Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Vždy, když slyším stesky nad světem, který spěje do záhuby, protože lidé přestávají budovat harmonické rodiny, musím se vnitřně smát. Máme tu historicky první rodinu. Co jsou Adamovi zač? Spíše Adam´s family...

„Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu. Oběť, kterou bych ti dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš.“ (Ž 51,17-19)

 Modlitba: Hospodine, svatý Bože, chválíme Tě za to, že neúnavně tvoříš: děkujeme, že dáváš život lidským bytostem i němému stvoření, že vytváříš prostor svobody, dáváš nám čas k zamyšlení, že promlouváš do našeho svědomí, vedeš nás k odpovědnosti. Pane Ježíši Kriste, chválíme tě za to, že jsi naším Spasitelem, přítelem hříšníků. Ty nabízíš své přátelství ztraceným, svou lásku nemilovaným, svou naději odepsaným. U Tebe je nový život pro ty, kdo všechno prohráli. Ty vytváříš společenství těch, kdo Tobě patří. Děkujeme Ti, že nás mezi ně zveš. Duchu svatý, děkujeme, že jsi naší pomocí, když selháváme, když nad námi hřích má navrch. Když zavíráme svá srdce a otupujeme svůj sluch vůči tvé lásce. Ty v nás vyvoláváš touhu po pravdě, nespokojenost s tím, co je, Ty nás vybízíš k hledání živého Boha. A díky Tobě se s Ním můžeme setkat. Pane, prosíme, požehnej dnešnímu setkání. Amen.

Čtení: Lk 15,11

Text: Gn 4,1-16

Kázání: Dva bratři. Jeden zemědělec, druhý pastevec. Jeden Bůh, který přijímá oběť jednoho a druhého nikoliv. Bratr zabíjí bratra. Ne chladnokrevně, ale, jak by se dnes řeklo, z nepříčetnosti.

Vždy, když slyším stesky nad světem, který spěje do záhuby, protože lidé přestávají budovat harmonické rodiny, musím se vnitřně smát. Máme tu historicky první rodinu. Co jsou Adamovi zač? Spíše Adam´s family – kdo koukáte na televizi. Adam od té doby co pojí z jablka poznání je tu jen od toho, aby plodil potomky. Ničím důležitějším se asi nezabývá, protože nic jiného o něm nevíme. Na začátku, to bylo ještě v ráji, je v roli správce země a hrdě pojmenovává všechna zvířata, která jen na zemi žijí: ty se mi nelíbíš, budeš krysa, ty budeš roztomilé slunéčko sedmitečné. Ve chvíli, když se Adamovi narodí syn, nezmůže se ani na slovo.

Eva se pro změnu poněkud zvláštně raduje z prvorozeného, jako by dítě bylo důkazem mimořádné Boží náklonnosti. Jakoby si opět získala Hospodina, Pána ztraceného ráje. Eva doslova říká: „Získala jsem muže, Hospodina“ . To je výpověď natolik šokující, že celé dějiny překladů Bible raději překládají, že získala muže skrze Hospodina, či od Hospodina. Ať to čteme jakkoliv, Eva oslavuje svého prvorozeného, zatímco druhorozeného bere se vší samozřejmostí. Co je to za matku, která skrze jedno dítě buduje svůj vztah k Bohu, zatímco druhý syn je jen vzduch?

A zdá se, že Ábel je člověk bez vlastností, skutků a bez tváře. Žije bezproblémový život pastevce. Psychologové říkají, že jsou určité typy lidí, kteří agresi doslova přitahují. Je Ábel rozenou obětí; je předurčen ke své smrti?

Jeho bratr Kain je vášnivý, vznětlivý, vzteklý. On musí těžce vydobývat obživu ze země, zatímco jeho bratr si jen tak od nikud nikam chodí se stádem ovcí. A najednou je jeho nanicovatý bratr před ním. Jeho oběť je přijata. To by asi tolik nevadilo. Horší je, že nebyl přijat dar Kainův. Hospodin na jeho obětní dar neshlédl. Neobrátil k němu svou tvář, nad jeho darem svou tvář nerozjasnil. Bohem opuštěný člověk? Člověk žijící bez požehnání, do jehož nitra se vkrádá vztek a zloba? Nechoďme do kostela na kázání, to si můžeme přečíst doma. Choďme pro požehnání. Bez Božího požehnání jsme jen zvěří štvanou povinnostmi, závistí a opuštěností.

Proč Bůh neshlédnul na Kainovu oběť, nevíme. Hospodin nenabízí vysvětlení. Je v tom libovůle? „Kaine, víš dneska si zeleninu nedám, já raději ovci. Nech si své zrní.“ (?) Hospodin Kainově zsinalé tváři sice říká, že přijme i jeho, když bude konat dobro, ale co udělal Kain špatně, to se nedovíme. Proto, že je zemědělec? Hospodinovo nepožehnání Kainovi je zarážející. Snad zkouška?

Nerad bych ale, abychom pominuli skutečnost, že Bůh s Kainem nepřestává rozmlouvat. Hospodin jej neodmítá, ví jak mu je: „Proč máš tak zsinalou tvář“ – doslova – proč opadla tvoje tvář?“ Varuje jej před nebezpečím hříchu – „uvelebí se ve tvých dveřích“. Bude ti překážet, bude tě svádět, dychtit po tobě. Ty jej však máš ovládnout, zvládnout sebe, svůj hněv a závist. Možná to Hospodin říká proto, aby se Kain ptal – jak může konat dobro, jak může žít lépe. Když Hospodin nepřijímá Kainovu oběť, nabízí v onu chvíli dialog. Je tu prostor pro tázání, rozhovor, možná i rozepři.

