Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Boží Duch na nich spočinul ne kvůli zvěstování, ale kvůli péči o druhé. Nemají být rybáři, neboť koho byste také na poušti chtěli pochytat, ale jsou pastýři sobě navzájem. Pečují o to, aby neztratili výhled k cíli, pečují o to, aby nesešli z cesty a pečují především o to, aby věděli, proč vlastně putují.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

"Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky," praví Hospodin.“ (Iz 59,21)

Píseň 68 Když Bůh v své moci povstane 1-5

Modlitba : Hospodine, Bože náš, i dnešního rána k Tobě vyhlížíme. Čekáme Tě, že nás navštívíš, oslovíš, povzbudíš a nasměruješ k radostnému a tvůrčímu životu. I toto ráno Ti, Pane, svěřujeme svoji prázdnotu, bezduchost a vnitřní dušnost a čekáme, že Ty nás svým Duchem naplníš, že nám dáš oddechnout si od starostí a nadechnout novou silou. Věříme, že právě dar Tvého svatého Ducha propůjčí životu dlouhodechost, ale i velkodušnost . Pane, dávej nám svou sílu – hybnou sílu, která osvobozuje od závislostí, která rozpačitým dá cíl a směr, nejistým dá oporu a smutným vrátí radost. Prosíme přijď a dej se nalézt v písních, v modlitbách, v kázání i ve společném stolování. Prosíme Tě o Tvoje promluvení, o Tvého Ducha. Jen k Tobě se upíná naše víra a naděje. Amen

Čtení Sk 2,1-12

Píseň 675 Přijď již, přijď Duchu stvořiteli

Text „ Mojžíš slyšel, že lid pláče, každý u vchodu do svého stanu, čeleď vedle čeledi. Hospodin vzplanul velikým hněvem. I Mojžíš na to hleděl s nevolí a vyčítal Hospodinu: "Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Volají ke mně s pláčem: »Dej nám maso, chceme jíst.« Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení." Hospodin Mojžíšovi odvětil: "Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou. Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám. Mojžíš tedy vyšel ven a oznámil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a rozestavil je kolem stanu… Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej těm sedmdesáti starším. Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy.“ ( Nu 11,10-17.24-25)

Kázání

Milí přátelé v Kristu, docela neobyčejný text ke kázání vybrali luterští faráři pro tuto svatodušní neděli. Při ní se obyčejně zastavíme u Letnic, jak je prožili učedníci v Jeruzalémě. Duch Boží na ně sestoupil v podobě ohnivých jazyků a oni, jím naplněni, všemožnými jazyky zvěstují Kristovo vzkříšení. Na základě zvěstování, evangelizace, vzniká první společenství křesťanů.

Místo toho se dnes ocitáme na poušti. Potkáváme v ní vnitřně nalomený lid a unaveného Mojžíše. Bylo na něj naloženo poslání vyvést lid z otroctví a spolu s tímto posláním mu byla svěřena autorita. Mojžíš měl ale asi jiné představy o cestě ke svobodě. Ke svobodě je dlouhé putování, to je stará fousatá moudrost, ale Mojžíš asi čekal od Izraele větší vděčnost. Vděčnost, že nemusel a přesto do Egypta přišel, že ač nemusel, lid pozvedl a ukázal cestu a cíl. Nebo Mojžíš třeba jen čekal, že se kolem něj shlukne jádro těch, kteří jej budou v jeho úkolu posilovat, budou mu pomocí, vracet mu, co on vložil do celého lidu.

Místo toho čteme o těch, kteří s Izraelci vyšli, přidali se, drží se zástupu, ale vlastně ani neví proč putují. Bible je nazývá chátra. Což o to, Mojžíš nyní působí neméně chatrně, trochu jako hromádka neštěstí, ale chatrnost v této souvislosti znamená nevědět, kdo jsem a jaký je cíl putování. Když je život chatrný, přebíhám od jednoho k druhému. Přijímám poslání a následně sám sebe posílám jinam. Není náhodou, že z těchto vnitřně chatrných kruhů obvykle zaznívají návrhy vrátit se, jít zpátky, jít jinam, kde je tak nějak lépe. Zahodit cíl a vizi. Sejít s cesty a třeba k tomu strhnout i ostatní.

