přednáška kantora, hudebníka, pedagoga Ladislava Moravetze, kterou pronesl (zazpíval, zahrál) 25.9. 2012 v Galerii stodola v Horní Krupé

Dějiny evangelické písně – „od reformace k dnešku“

Naše církev se hlásí k odkazu reformace. Přestože české reformační písně tvoří výraznou dominantu našeho EZ, nejsou však jediným pilířem, na kterém stojí náš zpěvník. Naše církev, přesto že dává na 1. místo reformační píseň, je otevřena k pluralitě písní a zpěvů z různých období a tradic (nejen protestantských). Jsem rád, že v našem zpěvníku nalézáme písně, které jsou specifické pro naši tradici a zároveň mne těší, že náš zpěvník má výrazný ekumenický rozměr. Myslím si, že každá církev si má zachovávat své specifické zpěvy, které jsou pro ni charakteristické, které souvisí s jejími dějinami, s její minulosti i současnosti. Tedy zachovávat to kvalitní z vlastní tradice: pěstovat zpěv těch písní, které zní dnes aktuálně. Co do této kategorie patří? Je toho mnoho, a zdaleka sem nepatří jen české reformační písně, ale i ty žánry, které jsme odjinud přijaly, které v průběhu dějin u nás natolik zdomácněly, že je vnímáme jako „naše“ písně. A těch je mnoho: od švýcarských ženevských žalmů, přes německé luterské písně, přes katolické barokních písně (např. Vítej nám, hoste přemilý – A.Michna), přes osvícenské písně (Zpívejte, čest vzdejte) nebo anglosaské probuzenecké písně (Tak, jaký jsem, ač nemám nic), až po francouzský sacro-pop „Z tvé ruky, Pane můj“ nebo spirituály ve Svítáku. Tyto písně vnímáme jako „naše písně“, byť v našem prostředí nezvykly; adoptovali jsme je a zpíváme je rádi. To je to nejdůležitější: aby člověk zpíval rád, aby píseň rezonovala v jeho nitru, aby se píseň stala projevem radostné a nadějné křesťanské víry.

 Písně jsou zhudebněné modlitby, vyznání, zpívanou dějepravou, svědectví, meditace. Jsou spojeny s dějinami Božího lidu = projevy zbožnosti křesťanů z různých období, přes která církev přešla. Mohou aktualizovat základní otázky víry, mohou naučit, potěšit, rozjasnit a povzbudit, posilují víru a naději. Tímto se zpěv písní z různých období může stát radostným činem, který přesahuje hranice našeho současného bytí. Duchovní zpěv nám pomáhá abychom „od země obrátili zraky výš“. Při duchovním zpěvu se nám otevírá nový prostor: máme také účast na nebeské bohoslužbě, a spolu s „anděly, serafy a cherubíny“ se připojujeme k hlasitému chvalozpěvu. Takový zpěv nás vnitřně jakoby posouvá blíž k nebi. „Chceš-li být přijat do sboru andělů, zpívej se shromážděním“ Klement z Alexandrie. 

Dnes máme velikou výhodu, že s bohoslužebným zpěvem nezačínáme od nuly, ale navazujeme na bohatství zpěvů (svědectví víry), které ponechaly předchozí generace. Při zpěvu písní „zašlých dob“ (EZ 534), se vlastně spojujeme s generacemi, které tu byly před námi. Když zpívám píseň, kterou zpívali mojí předkové, církevní otcové, lid v době reformace, král David, prvotní křesťané, hrabě Zinzendofský, Miloslav Hájek, Jan Horký, Jan Karafiát a další, tak mám dojem, že do současnosti promluví vzácný vzkaz z minulosti. Zpívat starou píseň je vlastně „vnitřním výletem“ do světa víry předků. Při zpěvu historických duchovních písní, při dělání a poslechu hudby z různých epoch se vnitřně někam posouváme. Tím se stáváme bohatší. 

1. Česká reformační píseň   

 

 

Reformace nebyla jednotným jevem, což se promítlo do plurality duchovních písní a zpěvů. V každé reformační církvi (u nás, v cizině) docházelo k přehodnocování všeho, co se týkalo formy, míry a významu provozování hudby a zpěvu.

V Čechách již v 15.st., tedy o 1.st. dříve před tzv. světovou reformaci, díky silným reformačním impulsům dochází k velké produkci duchovních písní. Tato zlatá éra české písňové tvorby trvala až do 17.st. Něco podobného se již v dalších epochách českého protestantismu v takové míře neopakuje.