V dějinách Božího lidu narážíme často na situaci, kdy se jednotlivec hádá s Bohem (Jonáš), kdy se Bůh a člověk přetahují kdo z koho (Jákob), kdy zazní jasná otázka: „Co mám Bože dělat, jaká je tvá vůle“? Nepřijetí Kainovy oběti není znamením Hospodinovy nepřízně. Bůh to myslí vážně, když říká: „Což nepřijmu tebe“?

V tom příběhu o dvou bratrech je Ábel vskutku jen na pozadí, je ve vedlejší roli, možná komparsem. Nic no něm nevíme, protože není důležitý. Žije nenápadný, možná harmonický život, řeklo by se. Je to však harmonie, kterou v tom příběhu vidíme, nebo netečnost? Který z opravdových a hlubokých vztahů v našem životě jsou tiše harmonické? Jaký je rozdíl mezi pasivní tolerancí a ignorancí? Žijeme tichý a harmonický život navenek. Není v tom ale něco neživotného, stojaté vody, nepřiznané odcizení? A tak i ve víře, ve vztahu k Hospodinu – Ábel dává svou oběť a Hospodin ji přijímá. Tečka, nic zvláštního, žádné vzrušení u dobře šlapajícího stroje oběti. Přijde, obětuje, odejde.

Kain je tu vylíčen jako člověk z masa a krve, když se rozlítí nad nespravedlností. Naštve se, protože mu Bůh zkomplikoval život. Chce po něm víc. Chce víc, než jen bezmyšlenkovité obětování plodin. Chce, aby činil dobro. Jeho bohoslužbou nemá být obětovní kafemlejnek. Sloužit Bohu přemožením vlastního hříchu a činěním dobra. Tím, že Hospodin Kainovu biomasu nepřijal, nabídnul mu mnohem vzácnější cestu. Pravda, sice nesnadnou a někdy těžkou, ale o to krásnější a dobrodružnější. Myslím, že větší požehnání čekalo nikoliv na Ábela, nýbrž na Kaina, který mohl žít život v rozhovoru s Bohem. Mohl a měl s ním vést spor, mohl a měl se prát o své přijetí. Měl vědět, že Boha neztratil a že by od něho dostal pro ten zápas sílu.

Milí přátelé, musím říci, že mi ten Kainův osud, stejně jako on je blízký. Možná se mi jen protiví ona bezproblémovost mladšího bratra, který proplouvá životem, ani neví jak; který si před Bohem vyřídí své a jde domů. Mám dokonce tušení, že část toho Kainova příběhu je blízký každému z nás, především tehdy, když se víra jeví nesamozřejmě a komplikovaně. Když nefunguje na co spoléháme a zklame, čemu věříme. Věřím ale, že v tu chvíli nám všem Hospodin otevírá hlubší cestu k požehnání. Cestu na které si uvědomujeme hřích a můžeme nad ním zvítězit; cestu, na které činíme dobro a jsme „Bohu příjemní “, jak praví Hospodin Kainovi v kralickém překladu. Nezapomínáme to? Chceme být příjemní svému okolí, partnerovi, dětem, kolegům v práci. Což takhle žít, abychom byli „příjemní Bohu“ ?

Kain se ocitnul na křižovatce, mohl jednat jinak. Mohl se vydat cestou, kterou před ním Hospodin předestřel. Takové cesty Hospodin rozprostírá často. Třeba tehdy, když mládenec David, který, ač pronásledován Saulem, nezabil jej v jeskyni, když byl jeho pronásledovatel bezbranný. Po takové cestě kráčel Jób, kterému se Bůh skutečně na chvíli odmlčel a on mu nezlořečil. Mám před očima Krista v Getsemanské zahradě. Svůj strach, své negativní emoce vkládá do modlitby. V té modlitbě prosí o sílu dostát Boží vůli. Vkládá sám sebe do Božích rukou, důvěřuje, že bude Bohem přijat.

Kain však jakoby neslyší, nebo nechce slyšet. Rovnou říká svému bratrovi: „Pojďme na pole“. A i tehdy, když se ten čin provalí, přeci mu Bůh dává novou šanci. Poznamenává ho znamením, aby nikdo nemohl Kaina zabít. Bratrovrah dostal milost. Až teprve nyní se cesty Kainovy i Boží definitivně rozcházejí, neboť Kain odešel od tváře Hospodinovy. Šel si svou vlastní cestou.

Příběh Bible tedy není osudovým scénářem pro to, kdo co řekne a udělá, aby se jen vyplnil prostor mezi začátkem a koncem dějin. Do té chladně vykalkulované předurčenosti mi nezapadá příběh Kristův. Bůh jej nemusel člověku jako oběť předložit a přesto tak učinil. V té oběti nabídnul Boží lásku, Boží vztah zejména tomu, pro něhož víra snadno nefunguje; tomu, kdo zápasí o požehnání. Kristus je pomocí těm, kteří chtějí zvítězit nad svým hříchem a touží konat dobro. Kristova oběť nabízí i vztah tomu, kdo před Bohem i před lidmi selhal a zklamal. Zhlédneme na Hospodina a jeho oběť, nebo jej budeme zkoušet? Amen

Píseň 614 Vzdávám ti Bože chválu svou

Poslání: „A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (1 J 4,21)

Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen