Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

kázání Jana Johny Širokého ze 9.4.08, na které mnozí rádí vzpomínáte. Nyní jej máte k přečtení i na stránkách.

Text „Toto jsou přikázání, nařízení a práva, kterým vás Hospodin, váš Bůh, přikázal vyučovat, abyste je dodržovali v zemi, do níž táhnete a kterou máte obsadit: Aby ses bál Hospodina, svého Boha, a bedlivě dbal na všechna jeho nařízení a příkazy, které ti udílím, ty i tvůj syn a tvůj vnuk, po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Poslouchej je, Izraeli, a bedlivě je dodržuj. Tak se ti povede dobře a velmi se rozmnožíte v zemi oplývající mlékem a medem, jak ti přislíbil Hospodin, Bůh tvých otců. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.“ (Dt 6,1-5)

Kázání:

Milí bratří, milé sestry! „Toto jsou příkazy, nařízení a práva, kterým vás Hospodin, váš Bůh přikázal vyučovat...“. Neustále se to v knize Deuteronomium opakuje. Možná už to lezlo, s prominutím, té pospolitosti Izraele krkem, že jim pořád někdo připomíná, co mají dodržovat a čím se řídit. Známe to především od dětí: když jim něco neustále připomínáme, jsou z toho otrávené, ironicky nám zopakují, co všechno musí a nesmí a pak otráveně zamumlají, že přece vědí, že nejsou tupí, a že naše neustálé připomínání jim vadí. Necítil to Boží lid podobně, když slyší neustále z úst Mojžíšových, co po nich Pán Bůh chce, aby dodržovali, má-li jejich život v zemi Slíbené být dobrý a odpovědný před tváří Boží.

Nevíme, nikde o tom v bibli nečteme a možná to zní takto otravně jen nám. Mojžíš si přece nehrál na přísného tatínka před lidem, který mu Hospodin svěřil, aby ho vedl. Ale jisté je, že ono neustálé připomínání toho, aby si lid neustále připomínal přikázání a dodržoval je, má svůj záměr a smysl: Proti všem ostatním náboženstvím, se kterými se společenství lidu Hospodinova setkává, se totiž víra v Hospodina neměří jen podle počtu svatyní, obětovaných skopců či holubic, ale podle poslušnosti Božích řádů. Neváží tolik oběť hovádka jako obětavost života; nehledí Hospodin na množství svátků, ale na to, zda jsi nezabil, neselhal bližnímu i Bohu, neokrad bratra, nezlehčil rodiče, nesvedl sousedovi ženu...! Aby nezapomnělo společenství Izraele, že víra je způsob života, životní styl, proto mu Mojžíš a Písmo neustále připomíná ty „příkazy, nařízení a práva“, proto o nich Boží lid čte neustále v Písmu, a slyší je pokaždé, když se staví před Hospodina. Můžeme trochu zkratkovitě říci: Pán Bůh nechce od člověka mimořádný náboženský projev, ale poslušný a věrný životní postoj. A vzhledem k pohledu SZa můžeme říci: tento poslušný a věrný životní postoj je tím největším náboženským projevem, výrazem skutečné zbožnosti a té nejhlubší víry.To je pravé náboženství.

Ale tady dochází občas u dnešního (a nejen dnešního, ale u dnešního zvláště) člověka (a zvláště evangelíka) ke zkratu – totiž k pojetí, že pravá víra je pouze záležitostí mezilidských vztahů. Přemýšlet o Bohu – to není důležité, chodit do kostela, to je až to poslední; záleží přece na tom, jak žiji, co dělám, jak se chovám. Víra či náboženství se stane záležitostí etiky; Bůh se nakonec kamsi vytratí, snad jako princip žití či první Hybatel, a společenství Božího lidu se stane čerpací stanicí pro chvíle zvláštních duchovních potřeb. Zůstane člověk jako cíl mého snažení a dojde to nakonec až k tomu, že důležitý není ani Bůh, ale ani bližní – na vztahu k němu si ověřuji jen své lidství. JÁ jsem důležitý, jak já ostojím v posledu už ne před Bohem ani před lidmi, ale před sebou samým.

Tomuto pohledu se brání samo Písmo, a to přímo v tom oddílku, který jsme četli: „aby ses  BÁL“ čteme ve v. 2. V biblickém pojmu bázeň nejde o strach z nadsvětna, ale o úctu k Bohu. Ne Adamův únik ve strachu z hříchu, který spáchal, ale o pokorné přiblížení se k tomu, který je mým „učinitelem“ a Pánem a na kterém jsem výslovně závislý. To, co vzbuzuje bázeň, je Boží dobrodiní; v žalmu 130. je přímo řeč o tom, že Hospodin svým odpuštěním vzbuzuje bázeň; je to ona uctivost Kralických. To slovo je skutečně ze starých časů, nicméně vystihuje to, co znamená ona bázeň Hospodinova. Pro SZ je slovo bázeň vyjádřením zbožnosti. Pán Bůh není kamarád, ve vztahu k němu neplatí: já pán, ty pán. Úcta a vážnost k Bohu k víře nejen neodlučitelně patří, ale je jejím základem. Jistě, věřit  znamená být slušným člověkem, ale být slušným člověkem ještě není věřit v Boha. Úcta a pokora před osobním Bohem, před mým Bohem a Pánem – to je ono bát se Boha.

„Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“. Tato slova zná každý věřící Izraelský až dodnes. To je vyznání víry pospolitosti Božího lidu. V těch slovech je složeno vše, co Boží lid věří a vyznává, čím žije a co platí v jeho životě. To je skutečnost poslušné víry a poslušného života; proto ono „SLYŠ IZRAELI“. To slovo není skrytou moudrostí, ani výrokem, který si mohu v tichosti kdesi přečíst, aniž by to kdokoliv slyšel a věděl. Je to slovo, které má znít, veřejně a zvučně, aby zvěstovalo, že Hospodin je přímý, a žádné lsti v něm není. Pospolitost Božího lidu se nestydí za svého Boha, a nestydí se ani za svou víru. Společenství světa sice tvrdí, že náboženství a víra jsou soukromými záležitostmi člověka, ale ti, kteří vyznávají Hospodina poznali, že víra a zbožnost je záležitostí veřejnou – v tom smyslu, že člověk je nemůže skrývat, nemůže se za ně stydět, ani je tajit. Jistě, víra je v srdci, ale ne tak, že to člověk dovedně skryje před svými bližními. Víra je slyšet, veřejně se zvěstuje a hlasitě vyznává. Nepleťme si skromnost s utajením a vyznávejme statečně a směle, že „Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“.

Ona jedinečnost je velice důležitou skutečností. Na rozdíl od islámu Písmo netvrdí, že nejsou jiní bohové. Jenom Boží lid si připomíná, že jejich Bohem je Hospodin, který je vyvedl ze země egyptské, z domu otroctví. On je pro ně na prvním místě, jen jemu se vydávají a jen jeho vyznávají, takže zda jsou či nejsou jiní bohové, ztrácí význam. Víra v Hospodina jako jediného Boha je pro ně skutečností jedinečného vztahu, nikoliv otázkou filosofickou. Mnohokrát v Písmu přece čteme slova „Hospodin, Bůh tvůj“ či „Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh otců“. Jedinečnost Hospodinova není v jeho jedinosti či vůbec v nějaké skutečnosti bytí samého, ale v jedinečnosti Boží lásky a milosrdenství. Boží jedinečnost je skutečně v tom, že Bůh na prvním místě má své milosrdenství, ano že dovede zapřít sám sebe, aby mohl člověk žít. Co jiného je zrození Syna Božího do lidského světa jako Syna člověka, než Boží sebeobětí? Láska až k oběti dovedená – to je ona jedinečnost Boží; to nám dosvědčuje Písmo, to věříme a vyznáváme.

Na lásku se odpovídá láskou. nebo jinak řečeno: láska lásku probouzí a vyvolává. Proto po onom slavném vyznání víry: „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest“ následují slova: „milovati budeš Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“. Vztah člověka i celé pospolitosti Božího lidu k Bohu se nemůže odehrávat jinak, než ve vztahu horoucí a jedinečné lásky. Z celého srdce, z celé duše i ze vší síly. Ten osobní vztah lásky znamená celé odevzdání, odevzdání celé bytosti. Tak, jak to v milování je. Jako Bůh se nám vydal celý, tak i my se smíme a máme vydat jemu. Myšlení, cit i zapálení je výrazem lásky; Bůh není předmět pouhého výpočtu či rozumové úvahy, stejně jako ne jen citového vzplanutí nebo mystického vnoření se nebo strachu z pekla. To je tajemství víry: Bůh si mne, takového jaký jsem zamiloval, a já jsem jeho lásku poznal, a pokouším se mu ji oplatit. Právě poznání Boha jako jednající osoby, ne-li osobnosti, mne dovádí k vyznání, že jediný vztah, který k němu mám a který odpovídá jeho jedinečnosti, je láska. Láska je nebo není, nedá se často zdůvodnit a velmi často pomíjí jakékoli rozumové důvody. Bible se pokouší všelijak vztah k Bohu vyjádřit, slyšeli jsme slovo o bázni, tedy úctě a pokoře Nakonec – k horoucí lásce patří úcta a pokora, aby nezmizela láska v sobeckosti), ale nenachází lepší a jasnější vyjádření, než vztah lásky a milování.

Jestliže Boží jedinečností je to, že nás miluje, pak i tou nejdůležitější vlastností víry je láska. A pamatujme, co nám apoštol připomíná: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří (důvěřuje), láska má naději, láska vytrvá“. Neděle bychom mohli toto slovo rozebírat, a bylo by co říci. Dnes chci připomenout jen dvojí: láska důvěřuje. Jestliže Boha milujeme, důvěřujeme jeho Slovu, nebudeme si ho přizpůsobovat ani zkreslovat, aby to znělo lépe. Dokážeme přiznat, že jeho Slovu nerozumíme, že je nad naše síly – a přesto neřekneme: to pro nás není. A to druhé: láska nezávidí. Možná bychom chtěli taky mít raději Boha, který to nepřátelům nandá, pomstí se všem posměvačům a zahubí nevěřící. Prosím vás, nepropadněme této závisti. Přijměme Boha, který ví cosi o odpuštění – a milujme ho tím, že jeho jednání vezmeme jako míru pro jednání své.

Modlitba po kázání: Pane, děkujeme ti, že jsi jedinečný ve své lásce. Smíme se nazývat tvým lidem a jako jedno tělo ti vzdávat chválu. Prosíme, dej nám tu milost, abychom tvoji lásku nezneužili, ale cele se ti odevzdali, tebe milovali a tak proměňovali tvé smíření ve službu lásky všem, kdo jsou kolem nás. Amen