Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Hlavní přednáška Jardy Pechara ze sjezdu mládeže 07 v Litomyšli "Mezi námi". Objeví se v ní pěkná galérka: Broučci, David Torkington, Komenský, Chesterton, Robinson Crusoe, apoštol Pavel, Roger E. Allan, setník Kornélius, Adam, Abraham, Job, Ježíš a samozřejmě nechybí medvídek Pú :-)

Komu – ni(c)k - a cé

Následující povídání bude rozděleno do třech bloků: (1) Komu  (2)ni(c)k  (3) a cé, tedy nejprve komu – tedy s kým je vlastně možno komunikovat a k čemu je to vůbec dobré, dále nick, coby přezdívka pro úvahu nad tím, co jsme zač my a do třetice a cé – tedy v pražském poněkud (s odpuštěním) otlemeném dialektu „a co“ – tedy a co s tím. A to vše na pozadí biblické zvěsti a knihy, která na zařazení do biblického kánonu teprve čeká, ale jistě se dočká – Medvídka Pú.

Nejprve postřeh ze slovníku cizích slov: pojem „komunikace“ je vysvětlen následovně: 1. veřejné dopravní prostředky, veřejná doprava, spojení, styk, dorozumívání, 2. prostor sloužící ke spojení dopravními prostředky (např. cesta, silnice, dráha apod.).

To všechno má společné jedno: komunikace je prostředek který slouží vzájemnému přibližování. Či vzdalování – jak dle potřeby. Řečeno s Ijáčkem: rozmyslete všechny možnosti, než se začnete bavit . Komunikace je cesta v doslovném i obrazném slova smyslu – není cílem sama o sobě. Je prostředkem k dosažení čehosi jiného – společenství, vztahu. Není-li komunikace, nedosáhneme toho. Mizerná komunikace je lepší, než žádná a dobrá komunikace je lepší, než mizerná. Zkusme se tedy zamyslet, s kým je možno budovat takovouto cestu, co jsme my, když už se cesty budovat pokoušíme a konečně co s tím dál nadělat. Cesta vzniká tím, že se po ní kráčí. Komunikace nelítá okolo nás, ale teprve tím, že komunikujeme, tak komunikace vzniká.

Komunikace je důležitá věc, jak vysvětloval Medvídkovi Pú cizinec v knize „Pú a Management“ od Rogera E. Allana (to je jeden z takzvaných „apokryfních spisů“ k Medvídkovi Pú). Ilustruje to velmi názorně: Kdyby Medvídek Pú nekomunikoval s Kryštůfkem Robinem, tak by možná ještě teď visel na modrém balónku a zpíval písničku o mráčku – a my bychom neměli žádný další příběh.

Abych snad nebyl nějakým zarputilým konzervativcem osočen z toho, že neuvedu biblický příklad o důležitosti komunikace, tak připomenu příběh z knihy Jozue (22,10nn): Kmeny Ruben, Gád a polovina kmene Manasses, které měly území na východ od řeky Jordán, tak si postavily nápadný oltář. Ostatní kmeny žijící na západě se domnívaly, že jejich bratři na druhém břehu Jordánu odpadli od společné víry, a připravovaly se proto k válce proti „vzbouřencům“. Než se ale do války pustily, vyslaly delegaci, jejímž posláním bylo s východními kmeny komunikovat.

Ukázalo se, že oltář nebyl postaven proto, aby na něm bylo obětováno, ale pouze jako znamení příslušnosti zajordánských kmenů k Božímu lidu. Jejich vysvětlení bylo natolik přesvědčivé, že ostatní kmeny upustily od svého plánu a proti oněm dvěma a půl kmene nepodnikly žádné kroky. Jejich komunikace odvrátila ozbrojený konflikt.

Komu – ni(c)k - a cé

Tedy nejprve „komu“. Kdo s kým vlastně může komunikovat a proč by to u všech všudy měl dělat. Ať otevřete Bibli kdekoliv, pořád tam někdo s někým komunikuje. Otevřete jí na začátku a hned tam Bůh cosi povídá. Otevřete jí na konci a Duch a nevěsta tam říkají „Přijď!“ A poslední výzva celé Bible nám lidem je: Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života . (Zj 22:17). Zdá se tedy, že mimo okamžiku, kdy budeme hasit žízeň v prameni vody života, budeme žvanit až do skonání věků. Tedy – co pravím žvanit – budeme  komunikovat. Tož tedy kdo s kým u všech všudy komunikovat může? Nu – v zásadě kdokoliv s kýmkoliv.

Na prvním místě jsme to my sami. Sami se sebou. Povídat si sám se sebou, říct něco sám sobě – dělal to Abraham, dělal to král David, dělal to moudrý král Šalamoun, dělal to Medvídek Pú… Konec konců – Bůh to také dělá. A proč by mělo být špatné popovídat si s člověkem, se kterým mám tolik společných zájmů, o kterém toho tolik vím a on toho tolik ví o mně – jak jsem já sám.

Proč komunikovat sám se sebou? Čas věnovaný rozhovoru sám se sebou není časem ztraceným. Je to totiž čas, který věnujeme úklidu ve vlastním nitru. „Poznej sám sebe!“ bylo nadepsáno nad Delfskou věštírnou, aby každý, kdo vstupuje, tak věděl, že teprve od poznání sebe sama je možno odvozovat poznání jiných a poznání budoucnosti. Udělejme si čas sami na sebe. Promluvme čas od času sám se sebou. Není na škodu (spolu s Komenským) po všelikém bloudění v labyrintu tohoto světa vstoupit do domu srdce svého a zavřít za sebou dveře. A aj, bude tam tma a dá nám dost práce se rozkoukat. Ale stojí to za to. Prohrabat se všemi těmi šuplíky, skříňkami a poličkami a zamyslet se nad tím, kdo tam všechno to harampádí nanosil a jestli by náhodou nestálo za to něco z toho vyhodit a naopak jestli v tom našem srdci něco nechybí, co by tam mělo být.

