Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Jurova pobožnost na Otavě o lodích, pádlování a životě.

Kazatel 1, 3-11

Věčný koloběh

Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat ; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byli před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.

Tedy jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Tak tohle si poslední dobou (hlavně na lodi) říkám dost často. Pluju pořád jedním směrem, háček nepádluje :) , žádná změna, stereotyp. Občas už ani nevnímám nic kolem. Jsem tím pachtěním úplně omámenej. A to je potom dost nečekaný, když se začne něco dít. Háček najednou pádluje, proud zesílí a loď pluje bez námahy. Říkám si, tak a už nemusím makat vůbec. Dobrý je, že v životě se mi tohle všechno stává taky. Nedělám nic a všechno kolem mě se děje úplně samo. To je žůžo :) . Jenže jen do chvíle, kdy narazím na překážku, najedu do břehu nebo se vyklopím z lodi. Občas taky v životě narazím do jiné lodě a už jsem taky pádloval proti proudu a vplul do slepého ramene. Prostě mi po chvíli dojde, že svoji loď (život) musím nějak řídit. Slunce je v pohodě, vždycky se ráno včas ukáže na správným místě. Řeky to maj taky jednoduchý. Někde vzniknou, pak si jen tak šplouchaj o břehy a spěchaj do moře, které se jimi nepřeplní, takže nemaj co zkazit. Ale kam má směřovat člověk, aby doplul do cíle? A hlavně, jak má plout? Má se jen tak nechat unášet proudem a dát věcem volný průběh, když události jen těžko ovlivní? Stejně každý musí jednou zaniknout jako řeka v moři. Nač se tedy pachtit a lopotit pod sluncem, proč řídit svoji loď, sbírat po sobě odpadky a dělat spoustu jiných zbytečných věcí? Jednoduše proto, že člověk není na světě sám. Spolu s ním pluje mnoho jiných a po něm poplují další. A navíc mám zato, že cíl, který člověk hledá a pluje k němu, je ukryt už v jeho samotné cestě života…

Modlitba

Pane, děkujeme Ti za cestu života, kterou jsi nám vytyčil. Děkujeme, že po ní můžeme kráčet a nejsme na ní sami. Prosíme Tě, dej nám odvahu čelit všem překážkám, které v životě potkáme. Dej nám také rozum, lásku a cit, abychom nenaráželi do jiných lodí. Amen.

Svítá 489 Závěr