Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

kázání Mgr. Joele Rumla, synodního seniora, bohoslužby při 160. výročí postavení evangelického kostela v Horní Krupé. Fotky naleznete na: http://ccehk.hostuju.cz/

Milí bratři a sestry, scházíme se ve jménu Boha Otce, i Syna i Ducha svatého.

„Blaze tomu, z něhož nevěrnost je sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti. … Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením. Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce.“ (Ž 32,1-2.7.11)  

Píseň Ž 19 Bože náš, slávu tvou

Modlitba: Hospodine, náš Bože, dnes nás do tohoto domu zavedla vděčnost, neboť pod modrou oblohou přijímáme plody země, důkaz tvé péče a lásky k nám, obklopují nás zdi kostela, který nám bylo dáno opravit, s vděčností přijímáme zprávu, že po 160 let tu, Pane, máš a chceš mít lid, který ti důvěřuje, chodí po tvých stezkách a ty stezky vedou přes tento chrám. Děkujeme, za vše, co z tvých dlaní přijímáme, z čeho žijeme…z tvé ruky, Pane, co dáváš, chceme vzít.

Jen se někdy ptáme, jak žít a nežádat příliš? Jak žít z vděčnosti každý den? Kolikrát to darované a vzácné skončilo bez povšimnutí v koutě? Hledáme, Pane, základ vděčnosti, který se neukrývá ve farní kronice, ani v knize konfirmovaných, ale v knize života, ve tvém Slově. Jde o to přijmout a neopustit dar nejcennější, tvého Syna, křehkého a mučeného? I toho, Otče, ty dáváš a my chceme vzít. Děkujeme ti za to, vždyť s tímto darem objevujeme pramen radosti, zdroj útěchy, základ plnosti a počátek svobody. Hospodine, náš Bože, dej nám přijmout svobodu pro vztah k tobě a ke tvému stvoření. Ať to, co naše životy utváří je tvá láska, důvěra a tvá štědrá dlaň. Nyní i na věky. Amen.

Píseň - mládež (Bůh je náš Pán a Král)

Čtení: Ex 6,2-9

Píseň - mládež (Rad halaila)

Text: „My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: „Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem“. (2 Kor 6,16)

Kázání: Joela Rumla, synodního seniora

Bratři a sestry, starost o děti je součástí života nás všech. Asi budete souhlasit, když řeknu, že starostí o potomky se rodiče nikdy nezbaví. Podobně to platí i v případě Pavlova vztahu ke Korintským. Měl o ně starost. Byla na místě a dala se předpokládat. Jeho starost byla podobná té rodičovské. Která vzniká z úvah a představ o tom, jak obstojí duchovní (fyzické) dítě ve světě, v němž jsou věci, na které výchova neuměla zcela připravit, protože je neznala, ani nevěděla, do čeho přijdou. A jak obstojí, dostalo vůbec pro své každodenní rozhodování vše potřebné? Vždyť rozhodování se týká také toho, ke komu (k čemu) se přidat a co odmítnout.

Pavel byl se svou starostí daleko od nich, odkázán na dopisy, nebo na posly, informace chodily pomaleji a o to více se protahovalo možné strachování – co dělají?, jak se zachovají?, kam to dovedou? A jak se budou chovat při setkání s něčím novým? Dá se říci, že ho to skoro sužovalo. Na jednu stranu mohl mít radost z toho, jak horlivě přijali Krista za svého Pána, na druhou stranu se však odhalily všelijaké nedostatky a slabiny jejich nadšení. Celá první epištola je toho plná. Základní bylo, že se teprve učili žít s vyznáním Krista uprostřed měnících se poměrů a světa.

Uděláme si jeden výlet do dávné biblické minulosti. Jde o událost, která je vskutku legendární, ale má svůj dobrý dosah k nám a dopad na nás. Vy to vše znáte. Kdysi dávno se dostali Izraelci do Egypta, přišli tam dobrovolně, svou vážnost si tam zasloužili. Postupně se však zapomínalo na jejich zásluhy o říši a jejich postavení se tam zhoršovalo. Později už to nemohli vydržet, a tak se rozpomínali na Boha svých otců, byla to rozpomínka opravdu dávná, skoro 400 let zpátky (Ex 12,40). Reakce na jejich volání je zaznamenána a je to nádherná výpověď víry, vlastně to je naděje pro budoucnost. Ta říká: Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomenul na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal (Ex 2,24n). Každé šesté slovo v těch dvou souvětích je Bůh. To není popis, to není reportáž, to je vyznání. To je záznam poznání Boha, který se postavil za změnu jejich života a osudu. Bůh se k nim přiznal a tím končí jedna kapitola a následující kapitolou pak začíná to obrovské představení průběhu vysvobozování. A to nadčasového!

