Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Ale to je možná jeden z důvodů, proč všichni tak rádi svátky slaví. Při nich se Pán Bůh nějak zaškatulkuje do určité podoby. Přece se potřebujeme potkávat s tím starým známým – s dítětem v jesličkách a plenčičkách, který zatím nemá nároky; nebo s tím, který už žádné nemá, protože neškodně visí na kříží; anebo s tím, který se nám ze života nějak vypařil, když zmizel z hrobu. Svátky mohou být tedy možností jak se přiblížit, ale také jak před živým Hospodinem zabouchnout dveře.

„Skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil. On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou. Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce…“ (Ž 95,6b-7a)

Modlitba: Hospodine, Bože nedozírných dálek i hřejivé přítomnosti, tobě dnes děkujeme za dar života. Skláníme se před tvou velikostí i před tvou láskou a pochopením. Pane, všechno kolem nás i v nás vyvolá otázky:
Pane, čím to je, že v noci svítí měsíc a ve dne slunce; čím to je, že smíme žít a dýchat, zatímco jiní tu šanci ztrácejí? Čím to je, že žijeme v zemi blahobytu zatímco jiní žijí v bídě? Čím to je, že neumíme zpívat, a přesto ti zpíváme písně chvály? Čím to je, že naše srdce je tvrdé jako skála, a přesto dokážeme druhým sdělovat svou lásku i odpuštění? Čím to je, že nejsme schopni dodržovat ani deset přikázání, že podléháme pokušením, a přesto je nám dáno slyšet tvé slovo milosti a odpuštění?
Pane, děkujeme, že máš v nás zalíbení. Děkujeme, že nás přijímáš takové, jací jsme. Děkujeme, že nás opět propouštíš se zaslíbením míru a pokoje. Proto tě prosíme, buď nám nyní přítomen, aby naše srdce i mysl se otevřela tvému slovu, tvé zvěsti a požehnání. Amen

Čtení Zj 3,14-21

Text: „ Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění. Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu. Pryč ode mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet. Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok. Připravovali jste mi obětní hody a přídavné oběti po čtyřicet let na poušti, dome izraelský?“ (Am 5,21-25)

