Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Navštívil nás, aby nám z oné knihy stvoření zvěstoval to podstatné. A sice, že ten náš děj nebeské knihy se nevyvíjí zrovna slavně a že to žádné radostné počtení není. Veskrze je to krvavý román, strašidelný trihler, někdy nějaká ta růžová knihovnička, jindy zas trapná agitační brožurka, která chce spasit svět. Zároveň s Kristem ale přichází zpráva, že ...

"Hospodin je blízko všem, kteří k němu volají… Vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí, slyší, když volají o pomoc, a zachrání je. Z mých úst zazní chvála Hospodinu, jeho přesvatému jménu bude dobrořečit všechno tvorstvo navěky a navždy." (Ž 145,18-19.21)

Modlitba: Hospodine, Pane náš,
ty jsi nade vším vyvýšený. Ty zůstáváš svůj, ty zůstáváš Bohem, nedotčen naší malomyslností, naší zaslepeností i lehkomyslností. A proto ti věříme: spoléháme na tvé slovo a svěřujeme ti vše, co tíží naše svědomí. Předkládáme ti svá trápení i pochybnosti.
Pane, když hledíme kolem sebe a vidíme často svět neutěšený, prázdný a smutný, hledáme smysl toho všeho. Chtěli bychom najít odpovědi na otázky, kým jsme, jaké je naše poslání a kde je vlastně naše místo k životu…
Věříme však, že ty se dáváš poznat jako Bůh sestupující ze své vysokosti. Rozpomínáme se na svá první setkání s tebou, bylo to jako když přichází světlo do tmy, teplo do zimy, jako vánek do ztěžklé atmosféry, jako neočekávaný přísun životní síly, která překonává skleslost a pocit marnosti.
Proto tě prosíme: Pane, přijď! Přijď jako probuzení našeho svědomí, přijď jako vítr, jenž odvane plevy a pročistí zrno, přijď jako síla našeho života, jeho záchrana a znovunalezení. Přijď jako naděje světa. Amen
                                 
