Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

V situacích zřetelné nespravedlnosti, křivdy a hulvátství se obracím k Bohu. Říkám v duchu: Hospodine, jak mocná je tvá síla, jak mocná je tvá paže. Nechtěla by tvá paže natáhnout svévolníkovi? Nechtěl by tvůj nebeský biceps zjednat právo a spravedlnost? Probuď se, oděj se mocí, Hospodinova paže! Vždyť to je do nebe volající!

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý… Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího nenalezli. A když ve svém soužení volali k Hospodinu, vytrhl je z tísně. Sám je vedl přímou cestou, aby došli k městu jeho sídla… Kdo je moudrý, ať dbá těchto věcí a Hospodinovu milosrdenství ať hledí porozumět.“ (Ž 107,1n-43)

Píseň 107 Slavte vždy Hospodina

Modlitba: Hospodine, Pane náš, přicházíme, abychom tě chválili a děkovali ti. Ty jsi podivuhodně vysvobozoval a mocně ochraňoval svůj lid, který jsi vyvedl ze země egyptské, z otroctví. Vysvobodil jsi je ne proto, že by byli nějak zvlášť dobří, schopní, mravní nebo stateční, ale protože sis je oblíbil, protože jsi je chtěl učinit svým lidem. Pane, nejsme nijak zvlášť dobří, schopní, mravní nebo stateční, ale od Ježíše Krista máme, že sis nás zvolil za svůj lid. Za nás se nasazuješ, nám pomáháš. Naše srdce bývá někdy malé a ustrašené, naše duše ubité a unavené, naše víra slabá. Pane, věříme, že nic zde nespočívá na naší síle, ale tvém přijetí, tvé milosti a lásce. Svým Duchem nás proměňuj ve tvou církev, ať jsme tvými lidmi v tomto světě. Požehnej nám i všem, kdo se k tobě s důvěrou obracejí všude po tváři země. Amen.

Čtení Mt 8,23-27

Píseň 648 Kristus je má síla

Text: Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení! Což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka? Což právě ty jsi nevysušila moře, vody obrovské propastné tůně, a nezřídila v mořských hlubinách cestu, aby vykoupení mohli přejít? Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí, přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavě. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. "Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? Zapomínáš na Hospodina, který tě stvořil, který roztáhl nebesa a položil základy země. Proč máš neustále, po celé dny, strach ze vzteku utiskovatele, který ti chystal zkázu? Kde je ten utiskovatel i se svým vztekem?" Brzy se spoutanému otevře žalář; nezemře v jámě, ani chléb mu nebude scházet. "Já Hospodin, tvůj Bůh, vzdouvám moře, až jeho vlny hlučí. - Hospodin zástupů je jeho jméno. Vložil jsem ti do úst svá slova, přikryl jsem tě stínem své ruky, jako stan jsem roztáhl nebesa a položil základy země, a řekl jsem Sijónu: »Ty jsi můj lid«." ( Iz 51,9-16)

Kázání

Milí přátelé, jeden můj kolega a kamarád z teologie i vikariátu chodil na lekce boxu. Když jsem se jej ptal, jestli si může farář dovolit dát někomu do zubů, odpověděl mi protiotázkou: a ty opravdu nikdy nemáš chuť někomu natáhnout? Přiznám se, že někdy mám. Když se setkám s drzou neomaleností, cynickou bezohledností vůči slabým, když jedni vodí za nos a citově vydírají druhé, když se někdo cynicky dovolává pravdy a přísahá na svou čest a přitom situaci zneužívá ve svůj prospěch. V takových chvílích lituji toho, že mám v sobě příliš zábran.

V situacích zřetelné nespravedlnosti, křivdy a hulvátství se obracím k Bohu. Říkám v duchu: Hospodine, jak mocná je tvá síla, jak mocná je tvá paže. Nechtěla by tvá paže natáhnout svévolníkovi? Nechtěl by tvůj nebeský biceps zjednat právo a spravedlnost? Probuď se, oděj se mocí, Hospodinova paže! Vždyť to je do nebe volající!

