Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Vy nevíte, že modlitba je jedinečnou příležitostí k rozhovoru s Bohem? Ani nevím, proč té příležitosti nevyužívám častěji. A vůbec, nechtěli byste poznat něco z naší prastaré a strhující tradice víry, o které si nic moc nepamatuji? Přijďte do našeho společenství ke vzájemnému sdílení, ale moc od toho nečekejte. Víte, každý má dost svých starostí...

 „Hospodine, Ty lid ponížený zachraňuješ, ale povýšené nutíš sklopit oči. Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot.“ (Ž 18,28-29)

Modlitba: Hospodine, před tebou se skláníme, tobě k poctě zpíváme,
neboť ty ses nám dal poznat. Děkujeme, že jsi přišel za námi v evangeliu Ježíše Krista; že jsi nám otevřel oči pro tvou přítomnost, která v jednom okamžiku obrací život a staví nový od základu.
Děkujeme, že tě potkáváme jako milosrdenství – navzdory tvrdosti našeho srdce.
Že tě potkáváme v oběti pro nás – navzdory naší lhostejnosti.
Děkujeme, že tě smíme potkat jako naději – navzdory naší zaslepenosti.
Že tě potkáváme v druhých, kteří navzdory naší sebestřednosti nás mají rádi.
Pane děkujeme, že tě potkáváme ve svých pravdivých a láskyplných činech, které jako by ani nebyly z nás.
Pane, prosíme, neopouštěj nás. Prodchni nás svým Duchem, učiň nás svým společenstvím, které Tě bude oslavovat bohoslužbami i všedním životem. Amen.

Čtení: Mt 5,1-9

Text: „Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně. Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím - Bůh to ví. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví - a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi. I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší. A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Kor 12,1-10)

