Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Staré toleranční moditebny, ke kterým naše hornokrupská patří, mají svůj nezaměnitelný půvab a skromnou, nevtíravou krásu. Podobají se lidem, kteří je vlastníma rukama stavěli: jsou chudé, skromné, střízlivé. Ke zvláštní a tajemné atmosféře těchto "kostelíků" neodmyslitelně patří i hřbitovy, které je obklopují.

Byly pro tolerované evangelické sbory dalším svědectvím Božího příklonu k nim po více jak sto padesáti letech pronásledování. Hřbitovy vznikaly i díky  odvaze místních lidí. Například krupský hřbitov vznikl díky jistému rolníkovi Štěrbovi, kterému zemřela jeho milovaná dcera. Musel by ji pochovat na katolickém hřbitově dolnokrupském. Zřejmě aby se nevzdálila její dívčí jemnost a aby její památku nikdo nehaněl (ústrky, znevažování a nadávky vůči evangelíkům byly v té době ještě na denním pořádku), uložil tělo dcery do sklepa a vydal se pěšky do Vídně, žádat povolení ku zřízení evangelického hřbitova, aby ji na něm mohl pochovat. S povolením se o pár dní pozděni z Vídně vrátil a dceru pochoval. Z vděčnosti Bohu nechal vystavět kamenný stůl Páně ve svém kostele. Stůl zde stojí dodnes a ve farním archivu můžeme naleznout papírek, který byl dlouho zapomenutým svědkem tohoto příběhu. Stojí na něm poznámka od kameníka z Čáslavi, kdo a proč tento stůl nechal vystavět.

Přesto si často kladu otázku jestli onen hřbitov není pro některé lidi bariérou k návštěvě našeho kostela. Vždyť je z větší části obklopen hřbitovem. Jestli se mu nevyhnou, jako se obvykle obchází téma smrti. Vždy jsem se snažil této myšlence vnitřně bránit. Byla by to přeci úlitba dnešním manýrům, vytěsňovat smrt ze zorného pole lidského života, někam až na okraj, jako by se nikoho netýkala. Přeci s příchodem na bohoslužby člověk míjí památku těch, kteří jej ve víře předešli, kteří jej vedli a do života nasměrovali, nebo šli příkladem. Toto zvláštní sepjetí vyvolává usmíření a pokoj. Evangelický teolog J. M. Lochmann ve své knize "Krédo" napsal, že v onom"svatých obcování", jak jej ve vyznání víry vyznáváme, zakoušíme společenství napříč nejen národy ale také věky a generacemi. Tohoto zvláštního společenství, které Bible příznačně nazývá oblak svědků, se dotýkáme při společné Večeři Páně. Stojíme v kruhu, zpíváme staré krásné písně a pijeme z jednoho kalicha, o kterém nikdo z nás ani nevíme, jak je starý. Zřejmě z něj také přijímali i naši předkové o mnoho generací zpátky. Také jako my přijímali s pokorou, bázní a především vděčností za Kristovu oběť pro naši záchranu a svobodu od vlastních vin.

Všechny tyto myšlenky se mi právě zpřítomňují při četbě knihy "Bourgesův svět" od Václava Cílka. Tato kniha je vlastně Cílkovou čtenářskou zpovědí mocně inspirovanou spisovatelem Jorgem Luisem Borgesem, argentinským "pražanem". Cílek ve vzpomínce na tajemnou šumavou osloveného autora Johannese Urzidila cituje z jeho povídky Poslední host: "Lidé z měst ve svém denním shonu vůbec neuvažují o tom, že nad nimi vládne smrt a celý život založili na tom, že stáří a smrt jako by ani neexistovali. Možná že právě toto je jedním z podstatných znaků měst. Jinak je tomu na vesnici. Kolem "božího pole" chodí lidé denně, přes nízkou zeď vidí kříže a náhrobní kameny a opětovně na nich čtou jména zemřelých. Každou neděli, když jdou do kostela, projdou hřbitovem. Mrtví jsou stále s nimi. Dívají se přes zeď, jak se ve vsi tančí. Křtiny dětí se konají uprostřed velkého shromáždění zesnulých a dům Páně nad nimi posvěceně trůní... Smrt stejně jako život přicházejí zvnějšku i zevnitř, tak jako válka nebo nemoc, zemětřesení nebo povodeň anebo co jiného ještě může přijít. Zvnějšku i zevniř, ač to zní podivně."

Co víc k tomu dodat. Jsem rád za možnost procházet do našeho kostelíka hřbitovem. Ten pocit usmíření a klidu, který se mne vždy přitom zmocňuje, není záležitostí morbidity, ale nejhlubší a těžko vyslovitelné pravdy, jakou člověk smí žít. A někdy neváhám si na těch místech po bohoslužbách dát kafe. Ať oblak svědků vidí, jak spolu žijeme, povídáme, hřejeme se na slunci. Hřbitovem procházíme k životu.