Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Mezi námi (Ef 4,25-32) – Kázání faráře Romana Mazura pronesené na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže v Litomyšli 30. září 2007  

BIBLICKÁ ČTENÍ:
Introit: Ž 12,7                                     Text: Ef 4,25-32

Úvod

V žádné jiné době neměl člověk tolik příležitostí komunikovat jako my. Můžeme šeptat, mluvit, křičet, řvát. Také se usmát, mračit, vraštit čelo, založit ruce. Píšeme články, básně, knihy, blogy. Sledujeme internet, televizi, noviny, knihy. Esemeskujeme, telefonujeme, chatujeme, mailujeme... V žádné jiné době neměl člověk tolik příležitostí komunikovat jako my. A přece se zdá, že na samotné podstatě mezilidské komunikace se moc nezměnilo. Vyjít s tím druhým dobře je naopak možná ještě náročnější než dříve. A tak se rodiny dále rozpadají, přátelství zanikají a rodiče si dál nerozumí se svými dospívajícími dětmi...

Bůh komunikuje

Naše řeč – a komunikace vůbec –  je nádherným Božím darem. Jde o schopnost, která je odrazem naší podobnosti Bohu. Bible ukazuje od první do poslední stránky, že Bůh má neustálou potřebu s námi lidmi komunikovat. Nejrůznějšími způsoby.

Všimněme si např. onoho známého „I řekl Bůh“ z prvních kapitol Bible. Mohl si to jen pomyslet! On to však chtěl říci – komunikovat. Nebo vzpomeňme, jak Bůh volal na mladičkého proroka: Samueli! Jakou měl touhu ho oslovit, promluvit s ním! Hospodinův hlas vzal v tu chvíli na sebe takovou podobu, že si ho Samuel spletl s hlasem strýčka Élího: Élí už není nejmladší, tak asi potřebuje s něčím pomoci!

Když má později Nový zákon shrnout, jaká je podstata Božího jednání s námi, použije na klíčovém místě tento obrat: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ (J 1,1) I samotný Ježíš Kristus, náš Pán, Vyvolený Boží, je Boží řeč, která na sebe vzala podobu lidského těla!
Nejenže Hospodin nepřestává k člověku hovořit. On je také vždy připraven a ochoten naslouchat: „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží“ (1P 5,7). Máte starost: Řekněte mu o ní, sdílejte ji s ním, komunikujte o ní s Bohem!

Celá Bible je tak příběhem komunikace mezi Bohem a člověkem.

Člověk komunikuje

Dnes ovšem budeme hovořit hlavně o mezilidské komunikaci. Nejen komunikovat s Bohem, ale také komunikovat s bližním – i to patří podle Bible k podstatě lidského života. Proto dostal Adam Evu, aby spolu mohli žít, pracovat, komunikovat. Proto jsou kolem nás rodiče, přátelé, spolukřesťané...
Proč je mezilidská komunikace tak významná a potřebná? Jednoduše proto, že svět druhého je jiný než můj. Jeho vnímání, myšlení, pocity a rozhodnutí nejdou stejnou cestou jako mé. Pak také chápeme, že jde o základní životní potřebu – být pochopen, povzbuzen, oceněn, uznán...

Proč to ale mezi námi tak často vázne? Co velmi často ubližuje našim vztahům? Manželským, ale také rodičovským, sourozeneckým, kolegiálním, sousedským, bratrským a sesterským v církvi? To, že spolu málo mluvíme nebo spolu mluvíme špatně. Vztahy zabíjí, pokud spolu ti dva odmítají komunikovat nebo pokud přílišné zkreslení zabraňuje vzájemnému porozumění a smíření.

Problémy v komunikaci I: Zaměřenost na sebe

Otevřít ústa, příp. komunikovat gesty a tím něco vyjádřit, umíme všichni. Proč se vztahy přesto tak často bortí kvůli poruchám komunikace? Nejprve proto, že jako lidé většinou nenasloucháme proto, abychom pochopili, ale proto, abychom odpověděli. Buďto mluvíme, nebo se chystáme mluvit: "Měl jsem přesně stejné problémy. Poslechni si, jak jsem to řešil já!" Jsme přeplněni svou vlastní pravdou, svým vlastním životopisem. Jak to nechtěně vyjádřil jeden otec dospívajícího syna: "Nerozumím svému dítěti. Vůbec mne nechce poslouchat!" Jako by porozumění nespočívalo v tom, že nasloucháme!

První biblická rada tedy zní: Dej tomu druhému uctivou přednost. Nejprve se snaž pochopit. Když s někým mluvíš, zaměř se na něho, ne na sebe. Na jeho slova, pocity, hledání... Přestaň alespoň chvíli mluvit! Vžij se do jeho situace. Zvláště pokud ti sděluje něco osobního, něco zraňujícího nebo něco, s čím  zásadně nesouhlasíš, zkus se podívat na situaci i z jeho pohledu. Být rychlý k slyšení a pomalý k mluvení – to je první biblická rada, jak kvalitně komunikovat.