Když se nad tím zamyslíme konkrétněji – jejich osud se změnil proto, že měli opustit utrpení. Šlo o lidi, kteří se v Egyptě narodili a nebýt ponižování a otročiny, dokázali by tam i žít a umřít. Nebýt té otročiny. Bůh je vyvedl mocnou pravicí, vztaženou paží, dal jim svobodu, zaslíbil jim zemi, ze které si mohli představit pouze to, že je garantovaná Bohem. Zkušenost se zaslíbenou zemí neměli, na dovolené tam nikdy nebyli, takže jediná představa byla, že když je za tím Bůh, který se k nim přiznal, že to bude právě to ono. Jedna paralela se nabízí: Nedávno se mě jeden člověk ptal, jak si představuji posmrtný život. Musím přiznat, že to je něco podobného situaci se zaslíbenou zemí pro Izraelce tehdy. Nepředstavuji si posmrtný život nijak, nepotřebuji to; ale svou vírou tuším, že jde o něco, co nejenže je garantováno Bohem, ono je to i Bohem připravováno, proto lze spolehnout, že taková země zaslíbenosti a plnosti existuje a že tam nemůže být a nebude hůře.

Vysvobozování však nebylo nic jednoduchého. Sice skončilo utrpení, přišel nový čas – míření za plností svobody. Už měli svobodu, jen částečnou, ale už nad nimi nepráskal bič, ale zaslíbené naplnění ještě nezačalo. Logicky přišlo nejen rozčarování, ono přišlo něco horšího – strach ve svobodě. Lekali se hrozivosti prostoru, který se jim vyjitím otevřel. Bylo vidět do příliš veliké dálky. Byly pryč klapky z očí, díky kterým hleděli jen na slámu, písek a cihly, dozorce a nejbližší, místo toho přišlo oslňující nahlížení na to nové, zatím částečně lepší. Podobně jako když k nám zavála svoboda, její rub i líc, barevnost života a nepřebernost možností, lákadel a pokušení. Jednou reakcí je vděčnost, pokud člověk ví, k čemu ta svoboda odkazuje, pomáhá a proč je, na druhou stranu však přijde zděšení, pocit ztracenosti ve svobodě, v jejích podmínkách. Utrpení izolovanosti vystřídá úlek ze ztracenosti.

A přijdou otázky: je člověk skutečně jen sám? Má zůstat sám? Je jeho individualita tou nejlepší půdou, na níž vyroste skutečné ovoce svobody? Anebo je člověk určen, nebo přímo vyslán, do společenství s druhými, se kterými snese lépe jak skupinové ponížení a otročinu tak otevřenost vůči nesmírným možnostem a dálavám?

Ať si odpovíme, jak odpovíme, přesto víme, že nejen nadšení, ale i pocit ohrožení ve svobodě je půdou, ve které se dělají hlouposti. Stačilo by zmínit třeba ohroženost na poušti končící ulitím zlatého telete, anebo nadšení za spásy Boží v Kristu, které nedovolilo, aby se Kristovo spasení promítlo do jasných zásad vedení všedního života. Ale nalezli bychom celou řadu dokladů a příkladů toho, jak pro jedno, uniklo to druhé.

V pocitu ohroženosti možnostmi nebo nakonec i v pocitu nadšení z toho, co leží člověku všechno u nohou, může k vděčné, radostné a nejplodnější střízlivosti vést odkaz na to, co je v základu. To Pavel učinil, když upozornil na to, proč se nelze jen tak snadno mísit a proč je třeba držet základní odkaz, nebo nasměrování. Jako když vsunul před oči lupu, díky které bylo možno zaměřit se na podrobnosti, nebo až zárodky toho všeho, co je nesmírnou nabídkou. Jsme chrám Boha živého, zaznělo a od té doby to je určení každého jednotlivce, který se přiznává ke Kristu a vyznává jeho dílo spásy. Jsme chrám Boha živého, tím je dané, co platí i pro nás a dnes a tady.

Tím hlavním je to, že jde o Boha živého. Žádnou manipulovatelnou modlu, nýbrž o toho, kdo jako živý nás doprovází a je nám blízko. Pavel k vyjádření té Boží živosti moudře použil nikoliv svůj pohled, nýbrž odkaz na něco prožitého, aby řekl, že to stále platí a není na tom třeba nic měnit. Ten prastarý výrok říkal, že blízkost a přítomnost Boží má podobu přebývání a procházení se s lidem a mezi nimi jednotlivě. Prostupuje společenství, míří ke každému jednotlivě, protože je pro ně a patří k nim, přiznává se k nim.

Chtělo by to značnou fantazii, aby byla popsána Boží přítomnost výstižněji a lépe. V použitých výrazech přebývání a procházení se objevuje, jak důraz na blízkost, tak i výraz nepostižitelnosti. To je něco, co potřebujeme vědět a přijímat. Žijeme ve světě, který je přelidněn, proto si každá společnost tvoří míru diskrétnosti, někde to je na loket, jinde na paži až dvě k vymezení hranic prostoru, který druhým nemá být překročen, aby nedošlo ke vzniku pocitu ohrožení. Jsme v přelidněnosti, přesto cítíme samotu. O fyzickou blízkost v posledu nejde, jde o solidární blízkost, vědomí sounáležitosti, přítomnosti, která je jinde formulovaná opět jinak a podmanivě: váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte (Mt 6,8).

