Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Problémem není to, že by vrchní patra věže dosahovaly k Božímu balkónu jeho obláčkového paláce, nebo že by člověk svou věží zacláněl Bohu výhled z vševidoucího okénka. Vážnější je obava: s člověkem už nebude řeč. Bude tak příšerně nafoukaný a spokojený sám se sebou, že s Hospodinem přestane žít...

„Toto praví Hospodin: Já vyleji vody na místa vyprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého Ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou. Porostou jako mezi trávou, budou jako topoly při tekoucích vodách. (Iz 44,2-4)

Modlitba: Pane Bože, předstupujeme před tvou tvář, protože stojíme o tvou přízeň a o tvou přítomnost. Nehledáme tě kdesi nad mraky - hledáme tě v životě každého z nás. A nacházíme tě: jako naději, když ubývá sil. Jako lásku, když jsou vztahy na bodu mrazu. Jako milosrdenství, když se o slovo hlásí odplata a msta. Jako pravdu, když světu vládnou polopravdy, lež a strach. Díky za to, že přicházíš. Chápeme, Pane, že tvá moc není závislá na nás; chápeme, že tvá moc k záchraně člověka i celého stvoření by mohla působit i bez nás. Tys nás ale povolal a něco po nás žádáš: děkujeme, že o nás stojíš a že nás provázíš životem. A uznáváme, že ti někdy býváme spíš překážkou než pomocí: vždycky když nám zduří sebevědomí a pro druhé lidi nám nějak nezbude zájem ani čas, vždycky když v nás nabobtnají mindráky, úzkosti a strachy a není s námi řeč. Proto prosíme, buď dnes s námi, když si chceme připomínat svůj křest, když se chceme hlásit k víře svých předků, svých rodičů a zejména k víře své vlastní. Prosíme, naplň tento čas radostí a smysluplností. Amen.

Text:

"Celá země byla jednotná v řeči i v činech.  Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: "Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme." Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli." I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi." ( Gn 11,1-9)

Kázání

Milí přátelé, známe ten příběh jako své boty. Je to jeden z evergreenů „nedělky a nábožka“. Stavba babylónského města a zejména slavné věže. Někdo z lidí plácne nápad stavět věž a celé lidstvo tomu nadšeně tleská. Nějaký ten pátek jsou sice vyhnáni z ráje, postrádají původní harmonii a sebedůvěru, přesto všichni lidé mluví stejnou řečí. Nepostrádají v sobě veliký zápal, odhodlání a optimismus.

Důvod stavět do nebes zprvu zní docela nevinně: „tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi“ říkají. Poměrně lidumilné přání. Nechtějí tedy být rozptýleni, rozdrolení, ale chtějí se sjednotit – možná stejně tak lidumilně na sebe volají: „v jednotě je síla, až nás budou milióny, kupředu levá“. A tak staví až do nebe věž, která se má podobat památníku, monumentu, či jenom majáku sjednocení. Chtějí si zajistit budoucnost, učinit si jméno, být jednotní na věčné časy. Tak staví a staví a přitom ani netuší, že budují dílo zkázy, netuší, že až bude dílo hotové, budou poslouchat jen sami sebe; sami sobě budou určovat pravidla. Jednoduše „nebude už s nimi řeč a nikdo s nimi nepohne, budou si dělat co chtějí“, říká si Hospodin, který si stavbu zvědavě prohlíží.

Problémem není to, že by vrchní patra věže dosahovaly k Božímu balkónu jeho obláčkového paláce, nebo že by člověk svou věží zacláněl Bohu výhled z vševidoucího okénka. Vážnější je obava: s člověkem už nebude řeč. Bude tak příšerně nafoukaný a spokojený sám se sebou, že s Hospodinem přestane žít, rozmlouvat s ním. Přestane jej mít v úctě, nebude se jej ptát, nebude mu naslouchat. Přesně toho se Bůh obává. A tak, když mi někdy jdeme ve stopách babylónských, není to proto, že bychom rádi stavěli, ale že si bez Hospodina chceme vystačit. Když budujeme své jméno, svou kariéru na věčné časy.

Proto Hospodinův zásah přichází v pravou chvíli. Ještě že tak, lepší aby si navzájem nerozuměli, aby každý mluvil jiným jazykem. To aby nemohli dokončit své dílo zkázy. Bábel to znamená zmatek. Proto se tak bude jmenovat to město. Lidstvo je rozmetáno mezi národy, každý mluví svým jazykem. Jsou zmateni lidé, jsou zmatené národy. Jsou zmatené ideály, životy, hodnoty. Bábel vlastně znamená rozvrat mezi lidmi, vzájemné nepochopení.

Město i věž jsou Hospodinem sice zničeni, ale stále zůstává, že člověk a Bůh patří k sobě. To koneckonců chceme spolu vyznat i dnes. Ve křtu Bůh říká, ty a ty, vy všichni patříte ke mně, do mého společenstv, i když jste třeba nemluvňata v plenách a dupačkách… No a když se sejde rok s rokem, kluci se začnou holit a holky líčit, je třeba také říct, ano já vlastně patřím k tobě, Bože. Chci životem putovat s tebou, naslouchat ti, ptát se tě. Bože, to tvoje ano zní smutně, osamoceně, chceme říci, ještě to ano své.

