Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

S trochou ironie vždy vnímám, jak si lidé sedají před bohoslužbami na svá místečka, a když už tam někdo dřepí, tak se na „náhradním místě“ ošívají a celé bohoslužby jsou neklidní. Kolikrát jsem přemýšlel o pravidle měnícího se zasedacího pořádku na každé bohoslužby. Toto pravidlo by nás také učilo být otevření a umět přijmout ty, kteří přicházejí zvenčí, odjinud.

 

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Oslavujte Hospodina, neboť jest dobrý, nebo na věky trvá milosrdenství jeho.“ (Ž 118,1)

Píseň 550 Až potud nám pomáhal Hospodin z milosti

Modlitba

Hospodine, náš Pane, na sklonku roku se scházíme, abychom se ohlédli za právě prožitým a znova nabrali směr a vyrazili na cestu za tvým královstvím. Děkujeme ti za oslovení evangeliem, dáváš nám z něj načerpat tolik moudrosti, tolik posily a naděje, nejen nám, ale i všem ostatním. Děkujeme, že nasloucháš našim prosbám, že dáváš odpovědi, často netušené, neočekávané a přesto rozmanité a hlubší, než bychom si dovedli představit. Tak tě chceme také prosit, abys nás v příštím roce upomínal na zdroje tvé milosti, abychom vždy znali cestu k tvému pokoji, povzbuzení a posílení. Nedej nám uzavřít se do samolibé spokojenosti, v povýšenosti a neochotě naslouchat tvé vůli. Stále znova otevírej naše srdce k naslouchání… abychom nezapomněli. Amen.

Píseň 568 Život nám ubíhá

Text: „ Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh. Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: 'Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.' Proto smíme říkat s důvěrou: 'Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?' Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“ (Žd 13,1-8)

Kázání

1. Dnešní text, na který budu kázat, jsem si výjimečně vybral sám. Uzavírá se jím epištola Židům. Její název je spíše pracovní, neboť adresáti nejsou ani tak Židé a nakonec ona ani není epištolou, ale spíše dlouhým kázáním. V tomto spisku je vylíčeno mnohé, je zde pečlivě definován význam Ježíše Krista zvláště v kontextu dějin Izraele. Najdeme zde krásné vystižení víry: „věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“  Na závěr zde autor připojuje několik praktických doporučení, řecky pareneze (napomenutí).

Dnešní atmosféra, ve které oslavujeme přelom kalendářního roku, je atmosféře v epištole podobná. Po celý rok z tohoto místa se kazatelé snaží postihnout význam Krista v celé souvislosti Bible a jednání Hospodina na zemi, po celý rok se snažíme společně vystihnout, co pro náš život znamená věřit a jak z toho přijímáme plnost a pestrost, ačkoliv „spoléháme na to, v co doufáme, a jsme si jisti tím, co nevidíme.“ Dnes večer, na závěr kalendářního roku, bych chtěl připojit několik krátkých úvah nad tím, co rozhodně vidíme, ba co vidět musíme. Chtěl bych s vámi o tom všem společně přemýšlet i zpívat.

Apoštol závěrečné upomenutí začíná slovy: „bratrská láska ať trvá.“ Zní to trochu samozřejmě, co jiného byste od Bible čekali. Když si ale uvědomíme, co všechno jsme např. v našem sboru za ten rok prožili, co vykonali a o co se budeme snažit dále, pak je jasné, že i dobré přátelské vztahy ve sboru prožívají různá napětí, neporozumění v tom, co každý má na srdci. Člověk se také někdy musí spokojit s hlasem většiny a to někdy nebývá snadné. Tak se vztahy mírně řečeno ošoupávají a opotřebovávají.