Chátrou jsou ti reptající, kteří podkopávají své, ale i Mojžíšovo poslání – směřovat k zaslíbené zemi. Do míst, kde je dobře, náramně dobře. „To mám být chůvou tvého lidu, což jsou to batolata  a ne dospělí lidé, že je mám vodit za ručičku?; unaveně zní od Mojžíše.

Přeci v jeho slovech zaznívá pro letošní letnice něco velice podstatného. Lid putující k zaslíbené zemi potřebuje péči. Mojžíš do Egypta sestoupil, vystoupil z něj s Izraelem, někam jdou – čím dál tím míň lidí je přesvědčeno o tom, proč a  kam vlastně jdou. V Mojžíšových slovech zaznívá jasně – Já jsem ty lidi nepočal ani neporodil. Hospodine, já o tvůj lid pečovat nemohu, nemám tolik sil, nemám tak mateřsky širokou náruč, jako je ta tvá.

Na to Hospodin povolává 70 starších. Ti jsou tu od toho, aby lid nejen spravovali, ale aby o něj pečovali – také aby pečovali o to společné poslání, které Izraelci společně s Mojžíšem přijali. K tomu sedmdesát povolaných dostává Ducha svatého. Ke službě člověku, k péči o poutnickou cestu, k vyztužení a podepření životních cílů a celoživotního směřování. Dar Ducha svatého je dán k posilování poutníků na cestě k zaslíbené zemi. Duch svatý sestupuje na ty, kteří pečují o duše druhých.

Takové jsou Letnice na poušti, sestoupení Ducha svatého v pustině, k lidu, který se jednou na cestu vydal a třeba i s chátrou, která pořád v mysli lavíruje mezi Egyptem a Izraelem. Poněkud jiný obraz se nám rozprostírá ve srovnání s Letnicemi v knize Skutků. Tam Duch sv. sestupuje, aby učedníci zvěstovali, získávali učedníky nové, aby byli těmi rybáři, kteří získávají, loví, shromažďují pro evangelium. Zde, na poušti, Duch svatý povolává ty, kteří budou pečovat o druhé. Jakmile na ně Duch sestoupí, oněch 70 prorokuje na znamení přítomnosti Boží moci. Písmo ale dodá, že pak už neprorokovali nikdy více. Boží Duch na nich spočinul ne kvůli zvěstování, ale kvůli péči o druhé. Nemají být rybáři, neboť koho byste také na poušti chtěli pochytat, ale jsou pastýři sobě navzájem. Pečují o to, aby neztratili výhled k cíli, pečují o to, aby nesešli z cesty a pečují především o to, aby věděli, proč vlastně putují.

Mohli bychom nyní rozvinout diskusi, jaké povolání křesťanský sbor má více rozvíjet. Jestli být více jako rybáři nebo pastýři. Boží Duch sestupuje a posvěcuje oboje. Na konci Janova evangelia Ježíš říká rybáři Petrovi, buď pastýřem mých ovcí. Buď pastýřem těch, které k Hospodinu přivedeš, buď pastýřem těch, které získáš pro Boží království. Buď ten, který pomáhá, služ těm, kteří se na cestu již vydali.

Křesťanský život má tedy obě polohy, mince má dvě strany. Boží moc, onen Boží vítr či vánek směřuje jak ke zvěstování evangelia, k šíření té dobré zprávy o vítězící Boží lásce, tak také směřuje k podepření, k vyztužení duše směřující k Božímu království. Hospodin odebírá z ducha Mojžíše a vkládá je na pověřené, aby dovedli nést břímě druhých. Není v silách jednoho člověka nést břímě všech, ba to není ani v možnostech několika jedinců. Je to v silách Hospodinových, k tomu on dává výzbroj Ducha naslouchání, Ducha trpělivosti, Ducha laskavosti i Ducha porozumění. Jako křesťané, jako lid víry jsme dostali do vínku veliký dar. Těšit a podepírat druhé. Ježíš, Pán našeho života také řekl: až odejdu, sešlu vám Ducha Přímluvce, Ducha utěšitele. Za Kristovy pozemské nepřítomnosti je to ten, ke kterému se obracet, koho hledat jako pomoc pro sebe i druhé.

