Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Oči všech se upírají s důvěrou, říká vděčnost. Není to už pohled vystrašený, plný nejistoty a tápání. Je to pohled klidný, plný jistoty, že tam odkud čekám posilu a naplnění nepřijde prázdná ozvěna, ani nějaký podraz. Mám za to, že každodenně pěstovaná vděčnost v dobách hojnosti je nejlepší přípravou na chvíle a okamžiky smutku, nedostatků ve vztazích a třeba i v čase loučení.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije. Z mých úst zazní chvála Hospodinu, jeho přesvatému jménu bude dobrořečit všechno tvorstvo navěky a navždy.“ (Ž 145, 15.21)

Píseň 667 Vítězi k poctě zpívejme

Modlitba: Hospodine, svatý a věčný Bože, každého z nás voláš jménem, voláš nás do tohoto světa, abychom tu byli k Tvému krásnému obrazu, abychom před Tvou tváří žili odpovědně a užitečně, pravdivě a nadějně. Tvoje vize je úžasná a naše úloha v ní vznešená. Stvoření, které žije v souladu a lásce, to je i naše touha a přání, to se nám líbí. Jenom - odpusť, Pane - máme dojem, že po nás chceš příliš. Je to nad naše síly! Vybavil jsi nás nedostatečně! Zoufáme si, schází nám energie, nadšení, schází nám víra. A není nás mnoho. Víme, že nám (ve svém svědomí sevřeným) nabízíš své odpuštění. Není to ale trochu málo? Není to příliš smířlivé? Není za tím nějaká Tvá rezignace? Prosíme, Pane, přijmi s pochopením naše obavy o Tvé dílo. Nechceme z něho utíkat. Potřebujeme jen Tvé ujištění, že má smysl se dál snažit, že Ty se nevzdáš, ale budeš s námi a s celým svým stvořením. Pane, dej nám více víry! Dej nám svého Ducha! Amen.

Čtení: J 1,43-51

Píseň Pěvecký soubor Ž 139

Text: Ž 139, 1-4

Kázání

Milí přátelé, sestry a bratři, slyšeli jsme slova žalmu 139. Slova té písně se snaží vyjádřit zvláštní pocit, jaký každý člověk čas od času prožívá. Totiž, že je sledován. Pokud je zde dnes mezi námi nějaký psycholog či psychiatr, možná mu nyní probleskne hlavou, že když se někdo cítí být stále sledován, že to asi nemá v hlavě v pořádku. (Kdo by totiž měl jinak chuť sledovat obyčejného člověka 24 hodin denně– sledovat, když uléhá i vstává?)

U Žalmisty jde ale ještě o víc, než že by se stále obracel za sebe, procházel spletitými průchody a snažil se do autobusu nastoupit na poslední chvíli. Žalmista není ani tak sledován, neboť Hospodin nepotřebuje být člověku v patách. On všechno ví. „Ještě nemám slovo na jazyku, říká žalmista, a ty, Hospodine víš už všechno.“  Žalmistova slova chtějí vyjádřit něco jiného. Jsem zkoumán, prověřován. A tak nejsem sám, nejsem osamocen. Můj životní souputník mi není v patách (to bych byl ve svém úniku stejně osamocený), ale jde se mnou. Nežiji jen sám pro sebe, ba co víc, svůj život si neřídím ani nekormidluji. Je tu někdo další, cítím ho, zakouším jeho přítomnost – přítomnost více posilující, podporující. To je prožitek víry. „Víš o mne, ať sedím nebo vstanu…všechny moje cesty jsou ti známy.“ Možná mne znáš lépe, než znám sám sebe a to je má jediná záchrana. Dáváš mi poznat mne samého, dáváš mi sám sebe vidět pravdivě, nezkresleně. Hospodine, ty mne zkoumáš – dohlédneš na důsledky mých myšlenek i činů – i to je pro mne záchrana. Neboť sám toho nejsem schopen, bez tebe si nevím rady. Bez tebe nevím, jak vůbec vykročit.

A přesto žalmista přiznává, že by chtěl uprchnout, vzdálit se od svého věrného společníka. Možná podobně jako děti utíkají z domova. Nebo podobně jako lidé utíkají do různých závislostí; jindy utíkají z jednoho vztahu do druhého. Často a dobrovolně, někdy rádi. Člověk zpravidla utíká, když si není jist, že obstojí, že všechno, co před ním je, zvládne. Utíkáme, když se cítíme být slabí a prázdní, nepodepření, nepodpoření. Tu podporu třeba ale jen neumíme přijmout, nebo nechceme. Je komplikovanější, náročnější než únik. Utéci od problémů, od povinnosti, práce, poslání. Slova žalmu ale také říkají, že od Boží tváře člověk stejně neuteče. Neuteče dokonce ani do nebe, ani do zbožné meditace, ani k duchovním vědám odděleným od všedních starostí.  Nemá to smysl a vlastně je to i zbytečné. Unikáme totiž v posledu před Boží dobrotou a milosrdenstvím, unikáme z cesty k věčnosti.