Bratrská láska ať trvá. Apoštol napomíná k bdělosti ve vztazích uvnitř společenství věřících. Není nikde psanou samozřejmostí, že se lidé víry budou mít rádi. Je to vždy Boží milost, že lidé s různými názory, s různými prožitky víry a různými představami, jak má sbor pracovat a žít, se dovedou mít rádi. Není v lidské přirozenosti pěstovat jednotu v mnohosti. Člověk naopak má tendenci prosazovat jen pohled svůj, jednat pudově a tím i vztahy rozbíjí, rozbíjí společenství a hlavně rozbíjí důvod být spolu i s jiným názorem – tak rozbíjí samotný základ evangelia, Boží sílu. Neboť , jak mi říkáme, Boží síla držet se pohromadě, i když mně treba někdo leze na nervy, je věc nesamozřejmá, vzácná. Přemýšlejme nyní o tom, co nebo spíše Kdo nás spojuje. A sourozenecká láska zaklepe ve své osvobodivé a hřejivé kráse.

Svítá 318 Vinný kmen

2. „S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud", tak apoštol naváže na první výzvu. A opět se tu vrací napomenutí zůstat při samotném základu evangelia, být věrný Boží lásce. Lidskou pudovostí je držet si své pozice. Zadejchat si svůj koutek ve chlívku, vyhřát si své místečko ve hnízdě a tam nikoho nepustit.

S trochou ironie vždy vnímám, jak si lidé sedají před bohoslužbami na svá místečka, a když už tam někdo dřepí, tak se na „náhradním místě“ ošívají a celé bohoslužby jsou neklidní. Kolikrát jsem přemýšlel o pravidle měnícího se zasedacího pořádku na každé bohoslužby. Toto pravidlo by nás také učilo být otevření a umět přijmout ty, kteří přicházejí zvenčí, odjinud. Být otevření jejich příchodu, být otevření jejich přání být tu s námi, protože si to prožijeme vždy na sobě, na novém místě.

A proč nejít dál, kolik cizinců žije v našem městě a proč právě ty nepřijímat mezi své? Možná právě ti budou vděční za to, že je vtáhneme do vzájemné „bratrské lásky“, že je přijmeme do rodiny Božího lidu. O tom jsou vlastně Vánoce, kde se to cizinci a běženci jen hemží. Marie porodí v Betlémě, kam podle matrik Josef patří, ale je to pro oba cizí město. Na to přicházejí tři cizinci, mudrci z východu, aby se právě narozenému králi poklonili. Josef s Marií pak jako běženci utíkají do cizí země, do Egypta, aby přežili Herodovo vraždění novorozenců. A konečně o Vánocích se každý rok učíme přijmout do svého srdce narozeného Mesiáše, který sice přišel „mezi své vlastní“ ale zároveň přišel odjinud, z nebeských dálek. Nestyďme se otevřít těm, kteří přijdou odjinud, nebojme se jim otevřít v důvěře a lásce. Andělé totiž vždy přicházejí odjinud, andělé jsou vždy cizinci a jak praví náš text, tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Nakonec všichni jsme na této zemi poutníky, jdeme odněkud někam. Jdeme do Božího království. Tak o tom zpívejme.

Svítá 133 Vánoční

3. „Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi.“ Apoštol se vůbec neohlíží na to, jací jsou to vězni. Jsou to tuneláři, jsou to vrazi, nebo jen malí podvodníčci? Na tom nesejde. Kariéra kriminálníka se v drtivé většině odvíjí od toho, do jakého prostředí se člověk narodí. Lid víry má pamatovat na vězně už jen proto, že jsou to lidé žijící „v těle“, jak se praví doslova a v těle žije každý z nás. Každý z nás jsme vydáváni zápasu s „naším tělem“, s naší přirozeností, člověčinou a každý z nás ten svůj boj někdy prohráváme, i když ve zcela jiné míře.

Vězni s oblibou říkají, že sedí jen ten, koho chytli. Sice se tím většinou snaží omluvit svou vinu, ale princip je pravdivý. Před Boží tváří jsme na tom v principu stejně a hříšník není ten, kdo je upřímný, nebo nedůsledný v zahlazování stop.