Takové volání jsme před chvílí také slyšeli. Boží lid, Izrael, volá k Hospodinu, jehož mocný zásah vyhlíží v situaci zřetelné nespravedlnosti. Oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku…což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka? Izrael vzpomíná na Hospodinovy mocné činy, vždyť on zažil vysvobození z egyptského otroctví silou Boží. Hospodin je odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží (Dt 5,15). Bůh pokořil faraonova vojska, koně, válečné vozy, celou sílu Egypta utopil v Rudém moři.

Boží lid má za úkol si to slavné osvobození připomínat, a tak si tedy připomíná. Proč by jejich Bůh znovu nepomohl jako za dávných časů? Proč by Bůh nemohl nyní opět zatřást trůnem či stoličkou, na které sedí mocní tohoto světa? Když nasadil faraónovi kdysi pravý hák, proč by jiným nenasadil levý? Proč by se nemohl podobným mohutným úderem zastat svých lidí v této době a v těchto poměrech?

Jenže situace, ve které se nachází Izrael nyní, je poněkud jiná, než za časů egyptského otroctví. To volání slyšíme v době, kdy Babylónská říše je zničena Peršany a Perský král Kýros povolil násilně odvedenému Izraeli návrat zpět do země zaslíbené. Mohli opět budovat Jeruzalém, chrám, obnovit svou víru. (Ne náhodou Josef II, který 1781 vydal toleranční patent, byl českými evangelíky nazván druhým Kýrem).

V čem je nyní zádrhel? Nač si tedy Izraelci stále stěžují? Hlavní město současné říše je nyní ještě o několik set kilometrů dále na východ od Babylóna. Navrátilců je málo, zdá se, že ostatní Izraelci se v pohanském Babylóně dobře zabydleli. Lid, který se vrátil, je slabý, lehce zranitelný  a s málem jen taktak vystačí.

Evangelíků, kteří Hospodinu zůstali věrní nebo se po listopadu 89 vrátili do sboru, také není mnoho. Ostatní příslušníci evangelického lidu zůstali dobře zabydlení ve svém soukromí. A tak té slabosti využívají třeba firmy, které opravují fasády kostelů, myslí si, že s těmi pár lidmi si mohou dělat co chtějí. Kéž by nás tak bylo víc, říkáme si.

To si říká i hlouček Izraelců, kteří sice mohou svobodně opravovat poničené a zanedbané. Jenže je otravují jejich nejbližší sousedé, drobní králové a králíci. Jeruzalémští jsou unavení z nekončícího handrkování s nimi, z žabomyších půtek, z věcí, které snad ani život přímo neohrožují, ale strašně otravují, když chtějí opět budovat svá sídla a chrám. A byli by si přáli, aby jich bylo víc, aby se k nim jejich vzdálení či bývalí souvěrci přidali. Doufají, že ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí, přijdou na Sión s plesáním…

Prorok Izajáš však na volání svého lidu odpovídá trochu jinak. Neoznamuje, že si Hospodin už procvičuje své paže a louská si klouby. Ale na druhou stranu nepotvrzuje obavu, že se snad uložil k zimnímu spánku. Říká toto: „Já Hospodin… jsem tě přikryl stínem své ruky… a řekl jsem, „ty jsi můj lid.“ Není to málo, řeknete si? Možná ale ten problém netkví v Hospodinově svalstvu. Důležitější je, jak sám sebe vnímá jeho lid. I tehdy, když se vody Rudého moře rozestoupily, byla zapotřebí odvaha na dno vstoupit. Bez ní je mocná paže člověku stejně tak dobrá, jako když má kůlnu plnou dříví a v kamnech zimu. Právě odvaha a statečnost vstoupit pod Boží ochranu při vědomí kdo jsem a komu patřím se může stát záchranou.