Cesta sám do sebe není dlouhá, ale vybudovat ji není jednoduché. Poznat sám sebe, tedy naučit se zpytovat vlastní svědomí, odhalit skryté touhy, přiznat sám sobě motivace k tomu, co dělám… Kolikrát si starostí o druhé jen kompenzoval neschopnost pomoci sám sobě… „To je z toho, že nemáš dost velký vchod“, bručel Pú , když se zaseknul odcházeje z návštěvy u králíčka. A přitom dozajista i on věděl, to, co věděl králíček, totiž že jeden z nich moc jedl a králíček to nebyl… Kolikrát se už člověk raději vrhl do pomoci druhým, aby sám sobě nemusel přiznat, že je v té samé věci v průšvihu… Ale jak to člověk dělá častěji, je to jako s tou cestou – časem se z neprostupné houštiny vyklube prošlapaná pěšinka po které se bude chodit jedna radost.

Poznej sám sebe. Poznej to, co sis doposud bál přiznat a v rozhovoru sám se sebou hledej, co se v tobě skrývá a co s tebou všechno hýbá. Ono se hezky mluví o svobodné vůli a svobodném rozhodování, o tom, že dělám jen to, co sám chci, co jsem si sám vymyslel – ale je to mýtus. Nic takového neexistuje. Copak je naše rozhodování skutečně svobodné? Skutečně v našem rozhodování není nic, co by nás někam tlačilo, aniž bychom si toho byli vědomi…? Kolik z toho, co jsme kdy viděli, slyšeli či prožili se nějak nezarylo do našeho podvědomí, my už si to ani neuvědomujeme, ale je to v nás a v určitém okamžiku nás to ovlivní. Psychologové mají celou řadu testů, kterými tyto skryté prožitky odhalují a ukazují, jak člověka ovlivňují dávno zapomenuté prožitky z dětství či dokonce z prenatálního období! Jak fikaně na nás působí reklama a ta se s tím ani netají, že nás chce ovlivnit! Což teprve jak na nás působí to, u čeho si to neuvědomujeme – jak na nás působí jazyk, kterým mluvíme, slovní zásoba a jeho gramatické struktury… Je toho příliš mnoho, co nás ovlivňuje – dědičnost, výchova, kultura, prostředí, vlastní prožitky, než abychom mohli tvrdit, že jsme svobodní. A my si ve většině případů ani neuvědomujeme, že nás ovlivňují. Ale měli bychom si to uvědomovat. Měli bychom mluvit sami se sebou, prošlapávat si cestičku do vlastního nitra, abychom sami sebe poznali, abychom sami sobě rozuměli. Teprve v okamžiku, kdy rozumíme tomu, co nás ovlivnilo, tak s tím můžeme něco dělat. Komunikovat sám se sebou je důležité, protože teprve poznám-li sám sebe, mohu odlišit sebe od druhých, nevkládat do jejich výpovědí své myšlenky, nepodsouvat jim své představy.

Nu – a pak se porozhlédněme okolo sebe. Komunikace s druhými lidmi. Jak je to s lidmi okolo nás. Jak je to s cestami, které k nim vedou? Dá se po nich chodit? A udělal jsem něco pro to, aby se po nich chodit dalo? Jen se tak v duchu rozhlédněte kolem sebe – jak je to ve vašem životě. Jak je k nim prošlapaná cestička? Co táta s mámou, rodina, partner / partnerka, přátelé, kamarádi, známí, sousedi, spolužáci a spolupracovníci…

Učené příručky praví, že právě nefunkční komunikace mezi partnery je nejčastější příčinou neshod. Má to svojí logiku. K čemu vlastně potřebujeme druhé?! Potřebujeme je vůbec? A když odpovíme, že ano, že je potřebujeme – tak tedy k čemu je potřebujeme? Žijeme v bohaté společnosti a na to, abychom neumřeli hlady v podstatě žádné konkrétní lidi nepotřebujeme – stačí anonymní stát, který se o nás formou sociální podpory postará. Na místo fyzických potřeb nás k druhým poutají potřeby emocionální, které je ale snazší potlačit, než se je naučit srozumitelně vyjadřovat. Když má jeden hlad a nemá co jíst, tak donekonečna se to utloukat nedá. Když člověk nechce umřít hlady, tak dříve nebo později už to přestane skrývat a díky komunikaci s druhými nějaké jídlo získá. Takový pavouk se musí naučit komunikovat s pavoučicí těmi správnými otřesy sítě, protože když se bude klepat v té síti špatně, splete si ho pavoučice s mouchou a sežere ho ještě před manželskými radovánkami.

U nás lidí tato potřeba správně komunikovat, správně sdělit svoji myšlenku není tak intenzivní. Když někdo potřebuje prostě pokecat a podrbat za uchem, tak tato potřeba není tak intenzivní, aby kvůli ní jeden umřel. Mnohdy si ani pořádně neuvědomíme, v čem že je podstata našich smutků, právě proto, že mohou být intenzivní, ale neohrožují na životě. A přitom nás to trápí a kdyby nám někdo prostě jen podrbal záda, hned by nám bylo lépe. Takový Medvídek Pú, když chtěl med, tak si ho vždycky dokázal sehnat, i když je to medvěd s malým rozumem. Když ale chtěl chodit jiným způsobem, než že ho Kryštůfek Robin táhl za sebou za nohu, takže Púovi mlátila hlava o schody – bum, bum, bum…, tušil, že je něco v nepořádku, ale poradit si s tím nedokázal.

Jenže když tato potřeba není uspokojena, tak to taky někde vybublá na povrch a ku radosti to nebude. Budeme ne nepodobni medvídkovi Pú, protože i nás z toho bude nejspíš bolet hlava – ať již v doslovném či v obrazném slova smyslu. Komunikovat tedy stojí za to, stojí za to budovat ty cesty od jednoho k druhému, prošlapávat je, aby se po nich snáz chodilo. Začít pěkně u sebe  vždyť už to víme „poznej sám sebe!“ A pak ze svého nitra vylézt a vyrazit za druhými. Jestli jste četli Robinsona Crusoe, možná ve vás zůstal dojem, jaká je to pohodovka si na nějakých patnáct let odfrknout od ostatních. Historická pravda Alexandra Selkirka byla taková, že ho nalezli již po roce pološíleného ze samoty. Už v ráji Adam poznal že není dobře člověku samotnému. Potřebujeme druhé. Můžeme-li věřit Karlu Jaspersovi, pak  člověk, který je izolovanou bytostí, tak není schopen si plně uvědomit ani sebe sama. Již tedy z čistě sobeckých důvodů je potřeba komunikovat s druhými.

Už víme, že je možno komunikovat sám se sebou, prošlapávat si cestu do vlastního srdce, naslouchat svému nitru.