Kázání
Milí přátelé, asi všichni důvěrně známe ten pocit stupňujícího se napětí. Když věci, se kterými dlouhodobě zápasíme, se nedaří měnit. Ať se snažíme sebevíc žádná znatelná změna. Týká se to jak učení ve škole, tak pracovního nasazení a možná nejvíce ve vztazích – snažím se, co se dá, ale stále na tom druhém nevidím zájem ani jiskru v očích. A cožpak takové shazování přebytečných kil? Všechny diety člověk zkusí i nakonec k nějakému pohybu se donutí. Zvláště když po Vánocích potřebuje shazovat své „blahobytné obaly“. Ten pocit dobře vyjadřuje jedna jinak nepříliš duchaplná píseň: „Já na tom dělám, já na tom makám a vono ne a ne a ne.“
Souvislost vnitřního napětí se svátky není náhodná. Dnešní text z proroka Ámose je uveden téměř rezignujícím Božím zvoláním: „Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění. V obětech nemám zalíbení a na to nejlepší od vás ani nepohlédnu.“
Na tento výrok nejdříve pohleďme v souvislosti biblického svědectví jako celku. V něm poznáváme, jak se Bůh snaží žít ve středu lidského společenství, chce s člověkem rozmlouvat, rád by směroval jeho život a stavěl na pevných základech. K tomu nabídl i základní časovou osnovu – svátky, skrze které jsme pozváni ke společenství s ním. Jednoduše Bůh na tom stále dělá a stále na tom maká, ale vono ne a ne a ne.
„Nenávidím vaše svátky“. Že by i u Boha platilo, že vše má své hranice, a tak mu z nás lidí, jak se říká, ruply nervy? Že by nahromaděná únava z předvánočního běsnění, z teatrálnosti a vyprázdněnosti svátků Husových či věrozvěstů? Možná ani nemůže vystát to mnohdy pouhé velkopáteční povzdechnutí. Duch svatý jakoby nemohl ani cítit pachuť po bramborovém salátu či velikonoční nádivce.
„Nenávidím vaše svátky“. Ta slova nám mohou znít hodně tvrdě, na druhou stanu to nutí klást si otázku, k čemu všechny naše oslavy a svátky vlastně jsou. Připravujeme je a slavíme kvůli Pánu Bohu? Většinou máme v sobě takový pocit, že vlastně musíme. Nedovedeme si svůj život bez toho představit – bez rytmu vánoční pohody či velikonočního očekávání jara. Mnozí z nás by cítili v koloběhu dní prázdno bez atmosféry babího léta při Díkčinění či zdravého odříkání v postním období.
Takto vnímané svátky jsou sice pěkné, mají v sobě poetiku a atmosféru, ale slaví se jen kvůli nějakému pocitu, kterému žel chybí obsah. Chybí jim ta základní zvěst, ten počáteční impuls ke slavení. Advent jako očekávání příchodu Krista, Vánoce jako zpřítomnění nám daného Spasitele, Velikonoce jako  znovuprožití zápolení hříchu a lásky, na jehož konci je nám darováno slavné vítězství. Svátky Husa a věrozvěstů jako připomenutí, že věříme i díky tomu, že jiní pro naši víru a její opravdovost nasazovali krk.
Amosovo proroctví je možná první sepsanou knihou v celé bibli a je příznačné, že řeší odvěký problém člověka. Řeší situaci, kdy lidé svátky slaví bez obsahu, jen kvůli nějaké atmosféře - kvůli duchovně vyprázdněné pohodě, která vyvrcholí uspokojením z množství nakupených jídel a předmětů.
A ne že by tehdejší Izraelci nechodili do chrámu. Jejich víra byla prodchnuta množstvím velkolepých obřadů i nákladných obětí. Hospodin je ale znechucen z toho, že jejich svátky probíhají bez vnitřní účasti, bez otevřeného srdce a vnímavé mysli. Lidé mají pocit, že tím plní nějakou povinnost, a tak se zaměřují především na formu – na způsob slavení. Neváhají dokonce do svých obřadů přimíchat něco z populárních přesto pohanských prvků. Nad takovým duchovním životem Bůh říká své jasné ne. Nemám to rád, není to k užitku, nemohu vystát teatrálnost bez vnitřní účasti. Ne – od toho tu svátky nejsou. Tak jenom marníte čas.
Přitom sám Hospodin svůj lid často zavazuje slavením různých svátků – svěcení dne odpočinku, hodu beránka, dokonce i složité řády obětování, jak čteme v knihách Mojžíšových. Z úst proroka Amose se však zdůrazňuje: takové vyprázdněné slavení to jsou svátky vaše, nikoliv mé - ty, které jsem vám dal k životu. To jsou svátky, které jste si vy přizpůsobily podle svého. Aby vyhovovali vašim potřebám. Jsou to svátky, na které zvete všechny možné síly a mocnosti, ale ne mě!
Proto Hospodin svému lidu připomíná základní příběh Izraele: „Připravovali jste mi obětní hody a oběti po čtyřicet let na poušti, dome izraelský?“ Putování pouští, to je okamžik, kdy se rodí  a formuje vztah ve víře. Hebrejci při putování pouští poznali svého Boha jako toho, kdo osvobozuje – i když nenabízí přímo rajské poměry. Mají zkušenost s Boží přítomností, přestože je často nečekaná, tajemná a zvláštní. Hospodin totiž putuje před nimi v oblaku. Poznávají Boha na poušti jako toho, který je štědrý, přestože nedává plné ledničky a spižírny pokrmů, ale jen to, co stačí k životu. A přitom žádné obětní hody, ani oběti, ani svátky. Není potřeba se pracně k Hospodinu přibližovat, když je uprostřed svého lidu.
Stačí jen otevřít dveře – to říká pro změnu Jan v knize zjevení. Ve své vlažnosti a vyčpělosti otevři Pánu Bohu dveře a on sám vejde k tobě na večeři, která nebude ani Boží ani lidská, ale společná. Bude to večeře setkání.
Je vlastně smutné, že naše zvyklosti a svátky jsou často bariérou či stavidlem pro Boží přítomnost, pro jeho Ducha. Ale to je možná jeden z důvodů, proč všichni tak rádi slaví. Při nich se Pán Bůh nějak zaškatulkuje do určité podoby. Přece se potřebujeme potkávat s tím starým známým – s dítětem v jesličkách a plenčičkách, který zatím nemá nároky; nebo s tím, který už žádné nemá, protože neškodně visí na kříží; anebo s tím, který se nám ze života nějak vypařil, když zmizel z hrobu. Svátky mohou být tedy možností jak se přiblížit, ale také jak před živým Hospodinem zabouchnout dveře. Tiše ve svém pokojíku konzumovat pěknou atmosféru. Udělat si svátky po svém.
I tak vnímám následnou Boží výzvu, ať se právo nezadržitelně valí jako vody, spravedlnost jako proudící potok . Ať se valí silný proud, který odnese všechnu sváteční výzdobu a veškeré sváteční kulisy. Ať se ukáže řečiště Ducha svatého, které činí změny v nás i kolem nás. Jen pootevři skulinku a sprška Boží milosti tě probere z netečnosti, osvěží tvou duši, a tak se budeš moci připojit k rozlévání práva a spravedlnosti.
„Nemám rád vaše svátky“ – slovo, které působí jako drastické probuzení ze snu, ale na druhou stranu přináší kýženou otázku proč slavit, co a jak si připomínat. Toto veliké Boží „Ne“ vzbuzuje otázky. Otázky jsou však příslibem plného života. Prorok Amos svému lidu tlumočí: Dotazujte se na Hospodina a budete žít. (5,4) Je to vlastně dost prostá výzva. Stačí se dotazovat, pátrat po Hospodinu. Stačí hledat Boha – možná k tomu mají svátky vést – k hledání základu života, plnosti a pokoje. Nalezený život tehdy zaznívá jako veliké Boží ano. Jako nenadálé přijetí, nezasloužené vysvobození, jako provázení životem – k životu věčnému. V našich svátcích a oslavách má zřetelně zaznít jak to Boží – tak i to lidské přitakání. Vánoce, Velikonoce, postní období i každou neděli tedy přijímejme jako šanci k hledání Boha, ale i jako osobní přiznání se k Božímu bezvýhradnému přijetí a lásce. Dotazujme se na Hospodina a budeme žít. Amen

Píseň 702 Mír na zemi daruj nám

Poslání
„Dotazujte se na Hospodina a budete žít!“ (Am 5,4)

Požehnání
Bůh dej, aby tě o chladném večeru zahřálo teplé slovo.
Bůh dej, aby ti v temné noci zazářil měsíc v úplňku.
Bůh dej, abys domů vždy kráčel tou správnou cestou.
                                                                       (irské požehnání)