Mistr Jan Hus(1371?-1415)představuje klíčovou postavu, která je spojena se znovuzavedením bohoslužebného zpěvu písní, zpívaných celým shromážděním. V době, kdy Hus kázal v Betlémské kapli, pražská synoda (r.1408) povolila jen 4 písně, které směl lid zpívat při bohoslužbách: Hospodine, pomiluj ny (EZ 578),  Svatý Václave, Buóh všemohúcí (EZ 333 A)  a  Jezu Kriste, štědrý kněže (EZ 308) – tento striktní zákaz byl jakousi českou specialitou. Např. v německých mluvících zemích se setkáváme s větší benevolenci ze strany tehdejší katolické církve, co se týká množství povolených písní pro lid.  Hus toto nařízení nedodržel a učil lid zpívat další nové, nepovolené písně (EZ 259), většinou šlo o textově zrevidované starší předlohy. A to je důležité si uvědomit: že mnohé reformační písně z 15. st. a začátku 16. st. mají původ v katolickém zpěvu.   

Husovy inovace v oblasti duchovního zpěvu jsou významné hlavně proto, že se odehrály už na počátku 15. st., tedy o jedno století dříve před tzv. světovou reformací, a že právě duchovní píseň, zpívaná shromážděným lidem, sehrála zde důležitou roli - stala se jedním z nejvýraznějších projevů reformace. Základní památkou husitského zpěvu a zároveň nejstarším dokladem celé řady duchovních a světských písní, obsahující i záznamy první „české liturgie“ je Jistebnický kancionál (1420 / 1450) – z tohoto sborníku máme v EZ 13 nápěvů a 7 textů.

 

Po Husově smrti láska k duchovní písni přetrvává a duchovní zpěv se pěstuje a rozvíjí dál, jak v husitské utraquistické církvi, tak i v Jednotě Bratří.  Význam Jednoty byl veliký. V období své legální existence to byla kulturně nejplodnější reformační církev na českém území, zasáhla významně i do vývoje českého jazyka, literatury, hudby, knihtisku a školství. Řada zpěvů Jednoty se dostala i do různých zpěvníků na mezinárodním poli. Hlavní impulsy  k rozvoji bratrského zpěvu přinášel typ bratrské bohoslužby, která se odvrátila od latinské římské liturgie a omezila obřady hlavně na čtení z bible, kázání, modlitby a duchovní píseň shromáždění. V bratrských písních ještě nalézáme „gregoriánské stopy“.

Vedle jednohlasého zpěvu písní zaznívaly v Jednotě také nepísňové liturgické zpěvy, které nezpívalo celé shromáždění, ale kněží nebo skupina zpěváků. Tyto nepísňové zpěvy jsou  „počeštěným“ gregoriánským chorálem, což je renesanční podoba chorálu, ve kterém text byl nově přepracovaný podle bratrské věrouky a podle českého spádu řeči. Bratří s oblibou využívali dobový nápěvový podklad pro vlastní potřebu. Pro autory těchto liturgických zpěvů byla gregoriánská melodika se svými zákonitostmi spíše inspiračním zdrojem než normou, což vedlo k tomu, že nově adaptované texty dostaly jednodušší melodie. Tyto zpěvy a řada písní, napsaných dle latinských předloh byly vnímány od tehdejší katolické církve něco jako krádež; jezuita Václav Šturm, jeden z hlavních ideových odpůrců Jednoty, vytýká dokonce Bratrům, že doslovně ukradli Církvi svaté různé melodie, i když pak přiznává, že nová slova jsou lahodná, noty a melodie líbezné. Zmíněný jezuita měl pravdu, protože 40% zpěvů jsou skutečně převzaté z katolické tradice, přes 200 písní mají také latinský nadpis. Např. EZ 310 Šel přes potok Cedron  je píseň, napsaná na latinskou předlohu Pange lingua gloriosi. Další píseň, která pochází z bratrské dílny a využívá pouze úvodního motivu stejnojmenné latinské předlohy, ovšem v menzurálním rytmu, kde každá nota je repetovaná (e-e-f-f-e-e-d-d), je píseň: EZ 311 Kristus, příklad pokory. V této písni je v osmi slokách vyjádřeno resumé celého evangelia, kde skoro každá sloka popisuje jeden důležitý moment z Ježíšova působení na zemi. Obsahově je tato píseň veršovaná dějeprava – to byla jedna z oblíbených katechetických metod, jak Jednota bratrská předávala evangelium různým generacím.