Už víme, že je možno komunikovat s druhými, prošlapávat cestu k nim a naslouchat jim

A do třetice pak je potřeba komunikovat s Bohem. Prošlapávat tuhle cestu, mluvit s ním a naslouchat jemu.

Proč?! Proč mluvit s Bohem? Proč se modlit? Nemám konkordanci k medvídkovi Pú a tak pokud vím, tak slovo „Bůh“ se v něm vyskytuje jen na jednom jediném místě, totiž když Prasátko nese Ijáčkovi balónek jako dárek k narozeninám, balónek praskne a Prasátko napadne, že je na měsíci nebo Bůh ví kde…  V případě přednášky o Boží vševědoucnosti bych se od exegeze tohoto textu dozajista dostal k nějakým zásadním poznatkům, ale v případě přednášky o komunikaci mi připadlo, že z kontextu jasně vyplývá, že text hovoří o něčem jiném, než že by Prasátko na modlitbách zjišťovalo, je-li na měsíci či kde jinde. Nehledě na to, že když byste nahlédli do originálních textů, tak byste zjistili, že je zde docela obyčejné „somewhere“ – kdesi. Jakkoliv je mi to tedy líto, obrátím se v následujících odstavcích ke knihám, kde o tom, že náleží do Bible, není pochyb, tedy k Novému Zákonu.

Když čteme v Evangeliích o Ježíšovi a apoštolech, když čteme, Skutky apoštolské či epištoly, ale i když čteme příběhy ze života světců, divíme se zázrakům, které konali. Přeci jen ještě vzpomenu Medvídka Pú – Pú viděl med, cítil med, ale nemohl se dobře na med dostat . Právě tak my vidíme Boží moc, cítíme, že by to tak nějak mělo být i s námi a není-li to tak s námi, pak je něco v nepořádku. Proč? Proč to takhle nefunguje s námi?!

Mám odpověď. Nevím, jestli je vyčerpávající, ale určitě ukazuje správným směrem. Dumáme nad tím, že Ježíš chodil po vodě. Na to jsem slyšel výkladů nespočet. Ale že se před tím kdesi o samotě modlil (Mt 14,23), o tom ani slovo. V Bibli je takových míst mluvících o tom, že se Ježíš modlil a my si dokolečka opakujeme jen ty Getsemany! Že uzdravil Petrovu tchýni, uzdravoval další nemocné a vyháněl zlé duchy – o tom se mluví. Ale že druhý den ráno, ještě za tmy odešel kamsi do samoty, aby se modlil (Mk 1,35) – zase nic. Stalo se, že učedníci nemohli uzdravit jakéhosi posedlého a Ježíš jim řekl: „Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou.“ A až mladší rukopisy dodávají  …a postem. Snad pozdějším opisovačům připadlo trapné to, co z toho původního textu jasně vyplývá, že jediný problém, proč učedníci nemohli dělat totéž, co Ježíš, bylo prostě to, že se nemodlili. Po modlitbě na právě pokřtěného Ježíše sestoupil Duch svatý (Lk 3,21) a po modlitbě sestoupil o Letnicích na apoštoly. Než vyvolil dvanáct, strávil Ježíš na modlitbách celou noc (Lk 6,12). Proměna na hoře Tábor proběhla při modlitbě (Lk 9,28-9). Proto, že viděli Ježíše se modlit, tak po něm učedníci chtěli, aby je také naučil modlit se a dostali jako vzorovou modlitbu slavný Otče náš (Lk 11,1nn). Modlitba nás proměňuje. A kdyby jen nás! Bylo to po Ježíšově modlitbě, když Petr jako první za všechny apoštoly vyznal, že Ježíš je Boží Mesiáš (Lk 9,18). Naše modlitba proměňuje svět okolo nás.

Mohl bych takhle pokračovat vyprávěním o všech apoštolech. Čerstvě obrácený Pavel (mimochodem – Ananiáš zastihuje osleplého Pavla na modlitbách!) se vrhl do misie hned v Damašku a  chtěli ho zabít. Tak tak, že utekl. Přesunul se do Jeruzaléma, kázal, kázal – a zase ho chtěli zabít. A tak ho bratří raději poslali pryč. Neslyšíme o jediném obráceném, jen o zmatcích. Z několika životopisných poznámek v epištolách pak ale slyšíme, že Pavel odešel na tři roky do samoty kdesi v Arábii a do klidu Damašku – a pak se z něj stal apoštol pohanů.

První pokřtěný neobřezaný – Setník Kornélius. Čteme o něm: „Byl to člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu.“ A pak za ním přišel a pokřtil ho Petr, který se modlil na střeše svého domu, když upadl do vytržení mysli a v obrazné řeči znamení rozpoznal, že nemá pohrdat neobřezanými. Když Petra zavřeli a on spal připoutaný ke dvěma vojákům, tak se za něj modlila celá církev – a on byl z vězení vysvobozen. Pavel a Silas byli z vězení vysvobození po zemětřesení, které následovalo po – no to byste neuhádli – samozřejmě, po modlitbě.

Řekl kdosi chytrý: modlitba, to je slovo, kterým označujeme způsob, kterým do našich životů vstupuje Boží láska, Boží moc. Stařičká historka evangelizačního letáčku. Za kazatelem přišel mladík s textem z Matoušova evangelia (21,22): … věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit . A mladík se ptá, jestli tomu kazatel věří. Ten přisvědčí. A mladík se ptá dál: „Tak proč se víc nemodlíme!?“ První část proslovu končí KOMUnikace

Už víme, že je možno komunikovat sám se sebou, prošlapávat si cestu do vlastního srdce, naslouchat svému nitru, protože jen tak sami sobě porozumíme

Už víme, že je možno komunikovat s druhými, prošlapávat cestu k nim a naslouchat jim, protože jen tak porozumíme jim.

Už víme, že je možno komunikovat s Bohem, prošlapávat cestu k němu, protože jen tak nejen, že porozumíme řádům platným v tomto světě, ale otevřeme si cestu k tomu do těchto řádů vstoupit a měnit je. Měnit sebe, měnit druhé, měnit tento svět.

