Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Žena která ani tak nežízní po běžné vodě, ale žízní po lásce. Žízní po vztahu, který člověka nejen na chvíli osvěží, ale zcela naplní. Chybí ji vztah, blízkost a důvěra.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Hle, Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Hospodin, jen Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou. S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.“ (Iz 12,2-3)

Modlitba: Hospodine, s tímto novým ránem přicházíme za tebou, abychom děkovali, že provázíš naše životy. Přicházíme i pro to, co nás každý večer dohání, co nedobrého se nám připomíná. Protože: "když skončí se den a usne naše zem, pak na malou chvíli se vrací niterný svět, co osud náš sdílí. A pak bychom do všech světových stran, do všech koutů, co známe, chtěli vyjít a hledat tvojí vodu živou." Pramen důvěry, studnici odpočinutí, bystřinu tiché radosti. Pane, prosíme, uchop nás za ruku a dováděj ke zdrojům tvé vody života, po kterých se nevrací žízeň, ale naopak a dává druhým načerpat. Pane, prosíme, dávej nám i dnes vodu živou, vodu naděje, odpuštění a lásky, která v nás navěky zůstane. Amen.

Čtení Gn 26,15-19

Píseň 384 Pomoz mi můj Pane

Text: Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" - Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. -  Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda." Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." (J 4,5-14)

Kázání

Milí přátelé. Dva žízniví lidé se za horkého poledne potkávají u studny. Ten první, Ježíš, je utrmácený dalekou cestou, má vyschlé rty a v ústech jak vody mrtvého moře. Přesto nejde s učedníky do města, ale zůstává u Jákobovy studny. Sedí u studny a přesto se nenapije. Čeká. Za horkého poledne totiž ke studni chodí zpravidla lidé na okraji společnosti, lidé odvržení, ti, co ztratili čest a uznání. Ti jsou odsouzení chodit pro vodu za parného poledne. Na takové Ježíš čeká, o přítomnost takových on stojí.

Z horkého mihotajícího se vzduchu se po chvíli vynoří člověk druhý, samařská žena. Žena, která ani tak nežízní po běžné vodě, ale žízní po lásce. Žízní po vztahu, který člověka nejen na chvíli osvěží, ale zcela naplní. Chybí ji vztah, blízkost a důvěra. Sice se dovídáme, že má partnera, přesto říká „nemám muže “. Neznáme podrobnosti, ale ať už jejích pět mužů zemřelo nebo ji opustili anebo ona je vystřídala, v každém případě z jejího života dýchá prázdnota a nenaplněnost. Často to tak bývá, že se střídáním partnerů lidé hledají naplnění, hluboký vztah. Avšak jejich opakované zklamání dává tušit, že hledají něco, co žádný člověk nedokáže nabídnout, i kdyby to byl sebeideálnější partner.

Ta žena se Ježíše po chvíli zeptá, avšak otázkou, která s její situací na první pohled nesouvisí: „Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy – Židé – říkáte, že místo, na kterém  má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ve světle jejího života je ale otázka jasná: Jak uctívat Boha? Jak se mu přiblížit? Jak najít to pravé a hluboké naplnění, které mi není dáno? Pro ženu to není otázka, která by otočila list v konverzaci, nejde o konvenční připomenutí problému mezi Židy a Samařany o to, které místo – Jeruzalém, nebo hora Garizim je svatější a Hospodinu milejší. Ona hledá cestu k Bohu, k opravdovému vztahu, cestu k nejhlubšímu sdílení a přátelství.

Ve 42. žalmu tuto touhu slyšíme naplno: „ Jako laň dychtí po bystré vodě, tak žízní duše má, po tobě Bože. Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?“ (Ž 42,2-3). Žena unavená hledáním v poušti svého života se ptá po lásce, díky které by se její touha a žízeň utišily. A tady ten utrmácený člověk, Ježíš, jí nabízí pramen života. Ač sám má žízeň, přece nabídne vodu:„Voda, kterou ti dám, stane se v tobě pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Jaký je to pramen? Jakou vodu živou Kristus podává?

V Janově evangeliu se píše, že když Ježíš zemřel na kříži, bodli ho kopím do jeho boku. A hned vyšla krev a voda (J 19,34). Vyšel z něho životodárný pramen. Bodli ho, aby se přesvědčili, že je mrtev – a byl mrtev. Avšak také z něj vyšla voda, která dává život. Smrt která vede k životu. V jeho oběti smí člověk objevit vodu života, tu která lidskou duši navěky občerství. Ani hora Jeruzalém ani hora Garizim, nýbrž kopec Golgota, místo Boží přítomnosti. Díky ní se již nemusíme ptát, kde se setkat s Bohem, kde nalézt vztah, který často tak lopotně a marně hledáme.