 Vícehlasé zpěvy a instrumentální hudba se v Jednotě při bohoslužbách nepoužívaly. Toto hudební omezení, jak bychom je možná dnes označili, ovšem vedlo k důkladné profilaci v písňové tvorbě. Bratří měli bohatý repertoár bohoslužebných zpěvů, jehož velkou část uměli zpívat i zpaměti. Nezpívalo se jen ve sborech, ale i doma, a to několikrát denně. Kancionály, které Jednota vydala v 2.pol. 16.st. nesou stopy humanistického ducha. Byly to výsledky dlouhodobé týmové redakční práce, jejíž hlavním úkolem bylo sortýrovat a korigovat písně z širší písňové produkce Bratří.

Kancionály Jednoty vynikaly nad téměř všechny evropské reformační zpěvníky vydané před třicetiletou válkou svým rozsahem, mnohotvárným a promyšleně uspořádaným obsahem, pečlivou teologickou, jazykovou i hudební redakcí a jedinečnou typografickou úpravou. Zpěvníky s bohatými biblickými ilustracemi sloužily i k četbě textů jakožto veršovaná dějeprava, dogmatika a etika. Právě tyto kancionály, kvůli antifeudálním a antikatolickým důrazům, se stávaly často napadenými publikacemi Jednoty.  V období od počátku 16.st. do r. 1620 (bitva na Bílé hoře), vyšlo celkem 40 vydání různých typů českých zpěvníků, 32 německých a 4 edice polské. První dochovaný notovaný zpěvník Jednoty byl německý kancionál Michaela Weisseho (1531) – odtud přešla řada písní do písňového pokladu německé reformace. Nejvýznamnější české kancionály jsou: 1. anonymní nenotovaný kancionál (1501, první reformační zpěvník, pravděpodobně na něm pracoval Lukáš Pražský), pak tzv. Rohův kancionál (1541), který shromáždil a sestavil Jan Roh / něm. Johannes Horn, a oba kancionály, jejichž „nejvyšším korrektorem“ byl Jan Blahoslav: Šamotulský kancionál (r. 1561, 735 písní!) a Evančický kancionál (1564). Oba Blahoslavovy zpěvníky jsou skvosty českého typografického umění a jsou od českých muzikologů považovány za vynikající evropskou hodnotu svým rozsahem, promyšleně vystavěným a formulovaným obsahem, množstvím použitých nápěvů a jejich pečlivou redakcí. Typické hudební znaky českých písní z 16.st. jsou výsledkem vlivů gregoriánského chorálu, středověkého cantia a typické „slovanské“ melodičnosti, která pramení ze samotné řeči. Takovými znaky jsou např. terciová melodická kostra (vliv cantia), obliba opakovaných tónů, menzurální rytmus (EZ 309), větší melodické skoky, synkopa uprostřed fráze, střídavé metrum, atd..

 

Významnou reformační církví, která se zapsala do našeho zpěvníku, a ovlivnila českou hudební kulturu byla také husitská církev podobojí, tzv. utraquistická. Na půdě této církve kromě společného zpěvu shromáždění se zachovaly i starší liturgické zvyklosti a  pěstoval se i vícehlas. To měli na starosti spolky, kterým se říkávalo literátská bratrstva (lat. fraternitas litteratorum). Nejvýznamnější hudební památkou z této tradice je Franusův kancionál z r.1505.

 

 

 Jednota bratrská udržovala styky i s německou luterskou a švýcarskou reformovanou církví, kde řada mladých Bratří studovala teologii na věhlasných universitách ve Vitemberku, Bazileji, Heidelbergu, atd. Tyto kontakty se neobešly bez vlivů obou církví na českou evangelickou tvorbu a zanechaly i konkrétní stopy, které jsou v našem EZ k nalezení.

