Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

kterou jsme společně oslavili v domově důchodců ve Světlé nad Sázavou 29.12.2008

Biblický text: „ Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne!“ ( Kazatel 4,9-12)

Kázání: Milí přátelé, když se řekne diamantová svatba, skoro to v nás vyvolá dojem, že jde o něco, co se vznáší v nějakých výšinách, kam normální smrtelník nedosáhne a co s běžným, každodenním životem až tak nesouvisí. Diamant je určitě nejcennější drahokam, doma ho rozhodně nemá každý, pokud nemyslíme takový, se kterým se řeže sklo. Když někdo slaví diamantovou svatbu, to zn. že 60 let žije s někým v trvalém partnerském svazku, v manželství, je to určitě drahocenné a je co slavit.

Pro tuto chvíli jsem vybral text, ze starozákonní knihy Kazatel, který se v nadzemských výšinách rozhodně nevznáší. Skoro by se řeklo, že mluvit o tak banálních věcech při takové skvostné příležitosti se moc nesluší. Vždyť je to přeci jasné, že je lépe dvěma než jednomu, že upadne-li jeden, druhý jej zvedne a dva než jeden se také lépe zahřejí. Faráři, to jsi měl vybrat raději něco oslňujícího a honosnějšího – třeba něco o věčné zamilovanosti.

Tento biblický text jsem vybral záměrně. Věkově bych docela dobře mohl být vaším vnukem. V manželství žiji teprve pět a půl roku. To oproti těm 60 je jako nic. Za tu dobu, co ale v manželství žiji, vím, že se takový život skládá především z těchto běžných a všedních věcí.

A co teprve po šedesáti letech společného soužití. Je sice trochu škoda, že nebyl čas před dneškem se trochu víc seznámit, abych se o Vás a Vašem společném životě něco víc dozvěděl, ale myslím, že každá manželství mají hodně podobného. Určitě můžete vzpomínat na okamžiky krásné, třeba, když jste měli svatbu. Při obřadu v čáslavském evangelickém kostele za vámi seděli rodiče, sourozenci, tety, strýcové, kamarádi, kamarádky, spolužáci. Ten společný život jste měli před sebou a možná jste si v duchu říkali, jaké to asi bude. Co všechno spolu asi zažijete. A pak přicházeli radostné chvíle, když přicházeli na svět děti a vy jste plni sil budovali rodinu.

Nevím, co všechno jste ve svém životě ještě chtěli budovat (společenství evangelického sboru), nebo budovat museli (socialistickou vlast). Nevím, jestli jste byli ve „straně“, nebo jste byli „stranou“ postihováni, a nebo jste žili život jako většina lidí v této zemi – ve strachu a nejistotě.

Odhaduji, že žít v manželství v druhé polovině 20.st. nebyl žádný bonbónek. Vy jste navíc rodinu zakládali v době, kdy toho strachu bylo mezi lidmi až běda. Kdy si lidé navzájem nemohli důvěřovat a kdy se na povrch valily ty nejhorší lidské vlastnosti, jako je závist, zloba, pomstychtivost a určitá nabubřelost.

A pak také mohly třeba přijít události smutné, třeba v rodině, nějaké těžké chvíle, nemoci či smrt, ztráta někoho blízkého. Něco s čím se jen těžko vyrovnává. Nevím. Ale tuším, že to tak klidně mohlo být. A pak právě, když si takový pestrý život člověk promítne, pak na nějaké luxusní diamanty snad ani nepomyslí. Možná mu pak bude bližší o těch šedesáti společných letech mluvit jako o dobách, kdy jeden zvedne druhého, když upadne, kdy druhý zahřeje prvního, když je mu zima. Nic pompézního, líbivého, ani poblázněně zamilovaného. A přece je to pravdivé a vy na všechny takové zdánlivě prosté události a pravdy můžete rádi vzpomínat. Nemělo by se o těch svatbách diamantových spíš mluvit zpočátku manželství, kdy si člověk ještě potrpí na ty ozdoby, okrasy a nějakou tu diamantovou marnivost? Neměly by se takové svatby, jakou slavíme dnes, jmenovat čistě prostě plátěné, proutěné či hliněné?

