Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

adventní kázání sázavského faráře, Petra Galluse.

Text: Matouš 25,1-13: Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: 'Ženich je tu, jděte mu naproti!' Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly pošetilé rozumným: 'Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!' Ale rozumné odpověděly: 'Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!' Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: 'Pane, pane, otevři nám!' Ale on odpověděl: 'Amen, pravím vám, neznám vás.' Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

Kázání:

Sestry a bratří, máme žít v očekávání Božího království. No a co – řeknete si. To je taková typická farářská věta, faráři tohle říkají celkem často a rádi, je to věta více méně neškodná a my ji sneseme, protože po nás vlastně nic moc nechce. Taková typická farářská věta, kterou všichni odkývají, jako to že jo, ale protože vlastně nikdo přesně nevíme, co se tím chce říct, tak se tím ani moc nezabýváme a necháme to plavat. Žít v očekávání Božího království – to je taková fráze, že, každý si do toho může vložit, co chce, každý si vlastně může říct: no vždyť jo, žiju v očekávání Božího království. A jede se dál, jako by se nechumelilo.

A ono se přitom chumelí. Jemně až neslyšně, nenápadně a neočekávaně jako první sníh, tak přichází Boží království i k nám. To je to jediné, co víme jistě: že Boží království přichází, že jednou přijde v plné slávě. Nevíme kdy, nevíme jak, ale víme jistě, že přijde. Nebo spíš přesněji: ono už přichází, je v pohybu, neusnulo, pomalu mezi nás proniká a blíží se. No dobře, tohle taky faráři říkají často. Tak ať se to království klidně blíží, my si zatím budeme žít po svém a až konečně naplno to království přijde, tak nám dejte vědět. A ono to skutečně vypadá, že dokud to Boží království nepřijde naplno, tak se nás to nijak moc netýká. Praktická využitelnost této informace je na první pohled nulová. A to je skutečně jeden ze tří možných postojů, který tahle věta, že máme žít v očekávání Božího království, může vzbudit.

Kdybychom totiž chtěli být vyčerpávající, tak by to přečtené podobenství mělo být podobenstvím o 15ti družičkách. Bylo by jich tam pět pošetilých, pět rozumných a k tomu ještě pět lhostejných. A zatímco ty první a druhé jdou a chystají se na příchod ženicha, těch posledních lhostejných pět vůbec nepřijde. Už to trvá tak dlouho, tak dlouho se čeká, tak dlouho se to pořád omílá, až se vůči tomu člověk stane lhostejným. Když něco slyšíte pořád a dlouho a nic se neděje, tak vás to za nějaký čas omrzí a přestanete to vnímat. A těch pět družiček, které v tom podobenství vůbec nejsou, protože vůbec nepřišly, by byly symbolem pro lidi, kteří už otupěli a je jim to jedno, kteří už tomu přestávají věřit, které už to ani nezajímá a kteří o nějakého ženicha a nějakou svatbu vůbec nestojí. A vlastně by jim asi ani nevadilo, že se na tu svatbu nepodívají, že zůstanou venku, protože jim je tam dobře, jsou spokojené, mají svůj život a nestojí o to, aby jim ho něco narušilo.

Takových lidí známe spousty a my sami nemáme nic, čím bychom je mohli přimět ke změně postoje, čím bychom je mohli přesvědčit, než vlastním poctivým životem, než tím, že my budeme žít jinak než oni, že budeme žít v očekávání Božího království, jak by to řekl farář, nebo pod zorným úhlem věčnosti, jak by to řekl Masaryk.

Máme žít v očekávání Božího království. A aby to netrvalo příliš dlouho a moc jsme nečekali, my to přece můžeme sami uspíšit! Ať je tady to Boží království co nejdřív, nejlépe hned teď! Pojďme žít tak, že to království trochu popoženeme, pomůžeme mu prolomit se do světa! Pojďte, necháme svět světem, vykašleme se na něj a budeme žít tak, jako kdyby tady to království Boží už bylo. A ono to třeba bude nakažlivé, rychle se to rozšíří a bude to. Takže nijak moc nepřemýšlejte o budoucnosti, nedělejte si žádné zásoby, království Boží přichází a bude tu brzo, možná ještě dnes. Nestarejte se, klidně jděte, prodejte všechno, co máte, stejně vám to už nebude nic platné, království Boží je tady! Zavedeme nový řád, nová pravidla, začneme nové lidství, zpřetrháme staré vazby, vytvoříme nový svět, království Boží na zemi. To je pohled těch pošetilých družiček. Nebudeme myslet dopředu, protože ženich přijde hned a my s ním prostě půjdeme rovnou na svatbu.