2. Lutherská reformační píseň a hudba       

Reformátor Martin Luther určil roli církevní hudby v nově vzniklé církvi. Využil bohatou starocírkevní tradici ve službě nového vyznání.  Lutherská církevní hudba v 16. st. má tedy 3 podoby:

a)  liturgický jednohlasý zpěv, vycházející z greg.ch. (mešní zpěvy, horae, atd.)

b) umělecká vícehlasá hudba (mše, moteta) – s tím souvisí povolání kantorů do služby

Luther byl velkým obdivovatelem vícehlasu: „…kde přirozená Musica je broušená a polírováná uměním,  tam lze vidět a rozpoznat s velikým obdivem velkou a dokonalou Boží moudrost“, „pak ti, co jen trochu mají pro to pochopení, budou nadšeně a s obdivem říkat, že takovýto zpěv, který je ozdoben několika hlasy, je něco vzácného na této zemi….kdo ale nemá pro to pochopení a nemá žádnou radost z tak milého a zázračného díla, ten je hrubý „Klotz“ (špalek, trdlo, motovidlo, hulvát, klacek, neomalenec)

c) jednohlasá a vícehlasá píseň v kancionálové sazbě

Shromáždění se stalo aktivním společenstvím při bohoslužbách. Kromě toho se na církevní půdě rozvinula praxe laických p.sborů tzv. Kantorei, což je takovým ekvivalentem lit. bratrstev. 

Martin Luther (1483-1546) složil přes 40 duchovních písní. Věřil, že i skrz písně může se zvěstovat evangelium: noty oživují text.  Jeho hlavním životním heslem bylo hlásání evangelia slovy i tóny.  Při skládání písní čerpal a nechal se ovlivnit vzácnými starokřesťanskými melodiemi (gregoriánský chorál, hymny, sekvence, tropy, cantica, …) a dokonce i melodiemi ze světského prostředí- to byl běžný úzus tehdejší doby „proč má jen ďábel právo na dobré melodie?“

Biblické žalmy považoval za „kleine biblia“, a proto se zabýval otázkou, jak je přiblížit lidu, aby je mohl zpívat, neboť se domníval, že zpívaná psalmodie je pro lid těžká. A tak vymyslel nový útvar: žalmovou píseň. Žalmová píseň je vlastně volně přebásněný a volně interpretovaný/aktualizovaný žalm, ve kterém tématika žalmu a klíčová slova budou jen zčásti zachováné. Tím dojde k pozměnění původní tématiky a žalm bude christologicky předznamenaný. Viz  189Hrad přepevný a Ž 46.

Tento způsob zpracování, přebásnění žalmů, se stal modelem pro autory žalmových písní v dalších staletí, a se dokonce objevuje i v Jednotě (398 Aj, jak jsou milí tvojí příbytkové / 403 Aj, jak jest milé to a utěšené / 414 Věčný Králi, Pane náš / 492 Voláme z hlubokosti ) 

189 A Hrad přepevný jest Pán Bůh náš

Podíváme-li se do obsahu a na hudební stránku jeho písní, objevíme řadu dalších znaků charakteristických pro jeho osobitý styl. Hlavní myšlenka této písně je, že ďábel, zlo, smrt budou Bohem poraženy, a o tomto vítězství smí věřící člověk již teď vědět. To je evangelium, dobrá zpráva o Božím vykoupení člověka, která k nám přichází v Ježíši Kristu. Tuto píseň napsal Luther při epidemii moru v letech 1527/28. Píseň se brzo po svém vzniku rozšířila po celém Německu. Nejdříve byla vytištěna formou letáku, na který známý malíř Albrecht Dürer namaloval rytíře, který zničil smrt a ďábla.

Tato píseň má několik znaků, které jsou typické pro Luthera:

- každá sloka má 7 veršových řádků - „Lutherova sloka“

- obliba durové tóniny, v té době ještě méně používaná v duchovních písních

(existuje zde příbuznost s jednou holandskou milostnou písní)

- žhavý, bujný rytmus, obliba synkop – rétorická figura, podporující dramatičnost, zápas

- hluboká, působivá řeč, temperament a výstižnost (Luther když vypráví, zároveň hodnotí)

- určitá dravost v řeči, zřetelný kontrast mezi dobrem a zlem, drsné tóny protestu, které zní až agresivně, agitačně

- osobitá melodika: krátké wittembergské předtaktí (radost, zápas, výzva) nebo půlová nota na začátku (meditativní, prosba, vyprávění)  

Další Lutherovy žalmové písně v EZ: 495 Z hlubokosti …/ 407 Byť Boha s námi nebylo.