Avšak není čeho se bát. Žalmista vyznává, že Boží zkoumání je dobré. A tak slova žalmu končí výzvou Hospodine, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mne, ty znáš můj neklid, hleď, zda nejdu cestou trýzně, a po cestě věčnosti mne veď!"

Žalm nekončí nějakou lacinou harmonií, dokonalým sebenalezením, ale modlitbou, prosbou o komunikaci, vztah s živým Bohem, aby mi promlouval do života, korigoval moje snahy a usilování. Chci nést svůj díl odpovědnosti, neutíkat před ní, chci nést svůj neklid - avšak v důvěře v Boží pomoc vůči všemu, co přesahuje moje chápání, moje síly, moje naděje.

Pěvecký soubor Žalm 145. a 84.

Tyto dva žalmy jsou si podobné. Vyvěrají z vděčnosti. Oči všech v nadějí vzhlíží k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm. Jak je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů! Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě. Vděčnost je nejlepší odpovědí i na situaci, kdy poznávám, že nejsem sám, že jsem Hospodinem zkoumán, že se o mne ví ještě někde jinde než na matrice, na poště, na finančáku. V prvním žalmu se žalmista mohl cítit být slabý a prázdný. Nyní zpívá svou píseň jako obdarovaný. Vděčnost je základní notou, základním nápěvem života víry. Vděčnost má velmi blízko k hudbě. Jak jedno turecké přísloví říká: „pro vděčného člověka je šumění listí hudbou, pro nevděčného je i hra na flétnu či na harfu protivným hlukem.“  Vděční lidé rádi muzicírují, zpívají. Jsou naplněni ba přeplněni dobrotou podobně jako krásnou hudbou. (To se nám zpřítomňuje i dnes, tuto neděli.)

Je možné být vděčný a komu být vděčný. Máme původce i cíl vděčnosti. Je v ní veliká síla. Jakmile se v nás probudí, je to jako se napít z pramene průzračné vody a pít z ní opakovaně, každý den. Když neztratíme cestu k prameni. Žalmista říká, být vděčný je jako být vlaštovkou, která si staví hnízdo v Božím chrámě, aby zde uložila svá mláďata. Není to už soukromá záležitost, ale záležitost celé rodiny. Vděčnost jako základní nápěv mě a tebe, nás všech, jako základní kámen rodiny a každého společenství. Jak se bude žít mláďatům, která vyrůstají v hořkosti a nespokojenosti a jak mláďatům, která vyrůstají ve vědomí, že je zač a komu děkovat?

Oči všech se upírají s důvěrou, říká vděčnost. Není to už pohled vystrašený, plný nejistoty a tápání. Je to pohled klidný, plný jistoty, že tam odkud čekám posilu a naplnění nepřijde prázdná ozvěna ani nějaký podraz. Mám za to, že každodenně pěstovaná vděčnost v dobách hojnosti je nejlepší přípravou na chvíle a okamžiky smutku, nedostatků ve vztazích a třeba i v čase loučení. Díky vděčnosti totiž nezůstává hořkost, ani výčitky. Díky vděčnosti se člověk může vždy v dobrém obracet zpět.

Když se někdy mezi věřícími mluví o zbožnosti, jak je jí třeba, tak si slůvko zbožnost překládám jako vděčnost. Základním postojem víry, základní melodií rozhovoru s Hospodinem je mnohokrát a každodenně opakované děkuji. Děkuji za vše dané. Děkuji i za to, co nemám. Děkuji za to, co zarmoutilo, děkuji i za to co zabolí.

Možná nám to zprvu bude znít neharmonicky, zvláštně. Děkovat za bolest. Křesťan to však smí. Může děkovat za bolest Kristovu na kříži. Může děkovat za bolest, do které Hospodin sám a dobrovolně vstoupil, aby člověka neztratil z dohledu, aby s ním putoval vždy a v každé situaci. Aby Boží příslib ochrany nebyl jen vzdáleným voláním z druhého břehu. Děkovat za bolest můžeme. Taková vděčnost nás může dovést ještě dál. Až k samotnému tajemství života, ve kterém je bolest přítomna, ale nemá rozhodující platnost. Dokonce i slova žalmu „Oči všech v nadějí vzhlíží k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm“ můžeme vztáhnout na společný pokrm při večeři u Kristova stolu. To je ten pokrm v pravý čas. Zpřítomnění a ochutnávka odpuštění a spásy. Tak tedy dnes toužíme Ti díky vzdát… chvála tobě Kriste. O tom nám budou zpívat naši hosté. Amen.

Píseň Pěvecký soubor, část Pašijí Petra Ebena: Dnes toužíme ti díky vzdát a Chvála tobě Kriste

Ohlášky

Přímluvné modlitby – sešit – Modlitba Páně

Píseň 618 Modré nebe, slunce zář

Poslání

Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. (1 Tes 5,15)

Boží světlo, které žádná temnota nezahalí, ať vám svítí na cestu, kdybyste bloudili. Boží naděje, ať je vám budoucností, která je dobrá a není čeho se bát. Boží láska, která všechny pouště mění v zahrady, nechť vám dává pokoj a mír… nyní i navěky. Amen.

Píseň 192 Dobře staví kdo zná a ví