Dnešní den, do začátku toho samostatného putování ve víře, přichází ještě příběh druhý, příběh svatodušní. V něm vystupuje také pospolitost, společenství lidí. Není to ale masa lidí odhodlaná vybudovat božský mrakodrap ani nechce spasit svět. Jen pár jednotlivců, kteří se po Kristově vzkříšení opět dali dohromady, protože nemohou zapomenout na Ježíše a jeho osvobodivé slovo. Těch pět co tu dnes s námi sedí, se taky dali dohromady – možná proto, že si mají co říct, ale možná taky proto, že nechtějí na Ježíšův život zapomenout. Každý zvlášť´ i spolu dohromady jej chtějí veřejně přijmout a vyznat, jako příběh jejich osobní i společný.

Učedníci o Letnicích čekají ve městě Jeruzalém. Nevyplňují čas nanicovatou stavbou, ale očekávají Boží zásah, něco mocného a silného – moc předivnou. A právě do takového očekávání to přijde. Něco jako vichr či hukot z nebe. „Náhle nastal vichr…“ I oheň, znamení Boží přítomnosti.

Jsou naplněni Duchem svatým a první co učiní, promluví. Nemluví o sobě a svých budovatelských plánech, ale o Božích činech. Ale pozor, nejde o nesrozumitelné církevní fráze ani kostelovou hantýrku. Posluchači všech národů těm příběhům rozumí. Možná si můžeme domyslet, co učedníci vypráví: možná o Abrahamově odvaze, s jakou vyšel hledat zaslíbenou zemi, možná slyší o láskyplné věrnosti Rút ke své bývalé tchýni Noemi, o Noemově prvotním bláznovství a následné záchraně života, nebo vyprávějí o velikém Josefově odpuštění pro své šibalské bratry. Všichni cizinci slyší podobenství o Rozsévači a možná v tu chvíli přemýšlí, jakou půdu mají v sobě připravenu pro zrno – pro Boží slovo.

Učedníci ale zejména zvěstují o tom, který taková podobenství rád vyprávěl. Vyprávějí o životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Pochopili, že tento příběh o odpuštění mohou slyšet a přijmout nejen oni, ale i všechny národy. A tak národnostní i jazykové bariéry se bortí, všichni jsou v rozpacích – to přece od pádu Babylónské věže nebylo.

Učedníci zvěstující evangelium v tu chvíli možná ani netuší, jaké důsledky jejich vyprávění bude mít. Asi ještě netuší, že vlastně pokládají základy církve, že namísto věže, která lidstvo rozdělila a zmátla, staví mnohem velkolepější stavbu. Staví a budují společenství lidí, které si navzdory rozdílné kultuře, navzdory různým zvyklostem a jazyku mohou navzájem rozumět.

Všichni ti, kteří tam byli a tohle zažili, jsou z toho pryč a ptají se: „Co to má znamenat?“ Opravdu, je to něco nepochopitelného. Lidé si mohou porozumět, navzdory jazykovému i lidskému zmatení.

My dnes, společně s konfirmandy asi tušíme, že tento příběh se do dnešní doby moc nehodí. Události o letnicích jsou nerealistické, bláznivé a možná o ně moc lidí nestojí? Je to pravda, ten příběh není úplně součástí tohoto světa – je to událost nového věku, vlastně až nového Jeruzaléma, který vidí z nebe sestupovat apokalyptik Jan a který má být naším cílovým městem – cílem našeho putování.

Blížící se Jeruzalém vytváří úkol pro společenství rozumějících, chápajících i milujících. Je to na církvi, aby do tohoto mrakodrapového světa vnášela poměry ne Babylóna, a ani tak Jeruzaléma dnešního, toho rozděleného, ale Jeruzaléma nebeského. Ježíš Kristus na jednom místě říká: zastihlo vás Boží království, je už mezi vámi. Tak jej nevyhoďme za dveře, ale nechme jej promluvit a pouštějme jej ke slovu.

Závěrem stojí za to upozornit, že nezúčastněným budovatelům památníků takový život církve bude připadat možná jako opilost. Budou se chichotat: „příliš mladého vína se, ti křesťané napili, jsou nalití – to není Duch svatý (Spiritus), ale špiritus“. Na první pohled to tak může vypadat, že jde o nalitost, avšak prorok Izajáš mluví trochu jinak. Sděluje lidem Boží zaslíbení: „Já vyleji vody na místa vyprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého Ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou. Porostou jako mezi zelení, budou jako topoly při tekoucích vodách. Amen

Píseň Svítá 480 Čeká mne den (Vstup)

Poslání

„Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšt, jenž svlažuje zemi.“   (Oz 9,3)

Požehnání

Ať se ti ukáže ta pravá cesta,
ať ti vítr vždy vane do zad,
ať tě slunce hřeje do tváří,
ať déšť padá jemně na tvé pole.
A nežli se opět shledáme,
ať tě Hospodin podrží ve své ruce. (z Irska)

Píseň 163  Hospodin sám národů Bůh