Možná znáte i takové lidi. Nadšené, horlivé, evangelizující, lidi, kteří sebe samotné jakoby vyjímali ze světa, jako kdyby tu byl zlý a prolezlý svět na jedné straně, a pak oni, obnovení, radostní, rozjásaní, noví lidé na straně druhé. Takové horlivé skupiny mezi křesťany existují od pradávna a to jejich nadšení je pro některé nakažlivé. Pokud to nadšení však překročí určitou mez, dostávají se rychle do blízkosti jakési sekty výlučných a vyvolených. A pokud to pokročí ještě dál, totiž že se lidé sami rozhodnou vytvořit království Boží na zemi, je zle. Království Boží může vytvářet na zemi jenom Pán Bůh. Když se toho chopí lidé, dopadá to vždycky špatně, protože lidé na to jdou svými, lidskými metodami. Ale lidskou silou království Boží nepostavíš. Zkoušelo se to různě a něco z toho se nás částečně taky dotklo: zkoušelo se to politicky, revolucí, ale vznikla diktatura. Zkoušelo se to uzavřením se do sebe a vypočítáváním přesného konce světa, ale vznikli pouze Svědkové Jehovovi. Zkoušel to Hitler, který se chápal jako nástroj Prozřetelnosti, zkoušel to násilím, ale vzniklo z toho peklo 2. světové války. Nic z toho nefunguje, nic z toho nepřežilo: diktátoři skončili, Svědkové Jehovovi vypočítávají nový a přesnější konec světa a současné Německo je už úplně jiné než za války. Tudy cesta nevede.

Ale kudy tedy? Jak tedy žít v očekávání království Božího, abychom nebyli lhostejní, ale abychom také nebyli přemrštěně horliví, abychom zůstali při tom všem normální?

Těch pět posledních, rozumných družiček, myslelo dopředu a podle toho se vybavily. Ani nevychladly, ani se nesnažily to vzít do vlastních rukou, nedělaly si falešné představy, ale žily podle toho, co věděly. A věděly pouze, že svatba se koná a že ženich tedy někdy přijde. A to čekání se protáhlo skutečně na dlouho. Je zajímavé, že během toho čekání usnulo všech deset družiček bez rozdílu. Nevydržely čekat, museli je vzbudit. Žít v očekávání Božího království tedy neznamená, že bychom neměli chodit spát, že bychom se měli neustále modlit, že bychom nejlépe vůbec neměli odcházet z kostela, ale rovnou tu zůstat a čekat tady. Ta připravenost, k níž nás to podobenství vybízí, nespočívá v tom, že bychom si měli někam sednout a tam pasivně čekat a soustředit se, než to přijde. Jde o to, abychom vydrželi to čekání, abychom to nezabalili a nepřestali čekat, a abychom se ani nesnažili tu dobu čekání přeskočit a nějak to čekání sami zkrátit. Naším úkolem je to čekání vydržet, žít tu přítomnost, která tu právě je, která je nám dána a která nás obklopuje, se vším, co k ní patří, ale přitom pořád čekat na budoucnost. Máme žít v očekávání Božího království, aby nás pak jeho příchod nepřekvapil ani tím, že to Boží království skutečně přišlo, ačkoli to dlouho nevypadlo, ani tím, že přišlo později, než bychom chtěli. Máme žít normálně, ale s vědomím toho, že království Boží přijde, ano že přichází. A to je dobrá zpráva právě pro ten náš běžný život.

Mimochodem všimněte si, že ty pošetilé družičky zastihuje příchod Božího království zrovna, když byly na nákupu. Až budete příště někdy ve svém oblíbeném shopping centru nebo alespoň v supermarketu, kam chodíte nakupovat, zkuste si představit, jak byste se asi tvářili, kdyby vás království Boží zastihlo zrovna třeba u regálu s jogurty. Byli bychom připravení, nebo pořádně překvapení?

Žít v očekávání Božího království znamená brát jeho příchod vážně a počítat s ním, jako kdyby to mělo nastat kterýkoli okamžik. Abychom pak nemuseli říkat: Pane, chviličku vydrž, zaplatíme a pudem. Ale abychom mohli říci: Pane, zde jsem. I kdyby to mělo být mezi jogurty nebo ve frontě na maso. Amen.