Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Koho hledáš? Koho vlastně? Spřízněnou duši, někoho, kdo mi na rozdíl od ostatních vždy porozumí? Hledáš oporu v životě i ve smrti? Hledáš někoho, komu se můžeš se vším svěřit, nebo hledáš jen něčí blízkost?

„Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý. Nezemřu, budu žít, budu vypravovat o Hospodinových činech. Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky.“ (Ž 118,1.17.22-23)

Modlitba

Hospodine, Pane Bože náš, děkujeme, že si smíme dnes připomínat událost, skrze kterou jsi dal běhu celého světa zvláštní smysl a cíl. Ty jsi ukázal na pokořeného, ztroskotaného a pohřbeného Krista a řekl jsi: Toto je můj  Syn, k němu se hlásím. Tam, kde naše lidské naděje už vyhasly, Ty jsi otevřel novou cestu. Děkujeme, že jsi ukřižovaného Nazaretského Ježíše povolal k novému  životu. Děkujeme, že jsi ho vzkřísil, a tímto Tvým činem se náš svět změnil. Ten Ukřižovaný  se stal Vzkříšeným. A ten odepsaný se stal  tím, kdo přináší naději. Bože, děkujeme Ti za tento Tvůj čin. To je Tvé Slovo, a na něm můžeme postavit nový přístup k životu, ba víc, to Slovo je život  sám. Bože, dej, ať toto Tvé Slovo je prostoupeno všemi našimi činy, při všem našem snažení, při všech našich prohrách, v našem zoufalství, v našich nadějích. A to nejen dnes o velikonoční neděli, nýbrž každý den. Amen

Text: „ Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená 'Mistře'. Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl." (J 20,11-18)

Kázání

Milí přátelé, ženy jsou vzácné bytosti. Tedy nejen proto, že člověku není dobře samotnému, mám-li trochu rýpavě použít slova Písma. Úlohu žen v bibli si nejvíce uvědomím o Velikonocích – dokonce více než ve vánočním čase. Marie sice počala z Ducha svatého, jenže tuto roli Josef zastat žel nemohl, s tím se musel jednoduše smířit, že na to není uzpůsoben. Že nemá takový ten motor, kterým to započaté doveze až do konce.

O Velikonocích však k Ježíšovu hrobu mohli jít i muži. Nešli. Učedníky zachvátil strach a beznaděj. Jsou tiše zalezlí ve svém domě strachu, za zavřenými dveřmi. Hlavu ve dlaních a přemýšlejí, co dál. Je prvního dne po sobobě. Ještě je tma, ale Petr již slyší kokrhat kohouta. Již třetí ráno jej ten zvuk mrazí.

To jiná Marie, ta z Magdaly, na tom není o nic lépe. Přesto se k Ježíšovu hrobu vydá. Ostatní evangelia vypráví, jak tam jde celý hlouček žen. Janovo evangelium tam kupodivu nechá jít jen tu Marii a ani neřekne, proč tam vlastně jde. Možná nabalzamovat Ježíšovo tělo. I to je hezké, než rezignovaně sedět, tak něco udělat. Je prvního dne po sobotě tedy všední-pracovní den. Je třeba něco zase dělat. I když to balzamování Ježíše nevrátí, tak tedy aspoň pro tu vzpomínku. Rozloučit se s jeho byť krátkým, přesto krásným životem, který tolik a pro tolik lidí znamenal. Jít něco udělat, byť by to nedávalo smysl. To ženy v sobě nějak mají.

Ale je také možné, že Marie Magdalská neví, proč k Ježíšovu hrobu jde. Musí jí být jasné, že obrovský kámen jí znepřístupní vchod do hrobu. Že už Ježíše neuvidí, nepohladí. Tak alespoň být co nejblíže. Možná před tím balvanem jí třeba napadne jak žít dál. Jak žít bez Ježíše. Bez toho, který ji úplně převrátil svět. Vždyť díky němu nyní vidí krásu každého člověka, i když je nemocný, či hříšný. Díky němu má naději pro jiné království. A skrze to království Boží poměřovat i věci zde ve světě. To je důležité. Jaké to ale bude bez jeho přítomnosti?

Tak tedy Marie jde. Možná nic neočekává, možná tuší marnost svého snažení. Ale jen sedět a nechat se ubíjet výčitkami svědomí – že jsem zradil, že jsem něco ještě mohl udělat? Mariiny kroky vedou ke hrobu. Tam je třeba začít.

Jenže kámen je odvalen, hrob je prázdný. Pro nás je to už samo o sobě symbolem vzkříšení, tou dobrou zprávou, evangeliem. Ale normálního člověka spíš zachvátí zděšení. Vykradači hrobek ani po smrti nenechají jejího Pána na pokoji. Zardousili jej a ještě okradou. Snad správce hřbitova jej přenesl, nebo zahradník?