Následuje druhý: komuNI(C)Kace

Nickname je anglické slovo pro přezdívku. Ze staroanglického an ekename [en i:knejm], tedy přidané, doplněné (eke) jméno, vzniklo někdy v 16. století „a nekename“ tu nakonec máme současné slovíčko nikname – přezdívka. To se pak zkrátilo na dnes běžně používané „nick“ – slovo, které má přes třicet významů a ani jeden nemá nic společného s přezdívkou, ale to už nám v tuto chvíli může být jedno. Pro nás budiž tento výraz odrazem k přemýšlení nad tím, co jsme vlastně zač – my lidé. Čím se lišíme od zbytku světa, od jiných lidí, od dalšího stvoření, od Boha.

Jen podotýkám, že následující slova se vztahují pochopitleně i na Kryštůfka Robina, ale i na medvídka Pú, který o sobě mluví jako o člověku ( „To je hloupé!" řekl Pú. „To má člověk z toho, když se snaží být na Slony hodný." ), a ze stejného důvodu pro Ijáčka ( „Skočil nebo kýchl“ řekl Ijáček, „když se člověk octne na dně řeky, je mu to docela jedno.“ ) a pro Králíčka ( „Ještě že známe Les tak dobře, jinak bychom mohli zabloudit,“ řekl Králíček za půl hodiny a zasmál se tak bezstarostně, jak se jen člověk může smát, když zná Les tak dobře, že nemůže zabloudit. )

O člověku slyšíme hned na začátku Bible následující slova: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. ... I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země .  (Gn 1,27.2,7) Dvě informace o tom, jak je to s námi lidmi. Obě dvě jsme jistě již mnohokrát slyšeli, při nejrůznějších příležitostech se s nimi setkáváme – na straně jedné člověk jakožto obraz Boží a na straně druhé člověk jakožto prach ze země.

Jsou to dvě strany téže mince, zvané člověk. Na straně jedné slyšíme, že jsme prach ze země. Nezní to příliš vznešeně a řekl bych, že Bible ani nechce, aby to vznešeně znělo. Abychom si snad mysleli, že jsme něco víc, než země, ze které pocházíme. Tak to slyšel Adam z Božích úst – prach jsi a v prach se navrátíš. Slyšíme to proto, abychom náhodou nebyli moc nafoukaní. Před Bohem jsme jen prach ze země, prach, který se po několika desítkách let plahočení po této zemi vrátí tam, odkud vyšel.

Zároveň je tu ale text, který jakoby říkal pravý opak ke slovům o prachu, jenž se navrátí v prach. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím . Na první poslech se to moc nesrovnává s těmi slovy o prachu, ale přesto je to opravdu ona zmíněná druhá strana mince, je to stav člověka před Boží tváří, který platí zároveň s těmi slovy o prachu ze země.

Byli jsme učiněni k Božímu obrazu. V okamžiku, když Bůh tvoří člověka, tak ho tvoří tak, aby byl podobný jemu samému. Jsme jako Bůh, jsme stvořeni tak, abychom byli jako on. Jsme stvořeni pro radost a pokoj, jsme stvořeni pro štěstí, ba dokonce jsme stvořeni pro radost, pokoj a štěstí věčné, tak, jako Bůh je věčný. Boží plány s člověkem jsou dobré plány, jsou to plány, které člověka vedou k tomu nejlepšímu, co se dá na zemi dosáhnout. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem , Bůh stvořil člověka, aby vládl všemu stvoření, vládl mu dobře a byl při této vládě šťastný.

Postavme si obě ty výpovědi vedle sebe. Člověk je prach ze země, který byl stvořen k tomu, aby byl k Božímu obrazu. Člověk je nicotný prach, který byl pozdvihnut k vznešenému poslání.

Sami v sobě neneseme nic vznešeného. Když budeme hledat svoji sílu a vznešenost sami v sobě, nalezneme jen prach ze země, prach, který se po letech plahočení po této zemi opět vrátí v prach. Před Bohem však máme vznešenost, která nemá srovnání s ničím jiným v celém vesmíru. O žádné jiné bytosti, ba ani o andělích a nebeských mocnostech, není řečeno něco tak oslavujícího jako o nás lidech. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu. Mezi celým stvořením si Bůh vyhlédl toliko nás, lidi, aby nám svěřil toto zaslíbení. Ve chvíli, kdy svoji sílu, slávu a vznešenost hledáme u Boha, tehdy slyšíme toto slovo – Ano, člověče, ty, který jsi obyčejný prach, který nemáš nic, čím by ses mohl chlubit a povyšovat nad ostatní zvířata, ty, člověče máš v mých očích jedinečnou cenu. Byl jsi stvořen k Božímu obrazu.

Je to jako bychom sečetli cenu barev na bezduché patlanině a mistrovském obraze. Může se snadno stát, že na onom prvním „rádoby-obraze“ bude naplácáno barev více a možná i dražších, než na těch pár tazích štětce, které nakreslil skutečný umělec. A my víme, že cena není v použitém materiálu ale na kvalitě provedeného díla. A tak je to i s hodnotu člověka oproti všemu ostatnímu stvoření. Na první pohled jistě vidíme, jak málo toho má člověk oproti ostatnímu stvoření. Jsou zvířata, která vidí lépe, slyší lépe, mají lepší čich, jsou rychlejší, dle některých i krásnější, žijí déle, mnohá jsou výrazně větší než my lidé – a přeci jen o člověku Bůh řekne, že on byl stvořen k jeho obrazu. Hodnota není na první pohled zřetelná. Na první pohled jsme opravdu stále jen ten prach ze země. Ale tam, kde se na svět snažíme dívat tak, jak se na něj dívá jeho Pán a Stvořitel, tam, kde se na svět snažíme dívat Božíma očima a vidět tedy, co má opravdu hodnotu, tam vidíme, že člověk je nade vším stvořením.

V tomto dvojitém pohledu pak vidíme člověka ve všech biblických příbězích. Stále se nám objevuje jako slabé stvoření, náchylné k pádu a někdy nalézající, ale někdy také už nenalézající sílu opět povstat a zároveň vidíme člověka jako vyvolený obraz Boží. A nejen to. Naši podobu na sebe vzal Boží Syn, když přišel na tento svět. Vzal na sebe podobu prachu země, člověka poddaného vší lidské slabosti – hladu, žízni, opuštění i smrti. Ale tím jeho příběh neskončil. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu a on je ten nejlepší obraz Boha neviditelného. A jak to s ním dopadlo? Fakt, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu se nakonec ukazuje jako mocnější a důležitější, než že jsme prach země, který se v prach navrací. Ježíš Nazaretský přináší věčný život, život v radosti, pokoj a štěstí, život u Boha. V Boží moci poráží i toho posledního nepřítele – smrt.

