Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

...Osobně si dovedu představit, že většina z nás se vidí na té straně slabších. Připouštíme si křehkost své víry – ptáme se, hledáme, tápeme. Vedle těch zbožně klusajících atletů se někdy držíme za kotník a onehdy si těžce narovnáváme záda. Z toho míváme i špatné svědomí: že věříme nedostatečně, málo, ne jako jiní. Jak mohu o své víře svědčit druhým, když mám osobní problémy se na Pána Boha a jeho síly spolehnout?

„Hospodine, projevoval jsi své zemi přízeň, … Snímal jsi ze svého lidu nepravosti, přikrýval jsi všechny jeho hříchy. Navrať se k nám, Bože, naše spáso.“ (Ž 85,2-3.5)

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že můžeme dnes společně dýchat adventní čas, nasávat jeho hřejivou a povzbuzující atmosféru.
Nevíme, Pane, kdy přijdeš – možná brzy, možná zadlouho.
Vyznáváme před tebou, Pane, že očekávání tvého příchodu často zakoušíme jako malé děti, které byly dlouho samy doma. S velikýma očima jsme začali objevovat domácnost – celý svět a prolézat všechny jeho šuplíky. Vytahali jsme si všechny své hračky a záliby, a přitom zapomněli na své úkoly a povinnosti. V tom našem nepořádku už pořádně ani nevíme, co kam patří – jaký je řád tvé domácnosti. Strkali jsme nos, do čeho nám nic není, a  máme trochu strach, že na to přijdeš. S dary tvého Ducha neumíme  hospodařit,  zmlsali jsme je na posezení, takže často zakoušíme svou duchovní podvyživenost a slabost. A když se večer stmívá, bojíme se tmy. Přestože se zachumláme do svého pelíšku, pak na stropě se dělají dlouhé stíny, ze kterých vyvstávají nepříjemné otázky. Pak až teprve toužíme po tvé blízkosti.
Přesto věříme, Pane, že až se vrátíš do svého světa, k nám domů, přebrodíš se naším nepořádkem, můžeme se těšit na tvé objetí, na slovo odpuštění a milosti. Proto tě dnes prosíme o příchod tvého Ducha, který nás může navrátit na cestu, na kterou patříme, k lidem, ke kterým jsme povoláni. Věříme, že tvůj Duch nám navrátí radost a naději, ke které jsme vyvoleni. Amen.