 

 

 3. Ženevský žaltář

Ve Švýcarsku, na počátku reformace se nepoužíval žádný bohoslužebný zpěv. Víme, že Zwingliho pojetí bohoslužby bylo extremně radikální.  Od r.1536  platil zákaz zpěvu při bohoslužbách. V té době se odstraňovali varhany „ďáblovo dílo“ z některých kostelů. Hlavním důvodem těchto změn je reakce na tehdejší katolickou bohoslužbu. Ve Zwingliho pojetí bohoslužebného řádu  šlo tedy o důraz na kázání slova Božího, aby slovo Boží mělo dostatek prostoru k promlouvání, a nebylo narušováno ani hudbou, ani nesrozumitelným zpěvem, „ který připomíná vytí psů“ (Zwingli). Zpěv, je podle něho vnější projev, člověk, když hovoří s Bohem, má hovořit duchovně, vnitřně. Jinak Zwingli neměl nic proti hudbě, sám uměl hrát na několik hudebních nástrojů, a dokonce i skládal hudbu.

Jan Calvin, švýcarský reformátor, (1509-1536) právník, MgA, kazatel a docent na universitách v Ženevě, Bazileji a Štrasburgu, měl jiné stanovisko k bohoslužebnému zpěvu než Zwingli. Calvin se seznámil se  zpíváním lutherských žalmových písní v německém sboru ve Štrasburku, kde působili kantoři Wolfgang Dachstein a  Matthäus Greiter.  Tam vzniklo první vydání francouzských žalmů z r. 1539, obsahující převážně texty nejschopnějšího básníka své doby, dvorního básníka Clémenta Marota. V této sbírce jsou i některé texty, které Calvin sám napsal. Po Calvinově návratu do Ženevy vzniká v r. 1542 další sbírka žalmů „La Forme des priéres et chantz ecclesiastique“ s melodiemi kantora Guillauma Franca.  Mezi další spolupracovníky se řadí  Théodore de Béze, Loys Bourgeois a Pierre Davantés.  Konečná verze žaltáře pochází z roku 1562.  Žaltář byl vydán v Ženevě, odtud má název „ženevský“. Toto vydání čítá 30.000 výtisků. Každý tehdejší ženevský občan vlastnil jeden exemplář!

Jan Calvin byl iniciátor tohoto žaltáře, ve kterém šlo o nový způsob přebásnění žalmů, který měl být „věrnou“ a srozumitelnou edicí starozákonních žalmů. Pařížská universita udělila v r.1561 této edici predikát „vérité hébreique“.  Co se týká provozování těchto zpěvů, tak byla zde další omezení: žalmy se ve shromáždění zpívaly jednohlasně bez instrumentálního doprovodu, „aby všichni věděli a rozuměli, co se bude v Božím domě mluvit a vykonávat“ Calvin. Kladl důraz na zpěvy žalmů „mají pohnout a nadchnout lidská srdce, aby pak se silnou a vroucnou  horlivostí volali a chválili Boha … s vážností a důstojnosti“ (pois et majesté).   „My můžeme hledat, kde chceme, ale my nenalezneme zpěvy, které by byly vhodnější pro zpěv, před Boží přítomností a jeho anděly, než žalmy Davidovy, kterému je podal Duch svatý“.  

Ženevské žalmy jsou plody renesance. Renesanční hudba se vyznačuje jakousi lehkostí, není statická, má živě pulsující a pestrý rytmus. Melodie (125) byly specielně pro shromáždění zkomponované, jsou zapsány dle principu nota proti slabice. Calvín měl o bohoslužebném  zpěvu představu jako o „jednohlasém majestátním zpěvu“ který není ani pomalý, ani rychlý („pois et majesté“ = váha a majestátnost, „moderé et modesté“ = prosté a jednoduché).  Calvin se svými hudebními spolupracovníky upravily biblické žalmy tak, aby je shromáždění mohlo zpívat. Převzali melodie z gregoriánského chorálu a z  francouzských šansonů (Ž 17 Deus, creator omnium, 80 Victimae paschali laudes, 141 Conditor alme siderum,  138 Une pastourelle gentille).Rytmus melodií rytmicky upravily do dvou hodnot longa-brevis (dlouhá-krátká), dbali, aby délka fráze byla určena dle potřeby lidského dechu a rozsah melodie aby nebyl příliš velký. Použili slabikové recitování textů, tj. bez ligatur, tečkovaných not, modulací a trojtaktí. Výjimky pro ligatury: Ž 2, 10 13, 91 a 138. Ženevské žalmy byly oblíbené nejen ve Švýcarsku, ale v celé protestantské Evropě. Sympatizantem kalvinismu byl bratrský kazatel Jiří Strejc (1536-1599). Studoval v Královci a v Tübingenu, kde se seznámil se spisy Calvina a jeho stoupenců a také s německými překlady ženevských žalmů Ambrosia Lobwassera. V bratrských kancionálech byly žalmy do té doby jen v menším počtu zastoupeny. Strejc se rozhodl, že toto prázdné místo vyplní a tak sám přeložil ženevský žaltář do češtiny. V EZ se objevuje vedle řada autorů přebásněných textů: Batelka, Šebesta, Balabán, Esterle, atd.

