Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

...která vzbudila asi největší ohlas v Havlíčkově Brodě na sjezdu nejen evangelické mládeže, 30.9.2006 I.          KAPITOLA PRVNÍ: O ČEM TO BUDE

V lidském životě se najdou oblasti anebo činnosti, při nichž je nezbytně nutné, abychom na ně byli dva. Příkladů by se našla spousta (ty přenechám vaší představivosti a přidržím se sportu).  Dejme tomu, že se vám zachce hrát pingpong. Docela zábavná záležitost, ale má-li ji člověk hrát sám, je to dost pakárna: Strašně se naběháte a i když nakonec vyhrajete, budete současně i poraženým a nebude to moc kvalitní zápas, nebylo to ono. Dost podobně je na tom osamělý judista: Nepochybně může položit na lopatky nějakého hadrového nebo nafukovacího panáka, ale uznejte sami, není to ono.

Přitom - to se rozumí - seženete-li si soupeře, on se vám odvděčí tím, že vám bude jen na obtíž. Pokusí se vás dostat  na lopatky, občas bude zápasit nečistě (no to vy možná  taky) a třeba vám připraví dost nepříjemný debakl. Můžete se odreagovat tím, že zas vyřídíte nějakého nafukovacího panáka, ale málo platné, není to ono.

Bez tebe to nejde (milý soupeři). Je mi bez tebe sice docela fajn, ale jenom na čas. Pak mi scházíš, nějak to bez tebe nedává smysl. Tak to bylo Bez tebe to nejde I - když jsem sám .

Bez tebe to nejde II - když je nás víc:

Takový fotbal, to je vám báječná hra. Je nás tu jedenáct a já už se nehoním sám kolem stolu jak pako při sólovém pingpongu. Ta nádhera přihrávek a kolektivní souhry, ten požitek z nápadů, na které přišel někdo jiný a všichni si to užíváme... Fotbal je krásná hra, při níž - všimněte si, až budete hrát - neskutečně překážejí protihráči: všude zavazejí, do všeho se pletou, všechno nám kazí... A jsme, kde jsme byli: Překážejí, ale bez nich je zápas nějaký divný. Nepůjde to bez nich.

Tak vida: Když si najdu parťáky (“nas mnogo”, “v jednotě je síla”, “až nás půjdou miliony” a tak podobně), je to zajímavější, než když jsem byl sám, ale jen trochu. Zjišťuju, že když se řekne “Bez tebe to nejde”, znamenají ta slova zhruba tohle:

Ten druhý je v mnohém jiný než já (což je milé i nemilé zároveň). Je to svobodná bytost, nejedná podle mé vůle, ale dělá si věci po svém. Takový někdo bývá, přátelé, skutečně dost na obtíž. Nazval jsem ho v uvedených příkladech protihráčem. Ale má-li hra za něco stát, bez něj to nejde.

Bez tebe to nejde III - protihráč na scéně

Řekl jsem “bez něj to nejde”, ale měl bych říct spíš “bez tebe to nejde”, protože to hlavní v životě se hraje ve vztahu já a ty. Tenhle sjezd volně navazuje na loňský s tématem “já”, a tak i já volně navážu na loňské povídání a místo definic a pouček vás pozvu do galerie na pár biblických obrazů.

II.        KAPITOLA DRUHÁ: GALERIE

Tak jsme tu. Některé obrazy už důvěrně znáte, jiné možná míň, ale na tom nesejde: Teď si opět v šatně odložte deštníky, brnění a výbušniny, ať jste vůči obrazům na chvíli bezbranní, a pojďte.