Ano, víme, že jsme jen prach a v prach se zase navrátíme. Ale s Jobem můžeme vyznat, že víme, že náš Vykupitel je živ a postaví se i nad naším prachem (Job 19,25). Ježíš Kristus, který nelpěl na své rovnosti s Bohem, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí a v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži, tak tento Ježíš Kristus byl vzkříšen a Bůh ho vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

S tímto vyznáním, s vyznáním Ježíše jako z mrtvých vstalého Pána celého světa, se pak pojí i další vyznání: byli jsme stvořeni k životu věčnému, k životu v radosti, pokoji a štěstí. A i když nám tuto radost, pokoj a štěstí život tak často nedopřává a i když se o něj tak často ochuzujeme sami, přeci můžeme radostně vyznat, že všemohoucí Bůh pro Ježíše Krista nakonec naplní své plány s námi lidmi a my se všichni setkáme k životu věčnému, v radosti, pokoji a štěstí v království, které pro nás Ježíš Nazaretský vydobyl.

Existuje jistě mnoho pojmů, které toto místo v různých kulturách označují. Já bych zmínil tu, o které mluví Medvídek Pú. Nejprve je o tom nutno podotknout to, že Kniha o Medvídkovi Pú je rozdělena na dvě části. Ta první je stále ještě zaměřena na pozemské štěstí.

„Když se ráno probudíš, Pú," řeklo Prasátko, „co je tvá první myšlenka?" „Co bude k snídani," řekl Pú. „A co tvoje, Prasátko?" „Co se dnes asi stane zajímavého," řeklo Prasátko. Pú zamyšleně přikývl. „To je totéž," řekl.

A pak Kryštůfek Robin odchází s Medvídkem Pú. Víme už jak chodil Kryštůfek Robin s Medvídkem Pú – táhl  Medvídka Pú za nohu – bum, bum, bum —, jde Medvídek za Kryštůfkem po schodech. Druhá část této knihy ale končí výhledem na věčnost, tedy na místo, kde si Kryštůfek Robin a Medvídek Pú budou hrát navěky, A dojde naplnění i Púova nejasná ale intenzivní touha chodit s Kryštůfkem Robinem jiným způsobem, než být tažen za nohu.

Kryštůfek Robin stále hleděl na svět a rukou nahmatal Púovu pracku. … Pak spolu odešli. Ať jdou kamkoli a ať je cokoli potká na začarovaném místě na vrcholku Lesa, chlapeček a Medvěd si budou stále hrát.

Druhá část proslovu končí – komuNI(C)Kace

Už víme, že je možno komunikovat sám se sebou, prošlapávat si cestu do vlastního srdce, naslouchat svému nitru, protože jen tak sami sobě porozumíme

Už víme, že je možno komunikovat s druhými, prošlapávat cestu k nim a naslouchat jim, protože jen tak porozumíme jim.

Už víme, že je možno komunikovat s Bohem, prošlapávat cestu k němu, protože, jen tak nejen že porozumíme řádům platným v tomto světě, ale otevřeme si cestu k tomu do těchto řádů vstoupit a měnit je. Měnit sebe, měnit druhé, měnit tento svět.

Už víme, co jsme zač. Sami o sobě nic moc, ale Bůh na nás lidi pamatuje a svěřuje nám vládu na celým stvořením a dává nám věčný život, abychom mu byli co nejpodobnější

Komuni(c)kA-CÉ – tedy co s tím vším. Jak tedy na tu komunikaci. Jak na to budování cesty dovnitř do sebe, ven ze sebe a nakonec i kamsi nahoru – k Bohu.

Ke komunikaci sám se sebou není mnoho co dodat, protože tuhle cestičku si musí každý prošlapat sám. Púovi pomáhalo složit si na tu kterou situaci písničku. Někomu pomůže zpovědní zrcadlo, jiný se počte ve svém deníčku, další se večer ohlédne za uplynulým dnem. Kdo jiný, než každý sám si musí zjistit, co mu nejlépe pomáhá, když zkoumá sám sebe. Snad jen malé varování: jak praví moudrý Šalamoun (Kaz 3,7) – je čas mlčet i čas mluvit ; Když někdo neodkáže být zticha sám se sebou, naslouchat sám sobě, jak se pak dokáže ztišit a naslouchat při komunikaci s druhými, natož pak při komunikaci s Bohem?

Ke komunikaci s druhými je toho víc.

Dozajista naše chování ovlivňuje rodina, ve které jsme vyrůstali. Chvála Bohu za pubertu, kdy se mladí pokouší trhnout od zvyků starých, kdy hledají svoje modely jednání tím, že se vymezují proti modelům jednání, které celé dětství viděli u svých rodičů. Kdyby to tak nebylo, svět by se nedostal ani o kousek dopředu. Dlužno ale přiznat, že přes všechno pubertální bouření napodobujeme modely jednání svých rodičů mnohem častěji, než bychom byli ochotni si přiznat a mnozí z těch, kteří si říkali: „Nikdy nebudu se svými dětmi jednat jako moje matka jednala se mnou!“, tak zjistí, jak hluboko pod kůží jsou její model jednání zaryty a jak samozřejmé je po letech opakovat chyby svých rodičů.

Ovlivňuje nás naše pohlaví. Děvčata jsou stvoření „párová“, chlapci stvoření „skupinová“. Systém „nejlepší kamarádky“, se kterou se sdílí nejtajnější tajemství, ten chlapecký svět téměř nezná. Ti preferují svět party, kde nejde o sdílení se, ale o prosazení se. Pro dívky je typické slovo, pro muže čin. A tento model jednání se pak přenáší do partnerských vztahů – žena hledá někoho s kým se bude moci sdílet, povídat si, mít důvěrný vztah. Muž hledá nějaký výsledek. Rozhovor, který nebude mít nějaký konkrétní výstup, který nevyústí v nějaké konkrétní řešení nějakého problému, bude sotva vnímat jako smysluplně strávený čas.

Nic moc se s tím nenadělá, je to dáno již od přírody. Ženský mozek obsahuje celkově víc mozkových buněk a lépe propojené hemisféry – levou logickou a pravou intuitivní. Žena snáz odhadne správné řešení problému, než muž. Mužský mozek má ale na rozdíl od ženského schopnost dobrat se po těžkém a úporném probírání detailů nakonec k řešení, které je logické a tak na rozdíl od ženy snáz dokáže platnost svých závěrů.

Vzájemné potíže v komunikaci podpoří i to, když si neuvědomíme rozdíly v temperamentu. To je to klasické dělení na sangviniky, choleriky, flegmatiky a melancholiky. Temperament je geneticky podmíněný, takže ho nezměníme, jediné, co s ním můžeme udělat, je snažit se ho usměrňovat.

Nu, dejme tomu, že tohle všechno víme, že s tím počítáme – a vrhneme se na nějakou tu komunikaci. Vrhneme se do rozhovoru s tím druhým, s tou druhou. Prasátko moudře varovalo Tygra při rozhovoru s Ijáčkem, že  musí počítat s tím, že Ijáček je vždycky zachmuřený a bylo to opět prasátko, kdo vysvětlovalo, že „ Tygr je už takový skákavý a nemůže za to .“ Víme, že ten druhý je cholerický chlap, a tak je potřeba mluvit v jednoduchých a jasných větách, nenořit se do detailů, vysvětlit problém a odměnou nám bude řešení, nejčastěji s nějakým ironickým špílcem. Víme, že ta, se kterou budeme mluvit je flegmatická žena, jsme tedy připraveni na klidné a uvážlivé jednání, suchý humor i na to, že se možná odpověď vůbec nedozvíme a z nehybné tváře ani neodhadneme, co si vlastně myslí, i když je nám jasné, že to je citlivý člověk a že nás velmi dobře vnímá.

Začínáme komunikovat. Začínáme prošlapávat cestu, začínáme mluvit. Jistě, že komunikujeme slovy. Ale nejenom slovy a nemyslím teď na to, čemu se běžně říká nonverbální komunikace. Tomu se na tomto sjezdu věnuje někdo povolanější, já mám na mysli toto: Průměrný řečník vysloví asi 125 slov za minutu. Posluchač je ale schopen zpracovat nějakých 500 slov za minutu. Co udělá posluchač s tím volným časem?! Slyšet – to je fyziologický proces: zvukové vlny narážejí na bubínek a orgány středního a vnitřního ucha mění tyto vlny na nervové impulsy, které směřují do mozku. Naslouchat, to je umění jak využít té více než čtyřnásobné časové dotace, která odlišuje množství informací, které by mohly být přijaty, od množství reálně přijatých informací. Co uděláme s tím časem? A tady leží zakopaný pes každé komunikace. Slyšíme, co nám druhý říká, vnímáme to – a stále ještě nejsme využiti na 100%. Do čeho investujeme ten zbývající čas?

Je mnohem víc věcí, které mohou rozhovor pokazit, než které ho mohou vylepšit, ale hádám, že podstatná část těch věcí, které rozhovor pokazí, leží na straně posluchače, nejen na straně toho, kdo mluví, neboť ten, kdo neumí naslouchat, jako by tu z druhé strany pracně prošlapávanou cestu z té své strany hned zahazoval.

Co dělají naše myšlenky – bloudí kdesi v dálavách, nebo se soustředí na téma řeči toho druhého?

Co dělají naše oči? Bloudí po místnosti? Sledují mouchu na lustru? Sledují fotbalový zápas v televizi? A nebo se dívají do očí tomu druhému? Čím to je, že zamilované páry udržují delší vzájemný vizuální kontakt, než jiné páry?

Co dělá naše hlava? Přikyvuje na znamení souhlasu a vrtí na znamení nesouhlasu? (pozor na Bulhary!)

Co dělají naše ruce? Šťourají se v nose? Štrikují? Melou si palci mlýnek? Čmáráme na papír? Čistíme si nehty? Nebo ukazují palcem nahoru pochvalu za dobré řešení, otevřenými dlaněmi vyjadřujeme touhu, aby nám druhý byl nablízku…?

Zapamatujme si alespoň tolik, že mezi „slyšet“ a „naslouchat“je velký rozdíl a neuvědomíme-li si tento rozdíl, můžeme celou komunikaci zmařit hned v samém začátku. Nejen na vlastních reakcích, ale i na mnohé dalším člověk vidí, jestli ten druhý naslouchá, nebo je jen možné, že slyší, ale to je tak všechno.

Ještě pár postřehů z  komunikace na úrovni první signální soustavy:

Poučme se od hmyzu a jeho chemické komunikace. Ne že by mezi lidmi nějak zuřivě fungovaly feromony,  ale víme, jak vůně kadidla navodí atmosféru kostela a vůně vonné tyčinky zase atmosféru jinou. Pro nás závislé už vůně kávy vařící se znamená, že bude zase o něco lépe, než je teď – prostě něco, co znamenala pro medvídka Pú vůně medu.

Komunikace doteková – tam patří třeba ten pavouk správně vibrující na síti, ale i třeba jestli při podání ruky tu podanou ruku zmáčknete a nebo podáváte jakousi leklou rybu, specifickou formou dotekové komunikace je třeba když dá táta dítěti výprask.

Optická komunikace. Nejsme jako včely, abychom komunikovali tancem (byť v jedné povídce G.K. Chestertona se o to kdosi pokusil), ale patří sem třeba i mimika, tak jak se s ní setkáváme i u zvířat. Patří sem naše oblečení, kterým cosi vyjadřujeme. Když spolu lidé jaksi „ladí“, když se snaží dohodnout,  uvidíte, že mají stejnou pozici těla, podobné držení hlavy, ramen a rukou, podobné tempo a hlasitost řeči, podobnou dynamiku těla. S takovým člověkem jsme si sympatičtí a oba máme dobrou vůli spolupracovat s tím druhým.

Zvuková komunikace se také neomezuje jen na hlasové ústrojí – když s vámi začne komunikovat chřestýš koncem svého ocasu, říká vám něco moc důležitého, totiž abyste velice rychle vypadli z jeho teritoria. A když ho neuposlechnete, k dobrému to nebude.

A pak je tu cosi, co bychom mohli nazvat „komunikace činy“ – protože to, co děláme, to je mnohdy výmluvnější, než slova. Asi jako když si prasátko trhalo pro radost fialky, aby mělo ozdobu do svého domečku a najednou ho napadlo, že Ijáčkovi nikdy nikdo nenatrhal kytičku fialek a čím dál o tom přemýšlelo, tím se mu zdálo smutnější být zvířetem, kterému nikdy nikdo nenatrhal kytičku fialek. A šlo a natrhalo velikou kytici fialek a odneslo ji Ijáčkovi.

