprostřed lidské nouze a prázdnoty. V tomto příchodu je obsažena i obrovská šance uniknout marnosti a žít naplněný život. Obdržet pokoj pro boj víry, pro žití, odpouštění i umírání.
Proto na konci varujících slov stojí i požehnání. Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pro takový život je totiž nutná neustálá blízkost Ježíše, toho, kdo životní naplnění přináší. Boží pokoj je pro nás znamením, že Bůh má věci ve svých rukou a proto smíme žít beze strachu, že naše dobré snahy nepropadnou marnosti.

Píseň 500 Já chtěl bych, Bože můj

Ohlášky

Přímluvná modlitba

Píseň 384 Pomoz mi můj pane (Svítá 261)

Poslání 1 Tes 5,15-18

Požehnání

Píseň Svítá 228 Modlitba