Obraz první: To já, ó Pane můj

Delegace zamířila k proslulému věštci. Špiclové z povolání totiž králi přinesli zprávu, že se blíží neporazitelný lid (on je totiž chrání jakýsi Hospodin), a tak král vyslal posly: “Přijď, věštče, prokleješ ten lid, abys zrušil tu ochranu, co je provází, a já je pak porazím raz dva. Odměna tě nemine.” Slovutnému věštci (Bileám se jmenoval) se do toho kšeftu nechtělo, ale když zvýšili odměnu, šel. Cestou se stala taková věc: Jeho poradce, obyčejný osel, ho upozornil, že to je celé proti Bohu a ať od toho dá ruce pryč. Tak dobrá, povídá si Bileám, půjdu tam, ale budu říkat jen to, co bude chtít Hospodin.

A taky jo: Král ho vzal na kopec, proklínej. Bileám kouká na lid tam dole a spustí slova požehnání. Král se rozčílí a vezme ho na protější kopec (možná jsi je proti sluníčku špatně viděl a spletl ses, tak pojď sem a teď už proklínej). Bileám koukne a žehná. I do třetice se to opakovalo. I rozhořčil se král, věštce vyhnal a odměnu si nechal ve šrajtofli. Sice ušetřil, se zlořečením však nepochodil. To víte, když je Bůh chrání, co s tím kdo nadělá?

Kamera naposledy ukáže detail zuřícího krále a pak sjíždí dolů na požehnaný lid. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, vždyť Bůh má v lidech zalíbení. O čempak si ti požehnánci pod ochranou Nejvyššího asi povídají? To byste žasli: Strašlivě nadávají. “Proč nás sem Hospodin vůbec zavlekl? Aby nás umořil? Copak nám v otroctví něco scházelo? Nescházelo - zato teď! Můžeš za to ty, Mojžíši, a ten tvůj vykutálenej bratr, to vy jste nás sem vylákali a teď tu kvůli vám pomřeme hlady!”

Kamera se maličko vzdálí, vidíte to vcelku: Bůh jim žehná a chrání je, ani o tom nevědí. Oni mu za to nadávají, seč jim slova stačí, a hledají viníka, aby ho lynčovali. S třih a další detail, tentokrát Mojžíš. “Kde jsi, Bože? Ukaž se, mluvím s tebou! Cos to na nás ušil za boudu?”

“Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, kterýž jsem tě vyvedl ze země egyptské, z domu služby,” povídá Hospodin. “No to jsem si všiml,” opáčí Mojžíš, “ale pak jsi mi je hodil na krk. Copak je to můj lid? Copak jsem si ho vybral já? Tys to byl, tak se o ně starej sám, já jdu od toho, dávám výpověď, už jich mám po krk.” I odvětil Hospodin cosi, co by se dalo shrnout větou: “Bez tebe to nejde.

Jo tak beze mě to nejde, přemítá hořce Mojžíš a vzpomíná, jak jednou - už je to dávno - byl na služební cestě kdesi na horách a lid se ho nemohl dočkat: “Boha nikdy nikdo neviděl,” povídali, “Mojžíš v jednom kuse někde trajdá, učiňme sobě nového vůdce.” Učinili sobě nového vůdce, napůl bůh a napůl nový Mojžíš, vypadalo to trochu jako zlaté tele a mělo to všechno, co má takový ideál mít: Symbolizovalo to blahobyt a bohatství, hospodářský růst a zdar, trvale udržitelné zdraví, mládí, sex, svěžest, krásu, tudy půjdeme, to je ono (křepčili samým štěstím).

“Běž se mrknout na tu spoušť,” povídal tenkrát Mojžíšovi Hospodin. “Jsou celí nedočkaví, kdy dorazí do ráje, a tak si uspořádali volby, do čela vybrali vola a dali se na cestu. Kam myslíš, že dojdou?

“Bez tebe to nejde, Bože,” uvědomil si tehdy Mojžíš a šel dolů, aby jim sdělil, že nad volem musí být ještě jiná autorita, Boží, jinak dojdeme leda tak do chlíva, jinam vůl ani netrefí. “Bez tebe to nejde, Bože,” věděl Mojžíš, jenže kdo to volovi vysvětlí? Tenkrát to stálo spoustu krve a utrpení a zdaleka to nebylo naposledy. “Bez tebe to nejde, Bože,” vzpomíná Mojžíš, a teď přišla ta druhá půlka: “Bez tebe to nejde, Mojžíši,” povídá Bůh. Beze mě to prý nejde, jenže v čem jsem já moudřejší než vůl?