A nakonec – co s tím rozhovorem s Bohem

Davidem Torkington říká: Nezávisle na tom, co je kdekoliv řečeno o této věci, modli se tak, jak umíš, ne, jak neumíš. Jakákoli modlitební metoda, která ti pomůže tady a teď udržet tvoje srdce a mysl pozvednuté k Bohu a zároveň podrží rozptylující myšlenky stranou, je pro tebe ideální modlitební metodou.

Jak komunikovat s Bohem? Základní pravidlo platí – nelhat. Zvláště v případě tohoto směru komunikace nemá smysl lhát. Jestliže mám radost z toho, že mi Bůh žehná, nemá smysl ji zatajovat. Jestliže mám vztek, protože mne Bůh trestá, nemá to smysl zatajovat právě tak. Jestliže se s někým neshodnu, tak jedině v komunikaci s ním najdu řešení této situace a Bůh není žádná vyjímka. Nemá smysl Bohu lhát. Tak často opakujeme Ježíšovo „ne jak chci já, ale jak chceš ty“ a zapomínáme na ono „Otče, je-li to možné, tak ať mne mine této kalich!“ Následujeme-li Ježíše, pak ho můžeme následovat i v tomto. Bůh očekává, že i v té největší pokoře si stále ještě uchováváme nějakou představu o své budoucnosti. Myslím, že očekává, že s ním o tom budeme mluvit a rozhodně Bůh není citlivka, který by nějakou tu „ostřejší výměnu názorů“ nevydržel.

Připomenu jednoho pána z Bible, který s Bohem komunikoval velmi rázně – Jákoba. Ten se s Pánem Bohem dokonce popral. Čteme v první knize Mojžíšově (Gn 32,25nn), jak Jákob zápasil s Bohem, v zápase obstál a vybojoval si požehnání a nové jméno. Už se nejmenuje „Jákob“, tedy“lstivý“, ale Izrael, tj. „zápasí Bůh“. Uchovejme si v hlavě vzpomínku na tento zápas, ve kterém si Jákob vybojoval nové jméno a požehnání a připomeňme si něco moc důležitého: jak se jmenuje Boží lid a jak si tento lid pojmenoval stát, ve kterém žije? Jmenuje se lid a země Abraham – po praotci všech věřících? Ne, nejmenuje. Jmenuje se Izák – po Abrahamově vymodleném, obětovaném a navráceném synu? Ne, nejmenuje. Jmenuje se Izrael – a toto jméno dostal Jákob poté, co zápasil s Bohem. A i když to jméno znamená „Zápasí Bůh“, tak Jákob toto nové jméno dostal ne proto, že Bůh bojoval s ním, ale že Jákob bojoval s Bohem.

Víra, jakou projevil Abraham, to je věc krásná a vznešená. Milosrdenství vyjádřené v příběhu darovaného syna, jak ho představuje Izák, to je také věc krásná a vznešená. Ale Boží lid dostává své jméno ne po věřícím Abrahamovi, ani po milosrdenstvím darovaném Izákovi. Dostává ho po Jákobovi, který se rval se o Boží požehnání, rval se s lidmi i se samotným Bohem a obstál.

Pán Bůh stojí někdy proti nám jako náš protivník a nemá smysl to házet na hlavu ďáblovi. Právě tak případ spravedlivého Jóba nevyřešíme tím, že řekneme „Pán Bůh nic – to spískal ďábel“. Ne – to není poctivé řešení. V té podivné nebeské hře o Jóba má Pán Bůh první slovo a od začátku až do konce je to celé spor o to, jestli Jób přes to všechno zůstane Pánu Bohu věrný. A Jób se hádá – s Bohem, ne s ďáblem. Boha se ptá, proč se to všechno děje a k čemu to Pánu Bohu je, že on, Job, musí takto trpět. A čteme, že v tom všem se Job nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného. A v samém konci knihy Jóbovy čteme Hospodinův výrok, že to byl Jób a ne jeho přátelé, kdo dobře mluvil o Bohu.

Slyšel jsem pěkný citát: Nebýt Boha, svatí by neměli žádné potíže. Bůh chce, abychom bojovali. Vyřizuje nám to slovy apoštola, který říká, že máme vytrvat v běhu až do konce. A on tenhle běh do Božího království, ten nekončí poklidnou cílovou rovinkou. Až do posledního okamžiku je nutno zápasit. Jako Jákob vytrvat i za cenu zranění, jako Jób vytrvat i přes ztráty majetku, rodiny, zdraví, jako Ježíš vytrvat až do smrti.

Příklad biblických svědků nám ukazuje, že s tím, co nás potkává, je potřeba nějak naložit. A  dokonce i v tom případě, že rozpoznáváme, že to je Boží vůle, tak to ještě není výzva ke sklonění hlavy a k poslušnému následování. Je to výzva k zápasu s tím, co nás potkává. Připomenu Karafiátovy Broučky. Víme jak končí – podvečer tvá čeládka … a pac a pusu, a už leželi a už spali a spali a spali. A byla zima, zlá zima. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou. Ale předtím pilně sbírali dříví, aby měli celou zimu čím topit a dobře utěsnili každou škvírku mechem. Tak, jako každý rok se snažili, pracovali, zápasili. Protože i kdyby Pán Bůh chtěl a oni měli zmrznout, přeci do poslední chvíle budou dělat všechno proto, aby nezmrzli.

Jistě, je to Bůh kdo v tomto svět koná – a v tom je správné nacházet útěchu – protože víme, že je to milující Bůh, který na nás nenaloží víc, než můžeme unést. Ale musíme chtít nést. Musíme bojovat, zápasit s tím, co nás potkává. Ano zápasit se samotným Bohem, kterýž to na nás naložil, protože i my jsme synové a dcery Izraele, Jákoba, který zápasil s lidmi i s Bohem a obstál. Jsme bratři a sestry Ježíše Nazaretského, který do poslední chvíle mluvil s Bohem a hledal a zápasil – a obstál. Je potřeba vytrvat v tomto zápase o Boží požehnání. Vždyť právě Ježíšův příklad ukazuje, že ten, kdo vytrvá až do konce, ten získá vavřín vítěze.