Problémy v komunikaci II: Hněv, hrubost a lež

Slova nejsou nikdy „jen slova“! Mohou sjednotit nebo rozdělit, požehnat nebo proklít, uzdravit nebo zranit, povzbudit nebo srazit, osvítit nebo zatemnit.
Bible radí: " Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.“ (Ef 4,29) „Špatným“ slovem se zde míní něco zpráchnivělého a shnilého. Jsme-li ovládáni hněvem, jsme-li hrubí nebo dokonce lžeme, pak se komunikace – a vůbec celý vztah – kazí.

Např. hněv! Hněv je velmi riskantní emoce. Bible to dobře ví. Už
v našem dnešním textu je zmíněn ve dvou různých souvislostech. Nejprve jako přípustný, „spravedlivý“ hněv. Asi takový, jaký ovládl Ježíše, když čistil s důtkami v ruce chrám.  Ovšem i tento přípustný hněv musí být pozorně hlídán, cenzurován. Není to přece jen od zlého? máme se ptát. A i když je hněv spravedlivý, nemáme ho v sobě nosit příliš dlouho. Než zapadne slunce, máme od něj své srdce očistit. A pak – říká Bible – je ještě druhý hněv. A ten je striktně zakázán, protože je od začátku nespravedlivý, hříšný a destruktivní.
Hrubost a vulgarita jsou dalším ničícím faktorem: "Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (4,31-32) Jsou slova a věty, které naprosto spolehlivě zabíjejí vztah: „Vždycky jsem věděl, že nejsi nic jiného než hlupák!“ „Proč jsem si tě vůbec bral?“

Alternativou je laskavost. Že je někdo laskavý, se řecky řekne „chréstos“. Náhodou to zní velmi podobně slůvku „Kristus“, řecky „christos“. První křesťané si této náhody všimli a pohráli si s ní: Máme být laskaví (chréstos)  jako náš Pán (Christos). Jsme přece jeho následovníci!

A nesmíme zapomenout na lež! "Proto zanechte lži a 'mluvte pravdu každý se svým bližním', vždyť jste údy téhož těla." (v. 25) Ježíšovi vyznavači mají být známí jako čestní a spolehliví lidé, na jejichž slovo se dá spolehnout.

Problémy v komunikaci III: Plytkost způsobená nedostatkem času a důvěry

Každý psycholog věnující se mezilidské komunikaci nás upozorní: Jsou různé úrovně komunikace. Od tzv. „klišé komunikace“ (“To je dneska zase počasí!“) na nejnižší rovině až po dialog otevřených srdcí na nejhlubší rovině. Právě jen komunikace na vyšších rovinách odhalí podstatu toho, co ten druhý cítí a potřebuje. Taková komunikace ovšem potřebuje důvěru a čas. Hodně času.

Dejme tomu druhému prostor a čas a dovolme mu mluvit vlastním tempem. Uvolněme se a dovolme mu, aby se také uvolnil. Nedovolme, aby nás něco rozptylovalo. Pečlivě naslouchat znamená být ochoten vypnout televizi, zavřít dveře, přestat si číst e-maily nebo zmáčknout tlačítko „exit“ při hraní počítačové hry.

Buďme trpěliví. Některým lidem trvá déle, než naleznou ta správná slova, vytvoří si názor nebo si záležitost vyjasní. Dejme jim čas, aby před tím, než jim odpovíme, stihli vyjádřit vše, co měli v úmyslu. Každá publikace o tom, jak dosáhnout dlouhodobě šťastného manželství, obsahuje stejnou radu manželům: Minimálně jednou týdně si udělejte čas na dlouhý a pozorný rozhovor.  Ale nejen krásné manželství – klíč k jakémukoli kvalitnímu vztahu nacházíme v tom, že spolu hodně a kvalitně komunikujeme.

Intenzivní, pravdivá a laskavá komunikace je zakotvena v Bohu.

I když dnes mluvíme především o mezilidské komunikaci, zde se musíme ještě jednou vrátit k vztahu mezi člověkem a Bohem. Protože: Jaké je Boží slovo k nám, takové má být naše slovo k ostatním.

Totiž: Souboj mezi pravdou a lží, mezi laskavostí a hrubostí, mezi zaměřeností na sebe a na druhého je nepřetržitý. Abychom mohli žít a komunikovat pravdivě, musíme být hluboce zakořeněni v Boží síle a pravdě.
Být ochoten naslouchat, vyhýbat se hrubosti, hněvu a lži a udělat si na druhého čas – to není jenom tak. Často to sami ze sebe nedokážeme. Prameny Boží komunikace jsou nám však stále otevřeny. Něco z jejich bohatství si jistě můžeme ponechat pro sebe. Mnoho však zůstane i pro lidi kolem nás!

Závěr

Jak skončit? Jeden slavný španělský režisér, jehož jméno neumím vyslovit, natočil před nedávnem film, který se jmenoval „Mluv s ní“. Kolik vztahů by se prohloubilo a zachránilo, kdybychom se drželi této prosté rady: Mluv s ní! Mluv s ním! Zastav se a mluv s ní, mluv s ním a to především znamená mluv s NÍM!