Mimochodem tamten dávný věštec povídal (cizímu královi k zlosti) cosi o hvězdě, jež vyjde z Jákoba; však jednou ta hvězda bude požehnáním všem národům. Byla pak taková hvězda k vidění kdesi v Betlémě, prý i ten vůl tam byl, ale už ne jako vůdce, teď měl spolu s oslem funkci topení, aby nově narozené požehnání v jesličkách neumrzlo.

Tak ještě poslední detailní záběr na Mojžíše: Beze mě to nejde, říkal Bůh. Jsem tu proto, aby požehnání všem národům někde nezmrzlo; a taky aby lidi nenaletěli na nějakou svěží a krásnou blbost. Dělník víry bych si mohl říkat: Někdo přece musí Boží lásku nést tímhle světem a rozdávat ji kolemjdoucím.

Obraz druhý: Před tvou tváří, Pane

Byl jednou jeden a ten vám měl kliku, ale takovou kliku! Buď dobře investoval nebo správně vsadil nebo jestli se mu hodně urodilo nebo co, a tak takhle jednou sedí doma a přemítá, co s tím vlastně bude dělat. Něco bych si koupil, ale všechno, co potřebuju, už mám, kruciš. No co, postavím stodoly a všechno tam uložím a pak už nebudu dělat nikdy nic.

A co když ještě té noci požádají jeho duši? položil k tomu příběhu otázku Ježíš, a odpověď je po čertech nesnadná. Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena. Teda byla by, kdyby byla doma, ale není. Je ve stodole, v sejfu.

Ten muž se ráno probudil, ale už byl mrtvej, tak s tím nic víc nenadělal. Tak aspoň jeho děti ať to slyší: Všechno, co máš a co ti Bůh svěřil, užívej na plné pecky. Na plné pecky česky znamená sobě pro radost, bližním k užitku a Bohu k slávě. Sobě pro radost , protože život je dost hustý i bez tvého přičinění, tak si tu radost dopřávej; bližním k užitku , k čemuž se ještě dostaneme; a Bohu k slávě - a jsme u toho: Všechno, co máš a co ti Bůh svěřil, někdy zkracujeme šifrou “hřivna” - a tohle slovo hřivna, které zahrnuje všechno to, co vám Bůh svěřil, abyste s tím hospodařili, tohle slovo hřivna bych stručně přeložil větou “Bez tebe to nejde, pošli to dál”.

Obraz třetí: V nebi je trůn

Byl jednou jeden, ale krásný, takový obzvlášť vyvinutý švarcenegr, a ten si dal do všech novin inzerát: “Hledám někoho, kdo mi rozbije hubu.” Myslel to posměšně, to se ví: Dal k tomu fotku a všichni, kdo ji viděli, radši šli po svých. Nikdo si na něj netroufl.

S váma moc zábava není, povídá ten švarcenegr, ale v jeho fanklubu pak přišli na úžasný nápad. Dali další inzeráty a v nich se psalo tohle: “Víte co, vy tintítka, budete mně platit výpalné. Ledaže by se našel někdo silnější než já (ha ha), to by se pak karta obrátila.”

S takovým muskldebilem po dobrém nepořídíte, tak to vypadalo na placení výpalného na věky věkův. Jenže pak se objevil - no ani chlap to ještě nebyl, spíš kluk: Čte si ty noviny, hele prý “Hledám někoho, kdo mi rozbije hubu,” a to já ti, bratře, rád posloužím. Ještě koukne na jméno a adresu, nějaký Goliáš.