Komenský v době, kdy dějinné události smetly Jednotu Bratrskou z povrchu zemského, považoval za omyl na někoho uvalovat tzv. kázeň či snad přímo vylučovat ze společenství víry. Zánik Jednoty dával do přímé souvislosti s její pýchou. Každá pravidla, kde se odděluje zrno od plev už na tomto světě, se snaží vlastně jen podvědomě zbavit toho neúspěšného a zároveň upřímného. Sváťa Karásek v jedné písni zpívá: „my můžem třídit brambory, nás si ale přebere Bůh.

Je to zase jen lidská pudovost ze zdraví kypícího „svatého“ a úspěšného stáda vyhnat vypelichanou slepici. Míru vypelichanosti máme v sobě všichni, jde jen o to si to umět připustit a také to umět unést. Co jiného nás to učí, než přijmout v evangeliu Boží odpuštění, kdy člověk vyjde z vězení sebe sama a přijme život ve svobodě Božího dítěte.

Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi – pamatujte na všechny ty, kteří jsou uzavření ve vězení nejen svých vin, ale i bolesti, samoty, smutku, nemoci, deprese – jako byste byli s nimi. Buďme tedy s nimi a neopouštějme je. To je úkol určený komu jinému než společenství víry.

Svítá 108 Úžasná láska

4. „Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni.“ Máme mít v úctě jednoduše každý závazek věrnosti, mít v úctě odvahu do stvrzeného vztahu jít a u něj zůstat. Odhodlat se prolomit lidskou přirozenost ke střídání samiček či samečků. A přeci žádné manželství se neobejde bez podpory zvenčí, zvláště když je slabé. Zdá se mi, že toto hledisko nám často úplně schází. Jako by manželství bylo jen věcí těch dvou, do ničeho se nemíchejme, ať si to každý vyřeší sám. Ale manželství má svůj rozměr společenský. Manželství je jeden z nejhlubších vztahů, do kterého člověk může jen vstoupit a je obrazem manželství s Bohem. Kdo má v úctě svazek manželský, má v úctě i svazek ve víře. Přijde mi důležité, že se zde mluví o manželství obecně, nikde slovo o tom, jestli jsou smíšená, kdo je jaké víry či nevíry. V každém manželství i nekřesťanském ti dva zakoušejí moc Boží lásky, neboť ona je spojila, dala dohromady a my tedy máme mít v úctě Boží dílo, ač ten druhý ho třeba nevidí.

Manželé ať jsou si věrni – nejde jen o ochranu od společnosti,  o tu vnější, ale bránit jej i zevnitř. Věrností zde nerozumím jen věrnost sexuální, či věrnost citovou. A nemyslím jen na věrnost ve chvíli, kdy to skřípe. Buďme si věrní i v radosti, sdílejme spolu to dobré, neodcházejme od druhého v dobách plnosti a dostatku. Pokud jsme spojeni v tom hezkém, pak je mnohem větší šance, že nás nerozpojí to špatné. Buďme si věrni ve všem, důvěřujme si, otevírejme se navzájem ve všem... neboť taková věrnost je obrazem věrnosti nebe k nám a nás k nebi.

Svítá 346 Tvoje, Pane Kriste, dobrota

  5. Žd: 13,5-7 …„Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“ Apoštol zde nevolá po nějaké plánovité chudobě, nejde o žádnou askezi. Je známo o apoštolu Pavlovi, že si dával pozor na svou nezávislost na finančních prostředcích. Peníze nejsou prokleté, je nutno však sledovat, odkud přicházejí a co od nás žádají, čím nás zavazují, nakolik nás starost o jejich nabytí a vydání zaměstnává, a zda-li nám zůstává nějaký vyšší smysl a cíl. Rozhodně není projevem nějakého sobectví, budeme-li mít na paměti také svou duši. Neboť co jest člověku platno, by celý svět získal, ale své duši škodu učinil?