O svatodušních svátcích se říká, že církev slaví narozeniny. Ano, na základě neohroženého zvěstování učedníků se buduje první sbor. A z tohoto vylití Ducha svatého křesťané dodnes čerpají Boží pomoc ke zvěstování. Dostávají odvahu mluvit, dostávají sílu svědčit. Smíme a máme čerpat z Letnic v Jeruzalémě. Smíme a máme však čerpat i z onoho vylití Ducha na poušti. K péči o druhé. Přeci Duch Mojžíšův pomáhá nést břímě druhých. Ztrápení a chudí vyjdou z nesnází, ztracení jsou nalezeni, bezmocným je dána moc a jsou pomocí. Z chatrných jsou odhodlaní poutníci na cestě, z pasivních kamenů jsou kameny živé, vytvářející společenství, život a Boží dílo. Jsou kameny chrámu Božího. To je poslání živých kamenů – nechat se sv. Duchem přitesat k tomu sloužit ke svědectvím a neméně k tomu být pomocí. Všichni jsme přeci poutníky na cestě k Božímu království. Amen.

Píseň 684 Učiň mne, Pane, nástrojem

Večeře Páně

Dobrotivý Bože, děkujeme za dobrou zvěst, které se smíme držet, děkujeme za naději, děkujeme, že stále patříme tobě. Děkujeme za písně, kterými se občerstvujeme. A nyní děkujeme za pozvání ke společnému stolu. Opět budeme lámat chléb a pít z kalicha. To nás spojuje, to nás propojuje mezi sebou, ale i mezi Tebou a námi. Tvá přítomnost je nad všechno bohatství tohoto světa. Pane, tvé pozvání ke stolu nám vrací důstojnost, vrací hodnotu, že nejsme vydáni napospas svým vinám, stínům a temnotám. Jsou v nás i kolem nás. Ve chvíli ticha… nyní předkládáme vše, čím jsme vinni, co nás tíží a co chceme druhým odpustit.

… Pane, buď nám milostiv, když k tobě takto voláme… Otče náš

Přijměme pak slovo potěšení a milosti: Hospodin odpouští tobě všechny nepravosti, uzdravuje všechny nemoci tvé, vysvobozuje od zahynutí život tvůj. Amen.

Jako projev toho, že jsme odpustili a že věříme, že je nám odpuštěno, pozdravme se nyní navzájem pozdravením pokoje…

Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, děkoval, lámal jej a řekl: Vezměte a jezte, to je mé tělo, které se za vás láme. To čiňte na mou památku.

Po večeři vzal kalich a řekl: To je kalich nové smlouvy zpečetěné mou krví. To čiňte, kdykoli z něj budete pít, na mou památku.

Tak tedy pojďte všichni, vše je již připraveno…

Píseň 399 V sjití tomto pravme sobě

Propouštění

On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil (2 Kor 1,22). Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu (1 K 12,7 )

Ohlášky

Děkovné a přímluvné modlitby

Pane, děkujeme za Tvou milost, za Tvé ujištění, že nás neopouštíš, děkujeme za dar víry, i za tvůj stůl a dary na něm, děkujeme za dar Ducha všem, kteří se k tobě obracejí s důvěrou, ale i s otázkou a pochybností.

V takové víře a naději se odvažujeme modlit a prosit, prosíme za ty, kdo dnes před tebou otevřeli své srdce, prosíme za jejich další cestu, prosíme za jejich rodiny, prosíme za církev, za náš sbor, abychom vytvářeli společenství víry, abychom dovedli přijímat nové lidi, přijímat v lásce ty, s nimiž jsme dnes společně přijímali u Tvého stolu.

Prosíme za partnery, kteří jsou si blízcí i vzdálení, kteří navzájem spolu souzní i za ty, jejichž soužití je neharmonické. Prosíme, abychom dovedli odpouštět, napomínat se, smiřovat se, přimlouvat se u Tebe za druhé, i pomoci slovem i skutkem,

Prosíme za lidi v očekávání, v nejistotě, za lidi zdravé i nemocné. Za komunikaci mezi námi, za naše společenství, respekt jednoho k druhému a zvláště mezi těmi, kdo se znají.

Prosíme za staré a opuštěné, za členy našeho sboru, tohoto města (vesnice), této země i celého světa. Prosíme za všechny, kteří žijí v naději dobrých věcí.

Poslání

„Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšt, který svlažuje zemi.“   Oz 9,3 

Požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

Píseň 378 Bože, jenž jsi v nebesích