Jak se to semlelo, o tom jsou hotové legendy. Prý ten kluk zahulákal: “Ty na mě s mečem, kopím a oštěpem, já na tebe ve jménu Božím!” Goliáš si ještě pomyslel: “Ve jménu Božím? I bez tebe to jde, Bože, to budeš mrkat, jak toho smrada zašlápnu!” Nezašlápl.

Člověk si dá někdy mozek do čistírny a zapomene ho včas vyzvednout, říkali lidi, když si pak Goliáše prohlíželi; dřív z něj na ně šla hrůza, ale teď, když dostal pecku mezi tykadla, zjistili, že se ho tehdy asi báli víc, než bylo třeba - a ten kluk to odhalil: Že trůn je v nebi a nepatří žádné partě chytráků ani pracháčů ani svalovců.

Později z toho kluka, David se jmenoval, byl král - oni totiž chtěli mít skvělé a věčné království a vybrali si ho za vzorového panovníka. Jakés takés království skutečně vybudovali, ale ráj na zemi to moc nebyl.

On se ráj na zemi takhle vyrobit ani nedá. Však to mnohem později různí spisovatelé zkoumali a komentovali: Že jsme poddáni lidskému zřízení, a přece v jeho paragrafech nehledáme ráj, ba ani smysl života (a pokud ano, zas už je mozek v čistírně). Coby Boží děti jsme svobodni, ne však utržení z řetězu. Jsme poddáni zákonitostem svého světa (finanční a jiné zákonitosti nevyjímaje), nejsme však jejich otroky. Jsme zranitelní, křehcí a smrtelní, a přece jsme v Boží péči. David - ve svých lepších chvílích - o tom dost věděl. V horších chvílích mu královský trůn přerůstal přes hlavu a přes víru a to se pak choval jak neblahé paměti Goliáš. Ale o tom jindy.

Obraz čtvrtý: Buď vůle tvá

Pouť to byla strastiplná i zázračná. Dopředu se vždycky báli, ale když se ohlédli zpátky, pokaždé viděli, že je Bůh stále provázel, chránil a opatroval - jen se nedovedli spolehnout, že to tak bude i zítra.

A pak se to stalo (když zas jednou byli Bohu fest nevěrní a toužili zpět do otroctví): Jakési potvory - prý ohniví hadi - je štípaly a oni bezmocně umírali. Proč to Bůh dopustil, co je to za rozmar, proč ty hady poslal? Za co?

První odpověď je nasnadě: Za trest. Vysvětlení je to rychlé a jasné, stejně elegantně vysvětlíte všechny nemoci, nákazy, pohromy  a katastrofy, jenže snadná a rychlá vysvětlení jsou trochu podezřelá a málo důvěryhodná a někdy obdivuhodně pitomá.

Proč to přišlo, nevěděli, ale začali vnímat svět jinak: Modli se k Hospodinu, Mojžíši, aby nás těch potvor zbavil ! (Bez tebe to naše putování nejde, Bože). A hele, on nás Bůh nechtěl pozabíjet, jinak je to: Prý kdo se podívá na bronzového hada, kterého Mojžíš připevní na žerď, uzdraví se. “Bylo by jistě jednodušší, kdyby hadi zmizeli jen tak sami od sebe,” pomyslel si Mojžíš, ale dobrá, vyrobí tedy hada, dá ho na žerď a “Koukejte, ať neumřete!”

Co myslíte, fungovalo to? No jéje! Nečumte pořád do zpětných zrcátek a přestaňte vykládat, že to zamlada byl jeden velký rauš, povídal Mojžíš. Koukejte na toho hada; nebo spíš takhle: Přes toho hada koukejte dopředu, tam, až k tomu, co Bůh nabízí a chystá, k Boží naději. Tak to tak dělali, k Boží naději koukali, a fakt: Viděli tam život, nikoli smrt.