Nacházíme jej u Krista. Ukřižovaný a vzkříšený Kristus má moc převést nás ze smrti do života, ze zmaru do požehnání, z pouště do zahrady. Pramen živé vody, který Kristus nabízí, je vztah k živému Bohu – a skrze něj k druhému člověku. Solus Christus, Kristus sám, je tou studnou dávající pramen života. Vy smutníci, hledající, co chodíte ve vyprahlém dni světem, slyšte, váš smutek končí. Napijte se a nebudete žíznit.

V církevním roce je toto období časem po Zjevení Páně. Klade se nám otázka po poznání Boha. Jak ho můžeme poznat a kdo je Kristus? Odpovědí je rozhovor Ježíše se Samařankou. Odpovědí je rozhodnutí Samařanky běžet do města a lidem kolem zvěstovat přítomnost Mesiáše.

V onom rozhovoru s ním, zaznívá mnoho důležitého, z čeho se můžeme těšit. Avšak pro dnešek chci zmínit ještě to, jak se Samařanka zmiňuje o praotci Jákobovi, který studnu u které oba stojí, lidem dal. Odkazuje tu na jednu dějovou linii příběhu praotců, kteří v darované zemi, kde žili, budovali studny a jejich potomci přicházeli a ty studny čistili.

Četli jsme o Izákovi, který ve srovnání se svým otcem Abrahamem a svým synem Jákobem jakoby mnoho nepředstavoval. Zdá se být podle lidských měřítek úspěchu docela nanicovatý. Dlouho se nemůže oženit, až když mu zemře matka Sára, pak mu vyhledají ženu, aby nesmutnil. Lehce jej ošálí syn Jákob, když chce získat požehnání. Izák neboli smíšek někdy mezi praotci může působit směšně. Avšak jedno podstatné se o něm vypráví. Čistil studny. Ty, které postavil jeho otec i ty, které vybudoval sám. Aby z nich mohl pít on a aby z nich mohli pít i ostatní. Pelištejci za ním chodili a ty studny zasypávali. A on chodil za Pelištejci a ty studny opět trpělivě čistil. Až vandalům (Pelištejcům) došla trpělivost a ustoupili Izákově houževnatosti.  

My jsme dostali do vínku vzácnou ba nejvzácnější studnu – Ježíše Krista. Z jeho slov i z jeho života nabíráme vodu života věčného. A z toho také plyne úkol nás, křesťanů, lidu víry, lidu nového Izraele. Máme udržovat a pročišťovat Boží prameny, slovo milosti a odpuštění, šířit Boží slovo, svátostmi otevírat cestu k obecenství s Hospodinem. To je úkol pro společenství sboru, aby z jeho života vyvěral pramen k načerpání druhým.

A taková péče o studny začíná otázkou, co se v Kristově životě zjevuje nám. Co my osobně víme o Bohu, kde zakoušíme jeho blízkost, kdy a kde jsme z jeho pramenů života dostali pít, co se v nás změnilo a k čemu nás to nasměrovalo? K následování Ježíše? K pevným vztahům kolem sebe? Ke službě všem žíznivým? K nalezení vlastního usmíření a pokoje?

Pročišťujme Boží studnu. Pečujme o ni a zvěme k ní všechny naše blízké. Rozdělujme se s nimi o to, co jsme my sami přijali. K pramenům vody života přicházejme s otevřeností Samařanky. S odhodláním Samařanky neváhejme o Božích pramenech mluvit, zpřítomňovat, objevovat. Tak té nám dané studni, Ježíši Kristu, budeme věrní, vždyť on, žíznivý služebník, přišel na znamení Boží věrnosti. Amen.

Píseň 490  Nuž všichni, kdo jste žízniví

Ohlášky

Přímluvné modlitby + Modlitba Páně

Poslání

"Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům." (Žd 10,23-24)

Požehnání

Boží světlo, které žádná temnota nezahalí, ta ať vám svítí na cestu, kdybyste bloudili. Boží naděje, ať je vám budoucností, která je dobrá a není čeho se bát. Boží láska, která všechny pouště mění v zahrady, nechť vám dává pokoj a mír… nyní i navěky. Amen.

Píseň 613 Oči všech se upírají