Platí tu ale to, co bylo řečeno o komunikaci se sebou i o komunikaci s lidmi. Podstatný prvek komunikace je také naslouchání. Zvláště v rozhovoru s Bohem leží to, co rozhovor pokazí, na straně posluchače, tedy nás. Soustředíme se na ten rozhovor?

Co dělají naše myšlenky – bloudí kdesi v dálavách, zatímco odříkáváme svoji modlitbu.

Co naše oči? Bloudí po místnosti? Sledují  mouchu na lustru?

Co dělají naše ruce?

I na celkové pozici těla je vidět, jestli nám jde o rozhovor s Bohem. Jedním ze zdůvodnění půstu je, že v okamžiku půstu mluví k Bohu celé naše tělo. C.S. Lewis pak má velmi dobré zdůvodnění modlitby ve stoje či v kleče, oproti modlitbě v leže či v sedě – ve stoje či v kleče s mnohem menší pravděpodobností uprostřed modlitby usnete.

Tak, jako je potřeba učit se naslouchat lidem, tak je i potřeba učit se naslouchat Bohu. Má mnoho způsobů, jak nás oslovit. Osvěcuje naši mysl – tedy vstupuje do našich myšlenek. Ovlivňuje naše srdce, tedy naše touhy a přání. Ovlivňuje naše city a pocity, mluví skrze naše svědomí.. Ovlivňuje naši představivost, může stimulovat naše vzpomínky. Jde o to, jací budeme posluchači, tedy nakolik jeho oslovení vnímáme. Jistě, že to, že Bůh promlouvá k člověku je zázrak a jak pravil kdosi: „Zázrak je nejmilejším dítkem víry.“ Věří-li kdo v tyto možnosti, pak je připraven pro skutečné setkání s Bohem v modlitbě. Jde o to naučit se Bohu naslouchat a tady platí základní pravidlo: nenechat si zarůst své duchovní uši. S každým uposlechnutým Božím slovem se naše  duchovní uši trochu pročišťují a s každým neuposlechnutým tyto duchovní uši zarůstají. Jestliže vím, co po mně Bůh chce a neudělám to, znamená to, že jsem své duchovní uši nechal trochu zarůst a příště to budu mít ještě těžší, abych Božímu hlasu porozuměl, abych Boží vůli poznal.

A jako každá komunikace – sami se sebou, s druhými, tak i komunikace s Bohem mění i samotného člověka. Jestliže budeme mluvit s Bohem a necháme ho, aby on mluvil k nám, pak už nikdy nebudeme stejní jako předtím a ani Bůh nebude stejný, jak jsme ho znali dřív.

Komu – ni(c)k – a cé

Komunikovat se dá v zásadě s kýmkoliv. Jistě, najdou se vyjímky. Příběhů, kdy s někým komunikovat nebylo záhodnou, je poskrovnu, ale také se najdou – Saulovi se zachtělo komunikovat se Samuelem natolik, že si ho dokonce nechal vyvolat z hrobu. To je jeden z okamžiků naprosto nevhodné komunikace. Když už jsme u krále Saula, tak jeho syn Jónatan si s tatínkem chtěl popovídat na téma „David“ – a tak tak, že uhnul před kopím, které po něm tatínek hodil. Zdá se, že tatínka toto téma k rozhovoru příliš nezaujalo a my z toho vidíme, že nejen osoba, ale i téma hovoru může komunikaci komplikovat. Jak vidno, jsou okamžiky, kdy budování cesty něco komplikuje, ale přesto bychom se v drtivé většině případů neměli snahy komunikovat vzdát. Je to jako s dveřmi – když se dlouho nepoužívaly, tak panty zreznou a dveře nejdou otevřít. I když je člověk pak nějak otevře, tak vržou a drhnou – a až pravidelným používáním a péčí o ně, tak jimi lze procházet snadno.

Ale platí to i naopak. Když budeme péči o tyto dveře odkládat, může se stát, že nepůjdou otevřít vůbec. Jedním z obrazů pekla je představa pekla jako předsíně nebe. Jsou tu otevřené dveře a každý je zván, vždyť ve dveřích stojí Ježíš a s otevřenou náručí vítá každého, kdo přichází – jenže když člověk Ježíše celý život vědomě odmítal, možná se i v tuhle chvíli otočí zády a půjde raději někam jinam, než aby sám sobě přiznal, že se celý život mýlil.

Začal jsem příběhem o tom, jak komunikace zachránila mír mezi Izraelskými kmeny žijícími na východ od Jordánu a na západ od Jordánu. Zakončím příběhem o tom, jak komunikace zachránila mír mezi obyvateli stokorcového lesa. Spadl strom, na kterém měla Sova svůj dům. Všichni hledali pro Sovu nový dům a nalezl ho Ijáček. Šli se tedy na tento dům podívat.

Za chvíli přišli k domu, který Ijáček našel, a než došli k němu, Prasátko šťouchlo Púa a Pú šťouchl Prasátko a říkali si: „Je to on!“ a „To není možné!“ a „Opravdu to je on!“ A když k němu došli, byl to on. „Zde!“ řekl Ijáček hrdě a zastavil se před Prasátkovým domkem.  „Jéje!“ zvolal Kryštůfek Robin a nevěděl, má-li se smát či co. „Zrovna se hodí pro Sovu. Nemyslíš, Prasátko?“ A tu vykonalo Prasátko šlechetný skutek a udělalo to jako ve snu a myslilo přitom na krásná slova, co o něm Pú složil. „Ano, je to dům pro Sovu jako stvořený,“ řeklo velkomyslně. „A doufám, že v něm bude šťastná.“ A pak dvakrát vzlyklo, neboť v něm samo bývalo taky velmi šťastné. „Co ty tomu říkáš, Kryštůfku Robině?“ zeptal se Ijáček trochu starostlivě, neboť tušil, že tu není něco v pořádku. Kryštůfek Robin se musel napřed na něco zeptat a nevěděl, jak do toho. Konečně řekl: „Je to moc hezký dům, a když ti dům spadne, musíš jít jinam, že ano, Prasátko. Co ty bys dělalo, kdyby ti spadl dům?“ Než si to mohlo Prasátko rozmyslit, odpověděl Pú za ně. „Přestěhovalo by se ke mně,“ řekl Pú, „viď, Prasátko? Prasátko mu stisklo pracku. „Děkuji ti, Pú,“ řeklo. „Strašně rádo.“

A já vám děkuji za pozornost.