Tady je potřeba mužská ruka. Marie běží pro Šimona Petra. Ten měl vždy mezi učedníky vůdčí postavení. I jemu se sice zhroutil svět, Petr už nemá víru pevnou jako skálu, připomíná spíš pohyblivé písky. Ale honit lupiče nebo správce, to je na Marii až dost. Petr a milovaný učedník rychle běží k hrobu. Schválně, kdo tam bude dřív? Muži nahlédnou dovnitř, všechno pečlivě prohlédnou, pokrčí rameny a rozhodně oznámí, že tu Ježíš není.

Hmm, to je pěkné, pomyslí si Marie, také jsem si všimla. Že by ale učedníci něco podnikli, šli za správcem, došli pro vojáky, aby se to vyšetřilo? Nikoliv, vrátí se zpět, do svého domu smutku. Na některé lidi je prostě spoleh.

A tak Marie stojí bezradná před hrobem. Rozpláče se. Je zajímavé, že Evangelium se o žádném pláči pod křížem nezmiňuje, ani při pohřbu, až teď se v Mariii provalí všechen smutek a bezmoc. Někdy stačí ta pověstná poslední kapka. Marie pláče, protože prostě neví, kam položili jejího Pána a ona na to zůstala sama.

Ježíš oslovuje bezradnou Marii. Ona jej zprvu nepozná, jak by, když má člověk uplakané oči. Ani by ji nenapadlo, že je to Ježíš – spíš ten zahradník.

A tak se jí Ježíš ptá: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“

U té otázky bych se chtěl zastavit. Je to otázka vpravdě velikonoční. Koho hledáš? Koho vlastně? Spřízněnou duši, někoho, kdo mi na rozdíl od ostatních vždy porozumí? Hledáš oporu v životě i ve smrti? Hledáš někoho, komu se můžeš se vším svěřit, nebo hledáš jen něčí blízkost?

Koho hledáte? Tak se ptá Ježíš vojáků, kteří jej dva večery před tím přišli zatknout. Koho hledáte; někoho, na kom si chcete vylít svůj hněv a mindráky, někoho, koho chcete zbít a ponížit? Tak to jsem já, říká Ježíš. To je můj úděl. Jsem hromosvodem lidské zloby. Vojáci to tehdy nečekají a s bázní padnou na zem. Proto se jich Ježíš ptá znova: „Koho hledáte“? – nezmýlili jste se, vojáci. Mě hledáte. Já mám být ukřižován.

A koho hledáš ty, Marie? Ježíše, ale kterého – Ježíše jako krále, jako přítele, jako moudrého učitele, nebo obětavého léčitele? Koho hledáš? Kým je pro tebe Ježíš Kristus? Hledáš Ježíše ukřižovaného – toho beránka obětovaného, mučeného, mrtvého a pohřbeného? Hledáš Ježíše, který už není? Marně se nahledáš, Marie. Koho vlastně hledáš? Dobrá otázka. Sám Ježíš se takto ptá. To mi na tom příběhu připadá důležité. Učedníci všechno vzdali, nic a nikoho nehledají. Marie je naopak příkladem, protože svého Pána hledá. Neví jak ani kde, ale nevzdává to.

Hledejte toho, kdo zvítězil nad vinou a hříchem, kdo překonal nedozírné propasti mezi lidmi i Bohem, hledejte Ježíše ne pohřbeného, ale vzkříšeného. Toho, který žije. Vždyť hroby jsou pro mrtvé, ale ne pro živého, říkají andělé v jiném evangeliu. To je tedy dobrá zpráva. Hledejte Ježíše vzkříšeného – u něj máte jistotu, že při vás zůstane, třeba jako mistr, učitel, přítel, někdo blízký, ale hlavně jako ten, který vítězí nad konečností – nad smrtí. Hledejte, nebo spíše nechte se jím najít. Stačí, abyste jej alespoň hledali, a on vás osloví sám. Třeba jej budete nejdřív pokládat za zahradníka, ale on už se s vámi domluví.

První, kdo tedy zvěstuje zprávu o prázdném hrobu, je žena. Je to Marie Magdalská. Sice ještě neví, že to znamená vítězství. Ale tato zpráva se stává evangeliem, tou dobrou zprávou až při setkání s Ježíšem. To se děje různě. Někdy zpočátku vypadá nenápadně – jako zahradník. Marie Ježíše poznala. Je dobré, že máme farářky, které ve shromáždění nemlčí, protože zvěstují (jako Marie z Magdaly) zprávu o prázdném hrobu. Je dobré, že máme tuhle Marii, příklad ženy, která ač neví kudy kam, jde ke hrobu a zůstane u něj, aby se otevřela možnosti setkání se vzkříšeným. Ale úplně nejlepší je ta zpráva, že Ježíš zvítězil. On žije, nezůstali jsme na to sami. Amen.

Píseň 660 Buď Bohu všechna chvála

Poslání

"Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.“           (Kol 3,1-4)

Požehnání

Ať se ti ukáže ta pravá cesta,
ať ti vítr vždy vane do zad,
ať tě slunce hřeje do tváří,
ať déšť padá jemně na tvé pole.
A nežli se opět shledáme,
ať tě Hospodin podrží ve své ruce. (Irské požehnání)