Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Texty věnované desateru připravil farář David Šorm

To je tvůj Bůh, Izraeli, který tě vyvedl z Egyptské země… Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her. (Ex 32,4-6)

Co se odehrává pod horou Sínaj? Co právě podniká svobodný lid? Prochází opět otročinou. Boží lid v tuto chvíli křepčí před zlatým býkem, kterého si vyrobili z vybraného zlata – vidíte i velkorysost a sdílení může mít podobu modloslužby. Izraelci svým křepčením jako by popírali první a hlavní přikázání, a to ve chvíli, kdy jim ho Mojžíš ještě ani nestačil vyřídit. Proč tak rychle? Lidé najednou cítí prázdno. Pocit Božího oddálení, náhlý, byť dočasný pocit opuštěnosti vede člověka k tomu, aby si vyrobil nějakou svou repliku boha a tomu se klaněl. Prázdnotu naplňujeme vším možným. A klidně to mohou být ušlechtilé zájmy – jako práce, poznání, literatura, hudba. Mohou to být věci krásné a přeci jsou prázdné, pokud jejich cílem není Hospodin.

Tato cesta svobody nestojí na lidské věrnosti. Ani s ní nepadá. Celý tento příběh má trvalou a nezpochybnitelnou stabilitu v tom, že Bůh vyšel spolu s člověkem do svobody. A to je okamžik, který náš osobní či sborový život nemá uchlácholit, ale spíše v dobrém ujistit, že není nutné zmatkovat, není třeba propadat v nejistotu, co a jestli máme dělat, nebo jestli jsme učinili dost, abychom něco… Taková situace dříve nebo později může vést ke křepčení kolem něčeho, na co si společně vybereme a co si sami zařídíme... (modlitebna v Havlíčkově Brodě?) I očekávání a tichost může být tvořivé, protože díky tomu můžeme být svědky Boží tvořivosti.

Panovníku Hospodine, odpusť, když nevydržíme čekat na tebe a tvé Slovo. Někdy nás i přemíra snahy odvádí od tebe dál. Prosíme o trpělivé a pokorné srdce. Amen.