II. Píseň protireformace a píseň baroka

Začátek doby rekatolizace byl pro vývoj církevní hudby nepříznivý. Kvůli zákazu protestantismu na českém území vychází další české evangelické zpěvníky už jen za hranicemi, kde čeští vyhnanci přejímají písně církevního společenství hostitelské země. Vlastní tvořivost postupně stagnuje. V luterské (novoutraquisté) církvi vzniká významný kancionál, který byl používaný až do r. 1918, a to je Cithara sanctorum (1.vyd.1636, Levoča – 25 textů v EZ!) Jiřího Třanovského (1592-1637), faráře v Holešově a ve Valašském Meziříčí, který se v období protireformace usadil v Liptovském Mikuláši na Slovensku.

 

 

Jednota bratrská vydává svůj poslední kancionál až v dalekém Holandsku, a to je tzv. Amsterodamský kancionál (1659) Jana Amose Komenského(1592-1670), který kromě ženevského žaltáře obsahuje i novou textovou tvorbu Komenského a řadu jeho překladů polských a německých písní. V EZ máme 29 nádherných textů od J.A. Komenského.

 

Nutno je také zmínit Elsnerův kancionál (Berlín, 1753), který se v současné době, v nenotované podobě, ještě používá v našem sboru v Javorníku, Žitavský kancionál (v EZ 16 textů!) a Závorkův kancionál . V této těžké době, kdy řada českých protestantů emigrovala hlavně do Německa, vznikají v Ochranově, Žitavě, Berlíně, atd. komunity českých exulantů, kde dochází k mnohým překladům a adaptacím písní německých autorů.

 

 

Česká barokní píseň

V této „době temna“, jak ji popisují čeští vlastenci, postupně dochází k tvorbě katolické duchovní písně. Katoličtí církevní hodnostáři na Moravě, kde žila katolická menšina, se zabývali ještě před r. 1620 otázkou, jak obrátit nekatolické obyvatelstvo na katolickou víru. Katolická církev byla v této době benevolentnější k tvorbě nových písní, dokonce se snažila nahradit nekatolické písně vlastními písněmi. Jisté je, že český duchovní zpěv z tohoto období nezačal od nuly, ale navázal na předchozí písňové tradice, které rozvíjeli reformační církve. Tím došlo k přejímání mnoha elementů z reformačních zpěvníků do nových katolických kancionálů ze 17. stol.

Významným přínosem pro českou barokní tvorbu jsou hudební sbírky Adama Václava Michny z Otradovic (1600-1676), varhaníka, básníka a skladatele z Jindřichova Hradce. Písně z jeho sbírek, mnohdy převzaté z lidové tradice, ovšem kompozičně propracované v samostatná díla, jsou vícehlasně zpracované a podložené generálním basem. Michnovy písně, vyznačující se neobyčejnou niterní barokní lyrikou, byly určeny především pro mimobohoslužebné příležitosti, nebo jako vsuvky při mši a nemohly konkurovat latinské duchovní hudbě. Některé z těchto písní máme i v EZ (274, 275, 652, 660). Další významná postava české katolické barokní písně je Matěj Václav Šteyer (1630-1692, viz EZ 255, 275, 634, 637, 650, 700) . Jeho Kancionál český (1687) byl nejrozšířenější a nejvlivnější barokní kancionál v českých zemích.

 

 

Německá barokní píseň

 

Ve stejné době v Německu probíhá rozkvět duchovní písně a církevní hudby „zlatá éra protestantského chorálu“ (tzv. vrcholné baroko, jehož představitelem je J.S.Bach). Díky novým poeticko-hudebním prostředkům, které přinesl vývoj hudby, teologie a poezie, objevují se nové způsoby jak vyjádřit svou víru.  Skladatelé se snažili, aby melodie vyložila text, při komponování písních se více dbalo na vztah slovo-tón. Díky novému způsobu vertikálního (harmonického) hudebního myšlení generálbasové techniky vznikají nové melodie (kadence, trojzvuk, chromatika). Barokní melodie vyžaduji harmonický doprovod, neboť jsou výsledkem harmonického průběhu. Melodie mají velkou rytmickou pestrost (siciliano, tance barokní suity). Vznikají písně se sólistickými prvky, s velkým rozsahem. Místo církevních tónin nastupuje monopol dur-mollových tónin. Je velká řada písní, které vznikaly nejdříve pro domácí pobožnosti - tyto písně se vyznačují silnou subjektivitou. Oproti reformačním písním, barokní písně mají ušlechtilejší a vytříbenější řeč.