To už je všechno dávno. Když uběhlo nějakých dejme tomu pět set let, usedl na judský trůn jeden dost dobrý a Bohu věrný král. Dočtete se v bibli, že dal odstranit všechny modlářské pomníčky, co si jich lidi nadělali, pokácel jim posvátné kůly a - poslouchejte - na kusy roztloukl Mojžíšova bronzového hada, kterého Izraelci po léta uctívali a pálili mu kadidlo. Tak to vidíte: Tele jim Bůh rozmluvil, tak uctívali hada. Vždycky to tak chodilo a vždycky asi bude: Že víru přidusí nějaké pověry, důvěru nahradí strach a Boží naději vystřídá posvátný kovošrot, k němuž se bude žádat posvátná úcta. Bez tebe to nejde, Bože, říkali a zpívali přitom jakémusi hadovi pobožné písničky a mávali kadidlem ostopéro.

Proto praví Hospodin (vedeme to v patrnosti jako druhé přikázání z desatera): “Neučiníš sobě představu, jaký jsem, nebudeš své utkvělé představě sloužit a nebudeš jí kazit život bližním, vždyť následky připitomělých ideologií vždycky odskáče ještě třetí a čtvrtá generace.” A taky že to tak opravdu chodí. Kdysi dávno uzavřel Bůh s našimi předky smlouvu a ta smlouva nikdy nepřestala platit (tedy pokud jde o Boží vůli; ze strany našich předků to tak slavné nebývalo). Kdo se ohlédne, ten to uvidí: Uvidí, jak Bůh smlouvu uskutečňoval “jako v nebi, tak i na zemi”. Naši prarodiče z té smlouvy dělali trhací kalendář, Bůh naštěstí ne. A tak když se modlíme “buď vůle tvá”, je to prosba, aby bylo s námi i s druhými líp, nejlíp (byť někdy jinak, než si představujeme).

Boží vůle se pak opravdu dála jako v nebi tak i na zemi, ale hned na první pohled ji v dějepise nespatříte: Bývá zastřena lidskou nevěrou, pýchou, zlobou, fanatismem a jiným neřádem, že ji ani není vidět. A přece se dála a děje dál. Někdy lidi podnikali otřesné a nehorázné zlo třeba i ve jménu Kristově a chystali si navzájem peklo na zemi, ale s Boží vůlí si to nepleťte: Není Boží vůle všechno, co se děje. V každé generaci je to přece tak, že se začne sloužit nějakým paňácům dřevěným, zlatým, plastickým, turbo, kapesním, čipovým a všelijakým - a ne všechno, co z toho vzejde, lze pak přičítat Bohu.

Ono je to tak, že na svět přišlo světlo. To světlo svítí do tmy, tmy ho obkličují, i nás tmy obkličují a nám v tom obklíčení nebývá zrovna nejlíp, to je fakt. “Mojžíši, modli se, ať to přejde!” šmuntrali a on jim odvětil: “Dívejte se dopředu, víte, co tam uvidíte? Budoucnost. Naději od Pána Boha. Bez tebe to nejde, Bože, akorát si někdy těžko zvykáme, že svoji vůli provozuješ po svém a ne po našem.

Obraz pátý: ...a Bohu zpívej halelu

“Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu,” říkává se v kostelích. Čím je člověk letitější, tím víc si asi uvědomuje důvodů a motivů, proč “není hoden”. Byly doby, kdy se byl Abraham ochoten s Hospodinem pohádat: “Srovnáš Sodomu se zemí, ale co ti spravedliví, co tam jsou, ty pozabíjíš taky?” “Tak mi je přiveď,” povídá Hospodin, “nebo je aspoň vyjmenuj.”

To je lehký, pomyslí si Abraham. I v takovém sále, jako je tenhle, ti jich najdu aspoň padesát, natož ve městě. Přemýšlí, počítá. Počítá, přemýšlí.  “Ty,” povídá po chvíli, “a nemohlo by jich  být trochu míň? Třeba tak deset?” “Mohlo,” odvětil Hospodin.