Kázání na text Ř 15,1 –13

Milí přátelé, možná nás Pavlova výzva římským křesťanům ani moc nepřekvapí. Přijímejte jeden druhého a silní, snášejte slabosti slabých. Těm, co svou víru žijí, co jsou "kostelovým lidem", těm výzva o vzájemném přijímání může znít jako ohraná písnička – jako tradiční klišé nedělního dopoledne.
Na první poslech samozřejmá slova jsou však nesamozřejmá z pera toho, kdo je píše. Apoštol Pavel byl původně jeden z nejhorlivějších a nejzbožnějších farizeů. Silný, věřící člověk, kovaný Božím zákonem, svou sílu uplatňoval jako nemilosrdný vyhledávač a udavač všech polopohanů a heretiků. Takoví byli v jeho očích první křesťané.
Na jeho příběhu je patrné, jak člověk s vnitřní silou (kterou mu propůjčuje víra ) může být ve svém horlení ve skutečnosti zahleděný do své dokonalosti. V tom spočívá zaslepenost veškerého fundamentalismu: "Já jsem silný, pravdivý a správný. Jak to že, nejste takoví i vy? Hleďte se sebou něco udělat, protože jinak je váš život bezcenný." Pavel tehdy chápal Boží slovo, desatero, zákon jako cvičné nářadí. Z bible si učinil takovou posilovnu ducha, díky které mohl dávat na odiv svou duchovní vyvinutost.
Z dráhy náboženského fanatika, který by asi dnes na zádech nosil výbušniny, Pavla vyléčil Boží zásah. Na tři dny oslepl, aby se tak stal slabým, bezcenným, odkázaným na pomoc druhých – vlastně těch slabých ve víře, které předtím stíhal. V té třídenní slepotě měl možnost rozpoznat hluboké věci, pro které oči neměl.
Třeba to, že víra není medailí za své výkony, ale darem, přičemž každý dostává různou míru víry, různou intenzitu a hloubku.
My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Berme to i jako Pavlovo vyznání. Jsme ale spíš ti silní nebo slabí ve víře? Jakým způsobem k nám míří to Pavlovo slovo o vzájemném přijímání? Osobně si dovedu představit, že většina z nás se vidí na té straně slabších. Připouštíme si křehkost své víry – ptáme se, hledáme, tápeme. Vedle těch zbožně klusajících atletů se někdy držíme za kotník a onehdy si těžce narovnáváme záda. Z toho míváme i špatné svědomí: že věříme nedostatečně, málo, ne jako jiní. Jak mohu o své víře svědčit druhým, když mám osobní problémy se na Pána Boha a jeho síly spolehnout?
Myslím, že takové nálepkování silných a slabých, jaké někdy činíme sami sobě, obrací naruby Ježíš. Spasitel světa v podobě bezbranného dítěte – beránka. Přichází kvůli slabým, nemocným, hříšným – aby jim přinesl zvěst o Boží lásce a nebeském království. Zaslíbení o útěše a posile zvěstuje právě těm, kteří zakouší svou slabost a sílu hledají. Činí blahoslavené ty, kteří jsou tiší, plačící, chudí duchem, hladoví, žíznící apod. Právě tyto činí silné. Stejně jako rybáře, celníky a nevěstky – ty, kteří něco vědí o svých osobních hranicích (hříšnosti) – ty povolává k následování.
A naopak ty na první pohled silné – farizeje, zákoníky (strážce víry), všechny ty, kteří přespříliš poklepávají prstem v Bibli a druhé přesvědčují o své pravdě a dávají na odiv svou skálopevnou víru,  ty usvědčuje ze slabosti.
Trochu v tom vidím i časté jakoby vědecké křesťanské důkazy, že potopa světa skutečně byla, že první muž Adam opravdu žil 930 let a Eliáš se proháněl po nebi v ohnivém kočáře. Kolik lidí na tom svou víru staví? Nechci popírat, že to tak nebylo. Ale co je důležitější, že se něco před tisíci lety stalo a nebo že mi tím příběhem Pán Bůh chce něco důležitého sdělit do mé současnosti?
Tomáš Halík napsal knihu Co je bez chvění není pevné. V ní poukazuje na skutečnost, že víra, která si nepřipouští otázky, přijímá pravdu jen povrchně a sebejistě, není vírou. Směřuje spíše k fanatismu, který je ve skutečnosti až uboze slabý. Stojí za zkoušku si prolistovat Mein Kampf, nebo džihádistické texty – samy o sobě jsou naprosto bezzubé. To je také důvod, proč si musí nasadit zubní protézy v podobě zbraní nebo manipulací s druhými.
Těm, kteří ve vnitřní pokoře sami sebe vidí jako slabé, ti kteří nemají na vše odpověď – tak si představuji toho chudého v duchu, těm dává Hospodin v Kristově příběhu sílu. V tom příběhu přináší radost z toho, že navzdory své hříšnosti zůstáváme Božími dětmi, útěchu dává v tom, že jeho láska je mocnější než naše neláska a naději vlévá ve výhledu ke svému příchodu - k nebeské hostině. To je síla, kterou dává Bůh a my jsme zváni, abychom ji přijali.
Apoštol Pavel svou výzvu k přijímání slabých a snášení jejich slabostí píše především proto, abychom jedni i druzí svorně a jedněmi ústy slavili Boha a Otce Ježíše Krista. Slyšíme-li to v adventním čase, pak se nám možná vybavuje betlémský výjev. Poklonit se Spasiteli přichází všichni, ke kterým pronikne zpráva či následují hvězdu: silní i slabí, zbožní i nezbožní.
Všichni přišli spíše s otázkou, s radostným a nadějeplným očekáváním než s jasnou představou, kdo Spasitel je a jak bude vypadat. O tom koneckonců svědčí „zlato, kadidlo a myrha“ jsou to spíše dary, které se poněkud minuly s obdarovaným. Alespoň nevím nic o tom, že by Ježíšovi k něčemu byly.
V adventním čase jsme slovy apoštola Pavla všichni zváni na cestu k betlémské radosti. To aby nás, jak říká, Bůh naděje naplnil veškerou radostí a pokojem ve víře tak, aby se naše naděje zmnohonásobila. Zváni jsou jak silní tak slabí, zbožní i bezbožní, jak domácí víry tak i všechny národy. A možná důležitější, než že přijdu jen já, je to, že vezmu s sebou další. Ti, co cestu k Betlému neznají, neví jak se poklonit, jak chválit,  netuší, co předložit před svého Spasitele. Amen.