Apoštol říká, že člověk nepotřebuje chtít, protože s Bohem už má a má vrchovatě, každý jinak, takže se to nedá přepočítat ani změřit. Co je víc, chodit stále v novém, bydlet v novém, jezdit v novém, mít víc a víc, nebo mít při sobě Boží věrnost? Tak nějak v této výzvě slyším i napomenutí předešlé. Kdo se nechá strhnout láskou k penězům nebude mít v lásce svého bratra (ve víře), protože ho ten druhý bude zdržovat, ani nebude přijímat ty zvenčí, protože se s nimi bude muset dělit (někdy i citelně), ani nebude myslet na potřebné (vězně), protože je to pro něj nepochopitelná ztráta pro někoho, kdo si za to může sám a pomoc si nezaslouží, ani manželství a věrnost nebude v úctě, protože jak známo manželstvím člověk leda zchudne a natrvalo se vzdálí od individuálního bohatství. Kde máš své srdce, člověče, ptá se Kristus přeneseně ve svých výrocích, máš jej v sejfu nebo v nebi?

Poslední výzva vybízí k upomínce na ty, kteří nás vedli. Ani množství slov, ani množství úvah, ani napomenutí a pravidla by nás dlouhodobě neudržely u víry, kdybychom si nepřipomínaly ty, kteří nás vedli, kteří pro nás něco znamenali. To věrnost k nim nám zvláště v obtížných dobách pomáhá vše překonat a zůstat věrný – bratrovi ve víře, lidem zvenčí, partnerovi i Bohu. Evangelíci v 16.st. a luterští  dodnes si připomínají životy svatých, ač se k nim nemodlí a o pomoc je nežádají. Naslouchají tak svědectví celkovému, celistvému, svědectví života, které se zde na zemi završilo. Jen to je pravdivé a úplné, neboť až při zpětném pohledu můžeme poznat, jestli to svědectví bylo o Bohu či marnosti.

Je hezké, když lidé rádi vzpomínají na faráře, kteří je vychovávali, vedli a dělali to, jak uměli a mohli. Někdy vzpomínky mohou být zakaleny třeba osobní křivdou, neporozuměním či tragédií. V tomto sboru v období šesti let zemřeli neočekávaně dva faráři. Hodně toho zůstává nedořečeno a otevřeno, často se všichni vracíme k tomu, jaký kdo byl a co prožíval ve chvíli, když už se blížil konec, ač o tom nevěděl. Co člověk může dělat dál bez nich? Kde hledat to nezodpovězené a nedořečené? Nezbývá než pokračovat na cestě, po které oni šli, následovat je ve víře, jak praví list židům. Tak neztratíme kontakt s tím, čím oni žili, z jakých obdarování jsme mohli přijímat a co dobrého nám dali. Jedině tak neztratíme kontakt s nimi. A všechny ty farářské a apoštolské úvahy a kázání nezůstanou zaprášené, ale stále živé. Třeba po ten další rok, který je právě před námi.

Píseň Svítá 137 Čas zaslíbený

Přímluvná modlitba

…čas který ubíhá někomu rychle, aby neubíhal… komu pomalu, aby zrychlil… hlavně ať je pro každého vyplněn tvou milostí

…co nosíme v sobě za tento rok, ať nesvazuje, nezotročuje, ať dovedeme na to nemyslet a přece nezapomenout

… přímluvy ze sešitu

Prosíme tě vyslyš nás, když k tobě ještě takto voláme: Otče náš

Poslání

„A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné. Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí. A kdo závodí, nedostane cenu, nezávodí-li podle pravidel. Také rolník musí nejprve těžce pracovat, než sklidí úrodu. Uvažuj o tom, co říkám. Pán ti dá, abys všechno pochopil. Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium.“ (2 Timoteovi 2,1)

Požehnání

Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje, ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby. A Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen

Píseň 233 Večerní když zvony znějí