Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

zamyšlení Miriam při mládeži 15.4.2011

Jan Balabán (* 29.1.1961 Šumperk, + 23.4.2010 Ostrava)

On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.

Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro.
A tak je tomu s každým člověk: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.

Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává na věky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním.

Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledá, co zašlo. (Kaz 3, 11-15)

On všechno učinil krásně a v pravý čas, tak jak má být, jak to je to dobré, ba dokonce nejlepší. Tahle věta mi poslední dobou vytane v mysli, když jdu ráno ještě za nočního šera na autobus, slyším zpívat ptáky, cítím vůni probouzejícího se jara, prožívám nádheru stvoření. Slova Kazatele mě provází letošním postním předvelikonočním obdobím. Čas půstu, čas ztišení, čas, kdy se na vše kolem dívám trochu jinou optikou než jindy. Uvědomuji si krásu a dary, uvědomuji si, že jsem součástí. Dotýkám se stvoření a věčnosti. Člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Může se jen radovat a konat v životě dobro.

A k tomu všemu Den Země, patří do mého postního období. Čas jara, probouzejících se pupenů, čas blížící se kříži a pak prázdnému hrobu, čas úklidu přírody i vlastní duše. Den Země, který mě ještě víc spojuje s přírodou, ukazuje na vzájemné prolínání, odkazuje k Bohu a k věčnosti.

To třetí, co se mi s tím spojuje, je knížka Jana Balabána Zeptej se táty, kterou v letošní postní době čtu. Příběh v pravdě lidský, bytostně se týkající života a smrti, naděje a zášti s úzkostí, otázek a nevyslovených odpovědí. Příběh, který ukazuje naši sepjatost spolu navzájem i s přírodou. Taky končím autorovým oblíbeným citátem: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ (John Donne v Jan Balabán, Zeptej se táty)

Modlitba: Hospodine, děkujeme za čas půstu, čas, kdy můžeme na svět pohlédnout optikou Tvého stvoření, čas, kdy můžeme být vnímavější ke Tvému stvoření, kdy s hromadou odpadků odkrýváme krásu Tvého stvoření. Dej nám odvahu odkrýt i hromady a nánosy ve své duši, (znovu)objevit Tebe a Tvoje obdarování a využívat je pro dobro naše i těch, s kterými se denně setkáváme. Děkujeme za Tvé ujištění, že vše, co se děje, bylo odedávna, a že i to, co bude, je ve Tvé ruce. Že dáváš stromům růst a pučet, že probouzíš život v přírodě i v nás, že vyhledáš, co zašlo. Buď s námi a provázej nás. Otče náš... Amen.

Písně: Svítá 484 Závěr

Svítá 392 Velikonoční