Kázání

Milí přátelé, když čtu Pavlova slova o skromnosti křesťana, která padnou v souvislosti se zvěstováním, zkouším si představit průběh takového hlásání evangelia. Jak by zapůsobilo zvěstování, které vypráví o slabostech a nedostatcích více než o obdarováních? 
„Věřte evangeliu, víte, ale má víra více vypovídá o hledání a zápase než o pevné jistotě. Vy nevíte, že modlitba je jedinečnou příležitostí k rozhovoru s Bohem? Ani nevím, proč té příležitosti nevyužívám častěji. A vůbec, nechtěli byste poznat něco z naší prastaré a strhující tradice víry, o které si nic moc nepamatuji? Přijďte do našeho společenství ke vzájemnému sdílení, ale moc od toho nečekejte, víte, každý má dost svých starostí. A propos, nechtějí vaše děti chodit na náboženství? Víte, ale s naším synem se tam nepotkají, on má zrovna letos nějaký kroužek…“
Nejsem si jist, jak by takové zvěstování dopadlo. Misijní bláznovství, misijní sebevražda? Dnes se spíše hovoří o schopnostech umět věci prodat, vytvářet image otevřeného a perspektivního společenství; zapůsobit svými hlubokými zkušenostmi s vírou, vydat nějaké to svědectví o tom, že na rozdíl od dřívějška jsem dnes na správné cestě.
Naproti tomu se apoštol  chlubí svými neduhy a zlozvyky, přesto dobře víme, že zůstává asi nejúspěšnějším šiřitelem víry v dějinách. Neznáme snad větší osobnost prvních staletí církve. Také je Pavel často zobrazován jako vysoká mužná postava – veliké ruce a pronikavý pohled. A přitom o něm víme, že byl nevelkého vzrůstu, prolezlý různými nemocemi. Na ulici byste jej zaručeně přehlédli.
Možná v tom tkví tajemství velkých osobností, že nemluví o sobě, o svých zkušenostech, o svých obdarováních či úspěších – ačkoliv by mohli dlouze vyprávět. Mlčí, sedí trochu stranou, a když hovoří, nemluví o sobě, ale obrací pozornost k tomu, kdo nebo co utváří jejich život.
Pavel mluvil o svých pochybnostech a bolestech záměrně, aby mohl mluvit o naději, ke které se upíná. Kolikrát se ve svých dopisech zmiňuje o únavě a vyčerpání – avšak jeho slova se náhle obrací k síle Boží, k posile Ducha svatého. Pavlovo zvěstování je otevřeným bojem, upřímným zápasem, ve kterém evangelium hlásá zejména sám sobě. Proto asi platí, že máme evangelium zvěstovat, aniž bychom smlčeli i nesnadné hledání „dobré zprávy“ pro sebe; máme vypovídat o velkém odpuštění i s vědomím, že odpouštět není lehké a sami o něj a jeho působení v nás usilujeme. Že nevíme nic o tradici své víry? Vždyť bez ohledu na naše uvědomění ona tradice v nás pokračuje dále. Že se potýkáme s  modlitbou, vždyť během hovoru z druhé strany třeba zakouším ticho – Boží mlčení. Slova se odrážejí zpět jako mrazící ozvěna. Přesto ale, když budu očekávat na Boží slovo, nepropásnu odpověď.
Pavel jednu Boží odpověd v dopise do Korytu nabízí: „Stačí, když máš mou milost, vždyť v tvé slabosti se projeví má síla “. Kdo se chlubí svými slabostmi a pochybnostmi, ten nepřímo hovoří o Boží velikosti. Tam kde jsem silný, kde si vystačím sám, tam nepotřebuji druhé a ani milost ku pomoci. Pavlovo svědectví o Božím evangeliu je tedy takovým antisvědectvím o sobě samém, o svých kvalitách a schopnostech.
Pavlovo upřímné antisvědectví má i svůj reálný předobraz. Život v evangeliu, cesta víry se připodobňuje k vyjití Izraele, Božího lidu, z egyptského otroctví. Izraelce mořem provedl Mojžíš, tak jako dnes křtem provází Kristus. Ale cesta Izraele i lidu víry dnes následně nevede rajským sadem, ale pouští. Krajinou plné nástrah a bez života, prodchnuté zkouškami důvěry, ale i pokojným vědomím, že se mnou putuje ten, který mi dal svobodu a chrání můj život.
Nekonečný průvod Izraele má zobrazovat lid církve. Na tom obraze je strhující zejména jednota Božího lidu. Každé jeho štěpení v poušti znamená oslabení. A proto Pavlova strategie zvěstování sleduje zejména hodnotu jednoty.
V jednotě je síla, volali jsme i my na náměstích. Pak se ale objevili vůdci, kteří svou osobností jednotu rozdrolili. Apoštol na rozdíl od toho ustupuje se svými mimořádnými duchovními prožitky a zkušenostmi do pozadí. Neváže lid církve na osobu svou, ale osobu Kristovu.
Apoštolův druhý dopis do Korytu slouží také jako varování. Ve sboru, který on zvěstováním založil, se totiž objevili tací, kteří neváhají svědčit o svých vidění a zjeveních Páně. Otevřeně sdělují, že mají plné kapsy darů Ducha. Říkají: „My jsme ti praví znovuzrození, praví apoštolé. Říkal vám snad Pavel o nějaké své nadpřirozené duchovní zkušenosti?... tak to na rozdíl od nás žádnými neprošel. To bude ta tradiční uschlá víra…“
 Vyprávěním o svých náboženských prožitcích, o svých vizích a mimořádných zkušenostech udělali na sbor nesmírný dojem. Koneckonců taková image ohromuje dodnes, zvláště ty, kteří svou orientaci a autoritu hledají.
Pavel sám se jistě zajímal o neobyčejné duchovní prožitky, ale nad ně staví Ducha, který nerozděluje do kategorií ani jakostí zážitků, ale sjednocuje, buduje pevné a pestré společenství poutníků putujících pouští světa.
„Stačí, když máš mou milost, vždyť ve slabosti se projeví má síla“; říká Hospodin Pavlovi. A my jen můžeme s vděčností žasnout, co nám pro život může stačit. Stačí milost, která naši slabost obrací naruby. Tam, kde je tápání, přichází naděje, kde je neukotvenost, přichází víra, a kde osamocení, tam se objevuje láska. Blahoslavený ten, který je slabý, neboť tomu bude dána Boží síla - můžeme doplnit do Ježíšových blahoslavenství. Koneckonců ani Ježíš sám nebyl superhrdinou, který by se rozšiřoval o své výjimečnosti. Naopak, kde se v evangeliích mluví  o jeho Mesiášství, tam on nestojí o popularitu. I pro Mesiáše platí, že tam, kde je Kristus v bezmoci zbičovaným a ubytým Beránkem, tam jej Bůh opět pozvedá k síle života věčného. Amen.

Píseň 417 Zachovej nás při svém slovu

Poslání: „Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.“ (Ef 4,1-7)

Požehnání

Boží pravda, ať vám svítí na cestu, kdybyste bloudili.
Boží naděje, ať je vám budoucností, kde jiní vidí jen beznaděj a konec.
A Boží láska, ať oživuje vše dobré, co skomírá, ať vám dává chuť do života a naplní pokojem. Amen