Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Prohlédněte si obrázek a napište jedno slovo, které Vás k němu napadne. Poslechněte si biblický text z 2. knihy Královské 22. kapitoly a opět napište jedno slovo. Ze získaných slov napište (pře)vyprávění v deseti větách.

ÚDIV

PROZŘENÍ

ROZEPŘE

VYPRÁVĚNÍ

SLÁVA

POKÁNÍ

NÁVRAT

JEDNÁNÍ

ZLÉ

ROZTRHNUTÍ ROUCHA

NEVÍM

OPRAVA

I stalo se za dnů judského krále Jošijáše, když tak jednou poslouchal vyprávění o rozepři, zlém jednání svého lidu, že jeho počáteční údiv vystřídalo prozření. Činil pokání, roztrhl své roucho, učinil opravu zaběhnutých pořádků - pokorný návrat k Hospodinu. Nevím, jestli se Hospodin smiluje, ale Boží sláva zůstává.

Budu Vám vyprávět příběh o udiveném návratu Izraele, lidu Božího k Hospodinu. Udivený velekněz Chilkijáš našel Mojžíšův zákon v chrámu pod hromadou stříbra. Proč ho tam tak zle zapomněli? Nevím, ale král se rozhodl činit pokání. Sláva, Pán Bůh už začal planout hněvem proti nevěrnému lidu. Jošijáš roztrhnul roucho a začal jednat podle Boží vůle. Opravil tak svůj lid, který z rozepří prozřel a opět uvěřil Hospodinu.

Zlé to věci děli se v Izraeli, že ani vyprávět se to nedá. Náhle však veliké to pozdvižení a údiv nastal, když kniha zákona našla se. Rozepře, spory a pronásledování ustal a sláva Boží skrze pokání v rouše roztrženém opravu přinesla. A teď už opravdu nevím, co napsat dále; tedy Amen.

Při pohledu na obrázek mě napadlo slovo rozepře. Stihl mě však údiv, jelikož David ho zhodnotil jako prozření. Vyslechl jsem vyprávění a nebylo to žádná sláva. Přikláním se však nakonec ke slovu pokání. Král totiž roztrhnul své roucho a bylo jasné, že Izrael a Judu stihnou zlé časy. Král se svým jednáním snažil o návrat Izraele k Bohu. Nikdo nevěděl, co bude dál. Oprava se zdála být nemožná.

Na břehu zlé řeky Smrdutky seděl šnek: Nevím, co tam dělal, zdál se být ve vnitřní rozepři. Po chvíli mlčení se na mě podíval a k mému údivu ke mně začal pomalu promlouvat. Přisedni dvounohý a poslechni mé vyprávění. Když jsem byl malý šneček spadlo na mě roztrhnuté roucho. Nu, k nošení už nebylo. Oprava již nebyla možná, takže jsem se rozhodl udělat si z něj domeček. Opustil jsem ulitu a s velikou slávou jsem se přestěhoval do krásně teploučkého a heboučkého roucha. Byl jsem šťastný. Po třech měsících ale přilítli moli a bez prozření roucho sežrali. Nezbývalo mi, než myslet na návrat do úlity. K mému zděšení jsem zjistil, že mi ji někdo ukradl a zbyli mi tak jen oči pro pokání. A proto dvounohý – drž se své úlity.

Údiv : Kdo to je?

Podezření : Ty jsi zloděj?

Rozepře : Ne, nejsem.

Vyprávění : Jsem tvůj nevlastní bratr, počatý od šesté manželky tvého otce

Sláva : Tak to je třeba zapít.

Pokání : Odpusť, že jsem Tě považoval za zloděje.

Zlé : To ode mne bylo hloupé.

Jednání : Nezlobíš se?

Návrat : Dávno jsem Ti odpustil.

Roztrhnutí roucha, nevím : Sakra, kde jsem si tu díru udělal?

Oprava : Neboj, brácho, spolu to zašijem :)