Tak jo, deset, libuje si Abraham a dá se do hledání. Jenže jak se vlastně pozná spravedlivý, slušný, bezúhonný člověk? V jednom románu se praví, že bližního nikdy pořádně nepoznáte, znáte ho špatně, jen podle svých vlastních měřítek a předsudků, a po důkladném přemýšlení ho prokouknete zase špatně. Ale Abraham ten román nečetl, tak ho to netížilo a hledal. Mimochodem když jde pohřební průvod za rakví, ve které leží nějaký docela neřád, přemítají pozůstalí o tom, že měl ten člověk i nějaké lepší stránky; možná jsme mu ve všem úplně nerozuměli, říkají si smířlivě. Možná jsme mu měli pomoct, aby byl lepší. “No však,” povídá si Abraham, “Sodomá­ci v rakvích ještě nejsou,  žijí jako pěkní hajzlíci, ale snad by jim Boží odpuštění otevřelo oči, tak aspoň deset slušňáků kdybych objevil...

"No jen to dořekni, Abrahame, povídá si dnes, po letech, kdy na to vzpomíná. Jen to dořekni, jak se pozná spravedlivý: Deset slušňáků aspoň takových jako jsem já. Jo, takhle jsem to tenkrát měřil - to jsem totiž ještě nevěděl, že bez tebe, sodomský neřáde, to nejde; spravedlnost Božích tvorů se přece neměří, ta se žije ve vztahu nás dvou před Boží tváří, ty a já. A taky jsem tehdy ještě nevěděl, že nejen ten sodomský dobytek, ale ani já sám nejsem hoden, aby Pán vešel pod mou střechu a uzdravil mi duši; já upřímně vzato ani nevěděl, že má duše potřebuje být uzdravena a už vůbec jsem netušil, jak by se to mohlo zařídit.

A tak se Abraham ohlíží a vzpomíná - což je dobře, ohlížet se člověk má, už proto, aby neopakoval pořád dokola stejné zhovadilosti. Ohlížet se člověk má, ale zas ne moc - jen tolik, abych věděl, odkud jdu, a neztratil orientaci (abych se jednou ze sebe nepozvracel, jak a kudy jsem to šel). Ohlížet se člověk má - ale pamatujete, co říkal Izraelcům Mojžíš: “Nevejrejte pořád do zpětných zrcátek a přestaňte vykládat, že to zamlada byl jeden velký rauš, vždyť to důležité, co stojí za řeč, je teprve před vámi (Boží budoucnost přece).” Ovšem kdepak v Sodomě, tam to chodí jinak. Tam vám žila jedna a ta se ohlížela na ten svůj sodomácký mladistvý rauš tak důkladně, až ji to dočista uhranulo. Vytuhla, normální solný sloup.

“Pane, těch deset spravedlivých tak úplně nemám,” uzavřel to tenkrát kdysi Abraham, “a kdyby jenom to: Ani já nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu.

Tak snad aby to tu Hospodin ukončil, přemítá Abraham, já už s tím nehnu. Protože pokud jde o budoucnost - jestli vůbec nějakou budoucnost máme - bez tebe to nejde, Bože. Jenomže ten bordel, co jsme z tvého stvoření vyrobili, ten chlív, co máme na duších - s tím, Bože, asi ani ty už nic nenaděláš.

Ba, jo, nadělá: Klíďo píďo se do toho chlíva narodil (však proto se mu říká všemohoucí, že i s tímhle malérem něco nadělá). A tak až se jednou ohlídnete a spatříte za sebou svou privátní sodomu, vězte, že i vás bude soudit sám Bůh, a sice podle toho, co se lze v bibli dočíst o Kristu. Že on byl dobrej, to ještě neznamená, že vy jste dobří taky (jen se ohlídněte). Ale že zas tak moc dobří nejste, to ještě neznamená, že vás Bůh osolí a nechá ztuhnout jak paní Lotovou. U Boha se dosahuje spravedlností amnestií. Vyhlášením milosti. Mažu vám rejstřík, tak pojďte, praví Bůh těm, kdo o to hodně stojí (kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti).