Kázání na text Zj 5,1-7

Zvláštní knihu vidí Jan ve svém nebeském vidění. Svitek popsaný z obou stran, do posledního místa, zapečetěný sedmi pečetěmi, aby se ani náhodou neotevřel. Tu knihu drží ve své pravici Hospodin.
Zní to tak trochu protismyslně: kniha zamčená sedmi pečetěmi, aby se nedala číst. Knihy se přece píší proto, aby je někdo četl. Každý autor stojí o své čtenáře.
Záleží ovšem na tom, kdo má tím čtenářem být. Komu je kniha určena. V krajním případě píšeme sami sobě do tajných deníků, když je nám smutno, a nechceme, aby kdokoli jiný do těchto záznamů nahlédl. Jsou také celé svazky milostných dopisů, psané právě jen té jedné osobě. Jsou možná díla psaná do zásuvky, do sejfu, těm, kdo přijdou po nás - otevřít až po mé smrti, prosím.
To na úrovni soukromé. Ale potom jsou celé státní archívy velkých úřadů a říší, věci utajené a utajenější a přísně tajné, pro vnitřní potřebu, zapečetěné a uzamčené, přístupné jen několika pověřeným, anebo až jednou říše padne, až budou odtajněny nebo je někdo vyhrabe z písku.
Ale všechny tyto deníčky, knížky, korespondence, archívy, od těch nejsoukromějších až po ty nejstátnější mají něco společného - jsou obrazem minulosti, ať jako série pocitů a vjemů, nebo jako milostný příběh v dopisech, nebo jako záznamy činů statečných i podlých .... Všechny jsou tak či onak tím zvláštním pásmem, kterému říkáme dějiny. A patří k dávnému sporu historiků, kdo vlastně ty dějiny píše - zda jsou tvořeny spíše těmi soukromými deníčky nebo těmi státními sejfy. Kdo je tím, kdo určuje smysl dějin?
Ta tajuplná apokalyptická kniha opatřená sedmi pečetěmi je něco podobného. Tím spíše, že je to po staru svitek, který se stále odvíjí, na který se píše stále dál, až už je popsán z té lícní i odvrácené strany. Ten zachycuje opravdu vše ze všech stran intimních i veřejných, je popsán do posledního místa událostmi a činy, okolnostmi a souvislostmi... Pečlivě popisován a průběžně pečetěn sedmi pečetěmi. Už to je první dobrá zpráva, že tento archiv je na rozdíl od jiných lidských nedotknutelných archivů skutečně nezničitelný, ani nepřepsatelný, protože je v Božích rukách.
Ale nyní už je všechno dopsáno do poslední čárky, žádné místo nezbývá, všechno je dokonáno a není už co dodat. Čas světa vypršel a teď by se mělo ukázat, k čemu to všechno vlastně bylo.
Je to chvíle, kterou by jistě uvítal každý z nás, kdo uvažujeme a diskutujeme o smyslu minulosti – jak té obecné, tak i naší, osobní. Jenže nejen na zemi, ale dokonce ani na nebi se nenajde nikdo, kdo by mohl zapečetěnou knihu vzít a otevřít. Nastává patová situace – všichni jsou jak solné sloupy a to nové, co už je na spadnutí (Nový Jeruzalém, nové nebe a země) ne a ne přijít.
A tak na tomto místě vstupuje do děje své knihy Jan, ne snad aby mohl nějak zásadně zasáhnout, ale aby dal naplno průchod všeobecné bezmoci. Jan se rozpláče.
Ten pláč prozrazuje, že Jan k té pečlivě psané i střežené knize upíná svou naději – nejen pro svět, ale i pro sebe. Vždyť pokud Hospodin u sebe píše knihu o příběhu světa, pak je tam jistě i ten Janův osobní příběh. A kdo by nechtěl znát rozuzlení příběhu té své osobní kapitoly v knize stvoření
Odkud a kam jdu – má ta moje cesta smysluplný cíl? To je důvod proč čteme knihy. Hledáme – ať smysl vložený do myšlenek – přímo do myšlenkových staveb anebo se ztotožňujeme s příběhy druhých. Z jejich života se chceme poučit. Zde kniha je – je dokonce popsaná z obou stran. Jen schází ten, kdo by ji rozpečetil a začal číst. Mezi Boží pravicí a světem je propast – jako je propast mezi tmou a světlem, vánkem a bezvětřím, teplem a zimou.
Ta propast se nedá žádným lidským úsilím přemostit. Mohl bych přečíst stohy knih, procestovat všechny knihovny světa, nahlédnout do všech tajných archívů a deníků svých blízkých. Mohl bych znát celé dějiny světa, poznat ty nejhlubší skuliny lidské psychiky, skrytá řečiště svých pocitů a tajných místností svého podvědomí, a přesto mi bude vždy unikat ona odpověď na otázku: Proč vlastně? Nebudu znát ten hlavní celek  mého životního příběhu i příběhu stvoření.
Toto vše můžeme odezírat z Janova pláče. Říká se, že pláč má ale i svou očistnou funkci. Spolu s ním se na povrch dostává, co je dlouho vnitřně svázané a zadržené. Vždyť pláč je předpokladem útěchy. Hospodin činí blahoslavenými právě plačící, neboť oni budou utěšeni. Bůh setře každou slzu z očí.
Teprve přiznáním, že ani Jan ani kdokoliv jiný není hoden otevřít zapečetěný smysl dějin, teprve tím jako by ukázal na toho, který hoden je. Lidský pláč mu otevírá prostor.
Zvítězil Lev z pokolení Judova, potomek krále Davida – říká jeden stařec, učenec, možná prorok. Ten král je schopen číst – zvěstovat odpověď na mé: Proč vlastně. A je Božím paradoxem, že ten slavný vítěz nad mou marností a prázdnotou, že panovník smyslu mého života je to skromně narozené Betlémské dítě, jenž se stal  ubitým beránčím mládětem.
Adventní čas slouží k připomenutí, že svět očekává příchod toho, který nebeskou knihu – onen svitek vezme do ruky a začne postupně odstraňovat jednu pečeť za druhou. Čekáme na Beránka, který začne číst.
Adventní očekávání je však radostné, protože ten Beránek do světa již jednou přišel. Navštívil nás, aby nám z oné knihy stvoření zvěstoval to podstatné. A sice, že ten náš děj nebeské knihy se nevyvíjí zrovna slavně a že to žádné radostné počtení není. Veskrze je to krvavý román, strašidelný trihler, někdy nějaká ta růžová knihovnička, jindy zas trapná agitační brožurka, která chce spasit svět. Zároveň s Kristem ale přichází zpráva, že poslední kapitolou té nebeské knihy nebude lidská tragikomičnost, ale Boží milosrdenství. Proto všechny naše životní strašidelné pohádky, trihlery, detektivky (popř.„Nečasové úvahy, Nevolnosti“) mají svůj smysl, protože je jim zaslíben dobrý konec. K tomu konci Beránek – Kristus ukazuje cestu, dává nám jít ve svých stopách, které ústí do věčné radosti. To je zvěst od Krista, který za nás zemřel a je živ. Jeho příběh je tím pravým příběhem – kniha o něm je tou pravou knihou života. Amen