 

Becker-Psalter Heinricha Schütze  -625 Jak příjemné, můj Pane  / 606 Ať zazní chvála 

 

 

Na konci baroka vzniká probuzenecké hnutí, které nese název pietismus (1680-1750). Šlo o duchovní obnovu církve. Pietisté apelovali na zbožný pocit, že víra má být živá. Jsou zde výzvy k obrácení, k pokání, jde o svědectví jistoty spásy. Obnovuje se myšlenka misie, boj se světem, mystika. Původně to byly skupinky uvnitř církve, které měly tendence se osamostatňovat „ecclesiola in ecclesia“.Zpěv se pěstuje v malém kroužku, často formou domácích pobožností. Řeč některých písní byla často sentimentální a přepjatá. Předchůdcem je P.Gerhardt a hlavním představitelem je Mikuláš Zinzendorf,zakladatel Ochranovskou jednoty, autor 2000 písní „písně jsou nejlepší metoda, jak do srdce přinášet a konzervovat Boží pravdy“. Kladl důraz na zpěv bez zpěvníku„sbor, který vyznává svého Spasitele musí umět zpívat bez zpěvníku, neboť onen sbor musí žít v té věci“-

 

 

III. Osvícenství, hudební klasicismus a potoleranční doba

 

Osvícenství je „protipól“ pietismu, autoři z tohoto období volí střízlivou básnickou řeč. Duchovní život i písně, které vznikly v této době, jsou poznamenány racionalismem. Většina autorů textů písní psala texty s naučným charakterem. Píseň byla prostředkem rozšiřování náboženských a humanistických ideálů ozvěna moralistického kázání. Častokrát se používal hymnycký pathos. Někteří básníci ale nešli s dobou, a vyznačovali se kritikou proti racionalismu. Tito básníci se  projevovaly skrze svoji prostou víru založenou na bibli. Někteří osvícenští autoři si přivlastnili právo násilně zasáhnout do písních strašným způsobem. Mnozí z nich se řídili vlastním posudkem, a mysleli si, že jsou géniové. Přebíraly se písně od jiných generací a je „opravovaly-upřesňovaly“.

 

Představitelé: Gellert Christian Fürchtegott (523 Ježíš živ jest i já s ním), Hiller Philipp Friedrich  (360 My čekáme, kdy zavítáš), Johann Andreas Cramer (Dánsko -164 Pane, tys mne zkusil - 2.sloka)

 

Po r. 1781 byly základem písňového repertoáru obou povolených církví (a.v. a h.v.) exulantské zpěvníky pobělohorského období. Reformované sbory zpívali ženevské žalmy a luterské sbory přijaly zpívanou liturgii. Nová tvorba písní se zatím děje jen ve velmi malé míře, často jde o překlady cizojazyčných písní, které se upravují, „upřesňují“ v duchu osvícenství. V Leškově zpěvníku (red. Štěpán Leška, nenotovaný, Praha, 1796, 1884) nalézáme také písně německých a dánských osvícenců, jako: C.F.Gellert, Ph.F. Friedrich, J.A.Cramer (EZ 291, 451, 523, 164). Z vědomí kontinuity národa a evangelictví se začíná navazovat na písňové hodnoty reformace, zejména na zpěvy husitské a bratrské. Zpěvníky reformované církve jako Tardyho kancionál(1868), Šebestův zpěvník (1879 nové přebásnění všech ženevských žalmů) obsahují velký počet reformačních písní.