Tímto sdělením nejde o to říci pouze jak je Bůh vševědoucí, ale o to, jak je se svým lidem spojen, jak je na něho navázán. Že je navázán i na nás. To je podstata víry. Vědomí, že ten, ke komu se vztahujeme svou důvěrou a očekáváním, stojí nablízku, při čemž využívá v náš prospěch to, co je jeho podstatou, totiž moc a věčnost. Víra pak není diskuse o Bohu jako filosofickém principu nebo hybateli všeho, dokonce ani o prazákladu všeho bytí. O řády života a přírody nejde. Tady jde o základ důvěry a navazování v těch bodech a místech, kde my jsme slabí, kde jsme skutečně hliněné nádoby, do kterých vstupuje tento poklad víry(2K 4,7). Ze své hliněnosti a slabosti jsme schopni činit spoustu chyb. Je pravda, že převzít takové myšlení a opřít se o předivnou moc a na základě takového opření se bránit zlým pocitům a zkratovitým úsudkům o sobě, o době či druhých, to už je součástí jistého osobního uzpůsobení nebo osobní proměny. To není vlastní každému, avšak děje-li se, pak je to něco, díky čemu každý může stát, obstát a vydržet.

Vy tento rok vzpomínáte 160. výročí postavení kostela a 140.výročí založení samostatného sboru. Je to dost dlouhá doba na to, abyste v ní nasbírali mnohé zkušenosti. Spolu s mateřským sborem v Sázavě jste prošli ve svých předcích i smutným obdobím nezajištěnosti, kdy 34 let (1791-1824; neskutečná doba) byl sbor neobsazen. Za takovou dlouhou dobu se objeví celá řada chvil, kdy je vše na vážkách, nakonec asi i oprava kostela nebo běžný život nesou řadu momentů, které lze unést a ustát jen ve vědomí toho, že jsme chrám Boha živého. Ať vás nese i do dalších dnů vědomí, že tak, jak se Pán Bůh rozhodl být vám přítomen, že to je nejlépe lidskými slovy vyjádřitelná podoba jeho péče, lásky a blízkosti. Tak dává každému z nás poznávat cenu každého z nás a cenu společenství, jež existuje jenom proto, aby jeho slávu zpřítomňovalo a z jeho spásy v Ježíši Kristu se těšilo. Ať je tento kostel místem setkávání, chval Božích a čekání na plnost, která přijde. Amen

Píseň 697 Moc předivná (s kytarou)

Ohlášky

Moderování pozdravů – přivítání hostů: Joel Ruml, Peter Morée, Barbora Veselá, přátelé z partnerského sboru v holandském Alst-Waalre, Benediktus o.s.,

Píseň - mládež

Přímluvná modlitba

Prosím, abyste se k jednotlivým prosbám zakončeným „Za to tě prosíme“, připojili společně slovy „Pane smiluj se“.

Milosrdný Bože, obdařil jsi nás krásami přírody i hloubkou vzájemných vztahů, dal jsi nám hojnost v životě…kéž s tím vším umíme žít…

Prosíme i za odpovědnost k dílu tvých rukou, prosíme o odpovědnost ke svému životu, k přírodě, odpovědnost k druhým lidem, k rodině, ke svým rodičům i svým dětem. To jsou ty největší dary, které máme a o které nechceme přijít…

Prosíme tě také za ostatní, kteří dovedou žít a radovat se, ale nemají základní věci k životu, ani dost obživy… možná se oni dnes modlí za nás, abychom odhodili věčnou zapšklost a nespokojenost. Tak dej každému, co k životu potřebuje a zbavuj, co je jen přítěží…

Pane, myslíme na to, abychom nežili na úkor jiných, kéž náš blahobyt není budován na vykořisťování jiných, proto tě prosíme o spravedlnost ve světě, kéž dovedeme být jeho služebníky a posly…

Pane, myslíme, na lidi, kteří neumějí dávat, prolamuj v nich úzkoprsost, prosíme i za ty, kteří neumí nabízené přijímat, ať se nebojí brát, když dlaně jsou otevřené…

Pane, prosíme, i za ostatní společenství křesťanů v této vesnici i této zemi, naplňuj nás všechny pokorou vůči tobě, soudností vůči sobě a odvahou vůči evangeliu…

Pane, prosíme za rodiny, které k tomuto sboru patří, za rodiny farářů, kteří tomuto sboru sloužili, kéž smí prožívat tvou blízkost, ať je tento kostel a tento sbor nadále místem vzájemného setkávání, sdílení a povzbuzení…

Prosíme tě vyslyš nás, když k tobě ještě takto voláme: Otče náš

  Píseň 636 Z tvé ruky, Pane můj

Poslání – poděkování Pavlu Skálovi za to, že začal tento sbor k rekonstrukci kostela směrovat. Slova poslání jsou i prvními slovy zapsanými v hornokrupské farní kronice.

„Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“ (Žd 13,7.8)

Joel Ruml

„ Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším“. (Ef 1,2.5-6)

Požehnání

„Bože, tvá cesta je svatá. Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal národům poznat, dej, ať i na nás zazáří. (dle Ž 77,14n z francouzské reformované tradice)

Píseň 161 Tebe, Bože, chválíme