Ale já vím, namítnete mi, my dnes společně oslavujeme něco tak vzácného a neobyčejného jako to, že jeden s druhým spolu žijí v manželství 60 let. Nebudu se zde zmiňovat o dnešní rozvodovosti, jednak hrozně nerad moralizuji a také si myslím, že ta naše generace to má paradoxně těžší právě proto, že žijeme v nadbytku až luxusu a ten člověka nikdy nevedl k tomu, něčeho si vážit.

Chtěl bych se především v jedné věci za těmi šedesáti lety vašeho manželství trochu ohlédnout. Kniha Kazatel partnerství dvou lidí přirovnává k niti, nebo snad provazu. Když je nit jednoduchá, může se jít stát, že se lehce přetrhne. Ano, když je člověk sám, je to těžké. V opuštěnosti a samotě těžko čelí různým zkouškám či nástrahám.

Když je nit dvojitá, už je o něco pevnější. Když povstane nějaká překážka nebo nepřítel, čelí tomu oba. A dvojitá nit, je do sebe pěkně zapletená, s přibývajícím časem pevněji a pevněji srostlá, někdy trochu ošoupaná, na některých místech možná trochu (či trvale) rozpletená. Ale je dvojitá, pevněji drží. Pevněji drží i všechno to, co je na ní pověšeno, čím je zatížena. Takový je obraz manželství, partnerského svazku muže a ženy. Je to krásný obraz.

Ale co ta trojitá nit, o které mluví Kazatel? Kde se tam vlastně bere ta nit třetí, to třetí vlákno? Jsou to děti, rodiče, přátelé, dobré zaměstnání, co se k manželskému svazku přidává a drží jej ještě pevněji?

Kazatel říká, že trojitá nit se teprv nepřetrhne. Když jste uzavírali manželství, když jste měli tu svou svatbu, šli jste si pro požehnání pro vaše manželství. Požehnání není záruka bezstarostného a snadného života. Nikdo, kdo přichází pro požehnání si nemůže myslet, že je to nějaké kouzlo k životnímu štěstí.

Požehnání od Pána Boha je příslib ochrany a přítomnosti ve všem radostném ale i smutném. Je to slib, že Vás Pán Bůh v ničem neopustí, budete-li Vy chtít být v jeho blízkosti. A tady si možná trochu troufale odvažuji tvrdit, že Vaše manželství je požehnané. Nevím, u čeho všeho ve Vašem společném životě Pán Bůh musel být. Nevím, v čem všem Vás musel posilovat a těšit, ale také napomínat a ukazovat správnou cestu. Věřím tomu, že Hospodin při Vás stál a stále stojí. A Vy se můžete opřít i o to, že při Vás bude stát i v budoucnosti o které hodně tušíme, ale o které nikdo z nás nic určitého neví.

Vlastně i Vy dnes přicházíte pro požehnání. Opět, proč ne. Je dobré, když se stále vracíme zpátky, zpřítomňujeme si dávno prožité a připomínáme zaslíbení, které od Pána Boha do společného života dostáváme. Trojitá nit se teprv nepřetrhne, to je životní zkušenost, nejspíš i Vaše a my mladí bychom o ní měli co nejvíce slyšet, třeba od vás.

A tak vám dnes všem přejeme, aby ten Váš společný provaz, ta Vaše trojitá nit byla stále pevná, abyste se navzájem pořád mohli zahřívat a abyste si mohli navzájem stále pomáhat a podpírat se. A vězme, že ta jedna ze tří nití se nepřetrhne nikdy. Té se můžeme držet, za tu se můžeme zavěsit. Ta vydrží vše. Však ta Boží nit prošla a prožila vše, co člověk zde na zemi zažívá. O tom jsou Vánoce, které společně letos prožíváte. Po kolikáté už? Pán Ježíš Kristus, ta Boží nit, vešla do světa a začala se proplétat se životy obyčejných lidí právě proto, aby byly pevnější, bezpečnější a radostnější. A tahle Boží nit si prošla i takovou krizí jako je mučení a ukřižování. Nepřetrhla se a my se k ní můžeme přimknout, obtočit ji, doslova se s ní zaplést. A přesto náš život nebude zamotaný a zašmodrchaný. Trojitá nit se teprv nepřetrhne! Amen.