 

 Revival

 

V 2. pol. 19.st., k nám přichází tento druh anglosaské probuzenecké písně. Tento typ písně, který byl původně určen pro náboženské užití mimo bohoslužebný rámec „pro školu a dům“, jak jest uvedeno ve zpěvníku Lyra siónská (1871, vydavatel Josef Baštecký), se postupně stává velmi oblíbeným žánrem duchovních písní v evangelické církvi. Obliba revivalů přetrvává, hlavně u dnešní starší generace. Další významné zpěvníky, které obsahují revivalové písně, např. Písně cestou života, vydal reformovaný farář a velmi talentovaný básník Ludvík Bohumil Kašpar (1837-1901). Melodika písní z tohoto období (EZ 198, 219, 560) je jednoduchá, líbivá, pro lid lehce zapamatovatelná, a dle vzorů amerických autorů L. Masona a W.B. Bradburyho, často opatřena čtyřhlasou homofonní sazbou. Čtyřhlasé revivalové písně s melodií pokaždé v sopránu, byly první formou chorálního vícehlasu v obnoveném českém evangelictví.

Mezi významné překladatele patří Josef Baštecký (1844-1922). (22 textů v EZ). V naší církvi se poměrně často zpívá jeho píseň EZ 379 Stvoř srdce čisté, Bože, mi.  J.Baštecký a podobně i Josef Karafiát (198 Pod ochranou nejvyššího, 560 Jako holubička tichá), měli velké obdarování psát básně a písně pro různé generace. Jejich písně byly určeny i nově přicházejícím členům do církve, byly srozumitelné i lidem, kteří neměli veliké vlohy, vzdělání a rozvinutý vkus. Pro tyto sociální vrstvy psali J. Baštecký, L.B. Kašpar, J. Karafiát, J.Janata ml. své texty a písně. Jejich zpěvy, plné vyznavačských tónů, byly posilou, ba často hudebně znějícím symbolem v dobách budování církve. Tuto metodu převzali od svých amerických kolegů (L.Mason, W.B. Bradbury), jejichž písně byly určeny především katechetickým a misijním účelům.

 

 

IV. Od 1918 – současnost

 

Ve svobodném období první republiky (od r. 1918 až do období protektorátu), na půdě nově vzniklé ČCE se začala spontánně rozvíjet hudební činnost, která se hlavně zaměřovala na vícehlasé úpravy zpěvů české reformace (viz úpravy Adolfa Cmírala, Jaromíra Urbance) a  probuzeneckých písní, které byly stále velmi oblíbené. O nové tvorbě nelze říci, že byla novátorská, ani epigonální, ale se soustřeďovala na praxi amatérských sborů v církvi. Mnoho nově vzniklých písní obsahuje lidové elementy zkombinované se sentimentalitou, které dohromady se „sladkou“ melodikou působí dojemně. Tyto zpěvy se často doprovázely na harmonia. Mezi písně z tohoto období, které jsou i v dnešní církvi aktuální, a opírají se o biblický základ, patří např. píseň J. Urbance a Lubomíra Balcara

 

Po r. 1918 se církev začala rozrůstat. Postavilo se několik kostelů a modliteben. Vyhlásily se sbírky pro výstavbu nových varhan. Mezi autory české evangelické písně 20. st. v EZ  můžeme jmenovat:

 

 

 V posledních 2 desetiletích vznikají zpěvníky pro mládež Nová píseňa Svítá(spirituály, tradicionály, gospely, zpěvy z Taizé, folk, swing, etc.). „Kytarové písně“ pro mládež ze zpěvníku „Svítá“ hrály významnou roli v době totality. V textech se objevovali zašifrované tóny protestu proti bezpráví a totalitní moci a v neposlední řadě to byly zpěvy, které byly odpovědí na biblickou zvěst – proto většina z těchto písní jsou i dnes aktuální. Kombinace písní z EZ, Svítá a BTS je při bohoslužbách realizovatelná – vše záleží na vhodném výběru písní a na typu bohoslužeb. Totéž platí pro využívání různých hudebních nástrojů a forem provedení. V r. 2000 vychází dodatek k EZ, který rozšiřuje písňový repertoár církve. V dodatku jsou zařazeny i  tzv. rytmické písně ze zpěvníku Svítá, jejichž čelným představitelem je hudebně nadaný farář Miloš Rejchrt (EZ 627, 632, 667, 675, 692, 697). Mezi zajímavé nové české melodie v dodatku patří také písně Petra Ebena (EZ 613, 616, 671, 678, 684), které jsme převzali z katolického prostředí. Zajímaví autoři v D (kromě Ebena a Rejchrtů):

 

 

V současné době probíhá práce na novém zpěvníku, který bude obsahovat řadu nových a znovuobjevených písňových i nepísňových zpěvů z různých tradic a koutů země.