Když se řekne slovo spasení alias záchrana, slyším za ním právě tohle: amnestii. V nebi vyhlásili všeobecnou aminu a blahoslavený, kdo o ni stojí. Vůbec to neznamená nezajímavé šedivé živoření někoho, kdo má všechno zakázáno. Naopak, všechno je dovoleno (akorát že ne všechno je dobré pro vás a pro druhé). Tak s chutí do života, jděte a zpívejte Bohu halelu! - však už víte: na plný pecky neboli Bohu k slávě, bližnímu k užitku a sobě pro radost.

III.       KAPITOLA TŘETÍ: O ČEM TO BYLO

Pojďme z obrazárny zase domů, však toho bylo až až. Nejdřív Mojžíš: Bez Boží lásky tenhle svět zatuhne a bude studit - a někdo to lidem musí říct. Pak ten klikař s plnou stodolou a s duší v sejfu: Bez tebe to nejde, člověče, ale co s tebou, když máš místo srdce účetní knihy a místo mozku ovar? Co ti Bůh svěřil, nepřepočítávej na kusy, ale užívej to na plné pecky a pošli to dál.

Do třetice trůn, co je v nebi: Těch moulů, co si na něj chtějí sednout, pukají vlastní důležitostí a jednají podle toho - někdy by zasloužili pecku mezi tykadla, někdo by jim to měl vyřídit, a to bez tebe nepůjde, člověče.

Čtvrtý obraz s emblémem bronzového hada: Když se řekne “Bez tebe to nejde, Bože,” sluší se pokorně dodat: Buď vůle tvá, i když ji provozuješ po svém, a ne po mém. Buď vůle tvá, protože díky ní před sebou tuším naději a život, nikoli beznaděj a smrt.

A za páté Abraham: ­­Rád bych vám, přátelé, odpomohl od sodomáckých mravů a od Božího hněvu, ale sám v nich jedu taky. Ještě že se Boží odpuštění dostavilo i do našeho chlíva.

Našlo by se tam obrazů mnohem víc, ale všeho moc škodí. Něco mají - ty, co jsme je viděli - společného. Například tohle: Trůn (hlavní sídlo pravdy a lásky a tak) je v nebi, ale my to tady na zemi žijeme. Však to říká hned první přikázání: Z žumpy jsem tě vytáhl na světlo, umyl jsem tě a mám takový návrh - nepořizuj si jiné bohy, nevede to k dobrému .

Druhé přikázání už tu bylo: Neučiníš si o mně utkvělou představu a nebudeš tou utkvělou představou lidem kazit život, vždyť nablblé ideologie odstonává ještě generace pravnuků. Třetí přikázání: Nehraj si na Boha, to se totiž hrubě nevyplácí. A tak dál, nejsem tu proto, abych přeříkával desatero, ale jedné věci si na tom všimněte: totiž právě toho, že trůn je v nebi a my to tady na zemi žijeme. Bez tebe to nejde (slovo tebe si představte s malým nebo s velkým “T”, jak chcete, nejlíp s oběma).

Začal jsem tím, že sólový pingpong, sólové judo, sumo nebo manželství je ptákovina. Aby to za něco stálo, neobejdeme se bez vztahu ty a já. Jenže vztah ty a já (před Boží tváří) občas zaskřípe: Někdo mi z Božího dopuštění nakřápl mou krásnou zabedněnou ulitu (jauvajs), no tak jsem z ní povylezl a tím pádem jsem se s ním setkal, ale trochu jsme o sebe křísli (jauvajs II) - ovšem jen díky tomu zjišťuju, to co jsem v ulitě nevěděl a co jsem neviděl, když jsem v ní byl ještě zabedněnej. Dobře že to tak bylo, ale to bez tebe - ty, kdo jsi mi z Božího dopuštění nakřápl tu ulitu - to bez tebe nejde...

IV.       KAPITOLA ČTVRTÁ: ZÁVĚR

Děkuju za pozornost.