Já, já jsem váš utěšitel, praví Bůh, proč se bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? Tuto otázku ovšem lépe přeložili překladatelé z Kralic: Jakáž jsi ty, že se bojíš . . .?  Kdo jsi? Co jsi zač, že se bojíš těch drobných králíků, těch rádoby mocných, podnikatelských velkoknížat, silných v silných autech, bezohledných, nadutých? Kdo jsi, že se jich tolik bojíš? Strach máš, protože nevíš kdo jsi. Nejsi si jist sebou samým. Zapomínáš na Hospodina, který tě stvořil, který roztáhl nebesa a položil základy země . . . a řekl (ti): Ty jsi můj lid. ?

Abychom mohli opět něco budovat a stavět, musíme vědět, že nejsme sami. Heidelberský katechismus říká, že nepatříme sami sobě (nejsem sám svůj), ale že patříme Bohu. Nejsme národ sobě, ale jsme národem Bohu, nebo Božím. Abychom mohli čelit ohryzávání králíků, nemusíme se dovolávat silných paží, ale stačí nalézt nad sebou ochrannou Boží ruku.

Co brání všem, kteří jsou stále ještě „doma v exilu“, aby se připojili k navrátilcům? Možná by se také vydali na cestu, kdyby věděli, že je čeká silné společenství, které bez zjevných vítězství a hmatatelných úspěchů žije s tím, že patří Hospodinu. My, všichni malověrní, slyšme: Bůh je s námi. Nejsme zapomenutí a bezcenní. Jsme Boží, Bohu drazí. Stojíme mu za tu námahu, aby nám do úst vkládal slova posily a držel nad námi ochrannou ruku. Nejsme zbyteční a neužiteční. Bůh nás uschopnil, abychom s ním spolupracovali na jeho díle, pověřil nás a svěřil nám ten úkol. Pozvedněme hlavy a s radostí a veselím konejme, k čemu nás posílá. Věřme Bohu ale stejně tak i sobě, svým schopnostem, a třeba se ostatní vrátí. Minimálně budou zvědaví, co se to v tom „Božím lidu“ vlastně děje. Amen

(za inspiraci ke kázání děkuji faráři Pavlovi Pokornému, svému farářskému učiteli)

Píseň 614 Vzdávám ti, Bože, chválu svou

Ohlášky

Přímluvná modlitba a modlitba Páně

Milosrdný Bože, děkujeme ti, že nad námi držíš ochrannou ruku, že nás chráníš a vedeš životem, který jsi nám dal. O to samé tě prosíme pro ty, kteří tvé vedení neznají, či si jej neuvědomují…

Pane, děkujeme, že jako šerif nezasahuješ hned a rychle na místech bezpráví…musel bys někdy i zasahovat proti nám. Děkujeme, že jsi Bohem milosrdným, který člověku dává šanci na nápravu, šanci začít znova. O to tě chceme prosit u druhých lidí. Kéž z té šance a pro tu šanci dovedou žít...

Milosrdný Bože, děkujeme, že nám ukazuješ, že domáhání se svých práv ostrými lokty a pro sebe upravenou spravedlností není nutné, že nad světem se klene tvá spravedlnost, zjevná ač zatím zcela neuplatněná. Prosíme za to, aby se tvá spravedlnost prosazovala všude na světě…

Pane, děkujeme za to, že vždy smíme znát cestu zpět k tobě…když se tobě vzdálíme, když na tebe zapomeneme, nebo tvými dary pohrdneme. Děkujeme a prosíme, abys promluvil do života těm, kteří se vzdálili tobě a kteří se vzdálili i nám. Nám dávej odvahu a pokoru k nim přijít, oslovovat je a zvát je zpět…

Tiché modlitby

Prosíme tě vyslyš nás, když k tobě ještě takto voláme: Otče náš

Píseň 546 Má duše Pána svého chval

Poslání: … a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. 1K 3, 7-11

Požehnání

Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. (Ř 15,13 )

Píseň 183 K tobě oči pozvedáme