Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

sboru Českobratrské církve
evangelické
v Horní Krupé
a Havlíčkově Brodě

Getsemanská modlitba za nás

„Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: ‚Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil‘… Tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: ‚Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.“

Milí čtenáři, dospěli jsme asi do poloviny postního období, ve kterém jsme všichni zváni, abychom si společně připomínali Ježíšovu cestu k Božímu odpuštění a naší radosti. Nyní se zatím spolu s Ježíšem a učedníky ocitáme v Getsemanské zahradě. Ta zahrada je krásná. Odtud je celý Jeruzalém jako na dlani a všude kolem v zahradě jsou staré a vznešené olivové stromy. Jen smutek se vsakuje do Ježíšova srdce. Vždyť začíná tušit, že záchrana člověka před Boží tváří nepůjde jinou cestou, než že on sám na svá bedra naloží všechnu tíhu světa. Že mu na záda bude dán těžký kříž, který ponese až na kopec jiný, který se jmenuje „lebka“…

Možná nás to překvapí, že Boží syn potřebuje lidskou blízkost, že potřebuje ty své, aby byli s ním. Doslova prosí, aby učedníci bděli, když on v modlitbě sbírá veškeré své síly. Ježíš potřebuje člověka, aby mu byl nablízku i v jeho úzkostech a nejhlubších smutcích. Učedníci nemusí za Ježíše přijmout kalich trápení, nemusí podstoupit utrpení. Stačí, když budou nablízku, když tiše a mlčky budou mučeného doprovázet.

Jejich účast na modlitbě v Getsemane však dopadne jinak. Učedníci přemoženi „tíhou bdění“ usínají. Pane, tady nás máš, ale nezlob se, je pozdě, tak si trochu schrupneme. Zítra je taky den. A nevěš hlavu, však ono to „ňák“ dopadne. Kolikrát když učedníci potřebovali, Ježíš s nimi byl. Dal jim smysl života i poslání, vrátil jim naději a učil je poznávat svět skrze vzácnou a krásnou optiku víry v Božím království. Jak to dopadá, když Ježíš potřebuje ty své, aby jej podpořili na nelehké cestě pro jejich záchranu?

Ve středověku se tento výjev zobrazoval tak, že Ježíš má v modlitbě sepnuté ruce a z nich kape na spící učedníky jeho krev. Je to výjev o netečnosti, ignoranci, možná i lehkovážnosti. Ježíšova modlitba v Getsemane se odehrává v předvečer mučení a ukřižování. Zde učedníci, ač přítomní, přece spí. Druhý den nebudou už ani přítomni. Petr, jehož jméno připomíná víru pevnou jako skála, zapře svého zachránce hned třikrát. A ostatní učedníci? Jako když střelí do vrabců. Až se vnucuje otázka, kdo vlastně zradil. Mučeného Ježíše obklopují jen ti, co jej nemají rádi, co se mu posmívají a uráží. Ke kříži jde Ježíš sám. Naštěstí ne tak úplně. Najdou se totiž ti, které Ježíšův příběh vezme za srdce. Ač neví o co a o koho jde, ač ještě nic netuší o zaslíbení Božího království, o odpuštění vin, přesto ti mu pomáhají kříž nést. Nic nevědí a přece jejich srdce ví vše?

Jak to všechno skončí? O tom vypovídá radost velikonoční neděle. Ježíš to dokázal, zlomil moc zla. „Odstranil pekelnou závoru“, která oddělovala lidský svět od Boha. A učedníci? Ježíšův hrob zůstal prázdný, a proto se setkají se vzkříšeným, stále žijícím Ježíšem. Ještě chvíli budou váhat, jestli si sáhnout na jeho rány, aby měli jistotu, že je to on. Pak ale, po nějakém čase, se konečně proberou. Všechno se jim to spojí a z dvanácti věrných vznikne společenství víry o mnoha miliardách napříč věky a světadíly, kteří chtějí zůstat s Bohem a bdít spolu třeba i v modlitbách až do konce.

„Pane díky, že jsi v Getsemanské zahradě našel sílu k přijetí kalicha bolesti, který jsme ti připravili my, často spící lidé. Děkujeme, že jsi to nevzdal, i když při tobě tvoji nejbližší nezůstali. Prosíme zůstávej a bdi s námi, když jsou naše noci chladné a temné. Dej, aby po dlouhé zimě to v nás mohlo opět vypučet radostí z teplého jara.“